Návrat starých časů: Kapitola 7

Mises.cz: 08. dubna 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

„Tak!“ řekl Bolšenkov. Prohlížel si Petra od hlavy k patě. „Ty nevíš vůbec nic o historii, absolutně nic?“

Petr přikývl.

„Dobrá, to bychom mohli napravit prostě tím, že bych ti dal seznam knih na čtení. Ale načrtnu ti tady takový všeobecný přehled, aby ses mohl začít orientovat. Celá historie, stejně jako kalendář, je ostře rozdělena do dvou částí. Před Marxem a po Marxovi. Teď máme například rok 282, což znamená 282 let od Marxova narození. Určitě ses naučil alespoň to v komunistické škole, než ti bylo osm let!“

Petr opět přikývl.

„Tohle je ale starší dělení. Dnešní historici dělí dějiny do tří velkých epoch: Dávnou historii, Dobu temna a Moderní historii. Dávná historie je doba, o níž v podstatě dnes není mnoho známo a předchází věku nazývanému Dobou temna průmyslové revoluce. Samozřejmě to nebyla žádná skutečná revoluce, byla to kontrarevoluce. Temný věk začal se zrozením kapitalismu. Historikové se liší v názoru, kdy Doba temna vlastně začala. Někteří umísťují její počátek do roku 95 před Marxem, kdy se narodil buržuj Adam Smith, jiní do roku 42 před Marxem kdy byla vydaná Smithova kniha. Tahle kniha dala vzniknout propracovanému systému apologetiky pro kapitalistickou ideologii.“

„Jak se ta kniha jmenovala?“

„To už není známo, ale k tomu se ještě dostaneme později. Věk temna byl dobou od zrození kapitalismu až do jeho konečného svržení v sérii studených i horkých válek a revolucí mezi lety 100 po Marxovi až do konečného vítězství komunismu v roce 184.“

„Takže moderní historie, Vaše Výsosti – historie od konečného triumfu komunismu až do dneška – je vlastně celkem krátké období, méně než jedno století?“

„Správně. Nebudu zacházet do detailů dlouhé a komplikované série válek, které vedly ke konečnému vítězství komunismu a svržení kapitalismu. Sovětské Rusko, samozřejmě, vedlo síly komunismu. Síly kapitalismu se soustředily kolem toho, co je dnes známo jako Rozdělené státy, které neustále ztrácely spojence vnější i vnitřní. Ale to se všechno dočteš v historických knihách, jejichž seznam dostaneš, než odejdeš.“

Udělal si poznámku do bloku před sebou.

„Teď ti chci hlavně povědět,“ pokračoval, „o hlavním důvodu komunistického úspěchu. Začali jsme patrně s každou představitelnou nevýhodou. Nepřítel měl lepší výzbroj, technicky pokročilejší, měl větší výrobní kapacity, více zdrojů. A my jsme je porazili, protože jsme měli jednu strašlivou zbraň, kterou oni postrádali. Měli jsme víru! Víru v naši věc! Víru, která ani na okamžik nezakolísala a nezaváhala! Věděli jsme, že máme pravdu! Pravdu ve všem! Věděli jsme, že oni nemají pravdu v ničem!“

Bolšenkov už skoro křičel. Zarazil se na okamžik, jako by si chtěl nechat klesnout tlak.

„Nepřítel nikdy neměl opravdovou víru v kapitalismus,“ pokračoval. „Začali s málem a rychle ztráceli tu, co měli. Ti, kteří se obrátili k víře v komunismus, byli ochotni pro něj zemřít. Ale nikdo nebyl ochoten umírat pro kapitalismus. To by bylo považováno za vtip. Nakonec tou nejlepší věcí, kterou naši nepřátelé dokázali pro podporu kapitalismu vymyslet, bylo, že to není komunismus! Ani oni zdá se nevěřili, že by měl kapitalismus nějaká pozitiva sám o sobě. A tak se prostě soustředili na odsuzování komunismu. Ale jejich způsob, jak čelit výzvě komunismu, byl napodobit ho. Vzdávali se služeb kapitalismu a něčeho, čemu říkali soukromé podnikání - už se přesně neví, co tento termín znamenal - a každou reformou, kterou zavedli jako odpověď komunismu, udělali ve skutečnosti krok k přijetí komunismu. Protože každá jejich reforma znamenala méně moci pro jednotlivce a více moci pro Stát. Krok za krokem se vytrácela individuální kontrola nad zdroji a nad produkcí. Krok za krokem byla tato kontrola svěřována do rukou státu. Nejdřív to ještě nebylo „vlastnictví“, ale jenom rozhodovací pravomoc, která byla státu svěřená. Ti blázni, co se snažili „reformovat“ kapitalismus, nedokázali pochopit, že rozhodovací pravomoc, právo užívat, je základem „vlastnictví“. Takže sebrali jednotlivcům, krok po kroku, právo určovat si svoje vlastní ceny, rozhodovat, co budou produkovat a kolik toho budou produkovat nebo najímat a propouštět pracovníky podle uvážení, dohodnout se na podmínkách zaměstnání. Postupně jak jejich vlády určovaly všechny tyto věci, postupovali krůček po krůčku místo jednoho velkého logického skoku. Muselo být zábavné sledovat je, jak otrocky napodobují Komunistické pětileté plány jejich vlastními čtyřletými plány. To byly samozřejmě také Státní plány. Dnes to vypadá neuvěřitelně, ale ti lidé tenkrát zdá se opravdu věřili, že když to nazvou čtyřletým plánem místo pětiletým, tak zabrání tomu, aby každý poznal, jaká je to imitace. Ve skutečnosti někteří asi byli tak hloupí, že nejdříve ani nepoznali, že napodobují komunismus.“

Odmlčel se, aby se osvěžil sklenicí vody.

„Ve stručnosti, krok za krokem kapitalistický svět přijal základní premisu komunismu – že jedinec ponechaný sám sobě je chamtivý, necitelný, hloupý a nezodpovědný. Že „individualismus“ a „svoboda“ jsou prostě eufemismy pro zákon džungle, člověk člověku vlkem a mysli jenom na sebe – nestarej se o druhé. Tedy eufemismus pro anarchii a že pouze stát je zodpovědným, pouze stát má moudrost, pouze stát může být spravedlivým, pouze státu se dá věřit a pouze státu má být svěřena moc. Přijali tuto premisu, ale postrádali odvahu následovat ji až do logického vyústění. Neměli odvahu přiznat, že jednotlivec, který není nikomu odpovědný, musí být zbaven veškeré moci a že stát, stát který je odpovědný a který reprezentuje všechny lidi, musí být jediným a výhradním držitelem veškeré moci. Jedině stát může činit rozhodnutí, jedině stát umí posoudit všechny jejich dopady – “

Zvedl se ze židle. „Možná je ještě příliš brzo o tomhle všem mluvit. Ale bylo snad překvapením, že kapitalistický svět byl poražen? Bylo překvapením, že ztrácel podporovatele vnější i vnitřní? Víš, co jeden čas dělali Američtí vůdci? Rozdávali po světě spoustu velkolepých darů a snažili se podplatit zbytek světa, aby se nepřidával ke komunismu! Mysleli si, že si mohou víru koupit!“

„A co se stalo?“

„Co bys čekal, že se stane? Když ostatní buržoazní země zjistily, že mohou velmi snadno dostat od Rozdělených států spoustu pomoci, tak začaly naznačovat, že když jí nedostanou, tak přejdou ke komunismu. Brzy už oni sami uvěřili, že jediným důvodem, proč se nepřidat ke komunismu je podpora od Rozdělených Států a že hlavním důvodem, proč zbrojit proti nám není jejich vlastní zachování, ale opět podpora od Rozdělených států! Když buržoazní Amerika od nich chtěla, aby se vyzbrojili, věděli, že za to mohou dostat velmi dobře zaplaceno! A víš, k čemu využili většinu Amerických darů? K financování sociálních programů – tedy jinými slovy k posunu přímým směrem ke komunismu!“

Ušklíbl se a pak náhle zase zvážněl. „Nebylo pak překvapivé, že oni si mohli podplatit jen několik málo špionů mezi námi, zatímco my jsme měli spoustu dobrovolných špionů mezi nimi – lidí, kteří nám dodávali informace rádi a z přesvědčení, lidí, kterým jsme nemuseli ani nic platit, lidí, kteří zradili svoje země radostně, z pocitu povinnosti, protože jejich země neměli pravdu a protože oni sloužili vyššímu účelu, účelu humanity!“

Na Petra hluboce zapůsobila vášeň a přesvědčení tohoto muže.

„Doufám, že mi promineš,“ řekl Bolšenkov, „že jsem se nechal unést od původního tématu.“
„Ne, ne,“ řekl Petr, „tohle je přesně to, co se potřebuji naučit. Mohu mít jednu otázku? Proč vlastně buržoazní země proti komunismu vůbec bojovaly?“

„Bojovaly proti komunismu, protože byly „proti“ komunismu. To byla jediná věc, na které se dokázaly dohodnout. Ale nikdy vlastně nevěděly „pro co“ jsou. Za co bojují. Každý byl pro něco jiného. Nikdo neměl odvahu bránit samotný kapitalismus a jeho hlavní základy. Každý z nich měl svůj vlastní malý plán jak „reformovat“ kapitalismus. Mysleli si, že mohou odvrátit komunismus pouze „napravením zlořádů.“ Ale každý jejich plán pro napravení zlořádů byl krokem k socialismu a komunismu. Dohadovali se mezi sebou, kam až mohou zajít na cestě ke komunismu, aby ho mohli porazit; nakolik mohou přijmout komunistické myšlenky, aby je mohli zničit. Vím, že tohle všechno zní neuvěřitelně, ale ujišťuji tě, že to tak bylo.“

„A to vůbec nikdo neměl víru v kapitalismus?“

„Ne v tom smyslu, ve kterém lidé na naší straně věřili v komunismus. Nejsilnější z našich nepřátel byli polovičatí a vlažní. Oni pouze vymýšleli omluvy pro kapitalismus. Říkali, že kapitalismus i se všemi svými chybami – a soutěžili mezi sebou, kdo těch chyb najde víc – že tedy kapitalismus se svými chybami je pravděpodobně tak dobrým systémem, nakolik rozumný člověk může očekávat – a tak dále a tak dále. A proto jsme je zničili.“

Bolšenkov si rychlým pohybem přejel rukou po krku, aby naznačil useknutou hlavu.

„Ale pojďme se posunout v historii. Poté, co jsme je porazili a zneškodnili jejich vůdce, naše práce ještě zdaleka nebyla hotová. Museli jsme vyrvat z kořenů celou prohnilou kapitalistickou civilizaci tak, aby se samotná vzpomínka na ni vypařila z myslí lidí!“

„Máte na mysli, že naši předchůdci rozdrtili všechno? Nesnažili se oddělit dobré od špatného?“

„Oddělit dobré? Co mohlo být dobré na naprosto prohnilé civilizaci? Co mohlo být dobré na tom, co bylo vybudováno na lži? Co mohlo být dobrého založeno na nespravedlnosti a vykořisťování? Co mohlo být dobrého na buržoazní ideologii? Když v roce 261 propukl v Moskvě mor, tak jsme také museli zastřelit každého, kdo ho dostal, abychom zabránili šíření nákazy. Mohli jsme snad rozdělovat lidi na „dobré“ a „špatné?“ Měli mor! Kdokoli, kdo v sobě měl mikroby moru, představoval hrozbu pro ostatní! A stejné je to s kýmkoli, kdo v sobě nese mikroby kapitalismu!

„A tak jsme začali pracovat na odstranění všech pozůstatků prohnilé kapitalistické civilizace. Srovnali jsme se zemí všechny kostely. Nevěřil bys tomu, ale našli se lidé, kteří si troufli zpochybnit tenhle krok. Říkali kostelům „architektonické monumenty,“ „zamrzlá hudba“. Neumíš si představit, jaké nesmysly říkali. Architektonické monumenty! Monumenty pověrčivosti! Monumenty uspávání, otrávení a zotročení lidu! Jaká to mohla být jiná krása než jedovatá pseudokrása toho, co bylo vybudováno na lži! Pak byly samozřejmě zničeny a spáleny všechny náboženské obrazy a sochy. Počkej, až si přečteš, jaký absurdní povyk se kolem toho strhnul v Italské sovětské republice!“

Cynicky se zasmál. „No, a pak byly samozřejmě páleny i další obrazy, které spočívaly na buržoazní ideologii a apologetice kapitalismu. Zachovalo se jenom několik obrazů – portréty Karla Marxe, Lenina, Stalina a pár dalších obrazů, které ukazovaly povstání proletářů proti jejich pánům. Naštěstí jsme jich nezachovali mnoho.“

„A tak se dostáváme ke knihám! … Naši předchůdci si mysleli, že bude lepší nepálit je všechny najednou. Pohrávali si s tím jako kočka s myší. Ujištění o umírněnosti tak, aby se nezvedla příliš silná opozice i z našeho vlastního tábora. Nejdříve se pálila jenom braková literatura. Pak vůdci rozhodli, že se musí spálit všechny kapitalistické knihy o ekonomii. Nikdo proti tomu nemohl nic namítat! Takže jednoho prvního máje shořela celá kapitalistická ekonomie, celý prohnilý systém apologetiky … Já myslím, že jsme ještě dostatečně neocenili ohromný pokrok, který se stal toho dne! Přirozeně potom jsme museli spálit i hodně našich vlastních knih, které obsahovaly odpovědi na kapitalistickou apologetiku tak, aby nikdo nebyl schopen z těch odpovědí zrekonstruovat myšlenky, na kterých byl kapitalismus založený.“

„Pak samozřejmě přicházela na řadu i ostatní literatura. A tady opět projevili naši předchůdci velkou moudrost. Dva týdny po spálení kapitalistické ekonomie oznámili, že se musí spálit veškerá náboženská literatura, ale to bude - co se týče ničení knih - všechno (pro ten okamžik). Takže 17. května spálili veškeré kopie knihy zvané Bible - ta působila velké potíže při šíření dialektického materialismu. Samozřejmě všechna ostatní náboženská literatura jako modlitební knížky a stohy kázání, které pravděpodobně stejně nikdo nečetl, ale naši předchůdci chtěli mít jistotu.“

„Několik měsíců poté bylo oznámeno, že nový režim Vítězného světa ještě bohužel není v bezpečí a nebude do té doby, než se spálí veškerá buržoazní filosofie a etické teorie. A tak byly také odevzdány plamenům.“

„Veškerá existující filosofie, Vaše Výsosti?“

„Samozřejmě – všechno kromě marxistické filosofie, protože co není marxistické, je buď škodlivé nebo zbytečné. Takže naši předchůdci spálili všechny knihy o politice a sociologii. Ty užívaly dost často slova jako „svoboda“ a „demokracie“ v kapitalistickém smyslu místo v komunistickém a proletářském smyslu, takže by z nich povstávala spousta zmatků. Svobodou mínily svobodu zemřít hladem nebo dokonce svobodu kritizovat stát – dovedeš si to představit? A demokracií mínily tajné volby, ve kterých ani nelze vystopovat, který člověk pro co hlasoval. Jak by se dala vypátrat neloajalita v takovém systému? Demokracií dokonce mínili i možnost otevřené a organizované opozice k existující vládě! Díky Marxovi, naši předchůdci se o to postarali!“

„Další hranice hořely, když se pálila historie a biografie. Všechno se to odehrávalo v několikaměsíčních intervalech a další krok nikdy nebyl oznámen dříve, než ho Ochránci řádně naplánovali a připravili. Ve prospěch takového postupu se dá říct, že to zmate a rozdělí opozici. Vždycky řekneš, že krok, který chceš provést, už bude ten poslední a není příkladem pro jakýkoliv další. Že jsou blázni, když mluví o nějakých principech, protože každý krok je naprosto jedinečný a musí být posuzován odděleně od všeho ostatního. A že jsou naprostí hysterici, jestli odporují tomu, co ještě nikdo ani nenavrhnul.“

„Buržoazní historie byla samozřejmě také škodlivá. Někdy totiž byla přímo v rozporu s dialektickým materialismem, když uváděla věci, které mohly lidi přivést k myšlence, že ne každý střet v dějinách byl třídním bojem. Nejen, že tito historici předstírali, že celý svět se stal v kapitalismu bohatším, dokonce i mluvili o tom, že  chudí a dělníci v některých kapitalistických zemích také bohatli – ačkoliv ve skutečnosti trpěli hlady a umírali jako mouchy.“

„Ale jak,“ začal Petr, „potom došlo k růstu populace - ?“

Bolšenkov ho pokáral. „Bude lépe, když si necháš svoje otázky až na závěr … Takže potom byly spáleny encyklopedie – k tomu stačilo jenom vyhlášení půldenního volna – a pak přišly do plamenů všechny dramata, romány a poezie – všechno samozřejmě prosáklé buržoazní ideologií –“

„Neměli snad žádné velké básníky nebo dramatiky, jako máme my?“

„Jak by mohli, když jejich básníci a dramatici buď ničemu nerozuměli nebo byli pouze najatými pisálky, kteří měli potěšit bohaté a mocné?“

„A copak žádný z jejich románů neútočil proti kapitalismu?“

„Ale samozřejmě že útočil – takových byla většina. Jenže to dělaly nekompetentně. V každém případě svou práci odvedly. Rozdělily, zmátly a podkopaly opozici proti komunismu. Nu, a když už byla opozice totálně zničená, jakému dalšímu účelu by mohla sloužit taková literatura? A navíc většina romanopisců, kteří se vysmívali buržoazii a podkopávali některý ze základních pilířů kapitalismu jako „soukromé vlastnictví“, tak vždycky vypadali, že chtějí zachovat nějaký jiný pilíř, nějakou buržoazní či kapitalistickou hodnotu jako „svobodu projevu“, „svobodu svědomí“ nebo jinou zhoubnou doktrínu. Neměli tu nejmenší představu, jak a proč tyhle kapitalistické hodnoty drží pohromadě, a že jedna stejně nemůže existovat bez druhé.“

„Pak si naši vůdci vzali na mušku hudbu a přikázali spálit veškeré existující noty – samozřejmě s výjimkou Internacionály a některých dalších revolučních pochodů a písní-“

„Co ale bylo špatného, Vaše Výsosti, na existující hudbě?“

„Co bylo špatného? Ptej se, co na ní bylo dobrého!  Samozřejmě se objevila spousta lidí – a dva z nich dokonce v samotném politbyru – kteří říkali, že buržoazní hudba je neškodná. Mysleli si, že s výjimkou velkého množství buržoazních milostných písní, plných frází a sexuálních tužeb, a písní o vlasti a domově a svobodě a vlasteneckých písní – a všechen tenhle brak samozřejmě nikdo nehájil – mysleli, že s těmito výjimkami by zbytek mohl zůstat zachován. Naštěstí byli přehlasováni, protože buržoazní hudba nezbytně reflektuje a zachovává všechny druhy buržoazního cítění a emocí – “

„Ale jakou škodu,“ vpadnul mu do řeči Petr, „může čistý hudební zvuk – “

„Jakou škodu? Podívej se na hudební stupnici! To je symbol buržoazní nerovnosti, některé noty jsou výš než jiné –“

„Ale nemáme nerovnost v našem vlastním sociálním systému? Nerozdělujeme lidi na Ochránce, Proletáře-“

„To není nerovnost, to je pouhé rozlišení funkcí. Nebudeme sem teď tahat tyto záležitosti, dokud na ně nepřijde řada. A v každém případě neexistuje žádná podobnost mezi buržoazní nerovností a rozdělením tříd, jež se odrazilo v jejich hudební stupnici – dokonce měli durovou tóninu (v angl. major key) pro zaměstnavatele a mollovou tóninu (minor key) pro zaměstnance – a nezbytném rozdělení funkcí v komunistické společnosti. Věděl jsi, že buržoazní hudba měla dokonce přiznané disonance? Proletářská hudba smí obsahovat jenom tu nejčistší harmonii, aby reflektovala ryzí a nerušenou harmonii komunistické společnosti!“

Petr cítil, že by v tomhle bodě mohl být on učitelem a Bolšenkov žákem. Měl podezření, že by Bolšenkov nepoznal rozdíl mezi dominantním septakordem a dírou v zemi. Mohl by mu vyprávět, jak nezbytná je disonance a její rozklad pro harmonii. Místo toho se mírně zeptal: „Byl Mozart komunistickým skladatelem?“

„Mozart? Velký Marxi, ne! Ten skládal všechen ten brak na objednávku arcibiskupů, císařů a dokonce i pro církev! Takže si dovedeš představit, jaký to musel být kýč.“ Bolšenkov se na něho náhle podezřívavě zadíval: „Odkud vlastně ty víš o Mozartovi? Ty jsi hrál Mozarta?“
Petr připustil, že ano. Bolšenkov rezignovaně rozhodil ruce.

„To jenom dokazuje, že jsem měl vždycky pravdu. Vždycky jsem říkal, že v případě hudby naši komunističtí předchůdci projevili velikou slabost a laxní přístup. A my neseme následky až dodnes.“

„Tohle se stalo. Přikázali sice všechnu hudbu z Temného věku spálit a taky byla spálená. S jednou věcí ale nepočítali – s lidskou pamětí.“

„Lidé si pamatovali ty ohně?“

„Ne! Lidé si pamatovali tu hudbu! Hudebníci si pamatovali hudbu! Pamatovali si jí skoro všechnu! Věděl si, že existovali dirigenti, kteří si pamatovali celé symfonie, i když byly napsány pro stovky nástrojů? Tak se mezi žijícími hudebníky zachovaly vzpomínky na buržoazní skladatele jako Mozart, Beethoven, Brahms, Bach, Haydn! A samozřejmě pianisté si pamatovali veškeré klavírní skladby a tak dále.“

„To mě moc nepřekvapuje,“ řekl Petr, „ale co se s tím mělo dělat?“

„Měli vymazat vzpomínky na melodie vymazáním každého, kdo si ty melodie pamatoval! Nebo je alespoň měli zakázat komukoli hrát, zpívat nebo si pobrukovat pod trestem smrti, a tak by vzpomínka postupně odumřela… Ale v tomhle ohledu byli naši komunističtí předchůdci laxní a slabí. Dělali kompromisy. Dovolili lidem přepsat staré partitury a dokonce zpívat staré písně, pouze slova písní byla nahrazena proletářskou verzí. Dokonce tyto věci můžou být i nadále hrané a poslouchané vybranými příslušníky vnitřního kruhu.“

„Aha, tak proto mi Jeho Excelence dovolila naučit se Mozarta! A proto jsem nemohl dostat jeho partitury v knihovně bez zvláštního povolení.“

„Jeho Excelence nedělá chyby.“ Bolšenkov na hrudi udělal prstem znamení S a pak se významně zadíval do prostoru.

„Dobrá, tak pokračujme. Největší rozkol v politbyru nastal v otázce vědy. Buržoazní biologie byl nesmysl. Buržoazní astronomie byla zbytečná. Ale buržoazní medicína byla velmi užitečná i pro komunisty … A buržoazní fyzika, chemie a matematika byly zase nezbytné v průmyslu a stavitelství … Nakonec všechny důležité objevy ve vědě a matematice učinili Rusové –“

„Vždycky jsem chtěl vědět,“ zeptal se Petr, „kdo objevil diferenciální počet.“

„Už jsem zapomněl,“ řekl Bolšenkov, „jestli to byl Čajkovský nebo Lenin … No v každém případě o celé věci se vedly dlouhé debaty a nakonec bylo rozhodnuto, že proběhne selektivní čistka vědy. Spálily se všechny knihy, ale předtím se z nich okopírovalo to, co nám mohlo být užitečné a přepsalo se to z Marxistického úhlu pohledu.“

„A co když někdo neodevzdal všechny knihy na hranice, když to bylo požadováno?“

„Byl zaveden trest smrti pro každého, v jehož držení by se nějaká kniha našla. Pokud by se našla v domě, byl trest smrti pro celou rodinu a pro dvě další rodiny náhodně vybrané ze sousedství. Takže přirozeně všichni dávali pozor, jestli opravdu každá kniha bude odevzdána.“

„Lidé byli přinuceni donášet jeden na druhého a navzájem se zrazovat?“

„Jak jinak by se dala odvést opravdu důkladná práce?“

Petr zůstal zticha. Jeho myšlenky zalétly zpátky ke kulacké rodině v prvomájovém průvodu. „Co se ale stalo,“ pokračoval po chvíli, „jestli si lidé zapamatovali poezii stejně jako hudbu - nebo části her – nebo děj románů?“

„Ha,“ odpověděl Bolšenkov, „teď se dostáváme k tomu nejbrilantnějšímu kroku našich komunistických předchůdců – k vynálezu Marxanta!“

„Nemluvili snad lidé vždycky Marxantem?“

„Ne, dokud nebyl starý kapitalistický svět zcela dobyt! Naši předchůdci si plně uvědomovali problém, na který si teď narazil. Věděli, že by si lidé mohli zapamatovat příběhy a verše a předávat je z jedné generace na druhou ústně. A tak vynalezli nástroj, který vyřešil ne jeden, ale skoro všechny jejich problémy jediným úderem!“

Bolšenkov se dramaticky odmlčel.

„Vytvořili nový jazyk – Marxanto - a donutili každého se ho naučit!“

„Nevidíš, kolika problémů se tím zbavili?“ pokračoval usmívaje se. „Jazyk, ve kterém myslíme, determinuje způsob, jakým myslíme. Slova, která užíváme, jsou zatížena významy, které předurčují naše závěry. Všechny staré jazyky – které jsou už mrtvé a naštěstí nevzkřísitelné – byly zatíženy od samého počátku buržoazními a kapitalistickými konotacemi, implikacemi, emocemi, city, postoji. Již jsme viděli, čeho všeho lze dosáhnout, pokud se pro popis věcí použije patřičného slovníku. Toto byl velký vynález a velký triumf našeho proroka a zakladatele Karla Marxe. Když vmanévroval své oponenty do pozice, kdy začali používat jeho slovník, ocitli se v lingvistické pasti. Kdokoliv, kdo používá marxistické termíny – kapitalismus, finanční kapitalismus, buržoazie, drobná buržoazie, proletariát, masy, třídní boj, třídní antagonismus, kapitalistický imperialismus, historický determinismus, dialektický materialismus, utopismus, kapitalistické vykořisťování – kdokoliv, kdo používá tyto termíny, tak spolu s nimi zároveň akceptuje koncept, který ho nevyhnutelně vede k marxistickým závěrům. Proč potom nedokončit a nestvrdit intelektuální triumf vymazáním všech slov obsahujících buržoazní koncept a nenahradit je slovy obsahujícími marxistický koncept?“

„Toto udělali naši revoluční předchůdci. Svolali shromáždění nejpřednějších marxistických dialektiků, lingvistů, lexikografů, sémantiků a propagandistů a nařídili jim vytvořit zcela nový jazyk. Vytvořili slovník obsahující nejen nová slova, ale novou přesnou marxistickou definici každého slova. Nahradili buržoazní gramatiku novou proletářskou gramatikou!“

„Ale jak zařídili, aby se lidé naučili nový jazyk a svůj starý zapomněli?“

„Přinutili je přijmout nové dvoujazyčné slovníky vydané pro každý z bezpočtu tehdy existujících jazyků. Každý z těchto slovníků byl očíslován a směl zůstat v jejich držení jen po tři roky. Mezitím se na školách začalo učit pouze Marxanto. Děti i dospělí měli tři roky na to, aby se naučili nový jazyk. Pak museli odevzdat dvoujazyčné slovníky, které byly spáleny. Vše, co mělo nějakou hodnotu, bylo přepsáno a přeloženo do nového jazyka. A od té doby nesměl pod trestem smrti nikdo použít nic jiného než Marxanto!“

„Teď si uvědom, jak daleko jsme se posunuli tímto jediným krokem! Staré buržoazní jazyky, slova, významy a konotace byly zcela zničeny. Lidem bylo zakázáno, pod trestem smrti, vyslovit verš nebo frázi, kterou by si pamatovali ze starého jazyka – a jejich vnuci by jim už stejně nerozuměli. Vítězný svět byl stmelen dohromady jediným mezinárodním jazykem! A tento jazyk sám byl tak vymyšlen a slova v něm tak definována, že nikdo nemůže dospět k jiným než marxistickým závěrům!“

„Vytvořili jsme novou poezii, novou vědu, novou logiku! Znamenalo to čistý stůl, nový začátek, nový úsvit v historii lidstva!“

Bolšenkovovi vzrušením zářily oči.

„Mluvil jsem už dost dlouho. Jsi tak nevzdělaný a je toho tolik, co bych ti měl říct, a vzrušení z toho, že poprvé mám před sebou dospělého muže, kterému mohu vylíčit historii Vítězného světa, způsobilo, že jsme daleko přetáhli hodinu, kterou jsem si vyhradil. Tady máš seznam knih.“

Rychle načmáral nějaká jména do zápisníku a podal vytrhnutý list Petrovi. „To jsou nejlepší historické práce – ačkoliv jestli začneš s trojdílným Ordanovem, nebudeš potřebovat ty dvě menší: to jsou pouze popularizační shrnutí. Vyzvedni si je dnes z knihovny. A přijď zítra v deset.“

„Máte čas, Vaše Výsosti, na jednu otázku?“ zeptal se Petr na odchodu.

„O co jde?“

„Jestliže byly všechny knihy z Temného věku zničeny, aby byla vymazána vzpomínka na tuto takzvanou civilizaci, jak to, že o ní toho tolik víte?“

„Zdá se, že nerozumíš. To co jsem ti teď přednášel, je současná oficiální historie toho zaniklého světa. Je to historie, jejíž vhodnost k učení odhlasovali Ochránci Vítězného světa. Když byly odstraněny všechny staré knihy, museli rozhodnout, jaká historie přijde na jejich místo. To, co jsem ti říkal, byla dohodnutá historie.“

„Staly se ale věci opravdu takhle? Bylo to skutečně tak?“

„Tohle ti vysvětlím, až se dostaneme k neomarxistické logice. Jedinou otázkou, kterou bychom si měli klást o nějakém tvrzení, není „Bylo to tak?“ ale „K čemu to bude dobré?“

„Myslíte tím, že nevíte, jestli to, co jste mi přednášel, je pravda, nebo ne?“

„Co znamená „pravda“? Pravda je, jak se můžeš dočíst ve slovníku Marxanta, pouhý nástroj; pravda je jednoduše jakékoliv přesvědčení, které funguje uspokojivě. Pravda je cokoliv, co je dobré pro komunismus. To se už ale dostáváme k celému předmětu neomarxistické logiky a tím se dnes nebudeme zabývat. Přijď zítra v deset.“

[1] Veškerá konverzace v této knize je samozřejmě překladem z Marxanta. Kdekoliv jsou termíny Marxanta doslovně nepřeložitelné, používám nejbližší anglický ekvivalent. (pozn. H. Hazlitta)

[2] Některé dřívější názvy byly do Marxanta přeloženy dost mechanicky. Proto jsou patrné původní buržoazní názvy těchto novin, které vláda Vítězného světa znárodnila a sama pokračovala v jejich vydávání jako komunistických novin. (pozn. H. Hazlitta)