Navyšování peněžní zásoby

Mises.cz: 28. července 2014, Urza, komentářů: 66

[Původně napsáno pro časopis Beran vydávaný Stranou svobodných občanů.]

V článku „Státní zásahy jako ničitelé informací“ jsem popisoval, proč je násilná manipulace s tržními cenami škodlivá; čím méně ceny odrážejí vzácnost statků, tím hůře jsou alokovány všechny zdroje, kterých se to týká, neboť místo toho, aby bylo nejvyšších zisků dosahováno uspokojováním nejnaléhavějších potřeb spotřebitelů a ztráty by byly důsledkem plýtvání (což je inherentní vlastností volného trhu, jak již bylo vysvětleno v předchozích článcích), dochází k narušení vztahu mezi ziskovostí a prospěšností každého podnikání, které zdeformované ceny ovlivňují. Způsoby, pomocí kterých stát cenami manipuluje, byly v předchozím článku zmíněny jen okrajově, což bych rád nyní napravil detailnějším rozborem jednoho z nich: umělou inflací v režii České národní banky; ač se nejedná o vliv deformující ceny nejzásadnějším způsobem, jde o téma v poslední době velmi aktuální a široce diskutované, proto bych mu rád věnoval trochu více pozornosti (čímž se zároveň omlouvám za některá zjednodušení, kterých se v článku budu muset dopustit vzhledem k jeho rozsahu a složitosti tématu; podstata však zůstane zachována).

Co tedy dělá ČNB tak hrozného? Jednoduchá a pravdivá odpověď zní, že způsobuje inflaci, kterou se zároveň snaží udržovat v nějakých mezích (o kterých se sice stále vedou spory, ale typicky se jedná o malé jednotky procent ročně), což se daří někdy lépe, jindy hůře; proces, kterým centrální banka inflaci vytváří, je velmi složitý (zlí jazykové dokonce tvrdí, že záměrně tak složitý, aby jej průměrný volič nechápal), avšak nám pro účely článku zcela postačí jeho velmi zjednodušená verze: ČNB umožňuje ostatním bankám vypouštět do oběhu stále více a více peněz; a čím větší množství peněz obíhá, tím nižší je jejich hodnota, ergo za stejný počet korun si mohou lidé koupit stále méně a méně statků, což je kompenzováno tím, že onen počet korun v držení průměrného člověka se odpovídajícím tempem zvyšuje, takže by se mohlo na první pohled zdát, že to vlastně ničemu nevadí. Problém však spočívá v tom, že nové peníze do ekonomiky nepřibývají rovnoměrně. Kdyby se prostě v jeden moment všechny peníze v hotovosti i na účtech, ceny, platy i dluhy vynásobily třeba stem, vůbec nic by se nestalo a skutečně by to nemělo vůbec žádný efekt; jenže nic takového se v praxi neděje, k uvolňování peněz dochází postupně, takže každý, kdo se k novým penězům dostane jako první, nakupuje ještě za staré ceny, což je pro něj velmi výhodné, neboť poté, co se peníze dostanou do oběhu, začnou se ceny odpovídajícím způsobem zvedat, na což doplatí nejvíce ti, ke kterým ony peníze doputují nejpozději (ceny kolem nich rostou, ale oni ještě nové peníze nemají).

Ačkoliv jsem v předchozím odstavci popsal pouze jednu vlnu nově příchozích peněz do ekonomiky, ve skutečnosti k tomuto jevu nedochází jen takto jednorázově, ale probíhá neustále, takže se nejedná o to, že by někdo jednou zbohatl na úkor jiného, nýbrž se to děje v jednom kuse: vydělávají ti, kdo si půjčují od bank, ale také například ti, kdo platí pozdě faktury a podobně. Největším problémem je však pochopitelně umělá manipulace s cenami, o jejíž škodlivosti jsem se podrobně rozepsal minule; aktivity ČNB (zde tedy spíše ECB a FEDu) pak ještě navíc způsobují hospodářské cykly a ekonomické krize (teoretické zdůvodnění je opět bohužel nad rámec tohoto textu; jako poměrně zásadní indicie snad postačí, že dokud státy skrze banky s měnou nemanipulovaly, žádné cykly neexistovaly).

Jako hlavní důvod údajné nezbytnosti inflace bývá typicky uváděna domnělá nebezpečnost deflace, která prý brzdí ekonomiku tím, že motivuje lidi odkládat spotřebu. I když pomineme, že tomuto předpokladu odporuje například pozorování chování spotřebitelů vzhledem k elektronice, jejíž cena typicky klesá o desítky procent ročně, aniž by to na daném trhu vyvolávalo jakékoliv problémy, tak i kdyby průměrný člověk odkládal spotřebu nějakého zboží například o půl roku, jakékoliv komplikace s tím spojené by se projevovaly právě pouze prvního půl roku, neboť obchody by se odehrávaly stále se stejnou intenzitou, jen by průměrně probíhaly o půl roku později (uvažme, že se roku 2014 prodá milion a půl automobilů, roku 2015 milion, roku 2016 opět milion a půl a tak dále; když se každý rok rozhodne třeba půl milionu lidí odložit svou spotřebu o rok, prodá se roku 2014 milion automobilů, ale v dalších letech už to bude úplně stejný počet, jako kdyby se žádné odkládání spotřeby nekonalo); otázkou tedy je, zda obrana proti tomuto dočasnému ekonomickému poklesu stojí za existenci centrálních bank, manipulaci s měnou a hospodářské krize.