Ne až tak divoký divoký kapitalismus ve zkratce (II/II)

Mises.cz: 30. prosince 2015, HynekRk, komentářů: 0

Významné v anglosaském světě i v Českých zemích byly svépomocné spolky nižšísch vrstev zřízené za účelem pojištění v nemoci, úrazu, úmrtí, úspor, stáří a podobně. Pro anglosaské země platilo, že velkou výhodou spolků proti dnešnímu státem nařízenému pojištění, byla velká nabídka nejen různých druhů spolků, ale i různých typů pojišťovacích programů. Jednotlivec si tak mohl svobodně vybrat spolek, a také si mohl vytvořit vlastní plán pojištění, který jemu a jeho rodině nejlépe vyhovoval. Mohl si dle svého určit, v jaké výši si bude pojištění platit, a tím určit i výši případné podpory v nezaměstnanosti nebo nemoci, dobu kdy půjde do důchodu, atd. Ekonomové D. Chalupníček a L. Dvořák uvádějí, že i chudší lidé se mohli v rámci spolkového hnutí pojistit. Většina spolků nabízela odstupňované pojistné, které opravňovalo přispěvatele k různým úrovním podpor. Další výhodou spolků bylo, že se často spojovaly do různých skupin - tzv. řádů (ve Velké Británii od 20. let 19. století). V rámci těchto řádů se uzavíraly reciproční dohody, které umožňovaly členům bez velkých problémů přestupovat z jednoho spolku do druhého. To bylo praktické např. tehdy, když se člověk stěhoval z jednoho města do druhého (i do kolonií). A také to přispělo ke zlepšení hospodaření spolků, k jejich lepšímu řízení a transparentnosti. K roku 1872 uvádějí D. Chalupníček a L. Dvořák pro Anglii a Wales odhadované množství 32 000 svépomocných spolků (větší část jich byla neregistrovaných) s přibližně 4 mil. členů. Dále uvádí, že během 2. poloviny 19. století přibližně 30 % anglických horníků příslušelo k registrovaným svépomocným spolkům, ale téměř každý pracující byl zřejmě členem přinejmenším jednoho neregistrovaného lokálního spolku. V USA bylo dosaženo vrcholu ve 20. letech 20. století, kdy byl zhruba každý třetí americký muž členem některého ze spolků.

Co se týká svépomoci, tak nejde zdaleka jen o pojištění ohledně sociálních otázek. Může jít i o ochranu památek a přírody. Spolek National Trust, který působí ve Spojeném království, představuje dobrovolnou organizaci, která se zabývá ochranou přírodních a kulturních památek v zemi (kromě Skotska, kde působí podobná organizace) ve velkém rozsahu.  Za účetní rok 2010/2011 byly celkové příjmy National Trustu 412,9 mil. liber. Z toho 124,3 mil. liber přinesly členské příspěvky (asi 30% příjmů), renty a výnosy z investic 61,4 mil. liber (asi 15%), catering (zřejmě provoz vlastních restaurací a občerstvení), hotely a prázdninové chaty 55,3 mil. liber (asi 13,4%), podniky přinesly 53,5 mil. liber (asi 13%), odkazy 46,2 mil. liber (asi 11%), granty a příspěvky 30,1 mil. liber (asi 7%), vstupné 18,9 mil. liber (asi 4,6%). Tedy většinou šlo o prostředky nepocházející od veřejného sektoru. Webové stránky National Trustu říkají, že: "Jsme charita a jsme kompletně nezávislí na vládě. Spoléháme na členské příspěvky, dary a odkazy, a na příjmy získané z našich komerčních operací." A minulost v Českých zemích v tomto ohledu? K roku 1880 se zde uvádí dle historika J. Janáka 88 okrašlovacích spolků a roku k 1890 již 241 okrašlovacích spolků.

V historii Velké Británie mne překvapily vedle jiného zvláště dvě věci: rozvinuté soukromé školství a charitativní soukromé nemocnice. V době počátků průmyslové revoluce ve Velké Británii (poslední třetina 18. století) byla gramotnost neobvyklou dovedností, kdy nebyly asi 3 ze 4 dětí schopné číst, psát anebo provádět základní počty. Nicméně už v této době se filantropové, z nichž mnozí byli průmyslníci, snažili situaci zlepšit. Většinou však děti chodily do tzv. dámských škol, kde rodiče platili 2 - 3 pence týdně za dítě. Filantropie se realizovala formou tzv. nedělních škol. V průběhu 19. století působily dle historičky J. Sacks i nadále dámské školy, které vedly (většinou) staré ženy. Tyto učily děti číst a dívky zřejmě i šít a: „Tyto školy byly populární i přes školné, protože třídy byly malé a byly v domech podobných těm, v kterých děti žily. Byly také flexibilní, dovolující rodičům vzít děti ze školy, když si to tito přáli a dávající jim nějakou kontrolu nad tím, co bylo vyučováno." Tyto školy, kvůli státem masově dotovanému školství, do konce 19. století zanikly. Co se týká nedělních škol, tak ty byly financovány nábožensky založenými filantropy a dále průmyslníky. Ve Velké Británii navštěvovalo tyto školy roku 1851 2,6 mil. lidí a roku 1906 6,2 mil. lidí. Přestože se většina těchto škol soustředila na výuku náboženství (velký význam mělo to, že děti se takto naučily číst: vydávaly se bible, náboženské traktáty a jiné knihy v milionech kusů), tak také nabízela řadu sociálních aktivit, včetně exkurzí a zábavy. Dalším typem škol byly tzv. Ragged School pro velmi chudé děti, k roku 1870 bylo těchto škol ve Velké Británii asi 350. V letech 1844 a 1881 prošlo školami Ragged School Union asi na 300 000 žáků. K financování denních dobrovolných škol se lze dočíst, že tyto závisely na školném, doplňkově pak na darech příznivců a na grantech od vlády. Tyto granty začaly v malé míře až roku 1833 a od roku 1862 byly vypláceny podle výsledků. Historik J. Tooley k tomu uvádí, že: „Počty žáků ve školách se i nadále zvyšovaly, až v roce 1851 dosáhly, dle údajů ze sčítání lidu, hodnoty 2 114 278 žáků denního studia. Z nichž přes 85 % bylo ve školách soukromých, tedy školách, jejichž příjmy se skládaly výlučně ze školného či které byly provozovány za účelem finančního zisku." Jen 15 % dětí chodilo do tzv. veřejných škol, tj. i soukromých škol podporovaných vládními granty. Čistě soukromé školy pak potřebovaly asi 2/3 prostředků, které potřebovaly dotované školy. Přičemž do začátku 70. let 19. století většina lidí byla schopná číst a psát. V roce 1871 bylo dle P. Horn 80 % mužů a 75 % žen schopno zapsat svoje jméno při příležitosti svatby. V Londýně byla gramotnost vyšší a čtení bylo podporováno tím, že zde bylo více užitečné než v tehdejších odlehlých oblastech. E. G. West dokonce uváděl, že míra školní docházky a gramotnosti byla v Anglii a Walesu 90 % či více.

Dobrovolné nemocnice byly založeny na charitě. Dle autorky M. Higgs: “Musely generovat svůj příjem z množství různých zdrojů včetně regulérních příspěvků, kostelních sbírek, odkazů, ad hoc donací od jednotlivců a podnikání, a inscenováním charitativních zábav.” Některé z nemocnic byly založeny na základě velkého odkazu, který pokud byl dobře investován, poskytoval pravidelný zdroj příjmů. M. Higgs uvádí příklad, kdy přispívala na nemocnici rejdařská firma, protože nemocnice poskytovala péči v případě nehod firemním zákazníkům a posádkám. Jiný zdroj uvádí, že nemocnice upozorňovala místní zaměstnavatele, že řádně ošetření zaměstnanci by byli dříve schopni znovu pracovat. Přičemž dobrovolné nemocnice byly charitativní instituce, zakládané právě pro takovéto případy, protože chudí dělníci si nemohli léčbu dovolit. Rostoucí bohatství společnosti však dovolovalo i nižším vrstvám obyvatelstva postupně za léčbu platit. Tím se otevíraly i dveře tržním vztahům v úzkém slova smyslu. To bylo posilováno ze strany zaměstnavatelů výše uvedenými dohodami s nemocnicemi. A také tím, že: „Každý pacient, který si to mohl dovolit, zaplatil pár pencí vůči nákladům na medicínu.“ Nemocnice totiž měly své výdejny léků. S. Cherry uvádí, že některé nemocnice později zavedly přímé poplatky za léčbu. Historička L. Mitton uvádí, že: "...lékaři v nemocnici byli neplacení, jejich jediným výnosem byly zkušenosti, které získali. Doufali, že udělání jistého množství neplacené práce jako čestný konzultant, by jim pomohlo ustavit společenské styky. To by v obrat přineslo prestiž a udělalo jejich jména známá, a tak podpořilo jejich příjmy z privátní praxe." "Do roku 1858, 12 z londýnských nemocnic mělo lékařskou školu, to odpovídalo 80 % lůžek v obecných nemocnicích v hlavním městě." Nyní uvedeme několik statistik, ale bohužel tyto nejsou zcela jasné a známé. Dle M. Higgs: „V roce 1861 v Anglii a Walesu bylo 230 dobrovolných nemocnic nabízejících 14 800 lůžek. Nicméně 5 200 z těchto lůžek bylo v londýnských nemocnicích a jedna osmina z celkového počtu byla poskytována specializovanými institucemi [speciální nemocnice].” Dle autorky ale nemocnice nestačily pokrýt poptávku rostoucí populace. S. Cherry uvádí konkrétně pro Anglii a Wales roku 1891 29 500 lůžek a roku 1911 43 000 lůžek. Pro rok 1921 uvádí v Anglii a Walesu 56 600 tisíc lůžek a roku 1938 87 200 tisíce lůžek. Počet lůžek se tak od roku 1861 téměř zešestinásobil. Obecně lze říci, že: Soukromý zdravotní systém byl dost pestrý a decentralizovaný. To však nebránilo spolupráci mezi různými nemocnicemi, jako byly obecné a specializované nemocnice anebo spojování nemocnic za účelem společného levnějšího nákupu léků. Systém soukromého zdravotnictví preferoval tzv. zasloužilé chudé a nebyl příliš ochoten se zabývat lidmi, kteří prokazovali morální selhání. Lidé neochotní pracovat, polokriminální živly atd., tak nebyli za svoje chování odměňováni.

Ještě je nutné se zmínit o významu rodiny, přátel, spolupracovníků a charity v případě onemocnění. Historička M. Higgs uvádí, že v případě nemoci matky se o rodinu musel postarat otec, který však musel i nadále pracovat: „V tomto případě, je pravděpodobné, že příbuzní a přátelé by byly povoláni k vypomáhání, pravděpodobně byla rodina rozdělena po nějaký čas, jestliže v ní bylo mnoho dětí k opečování. V případě nemoci hlavního živitele (většinou otce), jestliže takoví lidé chyběli, musela rodina zažádat o chudinské dávky.“ Na základě toho je pravděpodobné, že výpomoc mohla nabýti někdy i finanční podoby. Jiná autorka J. Newby uvádí příklad spolupracovníků: „Často si pracující museli pomáhat navzájem. V jednom velkoskladu na prýmky v Nottinghamu komisaři zjistili, že "kdykoliv nějaká dívka je nemocná a bez vlastních přátel, kteří by ji ošetřovali, její kolegyně sesbíraly peníze a zanechaly své práce, aby jí střídavě navštěvovaly dnem i nocí." A nešlo zdaleka jen o nemoci, šlo i o nezaměstnanost, stáří, duševní nemoc a podobně, spolehnutí se na příbuzné a přátele či kolegy bylo vůbec největším zdrojem pomoci pro potřebné! Ovšem zdrojem jen zřídka kdy historiky a archivními dokumenty podchyceným!

Samozřejmě zde prezentované soukromé charitativní a svépomocné aktivity odpovídaly svými možnostmi blahobytu a pokroku tehdejší doby a nelze na ně hledět z hlediska dnešní mnohem blahobytnější a pokročilejší společnosti. Taktéž tyto aktivity nebyly dokonalé ve smyslu toho, že by někteří zasloužilí potřební nemohli jejich sítem propadnut. Neexistuje žádný systém sociální péče, kterým by nemohl někdo propadnout, navíc tehdejší filozofie byla taková, že se raději nechali nějací zasloužilí potřební propadnout, než aby se podporovali ti, co si pomoc nezaslouží, to totiž bylo tehdy považováno za zvláště škodlivé. Na druhou stranu i člověk z chudých poměrů mohl vystoupat v tehdejší době na nejvyšší společenské příčky (a někdy z nich opět spadnout), namátkou pár jmen osobností, které se pozvedly ze skrovných či finančně nelehkých poměrů v Českých zemích (některá jména nám dnes moc neřeknou, ale v době jejich života šlo o významné osobnosti): politici T. G. Masaryk, Ed. Beneš, G. Habrmann, J. Hybeš, skladatelé An. Dvořák, J. Fučík, vynálezce Fr. Křižík, zakladatel genetiky J. G. Mendel, spisovatelé či básníci K. H. Mácha, K. Sabina, J. Š. Baar, J. Herben, filozof Fr. Drtina, vědci J. Kalousek, J. E. Vocel. Podnikatelé T. Baťa, J. Liebieg, I. Ginzkey. A mnohé další osobnosti.