Ne až tak náhodná bída třetího světa

Mises.cz: 01. října 2016, Josef Tětek, komentářů: 2

S koncem druhé světové války se zhroutilo mnohem víc než jen třetí říše. V poválečných letech došlo k postupnému rozpadu britského impéria a osamostatnění bývalých kolonií. Proč nové země nenastoupily cestu úspěchu a bohatství, po které se necelých dvě stě let předtím podařilo vykročit někdejším koloniím v Americe?

Obyvatelé Indie v srpnu oslavili 69 let nezávislosti na britské nadvládě. Ačkoli druhá nejlidnatější země na světě učinila během desetiletí znatelné pokroky v boji proti chudobě, stále je domovem čtvrt miliardy lidí žijících pod úrovní chudoby (1,25 dolaru/den). Jak je to možné? Může za to korupce, kultura, podnebí?

Domnívám se, že Indie se společně s mnoha dalšími bývalými koloniemi stala především obětí nešťastného načasování.

Fabiánské prokletí

Věrní čtenáři Finmagu už znají Fabiánskou společnost a úspěšnou mutaci socialistické filozofie, která pro nastolení komunistického ideálu nevolí revoluci, ale cestu pozvolných kroků. Návod na úspěšnou politickou kariéru ale není jediným odkazem, který nám tito dobří lidé zanechali.

Fabiánští socialisté velmi dobře chápali sílu myšlenky a důležitost vhodného načasování pro její zhmotnění. Symbolem Fabiánské společnosti byla koneckonců trpělivá želva, čekající na vhodný okamžik k rozhodujícímu úderu.

K tomuto účelu byla fabiány založena London School of Economics, coby institut k hledání důkazů o nevyhnutelnosti kolektivistického ideálu. Roku 1920 zde začal vyučovat Harold Laski, později slavný ekonom, politický filozof a předseda Labour Party (u jejíhož zrodu stáli rovněž členové Fabiánské společnosti). Vedle standardního akademického života se Laski věnoval marxistické teorii, kterou toužil uvést v život. Jeho sen se splnil, když potkal Džaváharlála Néhrúa.

S byrokraty na věčné časy

Tento indický právník byl společně s Gándhím nejvýznamnějším bojovníkem za indickou nezávislost a po osamostatnění Indie v roce 1947 se stal jejím prvním premiérem. Harold Laski byl Néhrúovým mentorem a v Anglii slavila své první velké vítězství socialistická Labour Party; tyto dvě skutečnosti zásadně ovlivnily rodící se indickou hospodářskou politiku. Krátce po vyhlášení nezávislosti tak vznikla Indická plánovací komise, jež po vzoru Laskim adorovaného Sovětského svazu vytvářela pětileté plány – těmi je Indie řízena dodnes (běží dvanáctá pětiletka).

Při studiu socialistických zřízení je zajímavé porovnávat, jakým způsobem je tento model naroubován na místní kulturu. Zatímco Němci okusili socialismus s příchutí nacionalismu, Rusové dostali naloženo od dělníků a rolníků a Korejci od zbožštělé dynastie, v Indii se ujala nadvláda byrokratů založená na odvěkém kastovním systému. Indická byrokracie je dodnes tou nejhorší v Asii a Indie se pravidelně umísťuje na chvostu žebříčku Doing Business (indická vynutitelnost smluv či vyřízení stavebního povolení hodnoceny jako jedny z nejhorších na světě).

Indie byla v roce 1947 zemí, která se mohla vydat libovolným směrem. Mohla navázat na liberální tradici Anglie devatenáctého století. Namísto toho se její vůdci rozhodli jít aktuálně módní cestou pětiletých plánů a všeobjímající byrokracie. Důsledkem tohoto systému je pokračující bída stovek milionů lidí, jelikož tamní podnikatelé řeší velkou část svého času preference byrokratů a plánovačů, nikoli spotřebitelů.

Mezitím v Africe

Po druhé světové válce následovala také vlna osamostatnění na africkém kontinentu, kde držely dvě evropské velmoci – Anglie a Francie – většinu zemí pod svou nadvládou.

Téměř všechny nové africké země se vydaly cestou silné vlády a hospodářského plánování, což je na další desetiletí uzamklo v pasti chudoby. Na rozdíl od evropských vzorů totiž tyto země nikdy nezažily delší periodu hospodářské svobody v kombinaci s technologickou revolucí, jako tomu bylo v Evropě 19. století. Evropské země si tedy v 50. a 60. letech mohly koketování s populárním keynesianismem a fabiánským socialismem po určitou dobu dovolit, pro africké země byl tento vzor zničující.

Štěp už se ujal

V průběhu dvacátého století vzniklo zhruba čtyřicetileté časové okno, kdy socialismus zdánlivě zvítězil v odvěké debatě mezi liberály a etatisty. Se stabilizací poměrů v Sovětském svazu, s rozšířením Keynesovy ekonomické teorie, s Rooseveltovým New dealem, s válečným podřízením výroby státním účelům a s poválečným úspěchem anglické Labour Party se zdálo, že státní kontrola nad hospodářským životem je jasnou odpovědí na staletou otázku.

Krize Keynesovy teorie v podobě stagflace 70. let a pozvolný úpadek východního bloku přišly příliš pozdě. V té době byl už po vzoru mateřských zemí a na rady západních ekonomů v bývalých koloniích etablován systém centrálního řízení, který se zpočátku lehce zavedl, bezbolestně odstranit už ale nepůjde.

Převládající paradigma v ekonomii a politické filozofii není pouze akademickým či kavárenským problémem. Aktuální přesvědčení o správném způsobu společenské organizace může mít dalekosáhlé dopady po celé planetě, po desítky let do budoucnosti.

Zdroj: http://finmag.penize.cz/ekonomika/315508-ne-az-tak-nahodna-bida-tretiho-sveta