Nedokonalé a asymetrické informace I - Zprostředkování práce před 100 lety

Mises.cz: 23. června 2013, HynekRk, komentářů: 0

V této stati se budeme zabývat nedokonalostí informací na pracovním trhu. V dnešní době je poměrně snadné nalézt nějakého soukromého zprostředkovatele práce (personální agentury) nebo brigády v každém trochu větším městě. Tyto zpostředkovatele práce lze nalézt běžně na internetu a tamtéž lze nalézt i nabídky práce. Tento sektor služeb je dnes běžný i přes existenci úřadů práce, které se mimo jiné věnují též zprostředkování práce. Bylo by proto nošením dříví do lesa psát o tom, jak se dnes lidé (zaměstnanci i zaměstnavatelé) vyrovnávají na pracovním trhu s nedostatkem informací. Podíváme se tedy na to, jak to dělali lidé u nás před 100 a více lety.

Zprostředkování práce

Večer 28. prosince 1896 v Moravském zemském sněmu jeho poslanec doktor práv Václav Šílený a jeho další kolegové podali návrh na zřízení „poptáváren pracových“ při obecních úřadech, a to místních, okresních, popřípadě krajských, a při zemském výboru „poptávárny“ zemské. Uvádělo se mimo jiné, že kromě jedné brněnské filiálky jednoho vídeňského spolku doposud žádná lokální instituce provozující zprostředkování práce neexistuje a ani větší města nepřijala zprostředkování práce do svého programu a městské zprostředkovatelny práce nebyly na Moravě až na zcela řídké vyjímky zřízeny. [1] Mohlo by se tedy zdát, že na Moravě (myšleno bez Slezska) to nebylo s dobrovolným soukromým zprostředkováním práce slavné.

Zpráva živnostenského odboru zemského sněmu datovaná rokem 1899 obsahuje trochu jiný obrázek. Dle ní byly soukromé kanceláře pro zprostředkování práce jen ve větších místech, ale prý nestačily k uspokojení potřeby (nebo nestačily na organizování „poptávárny pracové“?). Působením v tomto směru se zabývaly různé spolky, korporace a též obce, i tato činnost byla ale sporadická [2]. Zdá se, že tedy poslanec Šílený neměl zcela pravdu u větších míst. Zřejmě měl nedokonalé a neúplné informace. Přesto alespoň tento uvedl, že v Anglii odborné spolky v počtu 687 roku 1893 poskytly nezaměstnaným zřejmě podpory za 512 928 liber šterlinků.

Avšak ještě jiný obrázek ukazuje zpráva „Die Arbeitsvermittlung in Österreich“ vydaná Ministerstvem obchodu roku 1898, v níž bylo „zevrubně vypočítáno, jak v tomto oboru působily koncesované dohazovačské kanceláře na principu živnostenského podnikání, živnostenská společenstva, spolky a stravovny.“ [3] Přičemž stravovny byly veřejnými institucemi a živnostenská společenstva byla ustavena z rozhodnutí zákona a od roku 1883 byla v nich účast striktněji vynucována. Ale teprve až novela živnostenského řádu z roku 1907 ukládala v § 114 živnostenským společenstvům zřizování a vydržování útulků a zprostředkování práce a v § 116 bylo výslovně přikázáno, aby tato společenstva učinila vhodná opatření ke zprostředkování pracovních míst pro živnosti v daném živnostenském společenstvu zastoupené. Tyto společenstva dle Janáka nevěnovala zprostředkování práce velkou pozornost - roku 1896 mělo z 5 345 živnostenských společenstev v Rakousku vlastní zprostředkovatelnu jen 405 pro pomocníky a učně [4]. Živnostenské podniky a spolky pak byly čistě soukromou iniciativou na tomto poli odstraňování nedokonalostí v informacích (některé spolky měly jistou podporu od veřejného sektoru - viz dále).

Početnost zprostředkovatelen

K roku 1896 uvádí poněkud s despektem Janák, že celkový počet zprostředkovatelen práce byl na Moravě 325, z toho bylo zprostředkovatelen nebo popřípadě dohazovacích kanceláří provozovaných po živnostensku 68 a spolkových zprostředkovatelen bylo 66. Celkem tedy zde bylo 134 soukromých zprostředkovatelen práce. Pro nedokonalé srovnání (větší počet obyvatel, lepší dostupnost, jiný rozsah činností a rozdílné technologické vybavení, územní pokrytí atp.) dnes je na území tehdejší země Moravské 66 kontaktních míst úřadu práce [5]. Dalších 48 kvazi-veřejných zprostředkovatelen bylo při živnostenských společenstvech a dále zde bylo 115 veřejných stravovacích stanic. A ještě blíže nespecifikovných 28 zprostředkovatelen. Pro srovnání největší počet zprostředkovatelen vykázaly země Čechy a Dolní Rakousko: 944 a 800 zprostředkovatelen [6].

Nicméně k roku 1896 zprostředkovala živnostenská společenstva na Moravě umístění 1 973 uchazečů o práci [7]. To není mnoho. Samostatnou kapitolou byly stravovací stanice. Janák k nim píše, že „na Moravě bylo zřízeno 111 naturálních stravovacích stanic zemským zákonem č. 45 z 19. února 1888 a jejich smyslem bylo poskytovat útočiště a podporu těm, kdo hledali práci a bez vlastního zavinění ji nemohli nalézt.“ Jejich základním posláním byla sociální podpora, s níž souvisela i jejich další činnost - působit jako zprostředkovatelny práce. „Toto jejich působení ale zůstávalo po celou dobu jejich existence nejslabším článkem a zejména moravské stravovací stanice pracovaly jako zprostředkovatelny práce spíše jen výjimečně.“ Dle něj: „Stravovací stanice však vyhledávaly do určité míry i živly práce se štítící, takže zaměstnavatelé v nich jen řídce hledali pracovní síly...“ Ani další náprava nepozvedla zprostředkovatelskou činnost a počet stanic klesal, až jich bylo na počátku republiky jen 72 [8]. Veřejné stravovací stanice tedy počítat moc nemusíme. Hlavním hráčem byl soukromý sektor.

Navíc Janákem uvedený případ stravovacích stanic nas za prvé upozorňuje na zřejmě rozsáhlé zneužívání sociální péče (zaměstnavatelé v nich jen řídce hledali pracovní síly, protože zřejmě pravděpodobnost úspěšného „nálezu“ byla dost nízká, i když své sehrála jistě i specializace na trhu práce). Za druhé z toho přímo plyne, že zde vznikla asymetrie v informacích, kdy klienti stravovacích stanic měli o sobě lepší informace než veřejní poskytovatelé této služby. Tuto asymetrii se nepodařilo veřejnému sektoru i přes jistou snahu odstranit. Popravdě řečeno, čím více klientů, tím více může úředník a politik spravovat peněz a tím vyšší moc a případně příjmy má. Motivace je o to nižší. Protože v té době nebylo ještě hlasovací právo všeobecné, tak význam této aktivity pro získání hlasů voličů byl malý. Ale zdá se, že jistá snaha zlepšit poměry zde přece jen byla. A za třetí, informace o nevhodnosti těchto stanic pro nalezení pracovníka se mezi zaměstnavateli zřejmě roznesla (zaměstnavatelé v nich jen řídce hledali pracovní síly).

Máme tedy ke konci 19. století pro Moravu minimálně 134 převážně soukromých zprostředkovatelen práce a dalších 48 kvazi-veřejných (kvazi-soukromých) společenstevních. Lokálních institucí tu tedy bylo docela dost a doktor Šílený nebyl zřejmě tedy plně v obraze. Z hlediska informací je pak kuriózní informace, že: „Víme pouze, že podle usnesení zemského výboru z 6. května 1910 byly opatřeny v knihkupectví Barviče a Novotného v Brně publikace týkající se zprostředkování práce.“ [9] Knihkupectví bylo samozřejmě soukromé. Veřejný sektor kupoval informace u soukromého sektoru.

Činnost zprostředkovatelen

Živnostensky působící zprostředkovatelny (zejména šlo o dohazovačky) vybíraly tehdy za zprostředkování poplatek jak od zaměstnavatelů, tak i od uchazečů o místo [10]. Bohužel to je také skoro vše, co se lze o těchto podnicích od Janáka dozvědět. Autor více informuje o spolcích (a také živnostenských společenstvech), a to zejména těch, které dostaly určitou subvenci z veřejného sektoru. Je to možná proto, že žádost o podporu bylo nutné písemně formulovat k úřednímu  řízení a následně tato po skončení řízení putovala do archivu. Zdá se, že Janák v této stati převážně cituje z materiálů týkajících se činnosti veřejného sektoru.

Jedním ze spolků zprostředkujících práci byl spolek Burza práce, který však působil v Praze. Za prvních 5 měsíců roku 1897 spolek požádalo o práci nebo službu 4 260 mužů a 775 žen a z nich 593 mužů a 295 žen bylo umístěno. Členové spolku platili ročně 60 krejcarů členských příspěvků. Ve Vídni působil „Spolek pro zprostředkování práce“, který za deset let jeho existence požádalo o práci 73 tisíc lidí a z nich dostalo práci 28 887 osob. „Filiálka tohoto spolku v Brně měla roku 1897 675 poptávek pro 881 míst, obsazeno bylo 771 míst a nabídek práce bylo 1 250.“ Ročně bylo zprostředkováno v letech 1891 až 1894 kolem tisícovky míst a spolek se setkal i s pozitivním ohlasem zaměstnavatelů [11].

V Olomouci působil od roku 1904 spolek „Německá zprostředkovatelna práce“, který vypracovával bezplatné měsíční seznamy volných mist v počtu 500 kusů a obesílal s nimi obce na severní Moravě, teprve až roku 1910 si požádal o subvenci. Spolek měl 140 členů. Ve Slezsku zemská vláda v Opavě sdělovala Ministerstvu veřejných prací, že až do roku 1906 (kdy vznikl jeden subvencovaný zprostředkovací spolek) „bylo zprostředkování práce ve Slezsku ponecháno plně soukromému podnikání, a to až na několik výjimek, kdy je provozovaly nacionálně zabarvené instituce nebo dělnické organizace socialistického zaměření.“ [12] Čili šlo o situaci, kdy toto odvětví zde nebylo ani tak doménou spolků jako podnikatelů. Bohužel o těchto Janák vůbec nereferuje (dochovaly se k nim vůbec nějaké informace?). Atp.

V roce 1907 požádal zemský sněm o subvecni Ústřední výbor „Národní jednoty pro jihozápadní Moravu“ na úhradu nákladů spojených se zprostředkovatelskou činností, argumetoval, že více za než dvacet let existence se na jednotu (přesněji zřejmě její odbory) obracely instituce i jednotlivci, aby „usadila na vhodná místa řemeslníky všech odvětví a druhů, zprostředkovala etablování obchodníků, vyhledala dobrá a výnosná místa pro existenci stavů inteligentních, zredukovala výdělečné poměry dělnictva a vyrovnala nezaměstnanost a opatřila existenční minimum pro rodiny nezaviněně do neštěstí a nouze uvržené.“ [13] Tím se však dostáváme z dohledu oficiálně úřady rozeznaných zprostředkovatelů práce, protože primární cíle Narodní jednoty byly jiné. Wikipedie uvádí, že „národní jednoty, nazývané též obranné jednoty, byly české nevládní organizace, zakládané v 80. letech 19. století s cílem podporovat českou menšinu v pohraničních oblastech. Zaměřily se hlavně na kulturní a hospodářskou pomoc.“ Narodní jednoty patřily do úřední statistické kategorie tzv. vzdělávacích spolků [14].

Samotný Janák ve své stati uvádí, že „v případě spolkových zprostředkovatelen práce je možno rozlišovat mezi spolky zabývajícími se výhradně zprostředkováním práce a spolky, které vykonávaly zprostředkovatelskou činnost nikoli jako hlavní.“ [15] Zde však nastává potíž, pokud spolky tuto svoji činnost ve svých stanovách a materiálech nevykázaly, tak nemohly být veřejnou statistikou rozpoznány a ta je nemohla vykázat. Další potíží je, zda byla vůbec uvedená Národní jednota pro jihozápadní Moravu a její odbory (a ty byly umístěny v řadě měst - je tedy krajně nepravděpodobné, že jsou v údaji o 66 spolkových zprostředkovatelnách) vykazována mezi zprostředokvatelnami práce? A co další „Národní jednota pro východní Moravu“? A nemohly bokem dělat zprostředkování práce i odbory „Ústřední matice školské“ nebo „Schulvereinu“ či „Matice opavská“ apod.? Například vzdělávací spolky měly roku 1890 v Českých zemích 1 555 filiálek [16]. A co dělnické podpůrné a vzdělávácí spolky? Dělnických nemocenských a pohřebních spolků bylo dle statistiky z roku 1893 na Moravě 62, zaopatřovacích a dobročinných dělnických spolků bylo 5, vzdělávacích a čternářských spolků 85 a konzumních spolků 15. V následujících letech pak došlo k boomu v zakládání dělnických spolků. Údaje za filiálky dělnických spolků zde bohužel chybí [17]. Že by je pracovní místa a nezaměstnanost vůbec nezajímala? To není pravděpodobné. Přičemž početnost těchto spolků značně převyšuje údaj o 66 spolkových zprostředkovatelnách.

Další zdroje informací o práci

Jako úřady nepodchycené zůstaly další způsoby hledání informací o práci. Vlastní aktivita práci hledajících [18]. Dále informace mohl člověk získat od příbuzných, přátel, obecně od nejrůznějších spolků, kterých byl členem nebo se účastnil nějak jejich činností, v hospodách, na zábavách, na trzích, ale i od de facto ilegálních dohazovačů práce nebo profesí, které se pohybovaly z místa na místo, jako byli podomní prodejci (hausírnici), lékaři, obchodní cestující apod. Přičemž samozřejmě záleželo na typu regionu, lze předpokládat, že na venkovských regionech nebyla činnost specializovaného zprostředkovatele-podnikatele nebo zprostředkovatele-spolku až tak nutná, protože lidé zde nejspíše sami věděli, na koho se obrátit nebo kdy se objeví známý hausirník nebo kde sídlí místní vzdělávací spolek. Ve větších městech a průmyslových oblastech pak vznikly zřejmě kvůli větší anonymitě specializovanější instituce. Navíc v té době běžně již existovaly noviny, které otiskovaly i inzeráty.

Shrnutí

Je patrné, že lidé si sami dobrovolně byli schopni v poměrně vzdálené minulosti vyvinout isntituce, které překlenovaly nedostatek informací na trhu práce. Jistě, nebylo to dokonalé, ale je také patrné, že veřejný sektor, který má dle některých představ napravovat svými zásahy problémy s nedokonalými informacemi, sám nebyl schopen ani určit rozsah zprostředkovatelské práce soukromého sektoru a sám se stal obětí asymetrických informací v případě veřejných stravovacích stanic. I dnes někteří říkají, že nikdo rozumný by neměl hledat práci a zaměstnance jen skrze úřad práce.

[1] Janák, s. 451 a 452.
[2] Ibid, s. 452.
[3] Ibid, s. 453.
[4] Vlnařská centra Evropy, s. 31 a Janák, s. 462.
[5] Janák, s. 461 a http://portal.mpsv.cz/kontakty. Ostrava, Frýdek-Místek a Frýdlant nad Ostravicí počítány k Moravě, tehdejší moravské enklávy ve Slezsku nejsou uvažovány.
[6] Janák, s. 461. Dle s. 462 bylo zprostředkovatelen při živnostenských společenstvech jen 46.
[7] Ibid, s. 462.
[8] Ibid, s. 456-457.
[9] Ibid, s. 460.
[10] Ibid, s. 462.
[11] Ibid, s. 455-456 a 468. Vídeňský spolek ovšem získával nějaké dotace. A totéž platilo v 90. letech pro jeho brněnskou filiálku, i když částky byly realtivně nízké 100 zlatých od zemského výboru a 200 zlatých od městské rady Brna (Ibid, s. 464 a 467-8).
[12] Ibid, s. 469-470. Samozřejmě, že tyto instituce a organizace byly take soukromého dobrovolného rázu, i když nějaká menší subvence je také  možná.
[13] Ibid, s. 471.
[14] Česká Wikipedie, heslo „Národní jednoty“ a Janák, s. 147.
[15] Janák, s. 463.
[16] Ibid, s. 147.
[17] Ibid, s. 156.
[18] Například obcházení továren, dílen, úřadů, obchodů apod. Volné pracovní místo může vzniknout i teprve tehdy, když si podnikatel uvědomí, že je možné na práci dané osoby, kterou ještě před pár minutami neznal, v budoucnosti vydělat.

Literatura

[1] Janák, J. a Chocholáč, B. Morava v národním a politickém ruchu 19. století. Brno: Matice moravská 2007, ISBN 978-80-86488-03-5.
[2] Vlnařská centra Evropy. Brno-Jihlava. Od počátků do 20. století. Brno-Jihlava: Archiv města Brna, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava, Matice moravská, Muzeum Vysočiny Jihlava 2008 a město Jihlava, ISBN 978-80-86736-08-2.
[3] Česká Wikipedie.