Nedokonalé a asymetrické informace II - Otázka sociální

Mises.cz: 03. srpna 2013, HynekRk, komentářů: 2

Nedokonalé a asymetrické informace jsou vlastní často problémům a řešením v rámci otázky sociální (včetně zdravotnictví). Nedokonalost a asymterie v informacích se zde vyskytují hned ve dvou různých rovinách.

Asymetrie informací a veřejný sektor u otázky sociální

V prvním případě jde o expertní (profesionální) přístup v oblasti sociální práce a zdravotnictví. Zde hrozí určité riziko, a protože se dnes jedná velmi často o parketu (dříve tomu ovšem tak nebylo) veřejného sektoru, jehož parketou mají být zároveň zásahy řešící problémy nedokonalých a asymetrických informací, tak si dopřejeme plnou citaci z prostředí sociální otázky: „Specializované vědění umožňuje expertům, aby získali monopol na řešení problémů ve sféře své působnosti. Monopol vždycky znamená závislost. Ta v tomto případě vzniká dvojím způsobem. Pokud se expertům podaří získat právní záruky svého monopolu (jak je tomu například u lékařů nebo psychologů), laici, kteří s nimi vstoupí do kontaktu, ztrácejí právo na řešení vlastních problémů vlastními silami. Pokud lidé uvěří, že bez pomoci expertů nejsou schopni své problémy zvládat, ztrácejí konpetenci k samostatnému řešení vlastní situace. Přestává proto být jasné, zda experti pomáhají lidem zvládat problémy, jejichž řešení společnost svěřila do rukou odborníků, či zda intervenují do problémových situací, které vznikly v důsledku monopolem expertů vyvolané neshopnosti lidí řešit problémy vlastními silami. Této pochybnosti se nevyhne ani profesionální přístup, který je zaměřen na zmocňování ("empowerment") neboli posilování kompetencí klientů. Kde je záruka, že se zastánci tohoto přístupu nesnaží své klienty vybavit právě těmi kompetencemi, o které předtím přišli v důsledku spoléhání se na experty?“ [1]

Na první pohled je tedy patrné, že v tomto případě zde veřejný sektor vůbec nepomáhá, protože profesionální expert v oblasti sociální práce může být stejně dobře zaměstnancem soukromé charitativní organizace, stejně tak jako obce, okresu, země nebo státu. Situace je však horší, pokud získá privilegium právních záruk monopolu. To znamená, že nyní nemá jejich zákazník právo na legální výběr a jeho možnost legálně přejít k poskytovateli dané služby, který mu vyhovuje více, je tak omezena. Situace se zhorší, pokud si musí tyto monopolizované experty ještě platit nedobrovolně ze svých daní, protože to znamená, že mu na návštěvu nelegálních (případně i legálních, ale veřejným sektorem neplacených) expertů zbyde méně financí.

Ovšem je zde jeden podstaný rozdíl, a to ten, že vypěstování závislosti u klientů znamená finanční výlohy daného experta, a pokud má tento hospodařit s vlastními prostředky nebo prostředky, které mu svěřila soukromá charita, tak jednou přijde doba, kdy mu tyto prostředky dojdou, pokud tedy nepřesvědčí další dárce, což je vzhledem k malému počtu klientů, kterým pomohl se postavit na vlastní nohy, méně pravděpodobné. Avšak pokud může tento expert náklady za své činny přesunout na bedra jiných, kteří navíc musí tyto náklady povinně platit, tak dojde k tomu, že takovýto vypečený expert může působit mnohem delší čas a bude se snažit spíše počty svých klientů zmnožovat, protože tak svoji pozici a příjmy upevní.

Situace je horší také z pohledu rozhraní, na kterém vznikají nedokonalé a asymetrické informace. Bez zásahu veřejného sektoru zde máme rozhraní klient versus expert. V demokratické společnosti, kde společnost (většina voličů nebo zájmové skupiny) svěřila řešení problémů do rukou odborníků, máme tato rozhraní dvě: klienti-voliči versus politici a politici versus experti, případně dokonce tři, kdy existuje ještě rozhraní politici versus výkonní úředníci, ti někdy můžou být ovšem oněmi experty. Podobný problém vzniká u diktatur, kde existuje rozhraní podporovatelé diktatury (klienti) versus diktátor a jeho podporující kliky. Pokud bude politik zároveň i expertem, tak jsme se opět dostali k jednomu rozhraní, tak jako bylo u výchozí situace, akorát jsme vzali v úvahu pouze většinové stanovisko voličů a menšinová stanoviska jsme ignorovali, tudíž je situace pořád horší. Navíc uvedené aranžmá neznamená, že voliči jsou zbaveni styku s experty, ale i přes existenci politiků a veřejných úředníků musí naprosto sami navštěvovat lékaře a případně sociální pracovníky, tj. toto rozhraní nikdy úplně nezmizí. Informovanost klientů může být dokonce oslabena tím, že budou předpokládat, že politici a úředníci již redukovali nedokonalé a asymetrické informace. V tomto můžou být utvrzeni například politickou propagandou, která vysílá mylné informace. Vzniká tak svého druhu morální hazard.

Ovšem jaká je pravděpodobnost, že politik (nebo vrcholový úředník) bude expertem? A pokud ano, tak bude expertem jen na některé oblasti. V případě lékařství bude rozumět jednomu dvěma oborům a bude mít třeba nějaký přehled o pár dalších. Jak moc ale politik-chirurg bude rozumět chemickému složení léků nebo práci zubaře? Jak moc bude politik-doktor na plicním rozumět střevním problémům nebo nemocem pohybového aparátu? Či jak tito budou rozumět managementu celé nemocnice? Z 16 ministrů zdravotnictví samostatné České republiky jich bylo spojených se zdravotnictvím 12 (10 lékařů, 1 zdravotní sestra a 1 psychiatr) a 4 nebyli se zdravotnictvím nijak spojeni, a to někteří z prvně uvedených ministrů se léta před svým nástupem na post ministra zdravotnictví již nevěnovali. A co sociální práce s jejími mnoha teoriemi sociální práce, které jsou navíc v konkrétních aspektech, nebo dokonce zásadně, protichůdné a je obtížné je integrovat v jedné praxi [2]? Bude expert na řešení problému bezdomovectví rozumět i problému menšin? Bude expert rozumějící problémům přistěhvalců rozumět i problémům starých? Bude expert vyznávající humanistické a existencionální teorie kovaný i v kognitivně-behaviorálních teoriích nebo sociobiologii? Jistě, můžou si najmout nějakého jiného nezávislého experta, to však mohou udělat i jednotliví a obyčejní lidé a jejich dobrovolné skupiny.

Vraťme se ještě k citované knize „Základy sociální práce“, ta tvrdí, že členové a zaměstnanci neziskových subjektů i podnikatelé v sociální sféře jsou daleko více motivováni k efektivním výkonům než státní či obecní úředníci. Existuje mnoho dokladů o tom, že za méně peněz dokážou dosáhnout většího efektu [3]. Co se týká profesionalizace, tak dle některých odborníků na tuto problematiku sociální služby poskytnuté přáteli, rodinou a dobrovolníky vedou k výraznějším výsledkům než odborný přístup. Dále, nestátní subjekty sociální práce zeefektivňují sociální činnosti zvýšením jejich adresnosti a snižováním jejich nákladů [4]. To je pochopitelné, protože přátelé a rodina mají lepší informace o potřebnosti dotyčného než kdokoliv jiný a dobrovolník má zase velkou míru motivace, a pokud jde o lokálního dobrovolníka, tak bude mít také lepší informace. Vyšší adresnost taktéž znamená lepší informovanost, která umožňuje nasměrovat pomoc skutečně k těm potřebným, pokud je to tedy ze strany nabízející pomoc požadováno (což nemusí nutně vždy platit, někteří lidé se věnují ze soucitu nebo náboženského přesvědčení i úplně beznadějným případům, ale není jich mnoho).

Větší informovanost je důležitá, protože každý, kdo pracuje v oblasti sociální otázky, se musí vyrovnat s jiným typem asymetrie informací, která zatěžuje sociální práci a i lékařskou práci. Jde o zneužívání sociální práce těmi, co ji nepotřebují, a simulantství nemocí. S tím se musí vyrovnat i ten největší expert. Tím se dosatáváme k druhé rovině, ve které vznikají v námi zkoumané oblasti sociální otázky nedokonalé a asymetrické informace. Tyto postihují jak veřejným sektorem placené experty a ne-experty, tak dobrovolně placené i neplacené experty a ne-experty. Dle výše uvedených citací se zdá, že ve skutečnosti se s daným problémem lépe vyrovnávají neveřejné subjekty, které provozují sociální práci (o lékařích to ovšem vzhledem k omezenému rozsahu soukromé lékařské péče a její silné regulace říci z empirického hlediska moc nemůžeme). Viz i dále.

Další náklady na řešení problému asymetrie informací veřejným sektorem

Avšak je nutné zvážit i ostatní náklady spojené s rozhodováním veřejného sektoru, ty je každopádně nutné odečíst od přínosů, které má mít veřejný sektor ohledně řešení problémů s nedokonalými a asymetrickými informacemi. Předně jde o náklady na tuto jeho činnost – tj. uspokojování potřeb občanů, přičemž tyto potřeby nebyly občany ani demonostrovány, takže ani nevíme, zda tyto náklady chtěli občané vlastně podstoupit, protože teorie asymetrických informací, podobně jako teorie her anebo teorie veřejných statků založená na černém pasažérství, nic neříkají o tom, co si vlastně lidé přejí. Nevíme jak alokovat zdroje tak, abychom odstranili ty nejpalčivější nedokonalosti a asymetričnosti v informacích, ani nevíme, zda již nebylo tohoto odstraňování dost a není nutné nyní řešit jiné věci, než jsou problémy s nedokonalými a asymetrickými informacemi. Lidé mají totiž i jiné potřeby, než je odstraňování nedokonalých a asymetrických informací. Jak však určit bez jejich demonstrování míru jejich potřebnosti? Nijak, ale o tom jindy.

Dále je nutné odečíst další náklady, které v případě nestátních subjetků sociální práce odpadají, a to negativní externality politického procesu, jako je kupování voličských hlasů, udržování neefektivních a špatných forem sociální práce či léčby, které by jinak byl ochoten málokdo platit, častá centralizace péče a centralizované prosazování omezeného množství upřednostňovaných teorií a myšlenek, ignorace či pronásledování menšinových stanovisek, existence černých pasažérů, zneužívání moci, korupce apod. V neposlední řadě je zde riziko, že experti ovládnou organizace a instituce veřejného sektoru a budou ho používat pro sledování svých zájmů.

Jak se řeší na trhu nedostatek informací o sociálních službách?

Nyní uvedu pár příkladů, jak se řeší nebo řešil nedostatek informací v oblasti zdravotnictví a sociální práce. Začneme současným veřejným zdravotnictvím. Má smysl jít se informovat na úřad? Asi moc ne. Mechanismus zisku a ztráty zde také nefunguje, protože legální trh zde často existuje jen v omezné a silně regulované míře a špatní lékaři a zdravotnický personál tak nemohou být jednoduše z trhu odstraněni. Navíc pro ně jsou klienti pojišťovny, úředníci a politici, a nikoliv pacienti, ti o jejich odměnách legálně téměř vůbec nerozhodují. Jako nejlepší se jeví se zeptat přátel, známých, kolegů v práci nebo příbuzných. Řada lidí má se současnou lékařskou péčí nějakou zkušenost anebo zná někoho, kdo tuto zkušenost má, a mohou tedy poradit. Je samozřejmě možné se ptát i na internetu či zde vyhledat nějaké články anebo se zeptat odborníka. Lze se tak dozvědět rozhodně zajímavé věci. Lidé se také běžně na toto téma mezi sebou baví a tím v podstatě demonstrují, že veřejný sektor není v tomto směru schopný příliš podat informace o vlastním (tj. veřejném) zdravotnictví.

Například jsem se dozvěděl, že v Brně je lepší porodnice na Obilném trhu než porodnice v Bohunicích. Ale je třeba na Obilném trhu dát pozor na doktora F., protože je to prý arogantní a bezohledný člověk. Lze se také dozvědět, že je obecně známo, že se příliš nevyplácí umísťovat staré lidi do zdejší Vojenské nemocnice, leda že by se člověk těšil na dědictví.

Horší je to s expertem na sociální práci, zde nejspíše bude nutné se poptat v kruzích potřebných. V 19. století třeba v Londýně platilo, že „chudí se podporovali navzájem v časech těžkostí a krizí, jako byl porod, nemoc, smrt a vězení, stejně jako na každodenní bázi.“ V pozdně viktoriánských časech „londýnští chudí, včetně pouličních dětí, si pomáhali navzájem také.“ [5] To znamenalo, že tito lidé byli v kontaktu a vyměňovali si informace. To lze užít tam, kde sociálně potřební žijí více pospolu; pokud jsou rozptýleni v anonymní společnosti, je možné vyhledat informace na internetu nebo se socializovat s podobně potřebnými (či některými přístupnými pracovníky) při setkávání na příslušných úřadech a charitách. Dále, pokud někteří odborníci na problematiku sociální práce tvrdí, že sociální služby posyktnuté přáteli a rodinou vedou k výraznějším výsledkům než odborný přístup (viz výše), tak je pomerně jasné, s kým je nutné udržovat dobré vztahy, pak si totiž můžeme návštěvů expertů a hledaní informací často odpustit.

Asymetrické informace a zneužívání sociální pomoci

Jak řešit problém nedokonalých a asymetrických informací vzhledem ke zneužívání sociální pomoci? Vedle poskytování nepěněžní pomoci (která většinou stojí o něco více) je nutné zřejmě být více v kontatku s potřebnými, což vyžaduje znalost místního prostředí a decentralizaci. Již dříve jsem jinde uvedl několik příkladů, namátkou vybírám tedy jen následující: „Jednou populární formou sociální práce bylo navštěvování chudých… Navštěvovací spolky a výbory poskytovaly jídlo, přikrývky a uhlí. Většina 'dámských návštěvníků' navštěvovala týdně a vedla si poznámky o tom, co nalezlo.“ Doplňme, že to znamenalo spojení charity a poměrně účinné kontroly jejího případného zneužívání, což činilo charitu efektivnější. [6]

Nebo dále v Brně: „Prostředky získané sirotčím spolkem měly být použity k naplnění účelu spolku. Dle záznamů rozdával spolek podpory. O těchto bylo rozhodováno individuálně na schůzích výboru, kdy byly čteny došlé žádosti. Pro ilustraci: na výborové schůzi ze dne 30. listopadu 1913 byly některé žádosti zamítnuty a jiné žádosti byly vyslyšeny. A tak se můžeme dočíst, že se dané dítko podělí anebo že děvče bude podporováno. Je zde zmíněna i nepeněžní podpora. V některých případech se situace musela nejdříve vyšetřit a teprve pak bylo rozhodnuto o poskytnutí podpory nebo zamítnutí žádosti. Zmíněné vyšetření se velmi pravděpodobně dělo na místě některým z členů spolku. Případně bylo rozhodnuto i tak, že se poskytne podpora na jeden měsíc a věc se do té doby vyšetří. Místním šetřením a znalostí místní situace mohl spolek lépe zajistit, aby se podpora dostala k více potřebným a mohl tak i předejít jejímu zneužívání.“ [7] Samozřejmě tyto příklady nelze brát za konečné nebo dokonalé, lidé jednají a jsou kreativní a to vede ke vzniku dalších metod řešení problému nedokonalých a asymterických informací.

A na závěr jeden poněkud extrémní, ale pozoruhodný příklad, který vznikl i přesto, že vlastně dle teorie veřejných statků, která je založena na černých pasažérech, ani vzniknout neměl. Byl však skutečně demonstrován v raně vikrotiánském Londýně. „Žebráci byli všude v metropoli v této době a policie byla pravděpodobně tvrdší vůči nim než jiným skupinám kriminálníků. Přesto se jejich počty nezmenšily, jak století pokročilo. Mnoho dospělých žebráků bylo profesionály, kteří žebrali, než by raději zkoušeli si najít práci. Osvojili si všechny druhy triků k získání symaptie a peněz od veřejnosti... Jejich ‘úskoky’ zahrnovaly přestírání slepoty nebo invalidity nebo pózovali jako nezaměstnaní pracující nebo řemeslníci nebo sešlí gentlemani. Někteří si půjčovali i děti k pózování jako strádající otcové rodin. Mnohým se dařilo z žebrání dobře. Tyto podvody to dělaly velmi těžkým pro ty, kdo opravdu neměli na výběr mezi žebráním a workhousem [robotárnou, pozn. autora]. Mendicity society, založená roku 1818, jejíž hlavní stan byl na náměstí Red Lion v Holbornu, dělala to nejlepší, co uměla, aby vymýtila profesionální žebrání a pomáhala těm v nefalšovaných potřebách.“ [8] Jistě šlo o záslužnou činnost, na druhou stranu na podporu dávanou žebrákům tehdy nebyl právní nárok a takováto nezaměřená podpora byla náhodnější a méně systematická než zaměřené varianty sociální podpory, které měly člověka postavit na jeho vlastní nohy. Tudíž úroveň zneužívání nemusela být tak palčivá [9]. Je patrné, že lidé v té „divoké“ době byli zřejmě docela štědří.

[1] Matoušek, s. 280. Tato citace pochází z části knihy věnované práci s menšinami, její dopady jsou však mnohem obecnější. Dosti socialistický koncept zmocňování je ve stručnosti v podstatě založen na získání moci obyčejnými lidmi, kdy by se měl nahradit diktát zájmových skupin, stran a klik diktátem prostých občanů. Zhruba řečeno jde o utopický lidový fašismus alá Noam Chomský.
[2] Ohledně ministrů zdravotnictví ČR viz česká Wikipedie. Matoušek, s. 195. Teoriím sociální práce se věnuje celá kapitola VI. „Vybrané teorie sociální práce“ této knihy, zhruba 80 stran. Jak název napovídá, tak jde skutečně jen o výběr teorií.
[3] Ibid, s. 178. Doplňme, že to přirozeně nemusí nutně platit vždy. V tomto případě však nejde o kriminální aktivity, které se vyskytují v soukromém i věřejném sektoru. Menší efektivnost není zločin.
[4] Ibid, s. 190 a. 173.
[5] Amy, s. 83 a 114.
[6] Řihák-Charita ve viktoriánské Británii.
[7] Řihák-Ne až tak divoký.
[8] Amy, s. 55-56
[9] Jak bylo řečeno výše, někteří lidé jsou ochotni pomáhat i  beznadějným případům.

Literatura:

[1] Amy, H. The Street Children of Dickens’s London. Stroud: Amberley Publishing 2012, ISBN 978-1-84868-846-9.
[2] Matoušek, O. aj. Základy sociální práce. Praha: Portál 2012, ISBN 978-80-262-0211-0.
[3] Řihák, H. Charita ve viktoriánské Británii I. [online, 2013]. Dostupný z (přístup VI/2013): http://www.mises.cz/clanky/charita-ve-viktorianske-britanii-i--1040.aspx.
[4] Řihák, H. Ne až tak divoký „divoký“ kapitalismus podruhé (1/3) [online, 2012]. Dostupný z (přístup VI/2013): http://www.mises.cz/clanky/ne-az-tak-divoky-divoky-kapitalismus-podruhe-1-3--767.aspx.
[5] Česká Wikipedie.