Na webu hospodářských novin naleznete článek, který potvrzuje informace, které se proslýchají už nějaký ten pátek. Ministerstvo financí v čele s Kalouskem plánují na příští rok vydat dluhopisy pro občany České republiky v celkové výši 10 mld korun. Stejně jako u jakéhokoliv jiného státního aktu je třeba si položit otázku: Qui bono?

Inu vládních dluhopisů je celá řada a tak si popíšeme jeden z těch jednodušších. Dluhopis na pět let, nominální hodnota 1.000 kč, úrok 2% p.a. Co to znamená?

Věřitel si koupí dluhopis a vláda mu bude vyplácet na konci prvního až čtvrtého roku 20 korun (2% z 1000) a na konci pátého 20 + 1.000 kč. Při vlastním prodeji dluhopisů funguje jakási aukce – dluhopis získá ten, kdo za něj nabídne nejvíce. Dluhopis se stejnými „výplatami“ tak (kvůli rozdílné rizikovosti) prodá španělská vláda např. za 700 korun, zatímco německá za 900. Stejně tak se liší úroková míra u dluhopisů krátkodobých a dlouhodobých.

Vzhledem k tomu, že úrokové sazby státních dluhopisů se tradičně pohybují na velmi nízké úrovní (snad kvůli jejich bezpečnosti), můžeme očekávat, že ani tento instrument nebude příliš výhodný. Stejně tak likvidita takového instrumentu bude omezená (držitelé mohou být pouze fyzické osoby, příp. pouze občané ČR/EU) a proto bude v těžkých časech cena rapidně klesat. „Výnos jednoletých dluhopisů se dnes pohybuje kolem jednoho procenta, pětileté dluhopisy vynesou asi 2,6 procenta,“ uvádí článek. Pro srovnání termínovaný vklad milionu korun na pět let má  roční výnos 2.79%. (Jak státní dluhopisy, tak termínované vklady jsou následně zdaněny 15 procenty.)

Itálie má dnes dluh šplhající ke 120% HDP, tento dluh ale nenadělali sami Italové, ale italská vláda. Vládní výdaje dosahují v Itálii zhruba 50% HDP, vládní příjmy pak 45% HDP.[1] Dluh italské vlády tedy činí závratných 266% jejích ročních příjmů. Pokud by italská vláda nedělala nic jiného, než splácela svoje dluhy prostřednictvím vybraných daní (a tedy neposkytovala žádné služby), pak by jí splatit celý dluh trvalo dva roky a osm měsíců!

Italové mají stejně jako Češi tradičně velkou míru úspor. Kombinace toho faktoru s držbou státních dluhopisů italskými domácnostmi a bankami umožňuje italské vládě (zatím) bez větších problémů financovat její astronomický dluh. A právě to by se jistě hodilo i českým vládním činitelům - levné půjčky od občanů. 

Ačkoliv máme vládu 'rozpočtové odpovědnosti' plánovaný deficit na příští rok činí 135 mld. korun, což představuje 12,9% státních příjmů. Asi si umíte představit, jak by to vypadalo, kdyby vaše rodina nebo firma hosporařila s téměř 13% shodkem několik let v řadě. Myslíte, že by vám banka v takovém případě půjčila na další rozhazování?

Jakkoliv se jednotlivci může stát částka 10 miliard závratná, pro státního molocha je to jen kapka v moři. Kalousek tedy evidentně zkouší, co český občan snese a pokud se akce osvědčí (někdo zabrnká na 'národní' strunu či slíbí bezrizikový výnos), čekají nás v příštích letech jistě další emise dluhopisů pro občany. Proč?

Protože se to osvědčilo i italské vládě. Zatímco zlí (nejlépe zámořští) investoři by klidně nechali stát zbankrotovat, občané ne. Občané se totiž bojí. Vzhledem ke gigantickému počtu státních zaměstnanců má v (širší) rodině v podstatě každý nějakého státního zaměstnance. Představa, že ten při státním bankrotu či jen razantních škrtech přijde o své teplé místečko jistě není příjemná. Možnost, že by nám stát přestal poskytovat všechny ty skvělé služby, které nám nyní nabízí, je snad ještě hrůznější. Vždyť kdo by vyučoval děti, léčil nemocné a vozil lidi po železnici? (smích)

Pak už si jen „pravice“ musí najít svého levicového strašáka, který pronese něco ve smyslu: Pokud neprodáme dluhopisy, budeme muset zvýšit daně. A na to uslyší každý. Raději koupit další dluhopisy v naději, že snad někdy v budoucnu něco z této investice uvidím, než vyhodit peníze rovnou do kanálu. Věřitel se tak stává zajatcem svého dlužníka, situace jistě nezáviděníhodná.

Představte si, že vám zloděj ukradne stovku. Za sto padesát pak koupí dva kapry, jednoho sní a jednoho vám dá. A nakonec vás ještě poprosí o půjčení padesáti koruny, protože, chudák, nebude mít na kapry příští rok. Normální člověk by ho kopl tam, kam slunce nesvítí. Pokud si ale zloděj říká Stát, pak je to výhodná investice, evidentně.

Dalším důvodem, proč nepůjčovat státu peníze, je vědomí toho, co s nimi úředníci udělají. Pokud půjčujete peníze sousedovi, může vám být jedno, jestli si opraví střechu nebo uspořádá hostinu. Pokud ale peníze půjčujete státu, jakýmsi zvráceným způsobem je půjčujete „sobě“. (sobě by patrně mělo být v několika uvozovkách!) Jelikož všichni známe efektivitu státního aparátu, není třeba příliš rozebírat, že cpaní peněz do černé díry nemá valného smyslu.

Koupíte-li si státní dluhopis, přijímáte základní etatistickou premisu, že moudrý Stát ví mnohem lépe, co dělat s Vašimi penězi než Vy. Ostatně jinak byste je mohli utratit sami.

Památná věta toho, jehož jméno se nevyslovuje. Připadám si zvláštně, když ji píši, ale přeci na ní něco je. Vraťme se teď k našemu kapry-milujícími zloději. Ukradl vám stovku, „dal“ vám zboží/služby za sto padesát a teď chce doplatit těch padesát, které si nakonec musel půjčit jinde. Ještě než stihnete vytáhnout hůl, promění se zloděj ve Stát a vše se jako zázrakem legitimizuje. Nic moc.

Za státní dluh nejsou zodpovědní voliči, pracující či spotřebitelé státem poskytovaných služeb a statků. Jediný, kdo je za státní dluh zodpovědný jsou sami státní úředníci. Tak jako nenese okradený zodpovědnost za rozhazování zloděje, nenese daňový poplatník zodpovědnost za rozhazování státu.

Pokud by tedy měl někdo zaplatit státní dluh, pak jsou to nejspíš úředníci ministerstva financí. Šance, že tyto dluhy splatí, je velmi nízká. To ale není problém, právě naopak – je to přínos:

a) mýtus o tom, že každý člověk dluží stovky tisíc, konečně padne.
b) věřitelé, kteří se svými půjčkami podíleli na státní zvůli (často další státy), utrpí ztráty. Kdo si hraje s ohněm, ten se spálí.
c) nikdo už státu nikdy nepůjčí a lidé si možná leccos uvědomí.

Odpovědí na úvodní otázku tedy je: Pro státní dobro. Nikoliv pro dobro nás, daňových poplatníků, důchodců, dětí nebo svobodných matek. Jediný, kdo ze státních dluhopisů bude profitovat, je jen a pouze Stát - zvýšeným objemem peněz, které může použít k rozšíření své moci, jako tučné odměny státních činitelů, nebo prostě jen aby je mohl z čiré radosti vyhodit z okna.

Jelikož za státní rozhazování neneseme žádnou zodpovědnost, nemusíme se ani příliš trápit státním dluhem. Alespoň do té doby, dokud ho nebudeme pod pohrůžkou násilí muset zaplatit. Až si ale budete utahovat opasek, nezapomeňte, že za to nemůže naše rozežranost, ale státní! [2] A zkuste s tím něco udělat.

Reference:

[1] zdroj: wikipeida.org
[2] kolektivní vina je dalším oblíbeným nástrojem státu, viz Murray Rothbard: Anatomie Státu: 'Na druhou stranu pokud jakákoliv tyranie uvalená státem, nebo korupce nebo agresivní válka nebyla způsobena vládci, ale záhadnými a tajemnými „společenskými silami“, nebo nesprávným stavem věcí, nebo pokud jsme nějakým způsobem všichni zodpovědní („My všichni jsme vrazi,“ hlásá jeden slogan), pak není žádný důvod, aby lidé poukazovali na či se bouřili proti takovýmto špatnostem.'