Není až takový důvod k pesimismu
Mises.cz: 16. ledna 2016, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 1
Cest ke svobodné společnosti by tedy mělo být mnoho, ať již od vybrušování myšlenkového systému svobody po úspěšné podnikání (s co nejmenším vlivem státu)… Zdá se, že většina jich ani není na první pohled zřejmých, ale důležité je, že všechny působí stejným směrem.
Článek “Kudy ke svobodě” mě zaujal a rozhodl jsem se na něj zareagovat, protože si myslím, že se jedná o nejpalčivější část libertariánství. Zároveň je v něm patrný pesimistický ráz a velice mi připomíná pesimistickou fázi mého vlastního libertariánského vývoje. Proto bych chtěl nabídnout východisko z tohoto neradostného pohledu. Předem se omlouvám, že se nejedná o přesnou odpověď na téma “Kudy ke svobodě”, ale této problematiky se velice úzce týká.
Podle toho, co jsem četl na tomto serveru, byl osobní vývoj u velké části z nás podobný. Nejdříve je kolem naprostý chaos kusých informací, pak čirou náhodou narazíte na nějakou libertariánskou diskusi, přečtete si o tom víc a pak najednou ohromení nad úžasně komplexním logickým systémem, který byl po staletí zdokonalován a vy díky němu prozřete… a pak, po nějakém čase přijde beznaděj, protože vidíte, jak to se svobodou jde od desíti k pěti a na obzoru v podstatě žádné velké naděje na zlepšení.
Nakonec jsem ale došel k názoru, že pesimismus není až tak na místě. Pravdou je, že situace v intelektuální sféře se nezdá příliš nadějná. Zároveň si ale myslím, že se poměrně často dopouštíme chyby, kterou často kriticky hodnotíme na našich oponentech, tj. podvědomé nadhodnocování toho co je vidět a na straně druhé podhodnocování (někdy až ignorance) toho méně zřejmého. Tou nadhodnocovanou částí problému je podle mne ona bídná situace v intelektuální sféře (ani tu ale nelze považovat tak zlou) a stejně tak i nadhodnocování vlivu intelektuálů na jednání jednotlivců ve společnosti. Vliv intelektuálů na obecné smyšlení ve společnosti je ohromný, ale domnívám se, že dopad těchto ideí na reálné jednání není až tak “tvrdý” jak se domníváme. Konečné jednání lidí je totiž výrazně korigováno jejich přirozeností (viz níže).
Výsledný rozpor mezi intektuální sférou a jednáním si většina lidí ani neuvědomuje, nicméně tato “korekce” je přítomna nejspíše vždy, pokud se konkrétní situace odchyluje od svobodného trhu a společnosti. Zároveň je i úměrná míře toho, jak moc jsou lidé do dané nepřirozené situace tlačeni represivní silou, a také tím, jak je pro ně tato ovlivněná část života důležitá. A to i u lidí, kteří o libertarianismu nikdy neslyšeli, nic o něm nečetli, dokonce i při téměř úplném chybění intelektuální zdatnosti. Nejvíce je to patrné v momentě nedodržování a nevymáhání zákonů a nařízení. Zákon, politickými autoritami uznaná a odsouhlasená myšlenka, je v reálném světě obcházena často nezanedbatelnou částí populace, i když v intelektuální sféře je tato myšlenka (či myšlenkový systém) v podstatě bez opozice.
Příčinou je samozřejmě všeprostupující vzácnost statků i lidské energie (v podstatě přirozená lenost), která nás všechny vede všemožnými cestami k co možná nejvyšší efektivitě, a to nehledě na naše pochopení těchto pricincipů, nepochopení, nebo jejich ignoraci. Jak víme, prozatím nejefektivnější známý způsob uspokojování potřeb je svobodná spolupráce. To lidé zjistili a chovali se podvědomě podle toho mnohem dříve, než vědomou logikou začali vůbec rozpracovávat princip svobody a nenásilí.
Proto docházelo ve starověkém Řecku k rozvoji obchodu, ačkoli byl Platónem (a s ním i většinou tehdejších filosofů) jednoznačně odsouzen. S rozšířením ražených mincí to byl stejný příběh. Stejný princip nejspíše způsobil a způsobuje překvapivě dlouhé přežívání socialistických a komunistických režimů. Protože pokud by se lidé žijící v těchto zřízeních plně řídili ideologií, se kterou vědomě souhlasí (nebo jí alespoň aktivně neodporují), k rozpadu by mělo dojít záhy po jejím uvedení do praxe. Ale je to právě černý trh, korupce s úplatky, systém vzájemných laskavostí atd., co vytrvale působí proti zbídačování lidí a umožní společnosti i takovéto kruté experimenty přežít. Analogický proces probíhá při nastolení etatismu a zkrátka vždy, pokud je narušována svobodná spolupráce.
Zajímavým faktorem je také mechanismus Pandořiny skřínky u blahobytu. Pokud dojde v nějaké oblasti k nárůstu blahobytu (např. nový druh zboží), není již v moci státu ani např. odborů či cechů stav zvrátit. Velice zajímavou ukázkou tohoto jevu byla snaha zabránit rozšíření nového druhu knoflíků a kalika v absolutistické Francii. To se událo v době, kdy byl král vnímán jako boží vtělení (v podstatě polobůh) a cechovní systém prostupoval celou ekonomikou. A ani v této době nebylo i při použití tvrdých represí (dokonce několik set popravených) možné vrátit stav na stav před změnou (více viz zde). A samozřejmě složitost účinného vymáhání různých zákazů, zákonů a nařízení s narůstající komplexností vazeb ve společnosti a ekonomice postupně klesá.
Pokud tedy dochází k rozvoji světové ekonomiky (nebo státní) a tím zvyšování její komplexnosti, světská společnost získává oproti politické moci postupně v reálném životě náskok, i když to v legislativní a intelektuální sféře není patrné. Zvyšování provázanosti světové ekonomiky má také několik velice zajímavých aspektů. Vedení válek je čím dál obtížnější, jak vzhledem na ospravedlnění, tak z ekonomických důvodů, postupně nezadržitelně klesá význam hranic, atd.
Dva příklady vzniku cest k narušení moci státu ze současnosti za všechny: dostupnost informací diky internetu se ukazuje být neuvěřitelně silnou zbraní v boji se státní mocí, a to i v oblasti pro stát tak klíčové, jako je indoktrinace prostátními idejemi (počínající povinnou docházkou do státních škol). Zlepšování robotů a snižování jejich ceny zase bude čím dál více narušovatat vliv pracovních zákonů.
Celá úvaha se dá shrnout takto: pokud ve společnosti pozorujeme nárůst blahobytu a zvyšování efektivity práce a pokud jediný způsob, jak lze dlouhodobě zvyšovat blahobyt, je svobodná spolupráce, musí tedy logicky docházet k postupné převaze svobodné spolupráce nad etatistickou mocí. Samozřejmě, že tato úvaha má několik úskalí. Zaprvé, jak změřit onen nárůst. Podle mne tuto změnu nelze z principu nějak absolutně vyjádřit, ale dle mého osobního soudu dochází k nárůstu blahobytu už takovým tempem, že je to jasně patrné během našeho života. Druhou výtkou může být, že blahobyt lze zvýšit také zvýšenou spotřebou na úkor úspor, tj. spotřeba kapitálu. Vhledem k pouze krátkodobému efektu této možnosti se to nezdá vzhledem k historickému vývoji (neustálé zvyšování po velice dlouhou dobu) příliš pravděpodobné (ale samozřejmě možnost to také je). A do třetice ta nejdůležitější námitka (jak správně poznamenal Urza), a totiž to, že se jedná o velice dlouhodobý proces, který probíhá po celá staletí a tisíciletí. A pokud se nějaká vláda či skupina opravdu snaží, dokáže promrhat během desetiletí úspěch předešlého století. To je naprostá pravda, ale i tak myslím, že máme solidní šanci zažít během našich životů nárůst svobody a našim dětem předat svět znatelně provázanější a svobodnější.
Tempo pomyslného závodu svobody a státu se totiž neustále zrychluje a o to více se projevují všechny nedostatky byrokratického řízení. Podívejme se na dvacáté století, ve kterém není mnoho momentů, nad kterými by srdce libertariána jásalo, a přece došlo za těch 100 let asi k třicetinásobnému nárůstu světové ekonomiky, ohromné množství lidí bylo konečně osvobozeno od té skutečné naprosté chudoby (ne té ekonometrické). A všichni ti lidé, celá ta ohromná a stále narůstající masa lidí jdoucí za svým štěstím nám podvědomě čím dál více pomáhá v dosažení svobodné společnosti, po které tolik toužíme. To určitě není důvod k pesimismu při pohledu do budoucna, a co se týká politiků, ti jistojistě nejsou pověstní schopností vytrvale jít proti přesile. Blahobyt je totiž něco, za co jsou lidé ochotni bojovat, na rozdíl od svobody, kterou musí člověk nejprve plně pochopit, aby spatřil celou její krásu.
Proto, pokud kolem sebe pozorujeme narůst blahobytu, inherentně to musí znamenat zvyšování míry svobody, i když nám cesty, kterými k tomu dochází, nejsou zcela zřejmé. Bohužel, jak bylo zmíněno výše, je to závod na dlouhou trať, ale cena za to stojí a zatím se mi podle této úvahy zdá, že svoboda (hlavně ta neuvědomělá v každodenním jednání lidí) zvyšuje náskok.
Cest ke svobodné společnosti by tedy mělo být mnoho, ať již od vybrušování myšlenkového systému svobody po úspěšné podnikání (s co nejmenším vlivem státu)… Zdá se, že většina jich ani není na první pohled zřejmých, ale důležité je, že všechny působí stejným směrem.
Trvoj