Neptej se a bonzuj

Mises.cz: 17. září 2024, Veronika Tulef, komentářů: 16

Co je běžnou náplní práce policie? Vymáhání zákona formou násilí vůči lidem, kteří se mu nepodrobí. Proto také čas od času někoho z různých důvodů zatknou. Takový akt by bylo logické, bez znalosti dalších informací, vnímat jako akt agrese. Alespoň za předpokladu, že by tak byl vnímán, pokud by ho iniciovala soukromá instituce či osoba a nikoliv nejsilnější subjekt na daném území. 

Když se dozvíme, že někdo někoho znásilnil nebo zavraždil, jako první vnímáme tento akt jako akt násilí. Primární instinktivní reakcí není většinou úvaha nad tím, čím si to ten dotyčný asi zasloužil. Když vidíme, jak někdo někomu násilím bere jeho věci, vnímáme to přirozeně jako akt krádeže, ne jako oprávněné vyřizování si účtů z minulosti. Naše prvotní představy se samozřejmě mohou lišit od skutečnosti, kterou by nám objasnily až další informace. Přesto děláme při podobných násilných excesech opět jednu výjimku – jak jinak než pro stát. Už jsem se bohužel nejednou setkala s dotazem, jestli prý to myslím vážně, když označuji policejní zatčení za agresi. Ano – světe div se, pokud k vám přijde chlap s obuškem, srazí vás na zem, následně vám nasadí želízka a násilím vás odvleče do auta, pak to rozhodně považuji za agresi. Co jiného by to také mělo být, dokud nemáme žádnou další konkrétní informaci o tom, čím se zatčená osoba provinila? V mnohých zprávách, které řeší údajnou „agresi“ vůči policii (jak se dnes nazývá obrana proti policejnímu zatčení) se totiž pisatel občas neobtěžuje uvést ani tu naprosto zásadní informaci – co dotyčný člověk vlastně udělal, že ho za to policie zatkla. Jestli jeho jednání, za které si toto zasloužil, vůbec spočívalo v porušování práv jiných osob. A co je nejděsivější – čtenáři s tím často nemají sebemenší problém a bez okolků začnou směle slovně kamenovat dotyčnou zatčenou osobu, jak bývá jejich zvykem. Tento předpojatý přístup by se dal snad ještě pochopit v hypotetické zemi, kde zákon skutečně vymáhá pouze ochranu práv nevinných lidí či jejich majetku před agresory. Rozhodně ne v České republice ani mnohých dalších zemích.

Tak jako okradené, podvedené, přepadené, nebo jinak poškozené osoby vnímáme primárně jako oběti, jinak přemýšlíme u lidí uvězněných státem – díváme se na ně často jako na agresory, a to prosím bez jakýchkoliv dalších informací. Do vězení se člověk typicky dostane proto, že porušil nějaký zákon (někdy ani to ne), který platí v daném státě. Může to být cokoliv, co právě ten či který stát označí za ilegální: Vražda, loupež, majetkový podvod, přechovávání návykových látek, zbraní, nevěra, homosexuální styk, porušení zákazu vycházení, prezentování zakázaných názorů…cokoliv. „Porušení zákona“ je trochu málo informací k tomu, aby bylo zjevné, jestli se dotyčný dopustil nebo nedopustil agrese. Když se dozvím, že byl někdo v minulosti zavřen do vězení a nevím proč, tak vím jen to, že k němu přišel nějaký subjekt a někam ho zavřel bez možnosti svobodného odchodu. Pro společnost je však tento člověk už zcela automaticky něco jako agresor. Nebo přinejmenším pochybná osoba. Slovo „kriminálník“ se stalo synonymem pro zločince.

Jak všichni víme, policie je placena z daní vybraných od občanů a financuje z nich všechny služby a akce, které se rozhodne podle svého vlastního rozhodnutí financovat. Stát se obecně chvástá tím, že jedině on je ručitelem bezpečnosti, i když si často žádá pomoc všech ostatních. Ne že by na tomto přístupu bylo samo o sobě něco špatného nebo neefektivního. I volnotržní firma zajišťující ochranu vlastnických práv by na volném trhu jistě mohla žádat o pomoc při sběru dat širokou veřejnost při ochraně společnosti před zločinci. Problém je někde jinde. Především v tom, proč po daných osobách pátrá, kolik podá informací a – a to je ještě mnohem podstatnější – jak na takové výzvy veřejnost reaguje.

Vezměme si na chvíli extrémní modelový příklad. Osoba A potká venku osobu B a obrátí se na ni s žádostí, která spočívá v tom, aby osoba B šla za jistým opodál stojícím pánem a dala mu přes hubu. Asi by bylo zcela absurdní domnívat se, že osoba B takovou žádost bez okolků vyplní. To, co bude v takové situaci zcela určitě následovat, je udivený dotaz na to, proč by měla osoba B něco takového dělat a co zlého dotyčný pán osobě A udělal, když žádá o takovou službu. Je samozřejmě možné, že dotyčný opodál stojící je skutečně zločinec, který předtím osobě A ukradl peněženku nebo se na ní provinil jiným ohavným činem, a ta se mu za to chce pouze pomstít. Automatický předpoklad něčeho takového však přeci jen není to, co nám přijde jako první na mysl. Jako první chceme znát další informace. Představa, že bychom měli jít a jen tak někoho napadnout, nám připadá absurdní. Zní to velmi triviálně, ale vzhledem ke státnímu monopolu mají občané tendenci skutečně uvažovat daleko spíš tím prvním způsobem. 

A jak toto lidské uvažování souvisí s hledáním osob? Spousty z nich jsou nápomocni všude tam, kde si to žádá posvátný vševědoucí násilný monopol. Když chci pomoci někoho dopadnout, měla bych nejdřív velice dobře přemýšlet nad tím, jestli je nebo není morálně v pořádku, aby byl skutečně dopaden. Někdy je zločin popsán velice zřejmě, v jiných případech už to tak horké nebývá. Zpráva o tom, že se hledá někdo, kdo spáchal zločin, a navíc může být nebezpečný, je jistě užitečná informace i pro obyvatele. Co si ale myslet o zprávě, jejíž jediný obsah spočívá v tom, že jistá teenagerka utekla z výchovného ústavu a policie žádá o pomoc při jejím dopadení? Samozřejmě neopomenou dodat jméno, fotografii i kontakt na policii. Zato jakákoliv informace o tom, čím tak strašným se ona dotyčná provinila, že se do takového ústavu vůbec dostala, zcela chybí. To zásadní, z čeho můžeme vycházet, je slovo „útěk“. Naznačuje, že dotyčná osoba zcela jistě nesetrvávala v ústavu dobrovolně a zároveň značí, že její odchod byl vědomým dobrovolným, záměrně iniciovaným aktem a že minimálně v době odchodu šlo o svobodnou akci (nikoliv například o únos jinou osobou). I absence jakékoliv informace o konkrétním provinění, za které je osoba někde vězněna, je třeba pro mě jistou indicií k tomu, co si o něčem takovém myslet. S osobami do jistého věku nemá stát problém zacházet v podstatě jako s nesvéprávnými věcmi jen proto, že například odmítali setrvávat v původní rodině. Takto podaná zpráva principiálně skutečně není ničím jiným než analogií výše zmíněného příkladu o dvou pánech na ulici. To samé se týká osob uprchlých z vězení. Často v takové zprávě není vůbec žádná zmínka o jejich konkrétním provinění. Někdo zkrátka říká: „Drželi jsme tady někoho zavřeného a on nám utekl, chyťte mi ho!“ A lidé přesto takovou zprávu nadšeně sdílejí a přejí si dopadení někoho, kdo evidentně odešel z místa, ve kterém trpěl, aniž by chtěli vědět víc.

Článek nemá lidem říkat, které druhy jednání jsou v pořádku a které už ne. Koho je v pořádku udat nebo odhalit jeho identitu a kdy už je to bezostyšné zasahování do osobních svobod. Já sama mám v mnoha případech jasno, ale různí lidé to mohou vnímat zcela odlišně. Není třeba vždy zjevné, jestli je v pořádku pátrat například po členovi rodiny, který si to sice nepřeje, ale vy mu potřebujete nutně (a zcela nenásilně), sdělit důležitou informaci, se kterou on nepočítá. Nemusíme se shodnout na tom, zda je v pořádku stíhat někoho jenom proto, že je pod vlivem nějaké látky a „mohl by být nebezpečný“.

Svět klade na lidi nelehké morální volby. V konečném důsledku budeme každý z nás jednat podle svého vlastního nejlepšího přesvědčení a svědomí. Skandální však je, s jakým klidem tuto odpovědnost delegujeme právě na stát – na nejmocnější subjekt na daném území, který si uzurpuje plnou moc nad našimi životy a může nás ve výsledku donutit k čemukoliv, co si právě zamane. Že jsme ochotni pomoci stíhat lidi dokonce i bez jakékoliv informace o tom, proč bychom tak měli činit. Už natolik věříme instituci, která nás zaštituje, že jí bez problémů necháme jednat proti jiným lidem a ani se nepotřebujeme ptát proč. Je důležité přemýšlet a jednat sami za sebe. Udělat si nejprve na věc vlastní názor a sledovat, jestli jsou cizí požadavky ve schodě s naším vlastním morálním přesvědčením a pohledem na svět. K napsání tohoto článku mě inspirovalo pozorování lidí na sociálních sítích, kteří zřejmě bez většího zamyšlení sdílejí požadavky od státních orgánů, které je vybízí k pomoci při pátrání po jimi hledaných osobách, jež si nepřejí být odhaleny, a to bez toho, aniž by vyžadovali bližší informace k tomu, čeho se dotyčná osoba vůbec dopustila. S klidem tak pomáháme pátrat po někom, jen proto, že nám na něj stát ukázal prstem. Když máme pro vás někoho hledat, když máme proti někomu konat, je pochopitelné chtít v první řadě vědět, co vám takový člověk vlastně udělal.