Nerovnost bohatství a příjmů

Mises.cz: 14. září 2011, Ludwig von Mises (přidal Jakub Skala), komentářů: 50

Tržní ekonomika – kapitalismus – je založena na soukromém vlastnictví materiálních prostředků produkce a soukromé podnikatelské činnosti. Spotřebitelé nakupováním nebo nenakupováním rozhodují, co by mělo být produkováno a v jaké kvalitě a kvantitě. Učiní ziskové projekty těch byznysmenů, kteří se nejlépe shodnou s jejich přáními, a neziskové projekty těch, kteří neprodukují to, co si nejnaléhavěji žádají. Zisky převedou kontrolu faktorů produkce do rukou těch, kteří je zaměstnávají k nejlepšímu možnému uspokojení nejnaléhavějších potřeb zákazníků, a ztráty je odvádějí od neefektivních byznysmenů. V tržní ekonomice nesabotované vládou jsou stejně vlastníci majetku příjemci mandátu od spotřebitelů. Na trhu denně určuje „hlasování“, kdo by měl vlastnit co a jak mnoho. Jsou to spotřebitelé, kteří dělají některé lidi bohaté a některé bez koruny.

Nerovnost bohatství a příjmů je nezbytným znakem tržní ekonomiky. Je to nástroj, který nadřazuje spotřebitele tím, že jim dává moc donutit každého zapojeného do produkce, aby vyhověl jejich příkazů. Nutí každého zapojeného do produkce k nejvyššímu úsilí při poskytování služeb zákazníkům. Umožňuje konkurenci pracovat. Ten, kdo nejlépe slouží zákazníkům, tvoří zisk a akumuluje bohatství.

Ve společnostech toho typu, které Adam Ferguson, Saint-Simon a Herbert Spencer nazývali militaristické a dnešní Američané nazývají feudální, bylo soukromé vlastnictví půdy ovocem násilné usurpace nebo darů od dobývajícího vojevůdce. Někteří lidé vlastnili více, někteří méně a někteří nevlastnili nic, protože náčelník to tak určil. V takovéto společnosti bylo správné tvrdit, že hojnost velkých držitelů půdy byla důsledkem chudoby těch bez půdy. Ale v tržní ekonomice je to jinak. Velikost v byznysu nepoškozuje, ale zlepšuje podmínky ostatních lidí. Milionáři získávají svoje bohatství tím, že nabízejí mnohým artikly, které byly dříve mimo jejich dosah. Pokud by jim zákony zabraňovaly ve zbohatnutí, průměrná americká domácnost by si musela odpustit mnoho přístrojů a zařízení, které jsou dneska jejím normálním vybavením. Tato země si užívá nejvyšší životní úrovně v historii, protože po několik generací nebyly učiněny žádné pokusy o „vyrovnání“ a „přerozdělení“. Nerovnost bohatství a příjmů je příčinou blahobytu mas, nikoliv příčinou něčího strádání. Tam, kde je „nižší stupeň nerovnosti“, je nezbytně nižší stupeň životní úrovně mas.

Poptávka po „distribuci“

Podle názoru demagogů je nerovnost v tom, co oni nazývají „distribucí“ bohatství a příjmů, sama o sobě nejhorším zlem. Spravedlnost by vyžadovala rovnou distribuci. Je tedy férové a vhodné konfiskovat přebytek bohatých, nebo alespoň jeho značnou část, a dát ho těm, kteří vlastní méně. Tato filosofie tiše předpokládá, že taková politika by nesnížila celkové vyprodukované množství. Ale i pokud by to byla pravda, částka přidaná ke kupní síle průměrného člověka by byla mnohem menší, než tato rozhazovačná populární iluze předpokládá. Ve skutečnosti luxus bohatých absorbuje pouze malou frakci celkové národní spotřeby. Mnohem větší část příjmu bohatých není utracena za spotřebu, ale uspořena a investována. Je to přesně tohle, co tvoří akumulaci jejich velkých majetků. Pokud jsou zdroje, které by úspěšní byznysmeni uvedli zpět do produktivní činnosti, použity státem na současné výdaje nebo předány lidem, kteří je zkonzumují, další akumulace kapitálu je zpomalena nebo úplně zastavena. Potom již neexistuje otázka ekonomického zlepšení, technologického pokroku a trendu směrem k vyšší průměrné životní úrovni.

Když Marx a Engels v Komunistickém Manifestu doporučovali „těžkou progresivní nebo odstupňovanou daň z příjmu“ a „zrušení všech dědických práv“ jako prostředků „k postupnému uchvácení veškerého kapitálu od buržoazie,“ byli konzistentní z úhlu pohledu konečného cíle, na který cílili – jmenovitě nahrazení tržní ekonomiky socialismem. Byli si plně vědomi nevyhnutelných následků těchto politik. Otevřeně deklarovali, že tato opatření jsou „ekonomicky neudržitelná“ a že je obhajují pouze protože „vyžadují další neblahé zásahy“ do kapitalistického společenského řádu a jsou „nevyhnutelné jako způsob, jak kompletně udělat revoluci ve způsobu produkce“ – tj. jako způsob, jak nastolit socialismus.

Ale je to trochu jiná věc, když tato opatření, která Marx a Engels charakterizovali jako „ekonomicky neudržitelná“, jsou doporučovány lidmi, kteří předstírají, že chtějí zachovat tržní ekonomiku a ekonomickou svobodu. Tito samozvaní politici jdoucí prostřední cestou jsou buď pokrytci, kteří chtějí nastolit socialismus tím, že oklamou lidi ohledně svých skutečných záměrů, nebo ignoranti, kteří nevědí, o čem mluví. Jelikož progresivní daně z příjmu a majetku jsou nekompatibilní se zachováním tržní ekonomiky.

Člověk jdoucí prostřední cestou argumentuje takto: „Neexistuje důvod, proč by měl byznysmen zvolnit ve své nejlepší snaze jen proto, že ví, že jeho zisky neobohatí jeho, ale budou prospěšné všem lidem. Dokonce i když není altruista, který se nezajímá o mamon a který nesobecky dře pro společné blaho, nebude mít žádný motiv, aby preferoval méně efektivní výkonnost jeho aktivit před více efektivními. Není pravda, že jedinou motivací, která žene velké kapitány průmyslu, je hrabivost. Nejsou o nic méně hnáni ambicí přivést jejich produkty k dokonalosti.“

Nadvláda spotřebitelů

Tato argumentace naprosto míjí pointu. Na čem záleží, není chování podnikatele, ale nadvláda spotřebitelů. Můžeme považovat za samozřejmé, že byznysmeni budou dychtivě sloužit zákazníkům podle svých nejlepších dovedností, i když oni sami nemají žádné výhody ze svého nadšení a uplatnění. Dosáhnou toho, co podle jejich názoru nejlépe slouží spotřebitelům. Ale potom to již nebudou spotřebitelé, kteří určují, co dostanou. Budou muset vzít to, co si firmy myslí, že je pro ně nejlepší. Podnikatelé, nikoliv spotřebitelé budou mít nadvládu. Spotřebitelé nebudou mít moc svěřit kontrolu produkce těm byznysmenům, jejichž produkty mají nejraději, a odsunout ty produkty, které oceňují méně na skromnější pozici v systému.

Pokud by současné americké zákony týkající se daní a zisků korporací, příjmů jednotlivců a dědictví byly zavedeny před šedesáti lety, všechny ty nové produkty, jejichž spotřeba zvýšila životní úroveň „běžného občana“, by nikdy vůbec nebyly vyprodukovány, a nebo jen v malých množstvích pro dobro menšiny. Společnost Ford by neexistovala, kdyby zisky Henryho Forda byly zdaněny, jakmile by je vydělal. Byznysová struktura z roku 1895 by zůstala zachována. Akumulace nového kapitálu by ustala nebo by přinejmenším znatelně zpomalila. Expanze produkce by se zpozdila za nárůstem populace. Není potřeba rozhovořit se o takovém stavu věcí.

Zisk a ztráta říkají podnikateli, o co si spotřebitelé nejnaléhavěji žádají. A pouze zisky v kapsách podnikatele mu dovolují přizpůsobit svoji aktivitu poptávce spotřebitelů. Pokud jsou zisky vyvlastněny, je mu zabráněno vyhovět direktivám daným zákazníky. Potom je tržní ekonomika zbavena svého kormidla. Stává se nesmyslnou změtí.

Lidé mohou konzumovat pouze to, co bylo vyprodukováno. Velkým problémem naší doby je právě toto: Kdo by měl určovat, co se má produkovat a spotřebovávat, lidé, nebo stát, sami spotřebitelé, nebo paternalistická vláda? Pokud se člověk rozhodne ve prospěch spotřebitelů, pak si vybere tržní ekonomiku. Pokud se člověk rozhodne pro vládu, pak si vybere socialismus. Žádné třetí řešení neexistuje. Určení důvodu, proč je každá jednotka různých faktorů produkce zaměstnána, se nedá rozdělit.

Poptávka po vyrovnání

Nadvláda spotřebitelů se skládá z jejich moci předat kontrolu materiálních faktorů produkce, a tak předat řízení produkčních aktivit k těm, kdo jim slouží nejefektivnějším způsobem. To implikuje nerovnost bohatství a příjmů. Pokud chce člověk odstranit nerovnost bohatství a příjmů, musí opustit kapitalismus a adoptovat socialismus. (Otázka, zda nějaký socialistický systém by skutečně poskytoval příjmovou rovnost, musí být ponechána analýze socialismu.)

Ale, řekne člověk zapálený pro třetí cestu, my nechceme odstranit veškerou nerovnost. Chceme pouze nahradit vyšší stupeň nerovnosti nižším.

Tito lidé se dívají na nerovnost jako na zlo. Netvrdí, že určitý stupeň nerovnosti, který může být přesně určen posudkem bez jakékoliv arbitrárnosti a osobního hodnocení, je dobrý a musí být bezpodmínečně dosažen. Oni oproti tomu deklarují, že nerovnost sama o sobě je špatná a pouze přiznávají, že nižší stupeň nerovnosti je menší zlo než vyšší. Ale pokud je tomu tak, potom v jejich doktríně logicky neexistuje bod, u kterého by se snahy směrem k rovnosti měly zastavit. Zda se člověk již přiblížil k stupni nerovnosti, který se dá považovat za dostatečně nízký a za který není nezbytné uplatňovat další prostředky k nastolení nerovnosti, je pouze otázkou osobních hodnot, zcela arbitrární, rozdílná pro rozdílné lidi a měnící se v čase. Jelikož tito zastánci rovnosti posuzují konfiskaci a „přerozdělení“ jako politiku, která ubližuje pouze menšině – jmenovitě těm, které považují za „příliš“ bohaté, a přináší užitek zbytku (většině) lidí, nemohou oponovat jakémukoliv udržitelnému argumentu těch, kteří žádají o větší příděl této údajně prospěšné politiky. Dokud zbývá nějaký stupeň nerovnosti, vždy budou existovat lidé, které závist pohání k tlaku na pokračování rovnostářských politik. Nic nemůže být řečeno proti jejich závěru: pokud je nerovnost bohatství a příjmů zlem, pak neexistuje důvod přistoupit na jakýkoliv stupeň nerovnosti; vyrovnání se nesmí zastavit, dokud naprosto nevyhladí úroveň bohatství a příjmů na stejnou úroveň.

Historie zdanění zisků, příjmů a majetku ve všech zemích jasně ukazuje, že jakmile je adoptován princip rovnostářství, neexistuje žádný bod, u kterého by se dal další rozvoj této politiky zastavit. Pokud by v době, kdy byl adoptován Šestnáctý dodatek, někdo předpovídal, že o pár let později progrese u daně z příjmu dosáhne výšek, kterých dnes skutečně dosahuje, pak by ho obhájci dodatku nazvali bláznem. Je jisté, že pouze malá část v Kongresu bude vážně oponovat dalšímu zostřování progresivních prvků na stupnici daňových sazeb, pokud by takové zostření bylo navrženo administrátorem nebo kongresmanem toužícím po zvýšení svých šancí na znovuzvolení. Jelikož pod nadvládou doktrín vyučovaných současnými pseudoekonomy všichni lidé kromě několika věří, že jsou zraňováni pouhým faktem, že jejich příjem je menší než příjem jiných lidí a že zkonfiskovat tento rozdíl není špatná politika.

Nemá smysl si nic nalhávat. Naše současná daňová politika směřuje ke kompletnímu vyrovnání bohatství a příjmů, a tedy k socialismu. Tento trend může být obrácen pouze poznáním role, kterou hrají zisk a ztráta a výsledná nerovnost v bohatství a příjmu při běhu tržní ekonomiky. Lidé se musí naučit, že akumulace bohatství úspěšným řízením byznysu je důsledkem zvýšení jejich vlastní životní úrovně a vice versa. Musí si uvědomit, že velikost v byznysu není zlo, ale jak příčinou tak důsledkem skutečnosti, že oni sami si užívají všechny ty vymoženosti, jejichž užívání nazývají „American way of life“ .

Článek původně vyšel na Mises.org, psáno pro The Freeman (květen 1955).