O definicích, Carlu Schmittovi a pojmu politična

Mises.cz: 01. října 2018, Jan Mošovský, komentářů: 6

V minulém článku jsem definoval politiku (nadále politikou myšlena politická teorie) jako soubor pravidel společenského uspořádání, vycházející z předcházejících etických zásad. Jelikož princip neagrese je socio-etický princip, tento přístup k politice musí přijmout každý libertarián stavějící na principu neagrese, a diskuze je pak již jen o dané etice, na které je libertariánská politika postavená. Tento článek je nicméně věnovaný libertariánům, kteří argumentují jinak než principem neagrese, konkrétně těm, kteří tvrdí, že lze mít politiku nezávislou na etice. Potom je však třeba jinak definovat, co je politika. Podívejme se proto na jednu konkrétní známou alternativní definici politické roviny předloženou Carlem Schmittem, někdy zvaným korunním právníkem Třetí říše, a mnohými považovaným za zásadního kritika liberalismu, a ukažme si na ní, jaké podmínky musí každá alternativní definice politična splňovat.

Schmittova definice

Schmitt se snaží politično oddělit od etiky a definuje jej následovně: „[p]olitično musí spočívat ve vlastních posledních rozlišeních, na něž může být převedeno veškeré jednání, které je ve specifickém smyslu politické. Předpokládejme, že v oblasti morálního jsou posledními rozlišeními dobro a zlo; ve sféře estetického krása a ošklivost a v ekonomické oblasti prospěšnost a škodlivost… [r]ozlišením specificky politickým… je rozlišení přítele a nepřítele. V tomto smyslu je nelze odvodit z jiných kritérií“.^[26]

Základním paradigmatem politična je tedy podle Schmitta rozlišování mezi přítelem a nepřítelem. Toto rozlišování je také dle něj nezávislé na etice, estetice nebo ekonomii. Tím však nemyslí, že by se oblasti kupříkladu etického a politického nemohly prolínat, nýbrž vymezil politično jen jako další dimenzi těchto problémů. „Politično může čerpat svoji sílu z nejrůznějších oblastí lidského života, z náboženských, ekonomických, morálních a dalších antagonismů; pojem politična neobsahuje žádnou vlastní oblast, nýbrž jen stupeň intenzity asociace nebo disociace lidí, jejichž motivy mohou být náboženského, národního, hospodářského nebo jiného druhu.“^[38] Co konkrétně tím myslí, můžeme sledovat na příkladu ekonomické dichotomie: „Nejnápadnější a historicky nejefektnější případ představuje antiteze buržoazie a proletariátu zformulovaná Karlem Marxem, která… shrnuje množství buržoazií na zemi v jednu jedinou buržoazii na jedné straně a množství proletariátů v jeden jediný proletariát na straně druhé a tímto způsobem vytváří mocné seskupení přítel-nepřítel.“^[73] Ekonomický, etický, nebo jiný rozpor se tedy může stát rozporem politickým, je-li nejsilnějším definujícím rozporem v daném společenství (státě). Navíc „k pojmu nepřítele patří totiž v reálné sféře založená eventualita boje“^[33].

Politično tedy konkrétně znamená označování přátel a nepřátel, a ta sféra, která má v daném státě dominantní postavení, a vede k tomuto označování, je ve Schmittově slova smyslu politická. Problémem Schmittovy definice politična je, že již sama o sobě nutně připisuje všem jednotlivým teoriím a vzniklým uspořádáním nějaké vlastnosti. Pokusme se tedy nyní popsat vlastnosti společnosti, které Schmittova definice předpokládá.

Kolektivismus

Jedním z nejvýraznějších rysů Schmittovy definice politična je kolektivismus. To se nejlépe odráží ve Schmittově chápání státu. Konkrétně se jedná o národ, seskupený na základě protikladu přítel a nepřítel, a organizovaný ve své teritoriální uzavřenosti^{[19], [28]}, a také o „organizovanou politickou jednotu, která jako celek rozhoduje o příteli-nepříteli“ ^[30].  Dále Schmitt uvádí, že „nepřítelem je pouze veřejný nepřítel, protože vše, co má vztah k takovému celku lidí, zejména k celému národu, se stává veřejnou věcí“ ^[29].  Politično je tedy doménou státu jako entity, která produkuje politická rozhodnutí. „Soukromá osoba žádné nepřátele nemá“^[52], a proto jednotlivec politická rozhodnutí nečiní, s výjimkou rozhodnutí být součástí daného celku.

Schmittovský autoritarismus vyplývá z kolektivistického pojetí státu díky poznatku, že rozlišování přátel a nepřátel má smysl pouze tehdy, je-li možná eventualita eskalace antagonismu až do otevřené války^[33]. Z toho pak plyne, že „[s]tát, jako určující společenská jednota, soustředil ve svých rukou obrovskou pravomoc: možnost vést válku, a otevřeně tak disponovat životy lidí. Neboť ius belli v sobě takové disponování zahrnuje a znamená dvojí možnost: požadovat na příslušnících vlastního národa, aby byli připraveni umírat a zabíjet, zabíjet lidi stojící na nepřátelské straně“^[46].

„Touto mocí nad fyzickým životem lidí se politické společenství pozvedá nad společenství nebo společnost jakéhokoliv jiného druhu. Uvnitř tohoto společenství pak mohou opět existovat nižší útvary sekundárního politického charakteru…, a mohou dokonce disponovat ius vitae ac necis omezeným na příslušníky nějaké užší skupiny“ ^[48]. Autoritarismus zde spočívá nejen v možnosti státu jako dominující jednoty určit veřejného nepřítele pro všechny své subjekty a vyslat je bojovat ve válce, ale i v právu státu i mimo válečný stav rozhodovat o životu a smrti lidí. Politická rovina má tedy smysl jen v kontextu společenské jednoty generující rozhodnutí přítel/nepřítel, a která pak na základě těchto rozhodnutí se svými členy disponuje.

Negativně definované společenské uspořádání

Dalším důsledkem Schmittovy definice politiky je negativní vymezení vzniklých útvarů. „Taková slova jako stát, republika, společnost, třída… jsou nesrozumitelná, jestliže nevíme, koho se takové slovo in concreto týká, proti komu má bojovat, co má negovat nebo vyvrátit.“ ^[31]. Jinými slovy, protože politické entity se formují na základě toho, koho označují za své nepřátele, definují tak samy sebe ne tím, co jsou, ale tím, co nejsou.

Primát vztahů mezi společenskými uspořádáními (státy) oproti vztahům vnitřním

Politikou v pravém slova smyslu myslí Schmitt především politiku zahraniční^[12]. I to opět nutně plyne z definice politična jako rozlišení přítele a nepřítele:

„Rovnice politické = stranickopolitické je možná tehdy, jestliže myšlenka všezahrnující jednoty (státu), která relativizuje veškeré politické strany a jejich antagonismy, ztratí svou sílu, a vnitrostátní rozpory naberou větší intenzity než společný zahraničně politický antagonismus vůči jinému státu. Jestliže se stranickopolitické rozpory stanou uvnitř státu beze zbytku rozpory politickými, pak se dospělo k nejzazšímu stupni ‚vnitropolitické řady‘, tj. pro ozbrojenou konfrontaci jsou rozhodující nikoli zahraničně politické, nýbrž vnitrostátní seskupení přátel a nepřátel. Reálná možnost boje, který musí vždy existovat, aby se mohlo mluvit o politice, se při ‚primátu vnitřní politiky‘ už nevztahuje na válku mezi organizovanými národními jednotami, nýbrž na občanskou válku.“ ^[32-33].

Chápeme-li politično se Schmittem jako rozlišování přítele a nepřítele s možností eskalace až do přímého konfliktu, pak nezbývá než chápat politično skutečně pouze jako zahraniční politiku. K tématu občanské války nutno podotknout, že chápeme-li stát (nebo jiný politický subjekt) jako jednotu rozhodující o příteli a nepříteli, pak je občanská válka de facto oxymóron, neboť vznikne-li natolik silný antagonismus uvnitř politické jednoty, aby převážil zahraniční politiku, respektive aby hrozil eskalací do silového konfliktu, pak se již jedná o dvě zcela nové jednoty, a jejich rozpor (vzájemné označení za nepřátele) se stává opět zahraniční politikou.

Další ukázku Schmittovy koncentrace na zahraniční politiku najdeme v následující úvaze o situaci, kdy by existovala pouze jediná politická jednota: „Politická jednota předpokládá reálnou možnost nepřítele, a tudíž jinou, současně existující politickou jednotu. Pokud vůbec existuje stát, existuje na zemi vždy více států, a nemůže existovat žádný světový stát, zahrnující celou zemi a celé lidstvo. V tomto ohledu je každá teorie státu pluralistická…“^[54]. Jedná se o logické vyústění Schmittovy definice politična, nicméně jde jej snadno vnímat i jako argument ad absurdum k vyvrácení jeho definice, neboť jakkoliv žádný celosvětový stát nikdy nevznikl, nejedná se o zcela nereálnou představu. Takový subjekt by však skutečně nebylo Schmittovou terminologií možné označit za politický ani za stát.

Závěr

Zodpovězme tedy nyní otázku, zda se Schmittovi povedlo skutečně definovat politično nezávislé na etické rovině. Odpověď zní ano i ne, záleží nutně na současném zdroji rozlišení přítele a nepřítele. To může být typicky etické, nebo založené na iracionálním rozmaru. Pokud však je naším cílem definovat politično tak, že ne nutně závisí na etice, pak je Schmittova definice v tomto smyslu uspokojivá.

Pro libertariány je nicméně Schmittova definice kvůli svým inherentním vlastnostem popsaným výše zjevně nepřijatelná. Podívejme se však, jak je to s údajnou Schmittovo kritikou liberalismu. Schmitt liberalismu vyčítá, že nikdy nebyl politickou teorií. Má samozřejmě pravdu; definujeme-li politično jako Schmitt, pak vlastnosti definice libertariánství zřejmě vylučují. Sám Schmitt píše „negace politična, obsažena v každém … individualismu, vede k nedůvěře ke všem státním formám, nikdy ale k vlastní teorii státu a politiky“ ^[69]. Chápeme-li politično tak, že vzniklé celky budou nutně negativně definované kolektivistické celky zaměřující se ne na sebedefinici a vnitřní fungování, ale na vzájemné fungování, pak v této konstelaci opravdu liberalismus nelze definovat. Ve zkratce Schmitt definoval politično tak, že se tento pojem vylučuje s liberalismem, a pak na základě toho kritizuje liberalismus.

Tím se dostáváme k vlastnostem, které by musela splňovat definice politična alternativní k definici předestřené v úvodu textu. Zaprvé tedy musí být taková, aby byla aplikovatelná na existující politické teorie a zároveň i historickou zkušenost. Již pojem politična nesmí vylučovat žádnou konkrétní teorii společenského uspořádání jako neplatnou, což znamená, že definice politična by na rozdíl od Schmittovy neměla vzniklým uspořádáním přisuzovat nevyhnutelné vlastnosti, jako například kolektivismus, a musí mít dějinný základ (zde Schmittova definice opět ukázkově selhává, zejména díky negativní definici státních celků a primátu zahraniční politiky – historicky sledujeme spíše vznik útvarů na základě vnitřních ideologií, nejedná-li se o obranné pakty). Obecně je třeba dávat důraz na pozitivní definice oproti negativním, neboť jedině ty mohou být úplné (negativní definice může fungovat jen v závislosti na jiné pozitivní definici). Pojem politična by rovněž měl uspokojovat i situace celosvětového společenského uspořádání, jednoduše proto, že pokud by ji nezahrnoval, bylo by nutno definovat další pojem jiný než politično definující vztahy uvnitř takové jednoty.

Toto jsou tedy základní podmínky, se kterými se budou muset vypořádat libertariáni snažící se definovat obecně politiku nezávislou na etice – úkol, ve kterém Carl Schmitt selhal.

Poznámka: Schmitt liberalismem chápe klasický liberalismus, proto jsou v textu pojmy liberalismus a libertariánství používány zaměnitelně. Pojmy politično a politika jsou chápany v teoretické rovině a opět jsou používány zaměnitelně.

Zdroje: horní indexovaná čísla označují číslo citované strany v druhém vydání Pojmu politična od Carla Schmitta v nakladatelství OIKOYMENH z roku 2013