O divadlech závislých na veřejných dotacích

Mises.cz: 09. února 2013, Matěj Šuster, komentářů: 19

Často se tvrdí, že by divadla bez veřejných dotací nemohla přežít. Zrušit tyto dotace by tudíž bylo pro divadla, jakož i kulturu obecně, naprostou zkázou, nemilosrdným rozsudkem smrti. Nejnověji toto tvrzení zopakovala Zuzana Drtilová ve svém článku Fraška O českém divadle, jenž vyšel v Mladé Frontě DNES [1]. Hned zkraje například autorka prohlašuje:

„V Česku končí věhlasné divadelní soubory. Nemají peníze. Jsou závislé na dotacích, o nichž často rozhodují úředníci se vkusem středního proudu. Divadla se pouhým prodejem vstupenek neuživí…“ 

Zuzanu Drtilovou podnítilo k sepsání dotyčného článku především to, že příští léto ukončí svou činnost Pražské komorní divadlo, a to právě kvůli nedostatku financí, s nímž se již několik let marně potýká. Přitom toto divadlo dle autorčiných slov „platí za jedinou českou scénu evropského formátu, sbírá prestižní divadelní ceny a je ceněno kritiky i diváky“. Nemělo nouzi ani o diváky, protože vstupenky na představení bývaly pravidelně vyprodány. Ovšem i největší nadšence nakonec otráví, když v polovině sezony netuší, zda budou mít peníze na to, aby tuto sezonu vůbec dokončili, a musí rušit plánovaná představení a nahrazovat je levnější produkcí.

Zuzana Drtilová vzápětí uvádí též důvody, proč by podle ní bylo bláhové trvat na tom, aby divadla byla finančně soběstačná a uživila se (například) z tržby ze vstupného:

„… ani nejkvalitnější divadelní soubor není schopen si na sebe za stávajících podmínek vydělat. Tržba ze vstupného prostě provoz a produkci divadla nezaplatí. Průměrná cena vstupenky se pohybuje pod hranicí dvou set korun. Její skutečná hodnota je desetkrát vyšší. Zbytek je třeba dotovat ze státního nebo městského rozpočtu. (…) Nezbytnost státních nebo městských dotací potvrzuje také ředitelka úspěšného Dejvického divadla v Praze. A to navzdory faktu, že jejich loňská návštěvnost byla téměř stoprocentní. „Pokud bychom chtěli zaplatit veškeré náklady sami, vstupenka by musela stát kolem tisícovky, a to je pro běžného diváka moc,“ vysvětluje Eva Kejkrtová Měřičková z dejvického souboru.“

Totéž dle autorky platí též v oblasti opery; tak například za vstupenku na Verdiho Aidu do Národního divadla zaplatí návštěvník kolem sedmi set korun, což není úplně zanedbatelná částka. Ale kdyby se ze vstupného měly hradit veškeré náklady spjaté s tímto představením (včetně poměrné části fixních nákladů divadla), musel by lístek stát zhruba šest tisíc korun.

Co na to 'tržní liberál'?

Vyjdeme nejprve z takových předpokladů, v jejichž světle se autorčina tvrzení jeví jako nejvíce opodstatněná. Dejme tomu, že určité divadelní představení je nevyhnutelně natolik nákladné, že by vstupenka musela stát třeba dva tisíce korun a muselo by být skoro pokaždé vyprodáno, aby tržba z prodeje vstupenek náklady na dotyčné představení uhradila. Lidé by však byli ochotni za toto představení zaplatit nanejvýš čtyři sta korun. Divadlo by tedy z tržby za vstupné pokrylo v nejlepším případě pouhou jednu pětinu nezbytných nákladů. Zároveň by si divadlo nebylo schopno opatřit potřebné finance ani z jiných soukromých zdrojů (např. sponzorské dary atd.). V takovém případě by autorka nepochybně měla pravdu přinejmenším v tom, že toto představení by ze soukromých zdrojů financovat nešlo a mohlo by tedy vzniknout a přežívat jen s pomocí státních dotací.

Zároveň je ale třeba si uvědomit, že divadelní ani operní představení nevykazuje znaky „veřejného statku“, totiž (1) nevylučitelnost ze spotřeby a (2) nerivalitu spotřeby. Lze totiž snadno zajistit, aby představení zhlédli jen platící diváci, a zároveň je očividné, že divadelní sál není „nafukovací“, nýbrž jeho kapacita je omezená.  Dalo by se sice pravděpodobně tvrdit, že divadelní představení přináší i určité „pozitivní externality“, tedy že vedle přímého požitku, který získává divák ze sledování divadelní hry, jsou tu i další vedlejší efekty, které zvyšují blahobyt širší veřejnosti. Nicméně i tak je očividné, že stěžejním prospěchem z divadelního představení je požitek bezprostředního diváka, zatímco tyto vedlejší efekty jsou poměrně zanedbatelné. Jedná se tudíž o téměř čistě „soukromý statek“.

V takovém případě se ale nelze vyhnout následujícímu závěru: jestliže lidé nejsou ochotni za zhlédnutí daného představení dobrovolně zaplatit tolik, kolik by stačilo alespoň k pokrytí nákladů, je tomu tak proto, že si od představení neslibují tak vysoký požitek či užitek, které by vynaložení těchto nákladů ospravedlnil. Jinak řečeno, při dané ceně si od představení neslibují čistý subjektivní prospěch, nýbrž čistou ztrátu.

Za těchto předpokladů je tedy sice pravdou, že by dotyčné divadlo z čistě soukromých zdrojů „nepřežilo“, zároveň ale není vůbec jasné, proč by takové divadlo mělo být dotováno z daní, tj. z nucených dávek, ačkoliv lidé toto divadlo dobrovolně financovat nechtějí, protože jim nepřináší čistý prospěch. Z hlediska občanů by dotování tohoto divadelního představení bylo plýtváním zdroji, tj. zdroje by byly přesouvány z důležitějších a prospěšnějších využití na užití méně důležitá a méně prospěšná. Výsledkem by tak byla čistá ztráta.

Divadla bez státních dotací: historie i současnost

Milovníky divadla výše uvedený „pochmurný“ závěr nepochybně příliš nepotěší. Útěchou jim budiž, že již při letmém pohledu do historie (ale i současnosti) lze zjistit, že se divadla samozřejmě bez státních dotací obejdou. Příkladem může být Velká Británie, v níž byly štědré dotace divadel zavedeny až ve 40. letech 20. století. Tomu ovšem předcházelo zhruba čtyři sta let velkolepého rozmachu divadelního umění v Británii, na němž se stát či jiné veřejné instituce (včetně církví) podílely zcela minimálně. Divadelní umění vzkvétalo v Británii od konce 16. století, a to právě proto, že si divadelní představení získala obrovskou oblibu u veřejnosti a přitahovala rozsáhlý počet platících diváků, obzvláště v Londýně [2]. Lze dokonce říci, že právě nutnost, aby tito platící diváci byli s představením spokojeni, je patrně jedním z hlavních důvodů, proč tehdejší britské divadelní hry svou kvalitou výrazně převyšovaly představení, která se v té době hrála na (dotovaných) dvorních divadlech na evropském kontinentu. Navíc je třeba zdůraznit, že inovativní britští dramatici, od Shakespeara po G. B. Shawa, si pro své hry získali rozsáhlou diváckou obec a již za svého života dosáhli značného komerčního úspěchu.

Jak uzavírá David Sawers [3], obhájci dotací pro divadla po nás žádají, abychom uvěřili tomu, že

„na trhu založený divadelní systém, který vzkvétal po několik století – v době, kdy lidé měli daleko nižší příjmy, než pobírají dnes – a jemuž vděčíme za britské kulturní dědictví, které tak obdivujeme, nemůže v současnosti již fungovat; v dnešní době by umění bez státních dotací nepřežilo.“

Takové tvrzení lze samozřejmě jen stěží obhájit. Navíc ve Velké Británii jsou divadla dodnes mnohem méně závislá na dotacích než jejich evropské protějšky. Většina divadel dokonce není dotována vůbec. Jak uvádí David Sawers, v letech 1991-92 panovala tato situace:

•    Návštěvnost dotovaných divadel (včetně opery a baletu) tvořila zhruba pouze 20 procent celkové divadelní návštěvnosti v Londýně a přibližně jednu třetinu návštěvnosti v celé Británii. Naproti tomu ve Francii si dotovaná divadla připsala 63 procent tržeb ze vstupného a v Německu to bylo dokonce 80 procent.

•    V Británii u dotovaných divadel zaujímají dotace daleko nižší podíl na celkových příjmech divadla než v Německu a Francii: zatímco v Německu činí dotace 85 procent příjmů dotovaných divadel (polovina 80. let) a ve Francii dokonce 91 procent (1983), u britských dotovaných divadel je to „jen“ 46 procent příjmů (1991-92).

Nedotovaná divadla se přitom v Británii od těch dotovaných podstatně neliší ani kvalitou produkce, ani výší vstupného, nýbrž především tím, že jejich celkové i fixní náklady jsou výrazně nižší. Dotace totiž nevyhnutelně snižují motivaci divadla k tomu, aby si počínalo hospodárně, úsporně a průběžně hledalo cesty, jak snížit náklady, aniž by to mělo nepříznivý dopad na kvalitu představení. Zdrojem úspor může být například to, že soukromé divadlo je provozováno v méně honosné budově, jejíž provoz i údržba je podstatně levnější, nebo má výrazně méně stálých zaměstnanců, herce obvykle najímá na konkrétní divadelní projekty či hry (tj. nemá stálý herecký soubor, jehož členové by se stabilně nacházeli na výplatní pásce divadla) atd.

Obzvláště ilustrativní tu mohou být údaje z Německa, kde se neustále zvyšuje podíl dotací na příjmech „veřejných divadel“: v letech 1911-12 ještě činily dotace „pouhých“ 27 procent příjmů těchto divadel; v letech 1949-1950 již tento podíl vyskočil na 54,7 procent a v letech 1986-87 již tvořily dotace 84,3 procent příjmů veřejných divadel [4]. Opět se potvrzuje, že jakmile jsou veřejné dotace určité činnosti zavedeny, mají sklon k tomu, aby se příjemci na těchto dotacích stávali čím dál více závislými. Časem se tak bohužel snadno dostaneme do stavu, kdy si ředitelé a manažeři divadel už nedovedou ani představit, že by divadla vůbec mohla úspěšně provozovat svou činnost bez státních dotací

Další rizika dotací divadel

Kromě toho, že dotace snižují motivaci k hospodárnému jednání, jsou tu i další rizika. Patrně nejdůležitější riziko vyplývá z toho, že dotace pro divadla přiděluje zpravidla jeden úřední orgán (ať již na úrovni státu, nebo toho či onoho města), který tím pádem vykonává poměrně značnou moc nad touto oblastí umění. Výsledkem může být to, že dotace omezí rozmanitost umělecké tvorby a brání rozvoji nových myšlenek.

Jak ukazuje britská zkušenost, drtivou většinu dotací dostává rok co rok jedna a ta samá poměrně malá skupina divadel, u nichž pak dotace tvoří velkou část jejich příjmů [5].  Každý, kdo by si založil novou divadelní společnost, má jen dosti malou naději na to, že by nějakou významnější dotaci obdržel. Od samého počátku se tak nachází v krajně nevýhodné pozici, neboť čelí konkurenci ze strany etablovaných divadel, jejichž finanční poměry jsou díky dotacím mnohem lepší: mohou si dovolit nákladnější představení anebo účtovat nižší ceny. Z toho důvodu bude pro novou divadelní společnost značně složité si vybudovat dostatečnou diváckou obec. Jakýkoliv pokus o to, snížit dotace těm divadlům, které se na nich již staly závislé, a přidělit je i někomu novému, samozřejmě narazí na mohutný odpor, protože etablovaná divadla si na tyto dotace zvykla a najisto s nimi počítají; snaha snížit dotaci se tak v jejich očích rovná zákeřnému útoku na samotnou existenci divadla.

Navíc úřední rozhodování o dotacích pro divadla nevyhnutelně vede i k určité standardizaci a homogenizaci dotované divadelní tvorby, tj. omezuje inovativnost a rozvoj nových uměleckých myšlenek i nápadů v tomto oboru. Ať již se úředníci či členové úředně jmenovaných „odborných komisí“ snaží být sebevíce nestranní, budou mít tendenci podporovat především již akceptované styly a postupy, a to na úkor stylů a postupů zbrusu nových. Divadla budou tedy méně experimentovat, riskovat a inovovat divadelní jazyk. Místo aby vyhledávala nové autory, postupy, herce i témata, budou mít naopak sklon sázet na jistotu a spoléhat se na „staré a osvědčené“ postupy i autory atd. Ostatně, tato stížnost opakovaně zaznívá i v citovaném článku Zuzany Drtilové z MF Dnes; v článku se například dočteme, že úředníci podporují spíše „ty scény, které produkují vstřícnější mainstreamovou produkci, na úkor těch, které mají náročnější ambice.“ Podobně se nechává slyšet i teatroložka Zuzana Augustová:

„O dotacích rozhodují úředníci, kteří o kultuře nemají ponětí nebo mají středoproudý vkus – a podle toho rozhodují.“

Ti, kdo milují divadlo, by zkrátka měli mít na paměti slova, jež vyslovil Clive Bell: „Jedinou dobrou věcí, kterou společnost může udělat pro umělce, je, že jej ponechá na pokoji.“

[1] Zuzana Drtilová, Fraška O českém divadle, MF Dnes, 21. listopadu 2011, str. A9.
[2] Srov. David Sawers, Should the Taxpayer Support the Arts?, Institute of Economic Affairs, září 1993, str. 31.
[3] Tamtéž, str. 32.
[4] Tamtéž, str. 33.
[5] V Anglii plyne 51 procent všech veřejných dotací, které jsou na divadelní tvorbu poskytovány, do rozpočtu 20 největších příjemců. Viz David Sawers, Should the Taxpayer Support the Arts?, str. 17.

[Článek byl publikován v časopise Terra Libera 10-11/2011]