O jadrném hazardování se státností

Mises.cz: 08. března 2013, Urza, komentářů: 108

Přečetl jsem si tento článek. Poté znovu. Ještě jednou. A pak naposledy. Ve slovech autora nevidím nic než jed svobodnou mysl otravující způsobem z nejpodlejších; snaží se spojovat věci, které milujeme, s tím nejhorším zlem a manipulací, které jsme všichni vystaveni už od útlého dětství. Proti této snaze se nyní ohrazuji.

Pro začátek si dovolím citovat velkého myslitele, mého oblíbeného autora, Murrayho Newtona Rothbarda: "Knihou For a New Liberty, stejně jako většinou ostatních mých děl, se jako červená nit táhne hluboká a všeprostupující nenávist vůči státu a všemu z něj odvozenému, která vychází z přesvědčení, že stát je nepřítelem lidstva." Lépe bych asi stát charakterizovat nedokázal. Samozřejmě chápu, že mnozí čtenáři tento názor nesdílí.

Avšak doufám, že i ti nejzatvrzelejší obhájci státu nebudou rozporovat, že vlastenectví, láska k národu, své vlasti, jsou zasévány do dětských myslí ještě mnohem dříve, než mohou tyto uvažovat samostatně a nestranně. Je to něco, co je našim dětem předkládáno jako cosi bezvýhradně dobrého a zcela záměrně se na toto téma nevedou žádné diskuse, nevysvětlují se důvody, to není žádoucí; cílem je, aby tyto hodnoty každý přijal za své nikoliv ve vědomé, nýbrž v co nejvíce podvědomé, rovině uvažování.... důvody a kritické myšlení jsou jen rušivé elementy; vlastenectví je prostě správné!

Pak je již velmi jednoduché položit rovnítko mezi národ, vlast a stát, vládu. A přesně tato rovnost je onen jed, který podle a vytrvale otravuje svobodnou mysl. A Vy, zastánci státu a vlády, jak si můžete být, po tolika letech vymývání mozků tímto směrem, jisti, kolik z Vašich názorů je tvořeno pozůstatky této propagandy? Nechci tvrdit, že to tak musí být, ale co když.... já žil v zajetí této manipulace po většinu svého života; a i tehdy, když mi rozum a logika jasně říkaly, že stát je zlo, uvnitř jsem to pořád cítil jinak a trvalo mi opravdu dlouho, než jsem byl ochoten změnu uvažování připustit. Tím nikomu rozhodně nepodsouvám, že jeho prostátní názory jsou nezbytně důsledkem propagandy, ale co když? Jste si skutečně jisti opakem? A nepovažovali byste i Vy za lepší a férovější, kdyby se mohl každý sám rozhodnout, čemu chce věřit, bez toho, aby byl vystaven takovému tlaku v době, kdy se ještě formují a utvářejí jeho názory, postoje, styl myšlení a osobnost? A není náhodou tím důvodem, proč to nejde, právě strach mocných z toho, že by se pak našlo ve společnosti více lidí, kteří budou zpochybňovat legitimitu jejich krvavé nadvlády?

Pisatel onoho jedovatého článku mi -a mnohým dalším- vyčítá, že hazarduji se svou státností! Co tím však doopravdy myslí? Zamyslel se vůbec -a nejen on- nad tím, co to státnost vlastně je? Jeho slova mě vybízejí, abych si více vážil toho, že jsem Čech. Co to ale doopravdy znamená být Čechem? Nemohu mluvit za Vás, vážení čtenáři.... za sebe ale mohu říci, že mám rád místo, ve kterém žiji, mám na něj mnoho pěkných vzpomínek, mám zde rodinu, přátele, zázemí, jsem tu doma. Také mám rád jazyk, kterým mluvím.... ale proč vlastně? Asi proto, že jej umím ze všech jazyků nejlépe, dokážu se jím vyjadřovat nejpohodlněji, nejrychleji v něm chápu, přemýšlím v něm. Necítil bych ale totéž k jakémukoli jinému jazyku, ve kterém bych se naučil mluvit? Myslím, že určitě ano. A patrně by mohly být mé obzory a možnosti ještě o něco málo šiřší než teď, protože smutnou pravdou je, že česky se člověk v širém světě moc nedomluví.

Rodina, přátelé, zázemí, možná jazyk. Tím to ale končí - minimálně pro mě. Jsou mi sice předkládány ještě další hodnoty; ty mi ale nic neříkají. Máme českou vlajku. Od malička je mi předkládáno, že je to "má" vlajka. Proč by ale měla být? Já si ji nevybral. A zrovna tuto kombinaci barev a tvar bych si sám nikdy nezvolil. Také máme českou hymnu. Měl bych ji s radostí zpívat, měla by mě asi dojímat, měl bych možná při jejím přednesu vstávat, měl bych si jí dokonce vážit. Proč? To není "má" hudba, nevybral jsem si jí, nic mi neříká, neoslovuje mě.... jen mi bylo celý život vtloukáno do hlavy, že by měla. Ale hudba, která se dotýká mého srdce, jsou přece Queen, Pink Floyd, Deep Purple, ale také Beethoven, Mozart, Bach a Vivaldi. Kolik z Vás by si oblíbilo "Kde domov můj?" z vlastní vůle? Máme též český znak. Já mám ale rozhodně raději medvědy než lvy. To provedení se mi také nezamlouvá. Dal bych přednost buď úplně schématickému, nebo zcela realistickému. A k čemu je vůbec znak? Máme standartu s heslem "Pravda vítězí".... a tak dále. V podobném duchu bych mohl pokračovat dál.

Co mi říkají všechny tyto hodnoty? Vůbec nic. Nechovám k nim žádnou úctu. Nijak si jich nevážím, beztak to nejsou mé hodnoty, já si je nevybral. Přesto prosím, milí čtenáři, než mě odsoudíte jako vyvrhele, kterému není nic svaté, zamyslete se, proč tyto hodnoty uznáváte Vy? Je to doopravy to, co se Vám líbí; to, co jste si zvolili? A kdyby Vám to nebylo od útlého věku podsouváno, nevybrali byste si jinak - pokud vůbec? Proč je pak špatný ten, kdo nemá rád státní hymnu, znak, vlajku, nebo dokonce jazyk? Je vázně odsouzeníhodné mít své hodnoty místo těch předepsaných?

A to už vůbec nemluvím o zákonech, ústavě, prezidentovi, vládě.... ty jsem si už vůbec nevybral, aby mi vládli a rozhodovali o mně. Tyto věci mi nejen nic pozitivního neříkají, nýbrž mi aktivně vadí. Nenávidím je. Pan Bátora promlouvá do duše Čechům a Češkám, aby nehazardovali se svou státností, aby o něco z toho náhodou nepřišli, aby prý mohli rozhodovat sami o sobě! Výsměch, tvrdím já! Jde o prachsprostou iluzi, jejíž účelem je vytvořit v občanech pocit, že vlastně chtějí svou vládu, chtějí být poddanými, že se mají vzdát svobody, protože kdyby ne, mohl by jim vládnout někdo jiný, kdo není ani Čech. Jak jaký je v tom ale rozdíl? Ta vláda není má, nemá můj respekt, ba naopak, jen mé pohrdání a nenávist. Jediný důvod, proč se té vládě podřizuji, je prostě fakt, že jsou silnější a já se nemám jak bránit. Ale je mi úplně jedno, jestli ti zlosyni mluví stejným jazykem, jestli jsou to Češi, nebo třeba Němci. Ale pan Bátora jde ještě dál. Tvrdí, že není důležitá státní forma, zda je stát malý, velký, silný, slabý; říká nám, že na tom nesejde - hlavně, když budou v čele stát Češi. Víte co? Budu daleko raději poddaným státu slabého a svobodného, bez ohledu na to, jaké národnosti budou vládci, než tohoto socialistického svobodu utlačujícího kolosu, kterému vládnou Češi.

Jako kdybych už slyšel ty výkřiky: Tak jděte pryč, když se vám to tu nelíbí! Odstěhujte se, nejste-li spokojen! Právě toto je ta jedovatá a nebezpečná záměna státu za místo, ve kterém žijeme a které milujeme. Proč nepůjdu? Protože tu mám rodinu, přátele, domov, zázemí.... a přesně podobných kořenů stát podle využívá k tomu, aby přesvědčil své poddané, že vlastně jej vlastně milují. To ale není pravda.... ač miluji tohle místo, nenávidím tento stát. Není to jedno a totéž. Jsou to dvě různé věci, které se zaměňují proto, aby stádo bylo poslušnější.

Chci jen v klidu svobodně žít. Chci milovat, bavit se, pracovat, rozhodovat o sobě. Nechci žravému státu cpát do chřtánu většinu plodů své práce. Nechci z každého dne dřít nějakých šest hodin pro své samozvané pány a vladaře. Chci být svobodný, sám si rozhodovat o tom, co budu dělat, kdy to budu dělat, nepotřebuji a nechci nikoho, kdo mi bude diktovat, co smím a nesmím veřejně říkat, co smím a nesmím prodávat a kupovat, za jakých podmínek smím a nesmím pracovat, co pro mne je a není nebezpečné; a samozřejmě chci mít zodpovědnost a nést následky. Chci vychovávat své děti, nepotřebuji a nechci nikoho, kdo bude rozhodovat, k jakým hodnotám je mám vést více, k jakým méně, nebo kdy, jakým způsobem a v jakých institucích se mají vzdělávat. Protože to je skutečná svoboda.... ne to, co vidíme kolem sebe.

Pane Bátoro, já se svou státností nehazarduji. Já svou státnost z celého srdce nenávidím. Nenávidím tento stát, tuto vládu, stejně jako kteroukoliv jinou; jsou to pro mě jen násilníci, kteří mi berou mnohé, co mi po právu náleží. A jestli bude tato banda původem česká, německá, francouzská, nebo třeba ruská, to je mi naprosto ukradené. Nenávidět je budu tak jako tak a poslouchat pouze tak dlouho, dokud budou silnější než já. A nejsem vůbec hrdý na to, že jsem Čech. Nebyl bych hrdý, ani kdybych byl jiné národnosti. To jsem si totiž nijak nezasloužil, nemusel jsem pro to nic udělat, nedosáhl jsem toho svou vůlí a pílí, prostě jsem se jen narodil na nějakém místě. Jsem hrdý na ty věci ve svém životě, které jsem udělal dobře sám ze své vůle. Vážím si své individuality a chci být svobodný, nezáleží mi na mé národnosti a nechci být poddaným.

Pravdou určitě je, že až takto odmítavý a nenávistný přístup ke státu má jen malá hrstka lidí. Vy se ale, pane Bátoro, otevřeně podivujete tomu, že mnozí nejsou ze státu nadšení a pouze připouští jeho nutnost a obávají se nebezpečí spjatých s jeho ztrátou. Když Vás budu citovat, píšete: "A už vůbec nejde o nadšení ze státu, když už tak snad o přiznání jeho nutnosti a o obavu z nebezpečí spjatých s jeho ztrátou." Z čeho by ale ti lidé měli být nadšeni? Že je nějaká loupeživá banda obírá o většinu plodů jejich práce? Nebo z toho, že jim tatáž sprostá zlotřilá organizace zakazuje a přikazuje, co nesmí a musí dělat? Či snad z toho, že ani vlastní děti nemohou vychovávat a vzdělávat po svém, nýbrž jim ti parchanti diktují i to, čím přesně musí být otravována mysl jejich potomků, kteří jim budou v případě neuposlechnutí násilím odňati? A poddaní mají podle Vás jásat, že ti násilničtí zlosynové v oblecích s úsměvy na billboardech jsou Češi? Mnozí bohužel jásají. Naštěstí ne všichni a ne dostatečně. Takové pak nazýváte hazardéry; jenže mnozí z nich jsou prostě jen svobodní lidé, kteří preferují vlastní hodnoty před těmi, kterými jim byly od malička vymývány mozky. A já věřím, že jich bude stále více a více, až jednoho dne, kterého se sám bohužel asi nedožiji, bude absurdita státní nadvlády zjevná širokým masám. Pak budou uzurpovatelé muset odejít, nebo budou zničeni. Vládci totiž potřebují své poddané mnohem víc, než tito poddaní potřebují je.