O logice a sebeklamu

Mises.cz: 23. října 2015, Urza, komentářů: 51

Tento článek výjimečně nebude pojednávat o žádném ekonomickém, politickém či sociálním problému, ba ani o svobodě a státu, kapitalismu ni socialismu; tématem tohoto textu jest přesně to, co říká nadpis. Ptáte se, co pak tedy dělá na webu LvMI? Inu, je to jednoduché – logika jest pravděpodobně tou nejsilnější zbraní libertariána proti státní propagandě; a sebeklam je pak bohužel jednou z jeho nejhorších Nemesis. Kdo si nyní myslí, že jeho se nic takového netýká, by si měl dle mého názoru tento článek přečíst přednostně a dlouze se nad ním zamyslet; podstata sebeklamu spočívá právě v tom, že jej před našimi zraky skrývá právě naše vlastní podvědomí, takže není jiný způsob, jak problém odhalit, než skutečně upřímně chtít.

Lidé jsou různí a způsoby, jak uvažují různí jednotlivci, se od sebe diametrálně odlišují; někteří z nás jsou emocionální a citliví, další přísně logičtí, jiní někde na pomezí. Tyto rozličné přístupy k životu mají své výhody i nevýhody; coby programátor z matfyzu, jenž v logickém myšlení vyniká a živí se jím, leč na poli sociální interakce se musí aktivně učit i to, co bez potíží ovládají malé děti, o oněch výhodách i nevýhodách vím své. Velmi často jsou takové odlišnosti v myšlení příčinou nedorozumění v diskusích; kolikrát už jste byli svědky střetnutí chladného logika a citlivého empatika, z nichž prvého jmenovaného frustrovala absolutní neochota protistrany přijmout logickou analýzu nějakého problému, zatímco jeho diskusního oponenta zjevně pobuřovala jakákoliv absence soucitu s těmi, které problém postihl?

Ve virtuálních i reálných debatách narazíme čas od času na člověka, jehož prostě něco zasáhlo natolik, že v danou chvíli naprosto odmítá rozum či vysvětlení, neboť jej momentálně ovládá vztek, bezmoc, soucit, případně nějaká další emoce; takové většinou ponecháme svému osudu, jelikož nic jiného ani dělat nelze. Podobné případy však nejsou zas až tak časté, s daleko větší četností narazíme na lidi, kteří sice zaujali svůj postoj na základě citů, leč v diskusi se jej snaží racionalizovat; typicky tím způsobem, že ignorují nehodící se fakta a zaměřují se jen na ta, jež podpoří jejich tvrzení.

„Pche, něco takového však my, libertariáni, neděláme,“ říkáte si? A ano, to máte pravdu, přímo tohoto se skutečně typicky nedopouštíme, neboť naše životní přesvědčení je povětšinou založeno na logických argumentech, což mimo jiné znamená, že oslovuje především lidi, již preferují rozum před city a celkově jsou zvyklí uvažovat logicky. To nás však bohužel nečiní imunními vůči sebeklamu; ba co hůře, vytváříme si sebeklamy ještě daleko rafinovanější, neboť prostě ignorovat oponentovy námitky či diskutovat v hlubokém emocionálním pohnutí není tak úplně náš styl.

Pamatujete si ten pocit, kdy jste poprvé prozřeli a stali se libertariány? Mluvil jsem o tom již s nejedním anarchokapitalistou. Celý předchozí život jsme se pachtili mezi naprosto nesouvisejícími etickými pravidly, z nichž každé mělo řadu výjimek, své morální postoje k různým problémům jsme zaujímali bez nějaké širší vzájemné souvislosti, věřili v různé věci, jež si často odporovaly, a prakticky nebylo možné si v nich udělat pořádek, vše pokrývaly nekonečné „šedé zóny“; pak si stačilo něco přečíst či vyslechnout… a najednou oslňující záblesk, vše se osvítilo, nesmyslné zdi padly a z několika základních axiomů jsme pomocí čisté logiky byli schopni odvodit komplexní etický systém, jenž dával smysluplné odpovědi na prakticky veškeré otázky a především do sebe naprosto bezchybně zapadal, dával smysl, měl strukturu, řád a mohli jsme v něm pozorovat průzračně jasné souvislosti.

Jen ti, kdo si něco podobného na vlastní kůži prožili, mohou plně pochopit, o čem vlastně mluvím; lidé, pro které není konzistence a jasná struktura poznání tak důležitá, se mnou možná nebudou souhlasit, ale pocit z tohoto objevu je k nezaplacení. Plni energie se pak tuto zkušenost snažíme předat ostatním, což jde někdy lépe, jindy hůře, každopádně diskuse vedeme zpočátku poctivě, nad vším se hluboce zamýšlíme a znovu a znovu prožíváme údiv nad tím, jak do sebe vše zapadá a naše argumenty skvěle sedí; často se nám jen tak mimochodem povede k jedné a téže věci dojít z více stran, aniž se o to vůbec snažíme, což (zcela správně) vyvolává dojem, že „zkouška vyšla“. Napíšeme desítky článků a strávíme hodiny a hodiny reálnými i virtuálními diskusemi… a začneme se na ten skvělý logicky konzistentní systém spoléhat, jak by také ne, známe jej skrz na skrz, nikdy nás nezklamal; když už jsme vedli na nějaké téma tisíc diskusí, dopředu „víme“, jak dopadne ta tisícerá první.

A přesně v tento moment jsme podlehli sebeklamu, prohráli na celé čáře, zmanipulovali sami sebe a vzdali se jedné z nejcennějších věcí – kritického myšlení. Ve chvíli, kdy dopředu „víme“, jak dopadne nějaká diskuse, tak z našeho pohledu ani nemůže dopadnout jinak! I kdyby nás oponent dokonale přeargumentoval, my stejně „víme“, že máme pravdu, takže už k jeho argumentům přistupujeme jako k „určitě chybným“ a jen se snažíme najít chybu… a kdo se snaží, něco vždy najde, přičemž v rámci této snahy podvědomě přisuzujeme každé drobné oponentově chybičce jako k fatálnímu pochybení. A jak jsem již psal výše, my skutečně nehledáme argumenty k racionalizaci našeho postoje jako někteří emocionálnější jedinci; my se sami na sobě dopouštíme něčeho daleko rafinovanějšího a nebezpečnějšího tím, že z našeho původně logického a rozumem vypiplaného postoje děláme víru! Slepou víru v to, že když máme naše teorie ověřeny již tolika testy a diskusemi, určitě „víme“, že musejí být správné a pravdivé.

Proč je něco takového řádově nebezpečnější? Inu, máme-li nějaký (ideálně ne moc dobře odůvodnitelný) pocit, jejž si racionalizujeme libovolnými argumenty, které šly zrovna okolo, když jsme daný pocit měli, ve slabé chvilce nám je může někdo vyvrátit a uvést na pravou míru. Mají-li ale naše teorie vysokou míru konzistence a jsou-li velmi logické, jejich vyvrácení může být velmi problematické či nemožné, takže téměř nelze odlišit postoj „hájím svůj názor rozumovými argumenty založenými na konzistentní logice“ od „rozumovými argumenty a konzistentní logikou jsem došel k závěrům, jež se staly mou vírou, kterou nyní hájím“; paradoxně to je to pohledem zvenčí vidět daleko lépe než očima toho, kdo sám sebe oklamal, ale předat tuto informaci lze jen tehdy, když o to má dotyčný vážně zájem.

Bez mučení přiznávám, že se mi už minimálně dvakrát podařilo do podobného stavu spadnout (a možná i víckrát, jen o tom nevím); v obou případech mi pomohly prohlédnout diskuse na D-FENSově weblogu – ty mají oproti iDnesu, Novinkám či podobným médiím výhodu, že tam mimo jiné debatují lidé velmi inteligentní s rozsáhlými znalostmi historie a často i rakouské ekonomické školy, přesto anarchistů je tam minimum, takže člověk naráží na inteligentní oponenty, již mu mohou leccos dát, neboť jim není třeba vysvětlovat škodlivost přerozdělování a kdo by stavěl silnice, takže se lze rovnou vrhnout na zajímavější témata. Jeden z výše zmíněných případů je celkem složitý na vysvětlování, jako příklad tedy uvedu ten druhý.

Všichni asi máme zkušenosti s odvozováním nejrůznějších závěrů z NAPu; u leckterých témat to není žádná legrace. Mně se v rámci takového odvození v jednom článku povedlo udělat chybu, neboť jsem neuvážil všechny případy, jež mohou nastat (respektive jsem některé pominul). Mnoho lidí mi v diskusi vysvětlovalo, že se mýlím, leč já měl jejich argumenty předem za nevalidní, neboť jsem věřil v konzistenci NAPu jako takového; s tou sice nic v nepořádku nebylo, leč s mou argumentací ano. Po několika stovkách příspěvků mi dal jeden diskutující tak jasné příklady, že jsem svou chybu spatřil; v tu chvíli mi ale došlo, že kdybych předem „neznal“ výsledek diskuse (mé teorie prostě musejí být v pořádku, protože vždy fungovaly), prohlédl bych daleko dříve. A jediné štěstí bylo, že tak zjevný a extrémní příklad šel vymyslet, protože jiné (byť platné) argumenty mě nepřesvědčily, jelikož jsem v nich automaticky hledal chybu (a kdo hledá, najde, u takto složitých témat vždy lze něco objevit, uhýbat od tématu, aniž člověk chce a hlavně aniž si to vůbec uvědomí).

Dalším – a snad ještě častějším – způsobem, kterak sebeklam odhalit, jsou diskuse, ve kterých s někým souhlasíme jen proto, že dotyčný došel ke „správným“ výsledkům, v důsledku čehož máme sklony být do značné míry velkorysí k chybám v jeho postupech (nevím o tom, že by se mi něco takového stalo, ale pozoroval jsem to kolem sebe nesčetněkrát). Ale pozor, ani zde se nejedná o emocionální postoje, u kterých jsme vděčni za každého „spojence“, jenž je s námi sdílí, takže mu odsouhlasíme cokoliv; i zde jde o to, že jsme k podobnému výsledku došli již mnohokrát různými logickými postupy, čímž pádem máme tendenci očekávat, že když k nim došel někdo jiný, bude to podobné.

Za experta číslo jedna na tento typ „zblbnutí“ považuji Stefana Molyneuxe s tím jeho Univerzálně preferovaným nesmyslem, jenž je celý postaven více méně na následující myšlence: „Nějaké konání je buď univerzálně správné, nebo univerzálně špatné; a ukáže-li se, že je někdy špatné, pak nemůžeme říci, že jindy platí výjimka a špatné není – bude špatné pokaždé. Je to stejné jako ve fyzice, kde také když něco platí, tak nemůže existovat výjimka, že to někdy neplatí. Krádež tedy musí být buď univerzálně správné jednání, nebo univerzálně špatné jednání; dokážeme-li tedy, že není univerzálně správná, pak nemůže existovat výjimka a krádež nemůže být za žádných okolností správná.“

Pomiňme, že Molyneux je možná dobrý filosof, ale ačkoliv se neustále odvolává na vědecké poznatky (často smyšlené) a moc rád používá přirovnání k exaktním vědám, jeho znalosti v oborech jako je například fyzika odpovídají žákovi základní školy, takže pak jeho analogie podle toho vypadají (kdyby dotyčný o fyzice něco věděl, asi by se podivil, kolik v této vědě platí zákonitostí jen za nějakých – někdy dost specifických – podmínek). Pomiňme, že kdo se alespoň trochu vyzná v predikátové logice, na první pohled jej bije do očí to bezostyšné zaměňování kvantifikátorů, jež zcela zásadně mění význam jeho výroků podle toho, jak se autorovi zrovna hodí. Především je i selským rozumem na první pohled jasné, jak obrovský nesmysl to celé je! Proč?

Inu, autorovi celá kniha tak hezky vyšla, protože začal tam, kde začít potřeboval; použijeme-li ten jeho předpoklad univerzality nejprve kupříkladu na krádeže, snadno odvodíme, co odvodit potřebujeme. Ale zkusme použít úplně stejný postup, jen začněme násilím: „Jednání je buď univerzálně správné, nebo univerzálně špatné, což platí pro cokoliv, tedy i pro násilí. A násilí nemůže být univerzálně správné jednání, protože když k někomu přijdu a jen tak ho zavraždím, je to špatné. Násilí je tedy špatné. A nemůžeme prohlásit, že násilí je špatné, ale pak vymýšlet nějaké výjimky, násilí tedy musí být vždy špatné, což prostě platí a neexistuje výjimka.“ A kam se nám podělo obranné násilí? Nemůžeme pro něj přece vymýšlet výjimky, ne!? Takže máme pseudovědeckou metodu, která v závislosti na tom, v jakém pořadí ji uplatníme na tvorbu jednotlivých etických pravidel, může dokázat správnost anarchokapitalismu, ale také anarchopacifismu. A určitě i mnoha další věcí. Takovou metodu by tedy každý, kdo se nad ní alespoň trochu kriticky zamyslí, ihned zavrhl; a kdyby nám ji předvedl obhájce socialismu, vyneseme ho v zubech.

Molyneux neuvádí žádný důvod, proč by ta jeho „univerzalita“ měla platit na krádeže (krást je vždy špatné, neexistuje výjimka), ale ne třeba na násilí (násilí je vždy špatné, neexistuje výjimka, tedy ani v obraně). Přesto takovým úvahám obrovský počet z těch přísně logických libertariánů tleská a přesvědčit je většinou stojí relativně dost úsilí; proč ale, když jeho postup je zcela zjevně chybný a libertariáni jsou v logice tak silní? Inu, jedná se přesně o ten efekt, který jsem popisoval výše: My prostě a jednoduše „víme“, jak to má vyjít, takže vypínáme kritické myšlení a jen kýváme hlavou. Přičemž Molyneux je jen jedním z mnoha příkladů, určitě budou takových mraky (dost možná podobně zjevné chyby v jiných teoriích přehlížím i já, leč píši o tom, co vidím, nemohu zde rozebírat něco, co mému zraku ušlo – jak jsem ostatně uváděl výše, podobné zaslepenosti si člověk všimne snáze u druhých).

V nedávné diskusi o konzistenci či nekonzistenci minarchie na tomto webu jsem narazil na zcela absurdní „důkazy“, proč je minarchie údajně nekonzistentní; za nekonzistentní byla označována (mezi mnoha jinými) například věta: „Agrese je špatná, pokud se ale agresor náhodou nejmenuje Franta Hlídač.“ Jistě, ta věta obsahuje arbitrární tvrzení a sděluje nám velmi podivné poselství, ale co je na ní nekonzistentního? Kde sama sobě odporuje? Samozřejmě nikde! Původně jsem myslel, že její autor netuší, co vůbec pojem „konzistence“ znamená, ale zjistil jsem, že je mu to jasné. Kde se tedy stala chyba? Je dotyčný idiot? Jistě, že není! Jedná se o inteligentního člověka, jenž chápe pojem „konzistence“, rozumí té větě, kterou napsal a samozřejmě by věděl, že ono tvrzení nekonzistentní není, kdyby však na danou chvíli nepotlačil kritické myšlení prostě proto, že už dopředu „věděl“, jak diskuse dopadne a že pravda musí být na jeho straně.

Velmi nerad bych tímto článkem vytvořil v rámci LvMI nějakou zlou krev (uvědomuji si, že uvedené příklady mohou být kontroverzní, leč bohužel musím výše popsaný efekt ilustrovat na něčem, s čím jsem se v libertariánských diskusích setkal, což bude z principu vždy pro někoho kontroverzní); cílem rozhodně nebylo se nikoho dotknout – stav sebeklamu, který popisuji, jsem sám zažil na vlastní kůži, přiznávám se k tomu, rozhodně nechci naznačit, že kdo takto uvažuje, je hlupák (tím bych za hlupáka označil i sám sebe), jen bych rád zde přítomné libertariány upozornil na dle mého názoru značné riziko, kterému jsme všichni vystaveni (a někteří z nás mu již nevědomky podlehli). A ačkoli vyvarovat se tomuto způsobu myšlení považuji za extrémně těžké, domnívám se, že logika a kritické myšlení v diskusích je naší nejsilnější zbraní, se kterou bychom neměli hazardovat, čemuž lze zabránit jedině soustavným připomínáním sobě samým, jakým rizikům sebeklamu neustále čelíme.