O policajtech a lidech

Mises.cz: 07. března 2015, Urza, komentářů: 0

Masakr v Uherském Brodě jsem původně neměl v úmyslu komentovat a vlastně tak činit nehodlám ani teď; zaujaly mě však názory různých lidí v diskusích s incidentem souvisejících a rozsáhlé diskuse o tom, co policajti udělali, co udělat měli, zda za to zasluhují trest a podobně. Ač tedy samotnou událost nechám bez komentáře, rád bych napsal pár vět o významu policie v podobných situacích obecně.

Dovolím si však začít trochu obšírněji, konkrétně konstatováním jedné prosté skutečnosti: Lidé (a ve smyslu této věty mezi lidi počítáme i policajty) mají typicky poměrně silný pud sebezáchovy; to v praxi znamená, že de facto žádný duševně zdravý člověk se nepůjde cíleně a s jistotou obětovat za někoho cizího, a dále také to, že drtivá většina lidí nepůjde pro někoho cizího riskovat život v případě, že je toto riziko příliš velké (zde existuje určitý prostor pro individuální posuzování toho, jaký risk je ještě přijatelný a jak vysoká je například touha dotyčného být za hrdinu, což může být do jisté míry určitá kompenzace). Relativně často se najdou tací, kteří na útočníka s palnou zbraní například vrhnou židli, což je však podmíněno tím, že dotyční (nebo jejich blízcí) už nebezpečí čelí, takže se rozhodně nejedná o oběť pro někoho cizího. Výše uvedená tvrzení, prosím, neberte jako nějakou kritiku lidstva; není na tom nic špatného, buďme rádi za to, že lidé si vlastních životů váží, takže je obětují jen za ty, kteří si to z jejich pohledu zaslouží, ne za jen tak někoho.

Důležité je si uvědomit, že výše uvedená tvrzení platí zcela bez ohledu na rizikové příplatky, zákony, případně na to, jak by co podle interních směrnic libovolné zločinné organizace (například policie) mělo být. Kdo čelí smrtelnému nebezpečí a není to pro něj zrovna rutina, myslí především na ochranu svých blízkých a sebe sama, rozhodně ne na nějaké rizikové příplatky či služební povinnosti. Naprosto bez ohledu na to, zda a jak se změní vnitřní policejní předpisy, případně jak se bude dbát na jejich dodržování (pokud se tedy porušení nebude trestat smrtí), nebo jak exemplárně budou potrestáni policajti, kteří nezasáhli, bude případný příští policejní zásah v podobné situaci vypadat víceméně stejně. Ne že bych měl cokoliv proti trestání opic v uniformě, neboť jim už z principu přeji jen to nejhorší, ale rozhodně od takového trestu neočekávám žádné výsledky či přínosy do budoucna.

Leckdo může jako protipříklad mých tvrzení uvést zásahové jednotky, které třeba někdy někoho nebezpečného vážně zneškodní. Já však tvrdím, že pud sebezáchovy a ochota obětovat se pro druhé je i v těchto případech stále stejná; jediné, co se změnilo, je poměr sil: zatímco jeden či dva šílenci s pistolí představují poměrně zásadní smrtelné nebezpečí pro dva měšťáky, jejichž jediná reálná kvalifikace spočívá v nasazování botiček, zasáhne-li zde URNA, její členové sice riskují, ale zdaleka ne tolik, neboť mají nějaký výcvik a dokáží hrozbu eliminovat s rozumnou nadějí na to, že to všichni přežijí ve zdraví. Nedělám si naprosto žádné iluze o tom, že kdyby URNA čelila síle, která by pro ně představovala podobné riziko, jakým je ozbrojený šílenec pro dva uniformované sběrače psích hovínek, ani oni by se do akce dvakrát nehrnuli (díky jejich taktickému výcviku by nejspíše odpadl faktor paniky a podobně, ale nechat se zabít pro někoho, koho neznají, nechtějí ani oni).

Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory a můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat. Bez ohledu na výši rizikových příplatků, bez ohledu na interní předpisy, bez ohledu na exemplární potrestání (nepůjde-li například o exemplární stětí), bez ohledu na deklarovanou funkci policie, bez ohledu na státní propagandu, bez ohledu na cokoliv dalšího, policajti pro nás životy reálně nasazovat typicky nebudou (samozřejmě mohou existovat výjimky, ale běžné to nebude nikdy); vyplývá to z lidské přirozenosti a nějakých biologických imperativů, které jsou v dohledných tisících (a možná i více) letech neměnné. Diskuse o tom, co by měli policajti v takové situaci dělat, jsou zcela irelevantní, neboť prakticky vždy udělají totéž: usoudí-li, že nebezpečí je příliš velké, prostě nezasáhnou. Jediný parametr, se kterým se dá reálně pracovat, je pak minimalizace rizika, že policista přijde k úhoně (tj. například místo nasazovačů botiček zasáhne třeba URNA).

Logicky z toho pochopitelně plyne, že policie je víceméně k ničemu a lidé by měli pochopit, že bránit se musejí sami, protože to za ně nikdo jiný neudělá. Státní propaganda, která se snaží tento fakt zastírat, je pak samozřejmě velmi nebezpečná a nese svůj podíl i na nedávném masakru, stejně jako na každém případném dalším. Nemá ale vůbec smysl spekulovat o tom, zda policie pochybila (tedy samozřejmě škoda trestu pro policajta, který padne vedle), jak tomu příště zabránit a jak vytvořit tu „správnou“ policii, která bude fungovat tak, jak údajně má (což je ale nesmysl, neboť jde o požadavky zcela nereálné; žádost o výsledky úspěch prostě nezaručí). Stát vybudoval jakousi iluzi policie, která prostě není v souladu s realitou, na což většina lidí reaguje tím, že se snaží nějak vymyslet, jak dosáhnout toho, aby se ona vysněná představa realitou stala, přičemž vesele ignorují biologické (i fyzikální) zákony; taková policie (která nás vážně ochrání proti každému šílenci) však neexistuje ne proto, že by ji vedli špatní lidé, nýbrž prostě proto, že je to celé nesmysl a nic než velký vzdušný zámek.