O příjemcích dotací

Mises.cz: 26. března 2016, Urza, komentářů: 14

Před několika dny (a vlastně i mnohokrát v minulosti) jsem psal o tom, jak nesmyslné a škodlivé jsou peníze, jež dostáváme z EU (a kterými je často argumentováno ve prospěch našeho členství); mezi čtenářskými připomínkami k článku mě zaujal názor, že vysvětlovat škodlivost dotací není nic než nošení dříví do lesa, ale zajímavější otázka zní, jak je to vlastně s příjemci takových peněz. Jsou to také gauneři? Nebo jen využili příležitosti vzít si zpět, co jejich jest? Protože mi tato otázka připadá zajímavá, pokusím se ji v následujícím textu rozebrat; a budu rád za veškeré konstruktivní připomínky.

V první řadě bych rád poznamenal, že jsem od EU nikdy žádné peníze nedostal, nepodílel se na žádném projektu financovaném z unijních peněz, ani nepracoval pro stát či firmu, jež by z EU jakékoliv dotace čerpala; přesto – i jako anarchokapitalista a odpůrce státu – všechny příjemce takových dotací plošně neodsuzuji (ač si umím představit, že tento názor tu nebude příliš populární). Není mi to sice osobně moc sympatické, ale na druhou stranu si nemyslím, že by pobírání dotací muselo být nezbytně nutně odsouzeníhodné ve všech případech; mám za to, že obrovské množství příjemců dotací nejedná nemorálně jen proto, že by tyto peníze brali.

Samozřejmě takový pobíratel dotací, který zároveň lobbuje za zvýšení či zachování své dotace, případně je to politik, jenž schvaluje takové zákony, v důsledku kterých dotační systém funguje, není nic než lupič okrádající daňové poplatníky – kdo daň nezaplatí, tomu se stát pokusí zabavit majetek; kdo bude náhodou svůj majetek bránit, půjde v lepším případě za mříže, v tom horším pod zem. A ten, kdo takto násilné jednání iniciuje či vykoná, jedná těžce nemorálně; omluva, že „většina souhlasila“, neobstojí, podobně jako neobstojí úplně stejná omluva například v případech šikany, kde často také většina zúčastněných souhlasí. Je mimochodem zajímavé, kolik lidí odsoudí grázlíka prohlašujícího: „Dej mi svačinu, nebo ti rozbiju hubu,“ a kolikrát s ním hodí do jednoho pytle i okolostojící bavící se posměváčky – neumím si představit člověka, jenž by tuto situaci zhodnotil tak, že názor šikanovaného je menšinový, tudíž extrémistický, v důsledku čehož by bylo správné, aby se podřídil; když jde ale o daně, situace se obrací o sto osmdesát stupňů.

Dalším případem budiž daňový poplatník, jenž z evropských peněz dostává méně, než kolik do nich (skrze národní stát) odvádí; činí dotyčný něco nemorálního? Dle mého názoru nikoliv; domnívám se totiž, že si jen bere zpět část zdrojů, o které byl pod hrozbou násilí oloupen. Libertariáni zde často namítají, že jde o kooperaci se státem; jenže hodnotili by to stejně i v případě jiného lupiče či mafiána? Když zločinecká banda někomu třeba vykrade dům, budeme dotyčnému spílat a odsuzovat jej v případě, kdyby se o své věci doprošoval, případně výměnou za ně přistoupil na podmínky agresorů? Osobně si podobnou situaci nedovedu příliš představit; například: Pouliční gang někoho obere o telefon a peněženku; on za tou bandou běží a doprošuje se, aby mu vrátili alespoň ten telefon, což se nějakým zázrakem stane… a někdo bude tvrdit, že oběť se zachovala nemorálně? Nemluvím teď o tom, zda je to nerozumné, ponižující, nebo cokoliv dalšího – řeším čistě jen etickou stránku věci. A nemáme-li výhrady v takovém případě, proč bychom je měli mít, udělá-li to někdo směrem ke státu či EU? Jsme to přece my, libertariáni, kdo tvrdíme, že stát se chová podobně jako loupeživá banda; proč bychom tedy jejich oběti měli posuzovat jinak?

Nejsložitější dilema však nastává v případě příjemce dotací, který dostává z eráru více peněz, než kolik odvádí (respektive než o kolik je obírán); takový člověk je bezesporu parazit, nicméně porušuje svým jednáním princip neagrese i v případě, že loupež přímo neiniciuje? Toto je dle mého názoru sporné, neboť záleží na tom, kde přesně vidíme hranici toho, co přesně znamená „účastnit se zločinu“; na jednu stranu je asi evidentní, že vykrade-li někomu loupežník dům a komplicovi „daruje“ ukořistěnou televizi za to, že hlídal (byť tento přímo neloupil), majitel domu má právo si svou televizi vzít zpátky, leč na stranu druhou zakoupí-li lupič za ukradené peníze noviny v trafice (kde ani nevěděli, s kým mají co dočinění), jen těžko budeme obhajovat oběť, když bude po trafikantovi jen tak vymáhat bankovku, kterou zločinec zaplatil. A kde je hranice? Zda o tom příjemce věděl? Nebo zda se nějakým způsobem na činu podílel? Příklad parazita žijícího z dávek se nachází někde na pomezí mezi výše uvedenými případy – dotyční sice vědí, odkud peníze pocházejí, ale jen těžko je lze obvinit z napomáhání v loupení (pokud se na celém dotačním procesu nepodílejí jinak než čerpáním). Přiznávám tedy, že zde prostě a jednoduše nevím, respektive dokázal bych si zdůvodnit obě varianty, proto budu rád za každého libertariána, jenž se pokusí tento oříšek rozlousknout; a aby to nebylo tak snadné, přidám ještě jednu situaci ke zvážení: Co když se úspěšný podnikatel dostane do krize, neboť EU začne dotovat jeho konkurenta, v důsledku čehož zisky nedotovaného klesnou tolik, že na daních odvádí jen málo, ale má možnost zažádat o grant ve značné výši? Nebyla by taková žádost obranou i v případě, že by příjem z dotace převyšoval odvody dotyčného?

Občas se lze setkat s argumentem, že příjemce takových peněz pomáhá svým čerpáním onen systém legitimizovat, nicméně takové obvinění je přibližně na úrovni toho, že každý, kdo prosí agresora o milost, případně mu nějakým způsobem „jde na ruku“ s cílem minimalizovat škody, jeho jednání legitimizuje; a kdo z nás by vinil člověka, jemuž byl ukraden třeba pevný disk s nesmírně cennými daty, když se jej pokusí od lupiče odkoupit zpět? Budeme dotyčnému také vyčítat, že ho podporuje v páchání dalších zločinů? A co žena, jež se nechá znásilnit bez fyzického odporu, protože se bojí, že v opačném případě by krom znásilnění přišla ještě k dalším úrazům? Bezesporu útočníka povzbuzuje v tom, co dělá, neboť tento dosáhne svého bez úhony; ale je dotyčná něčím vina? Určitě ne! Každý má v libovolném střetu s jakýmkoliv útočníkem plné právo udělat cokoliv, aby minimalizoval své ztráty, pokud tím neporuší vlastnická práva nikoho dalšího (krom agresora pochopitelně); že to může mít do budoucna nějaké neblahé následky v podobě například vyšší motivaci útočníka ke zločinnému jednání, je zajisté nemilé, ale určitě to nedělá z oběti spolupachatele. A dle úplně stejných měřítek je třeba nahlížet i na stát – každý oloupený občan má plné právo minimalizovat své ztráty způsobené státní agresí, pokud tím neporuší ničí vlastnická práva; do toho samozřejmě mohou spadat činy sympatické (šedá ekonomika, oblbnutí berňáku), hrdinské (otevřené neplacení daní a střílení policajtů útočících na majetek dotyčného), divné (být raději bezdomovcem a nic nemít), ale také pragmatické až bázlivě (vysomrovat si část daní zpět skrze dotace). Nejinak tomu je s tou znásilňovanou, jež může zkusit utéct, vrhnout se na útočníka a zkusit jej přemoci, volat o pomoc, ale také zaujmout postoj: „Udělám, co chcete, jen mi neubližujte,“ přičemž ve všech případech nese veškerou vinu jen a pouze agresor.

Co říci závěrem? Osobně si myslím, že není dobré paušálně odsuzovat všechny příjemce dotací (ať již jde o peníze přerozdělované českou vládou nebo Bruselí), protože to v mnoha případech může být z jejich strany jen obrana proti útočníkovi (ať už proto, že dotyčný chce zpět část svých peněz, nebo proto, že dotace pobírá jeho konkurent); ze stejného důvodu ani netvrdím, že by všichni státní zaměstnanci byli špatní – například lékaře či učitele vidím jako jasné oběti socialismu, kterým stát vzal možnost tržního uplatnění v jejich oborech, takže je nesoudím (na rozdíl od třeba policistů, kteří přímo tvoří útočnou linii establishmentu), ačkoliv pobírají peníze vybrané pod hrozbou násilím. Ač jsou příjemci dotací snadnými terči pohrdání, nemyslím, že si to všichni zaslouží; úplně jiný příklad jsou pak samozřejmě nejrůznější Babišové, kteří se aktivně podílejí na tom, aby stát uloupil co nejvíce.