O svobodné imigraci a nucené integraci (1/2)

Mises.cz: 05. května 2015, Hans-Hermann Hoppe (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 1

[Autorem je Hans Hermann Hoppe (1999). Přeložil Tomáš Macháček.].

I.
Klasický argument ve prospěch svobodné imigrace zní: Za jinak nezměněných okolností se byznys stěhuje do oblastí s nízkými mzdami a práce se stěhuje do oblastí s vysokými mzdami, čímž dochází k ovlivnění tendence k vyrovnání mzdových sazeb (za stejný druh práce), stejně jako optimální lokalizaci kapitálu. Příliv migrantů do dané oblasti s vysokými mzdami povede ke snížení nominálních mzdových sazeb. Avšak nedojde ke snížení reálných mzdových sazeb, je-li populace pod svou optimální velikostí. Naopak, je-li toto ten případ, vyprodukovaný objem výroby se zvýší více než proporčně a reálné příjmy ve skutečnosti vzrostou. Tudíž imigrační omezení poškodí chráněné domácí pracovníky jakožto spotřebitele více, než kolik jimi získají jakožto výrobci. Mimoto, imigrační omezení zvýší „úprk“ kapitálu do zahraničí (vývoz kapitálu, jenž by jinak mohl zůstat v zemi), což stále způsobí vyrovnávání mzdových sazeb (ačkoliv poněkud pomaleji), ale zároveň povede k nižší než optimální alokaci kapitálu, tudíž dojde k poškození všeobecného životního standard po celém světě.

Navíc svobodné imigraci odporují tradičně odbory a v současnosti i environmentalisté, což by mělo být prima facie počítáno jako další argument ve prospěch politiky svobodné imigrace.

II.
Výše uvedený argument ve prospěch svobodné imigrace je správný a nevyvratitelný. Bylo by pošetilé jej napadnout, stejně jako by bylo pošetilé popřít, že svobodný obchod k vyššímu životnímu standardu, než protekcionismus.

Bylo by též chybné útočit na výše zmíněný případ svobodné imigrace poukazování na fakt, že kvůli existenci sociálního státu se imigrace stala do značné míry imigrací povalečů na dávkách, kteří (i v případě, že takové Spojené státy jsou pod svým bodem optimální populace) nezvyšují, ale spíše snižují průměrný životní standard. Poněvadž toto není argument proti imigraci, ale proti sociálnímu státu. Jistě, sociální stát by měl být naprosto zničen. V každém případě jsou však problémy imigrace a sociálního státu analyticky rozdílné problémy a musí tak s nimi být zacházeno.

Problém s výše uvedeným argumentem je ten, že trpí dvěma vzájemně spojenými nedostatky, jež zbavují platnosti jeho bezpodmínečně pro-imigrační závěr, a/nebo jež poskytují argument aplikovatelný na vysoce nereálnou – dávno minulou – situaci v lidské historii.

Prvního nedostatku se pouze dotkneme. Libertariánům rakouské školy by mělo být jasné, že to, co tvoří „bohatství“ a „pohodu“ je subjektivní. Materiální bohatství není to jediné, na čem záleží. Tudíž, i když reálný příjem díky imigraci vzroste, neznamená to, že imigrace musí být považována za „dobrou“, poněvadž někdo může dávat přednost nižšímu životnímu standardu a větší vzdáleností k ostatním lidem před vyšším životním standardem a kratší vzdáleností k ostatním.

Namísto toho se zaměříme na druhý, příbuzný nedostatek. Vzhledem k danému území, do nějž lidé imigrují, zůstává neanalyzováno, kdo (pokud vůbec někdo) toto území vlastní (kontroluje). Ve skutečnosti je k prokázání aplikovatelnosti výše uvedeného argumentu – implicitně – předpokládáno, že je dané území nevlastněné, a že imigranti vstupují na panenskou půdu (otevřená hranice). Toto nemůže být samozřejmě nadále předpokládáno. Pokud tento předpoklad odložíme, problém imigrace nabývá zcela nového významu a vyžaduje fundamentální přehodnocení.

III.
Pro účely ilustrace, předpokládejme anarchokapitalistickou společnost. Ačkoliv jsem přesvědčen, že takováto společnost je jediným společenským uspořádáním, jež může být hájeno jako spravedlivé, nechci zde vysvětlovat proč to tak je. Namísto toho ji použiji jako abstraktní měřítko, poněvadž nám pomůže vyjasnit si některé fundamentální nesprávné dojmy většiny současných obhájců svobodné imigrace.

Veškerá půda je soukromě vlastněna, včetně všech ulic, řek, letišť, přístavů atd. S ohledem na některé kusy země, vlastnický titul může být neomezený, tj. vlastník smí provádět se svým majetkem, cokoliv uzná za vhodné, pokud tím nijak fyzicky nepoškozuje ostatní vlastníky. S ohledem na ostatní území, vlastnický titul může být více či méně omezen. Jak je to v současnosti v případě některých sídlišť, vlastník může být svázán smluvními omezeními ohledně toho, co může se svým majetkem provádět (dobrovolné územní plánování), což může zahrnovat rezidenční vs. komerční užití, žádné budovy vyšší než čtyři poschodí, žádný prodej či pronájem například židům, Němcům, katolíkům, homosexuálům, Haiťanům, rodinám s či bez dětí nebo kuřákům.

Je jasné, že za tohoto scénáře neexistuje žádná svoboda imigrace. Spíše existuje svoboda mnoha nezávislých vlastníků vpustit ostatní na svůj majetek, či je z něj vyloučit v souladu s vlastními omezenými či neomezenými vlastnickými tituly. Vstup na některá území může být snadný, zatímco na ostatní může být téměř nemožný. V každém případě, přístup na majetek dané osoby nezahrnuje „svobodu pohybu“, pokud k tomu ostatní vlastníci neudělí souhlas. Bude zde existovat tolik imigrace či neimigrace, inkluzivity či exkluzivity, desegregace či segregace, nediskriminace či diskriminace založené na rasovém, etnickém, jazykovém, náboženském, kulturním, či jakémkoliv jiném pozadí, kolik jednotliví vlastníci či sdružení jednotlivých vlastníků, dovolí.

Povšimněte si, že nic z toho, ani ta nejexkluzivnější forma segregacionismu, nemá nic společného s odmítnutím volného obchodu a přijetím protekcionismu. Z faktu, že někdo nechce žít v sousedství černochů, Turků, katolíků či hinduistů atd., nevyplývá, že s nimi nechce na dálku obchodovat. Naopak, je to přesně ta absolutní dobrovolnost lidské spolupráce a separace – absence jakékoliv formy nucené integrace – jež umožňuje mírumilovné vztahy (volný obchod) mezi kulturně, rasově, etnicky či nábožensky odlišnými lidmi.

IV.
V anarchokapitalistické společnosti neexistuje žádná vláda, a tudíž ani žádná jasně rozlišitelná hranice mezi vnitrozemci (domácími občany) a cizinci. Toto rozlišení začíná existovat pouze s ustanovením vlády, tj. instituce disponující územním monopolem na agresi (zdanění). Území, na něž se vztahuje vládní moc danit, se stává „vnitrozemím“ a každý, kdo bydlí mimo toto území, se stává cizincem. Státní hranice (a pasy) jsou „nepřirozenou“ (donucující) institucí. Vskutku, jejich existence (a existence domácí vlády) obsahuje dvojí distorzi s ohledem na přirozený sklon lidí stýkat se s ostatními. Zaprvé, vnitrozemci nemohou vyloučit vládu (výběrčího daní) ze svého majetku, ale jsou předmětem „nucené integrace“ vládními agenty. Za druhé, aby byla schopná se vetřít na pozemky svých poddaných, aby je mohla zdanit, vláda musí převzít kontrolu nad existujícími cestami a použije svůj příjem z daní, aby vytvořila ještě více cest k získání ještě lepšího přístupu k veškerému soukromému majetku, jakožto potencionálnímu zdroji daní. Tudíž nadprodukce cest nezahrnuje pouze nevinné usnadnění meziregionálního obchodu (snížení transakčních nákladů), ale zahrnuje též nucenou domácí integraci (umělá desegregace jednotlivých lokalit).

Navíc spolu s ustanovením vlády a státních hranic, nabývá imigrace na zcela novém významu. Imigrace se stává imigrací cizinců přes státní hranice a rozhodnutí, zda by mělo či nemělo být uděleno povolení pro vstup, již neleží na soukromých vlastnících, ale na vládě jakožto konečném vládci domácích rezidentů a konečném supervlastníkovi veškerého jejich majetku. Nyní pokud vláda zakáže osobě vstup na nějaký majetek, i když jí vlastník chce udělit přístup, dojde k nucené exkluzi (fenomén, jenž v anarchii soukromého vlastnictví neexistuje). A pokud vláda udělí přístup nějaké osobě, zatímco mezi domácími rezidenty není ani jeden, kdo by si přál tuto osobu na svém majetku, výsledkem je nucená integrace (též neexistující fenomén v anarchii soukromého vlastnictví).

V.
Je načase tuto analýzu obohatit zavedením několika „realistických“ empirických předpokladů. Předpokládejme, že vláda je vlastněná soukromě. Vládce doslova vlastní celou zemi uvnitř státních hranic. Část území vlastní přímo (jeho vlastnický titul je neomezený) a je částečným vlastníkem zbytku (jakožto pronajímatel či spoluvlastník nemovitostí jeho občanů-nájemců, ačkoliv omezen nějakým druhem již existující nájemní smlouvy). Může svůj majetek prodat a odkázat, a může vypočítat a „zpeněžit“ monetární hodnotu svého kapitálu (své země).

Tradiční monarchie (a králové) jsou nejbližšími historickými příklady takovéto formy vlády.  Jaká bude typická imigrační a emigrační politika krále? Poněvadž vlastní kapitálovou hodnotu celé země, bude (předpokládáme-li nic víc než jeho vlastní zájem) mít sklon vybírat migrační opatření tak, aby zachovávala či zvyšovala, spíše než snižovala, hodnotu jeho království.

Co se emigrace týká, král bude chtít zabránit emigraci produktivních poddaných, obzvláště těch nejlepších a nejproduktivnějších, poněvadž jejich ztráta by snížila hodnotu království. Tudíž například mezi lety 1782 až 1824 zakazoval zákon emigraci kvalifikovaných dělníků z Británie. Na druhou stranu bude král chtít vyhostit své neproduktivní a majetek ničící poddané (zločince, povaleče, žebráky, cikány, pobudy, atd.), poněvadž jejich odstranění z jeho území by zvýšilo hodnotu jeho říše. Z tohoto důvodu vyhostila Británie desítky tisíc obyčejných zločinců do Severní Ameriky a Austrálie.

Na druhou stranu, co se imigrační politiky týká, král by chtěl udržet lůzu, stejně jako lidi podřadných produktivních schopností, mimo království. Takoví by byli vpuštěni pouze dočasně, pokud vůbec, jako sezónní pracovníci bez občanství. A bylo by jim zabráněno v trvalém vlastnictví majetku. Tudíž například bylo po roce 1880 najato velké množství Poláků jako sezónní pracovníci v Německu. Král by pouze povolil trvalou imigraci výjimečných či alespoň nadprůměrných lidí, tedy těch, jejichž usídlení se v království by vedlo k navýšení hodnoty králova majetku. Tudíž například po roce 1685 (s revokací Ediktu nantského) desítkám tisíc Hugenotů bylo dovoleno usadit se v Prusku. Podobně Petr Veliký, Fridrich Veliký a Marie Terezie později podporovali imigraci a usídlení velkého počtu Němců v Rusku, Prusku a východních provinciích Rakouska-Uherska.

Stručně řečeno, zatímco králova imigrační politika se možná nevyhne všem případům nucené exkluze či nucené integraci, taková politika by z větší části napodobila soukromé vlastníky, pokud by tito mohli rozhodovat koho přijmout a koho vyloučit. Král by tedy byl vysoce vybíravý a velmi by se staral o zlepšení kvality zde sídlícího lidského kapitálu, tak aby hodnota majetku rostla a neklesala.

Původně vyšlo na www.bawerk.eu.