O svobodné imigraci a nucené integraci (2/2)

Mises.cz: 06. května 2015, HynekRk, komentářů: 1

[Autorem je Hans Hermann Hoppe (1999). Přeložil Tomáš Macháček.].

VI.
Migrační politika se stává předvídatelně odlišnou, jakmile je vláda vlastněná veřejně. Vládce již nevlastní kapitálovou hodnotu země, ale pouze její současné užití. Nemůže prodat či odkázat svou pozici vládce. Je pouze dočasným správcem. Navíc existuje „volný přístup“ do pozice vládního správce. V principu se může kdokoliv stát vládcem země.

Demokracie, jež začaly existovat v celosvětovém měřítku po první světové válce, nabízejí historický příklad veřejně vlastněné vlády. Jaká je migrační politika v demokracii? Znovu nepředpokládáme nic víc než vlastní zájem (maximalizování monetárního a psychického příjmu; peněz a moci), demokratičtí vládci mají sklon maximalizovat současný příjem, který si mohou soukromě přivlastnit, na úkor kapitálové hodnoty, jíž si přivlastnit nemohou. Tudíž, v souladu s vrozeným rovnostářstvím demokracie (jeden člověk-jeden hlas), mají sklon usilovat o výrazně rovnostářskou – nediskriminační – imigrační a emigrační politiku.

Co se emigrační politiky týká, ta naznačuje, že pro demokratického vládce znamená jen málo, pokud vůbec něco, když zemi opouštějí produktivní nebo neproduktivní lidé, géniové či povaleči. Všichni mají jen jeden hlas. Ve skutečnosti mohou být demokratičtí vládci spíše znepokojeni ztrátou povaleče, než produktivního génia. Zatímco ztráta génia samozřejmě sníží kapitálovou hodnotu země a ztráta povaleče ji může ve skutečnosti zvýšit, demokratický vládce zemi nevlastní. V krátkodobém hledisku, jež demokratického vládce zajímá především, flákač, pravděpodobně volící ve prospěch rovnostářských opatření, může být hodnotnější než produktivní génius, který (jakožto primární oběť rovnostářství) bude pravděpodobněji volit proti demokratickému vládci. Z toho samého důvodu podnikne demokratický vládce (na rozdíl od krále) jen málo k aktivnímu vyloučení těch, jejichž přítomnost v dané zemi tvoří negativní externalitu (lidský odpad, jež sráží hodnotu jednotlivého majetku níže). Ve skutečnosti takové negativní externality – neproduktivní parazité, povaleči a zločinci – budou pravděpodobně jeho nejspolehlivější podporovatelé.

Co se imigrační politiky týká, pobídky i odrazující opatření jsou podobně pokřivené, a výsledky jsou stejně zvrácené. Demokratickému vládci opět jen málo záleží na tom, zda-li lidé, co imigrují do země, jsou povaleči či géniové, podprůměrně či nadprůměrně civilizovaní a produktivní. Ani ho moc netrápí rozdíl mezi dočasnými pracovníky (vlastníky pracovního povolení) a trvalými, majetek vlastnícími imigranty (naturalizovaní občané). Ve skutečnosti mohou být povaleči a neproduktivní lidé preferováni jako obyvatelé a občané, protože vytváří další tzv. „sociální problém“ a demokratickým vládcům se daří při existenci takových problémů. Navíc povaleči a podřadní lidé budou pravděpodobněji podporovat jeho rovnostářskou politiku, zatímco géniové a schopní lidé ne. Výsledkem této nediskriminační politiky je nucená integrace – vnucování mas podřadných imigrantů domácím vlastníkům majetku, kteří (pokud by se směli rozhodnout za sebe) by ostře diskriminovali a vybírali si velmi odlišné sousedy. Tudíž americké imigrační zákony z roku 1965, jakožto nejlepší dostupný příklad demokracie v akci, eliminovaly veškeré dřívější „kvalitativní“ měřítka a explicitní přednost dávanou evropským imigrantům a nahradily je politikou téměř úplné nediskriminace (multikulturalismu).

Ačkoliv si to jen málokdo uvědomuje, je imigrační politika demokracie zrcadlovým odrazem její politiky vůči vnitřním populačním pohybům – vůči dobrovolné spolupráci a nespolupráci, segregaci a desegregaci, fyzické vzdálenosti či blízkosti různých soukromých vlastníků. Stejně jako král bude demokratický vládce podporovat prostorovou nadměrnou integraci prostřednictvím nadprodukce „veřejných statků“ – cest. Avšak demokratickému vládci (na rozdíl od krále) nebude stačit, že na vládních cestách se kdokoliv může nastěhovat do sousedství kohokoliv jiného. Demokratický vládce, starající se pouze o svůj současný příjem a moc, spíše než o kapitálovou hodnotu, a podporován rovnostářským cítěním, půjde ještě dále. Skrze nediskriminační zákony – kdy nemůžete diskriminovat Němce, židy, černochy, katolíky, hinduisty, homosexuály, atd. – vláda bude chtít otevřít pro všechny fyzický přístup na majetek všech ostatních. Tudíž je sotva překvapující, že tzv. „občanskoprávní“ legislativa ve Spojených státech, jež zakázala domácí diskriminaci na základě barvy, rasy, národního původu, náboženství, pohlaví, věku, sexuální orientace, postižení atd., a tudíž přikázala nucenou integraci, se odehrála ve stejnou dobu jako přijetí nediskriminační imigrační politiky, tedy nařízené mezinárodní desegregace (nucené integrace).

VII.
Současná situace ve Spojených státech a západní Evropě nemá nic společného se „svobodnou“ imigrací. Je to prostě a jednoduše nucená integrace a nucená integrace je předvídatelný výsledek demokratické (jeden člověk-jeden hlas) vlády. Zrušení nucené integrace vyžaduje oddemokratizování společnosti a nakonec zrušení demokracie. Konkrétně pravomoc přijmout či vyloučit někoho by měla být sebrána z rukou centrální vlády a znovu přidělena státům, provinciím, městům, městečkům, vesnicím, obytným čtvrtím a nakonec soukromým vlastníkům a jejich dobrovolným organizacím. Prostředky k dosažení tohoto cíle jsou decentralizace a secese (obě inherentně nedemokratické a nevětšinové). Došlo by k výraznému posunu směrem k obnově svobody sdružování a vyloučení, tak jak je to zahrnuto v myšlence a instituci soukromého vlastnictví a mnoho ze společenských svárů v současnosti vytvářených nucenou integrací by zmizelo, kdyby jen města a vesnice mohly provádět a prováděly to, co dělaly jako naprostou samozřejmost v západní Evropě a Americe až do devatenáctého století – umístit na okraj města pokyny ohledně vstupních požadavků do města a (už ve městě) požadavky pro vstup na specifický majetek (žádní žebráci, povaleči či bezdomovci, ale též žádní muslimové, hinduisté, židé, katolíci, atd.), vyrazit ty, kteří nesplňují tyto požadavky jako vetřelce a vyřešit „naturalizační“ otázku zhruba podle švýcarského modelu, kde místní shromáždění (a nikoliv centrální vláda) určují, kdo se může a kdo nemůže stát švýcarským občanem.

V co bychom měli doufat a jakou imigrační politiku bychom měli obhajovat jako relativně správnou, alespoň dokud stále existuje centrální demokratický stát a úspěšně si uzurpuje moc určovat jednotnou národní imigrační politiku? To nejlepší, v co můžeme doufat, i když to jde proti „přirozenosti“ demokracie a tudíž není příliš pravděpodobné, že by něco takového nastalo, je, že demokratičtí vládci budou jednat jako by byli osobními vlastníky země, a jako kdyby museli rozhodnout koho pustit na svůj soukromý majetek a koho z něj vyloučit (jako v případě jejich vlastních domů). Toto znamená následovat politiku maximální diskriminace – striktní diskriminace ve prospěch lidských kvalit jako dovednosti, charakter a kulturní kompatibility.

Konkrétně to znamená rozlišovat striktně mezi „občany“ (naturalizovanými imigranty) a „usídlenými cizinci“ a ty druhé vyloučit z veškerých sociálních programů. Znamená to, že je nezbytné vyžadovat (jak pro získání občanství, tak získání statutu usídleného cizince) osobního sponzora z řad usídlených občanů a jejich převzetí odpovědnosti za veškeré poškození majetku způsobené daným imigrantem. Zahrnuje to též požadavky na existující smlouvu o zaměstnání s usídleným občanem. Pro obě kategorie (obzvláště pro občanství) to zahrnuje to, že všichni imigranti musí demonstrovat nikoliv pouze (anglické) jazykové dovednosti, ale všeobecně výjimečný (nadprůměrný) intelektuální výkon a charakterovou strukturu, stejně jako kompatibilní systém hodnot – s předvídatelným výsledkem systematických proevropských imigračních předsudků.

Původně vyšlo na www.bawerk.eu.