O teorii smluv a otroctví

Mises.cz: 18. října 2018, Jan Mošovský, komentářů: 27

Smlouvy založené na benefičním principu

Začněme teorií, která říká, že vymahatelnost smlouvy je založená na principu benefitu, obohacení. Tedy jakmile jedna strana již ze smlouvy měla prospěch, je pak smlouvou vázána. Do té doby smlouva není závazná ani vymahatelná. Příkladem budiž objednávka zboží na dobírku. Podle této teorie v okamžiku uzavření smlouvy nevzniká žádné straně vymahatelná povinnost. Teprve ve chvíli, kdy příjemce převezme zásilku, a tak ze smlouvy benefituje, je povinen uhradit příslušnou částku.

Jelikož tato smluvní teorie má závažné nedostatky v podobě velké nejistoty (jedna strana může vynaložit velké množství práce, aniž by druhá strana zatím benefitovala, a proto může druhá strana až do „předání“ této práce smlouvu zrušit), nemluvě o tom, že může být těžké určit, zejména u ústně uzavřených smluv, zda jedna ze stran ze smlouvy skutečně benefitovala, tak není zpravidla libertariány uznávána.

Závěrečným příkladem, demonstrujícím problematičnost benefičního principu, budiž příhoda skotského filosofa Davida Humea a jeho nájemníka, který se rozhodl nechat Humeův dům vymalovat. Malíř tak učinil, a účet prezentoval Humeovi. Ten jej nechtěl uhradit, jelikož on sám smlouvu neuzavřel, a vymalování si neobjednal. Nicméně malířův požadavek byl v souladu s benefičním principem závaznosti smluv; vymalování zhodnotilo stavbu, Hume tak jako její majitel benefitoval, a byl by tedy smlouvou vázán.

Smlouvy založené na souhlasu stran

Smluvní teorie založená na souhlasu je zřejmě mezi libertariány nejrozšířenější, a je velmi prostá. Jestliže obě strany se smlouvou ze svobodné vůle souhlasily, pak je smlouva vymahatelná. Použijeme-li opět příklad s objednávkou na dobírku, pak uzavřením smlouvy strany souhlasily se smlouvou, a příjemce od tohoto momentu může vymáhat doručení zásilky, stejně jako odesílatel může vyžadovat platbu. Někdy bývá specifikováno, že souhlas musí být uzavřen na základě pravdivých informací, a je-li získán podvodem, nejedná se o svobodný souhlas. Uzavřel-li bych například smlouvu s šamanem o tom, že za poplatek zařídí, aby následující den pršelo, načež neprší, pak smlouva není vymahatelná (šaman nemůže požadovat platbu), jelikož k souhlasu došlo na základě nepravdivých informací o šamanových schopnostech.

Toto je také smluvní teorie, kterou zpravidla zastávají libertariáni, kteří uznávají legitimitu otroctví. Argumentace je poměrně zřejmá: uzavřu smlouvu, kde souhlasím s uvržením sebe sama do otroctví (například výměnou za roční důchod mé rodině, odpuštění dluhů…). Nebyl-li souhlas získán podvodem nebo násilím, je pak smlouva vymahatelná, a protistrana mě má právo přinutit se smlouvě podřídit, tedy donutit mě být otrokem.

Dalším podobným extrémním případem smluvní teorie založené na souhlasu je smlouva o manželství. Uzavřu-li s někým smlouvu, že si jej kupříkladu za pět let vezmu (opět třeba za nějakou finanční kompenzaci), pak jsem svým souhlasem vázán, a po uplynutí pěti let mohu být přinucen vstoupit s danou osobou do manželství.

Jakkoliv rozšířená je tato teorie smluv mezi libertariány, tyto extrémní případy vedou mnohé z nich k hledání alternativního řešení.

Kombinace souhlasu a benefitu

Další možností je kombinace obou předcházejících principů. Tato kombinace odstraňuje mnohé problémy čistě benefičního principu. Nutnost souhlasu a obohacení zároveň k vymahatelnosti smlouvy například eliminuje příklad Humeova domu. Hume sice ze smlouvy benefitoval, nicméně nedal k ní souhlas, a tak po něm platba za malbu nemůže být vymáhána. Tato kombinace nicméně neřeší problém velké investice do nevymahatelné smlouvy. Pokud například uzavřu smlouvu na výměnu ohně za ulovení pěti mamutů, načež já investuji čas a energii, abych ulovil pět mamutů, a majitel ohně mezitím změní názor, smlouva není vymahatelná, protože přestože jsme k ní oba souhlasili, nikdo z nás ze smlouvy prozatím neměl užitek.

Stejně tak tato smlouva zachovává extrémní případy přítomné ve smlouvách založených na souhlasu. Uzavřu-li opět smlouvu si za pět let někoho vzít, a v současnosti za to přijmu platbu, pak jsem jak souhlasil, tak již benefitoval, a mohu být přinucen za pět let dodržet svou část smlouvy. Z těchto důvodů teorie kombinace obou principů není přitažlivá pro libertariány, kteří odmítli teorii založenou na souhlasu samotném.

Teorie předání oprávněného titulu

Tito pak zpravidla vyznávají teorii, která říká, že vymahatelná je ta smlouva, kde došlo k předání vlastnického titulu. Jak se tato teorie liší od benefičního principu? Podívejme se na příklad dobírky. Prodám na internetu telefon za dva tisíce. Uzavřením smlouvy přesouvám vlastnický titul k telefonu na kupujícího, naopak nabývám vlastnický titul k penězům. V tu chvíli jsem já již majitel peněz a kupující majitel telefonu, přestože zatím já držím telefon a on peníze. Následná akce (dobírka, doručení) spočívá jen již ve výměně jeho telefonu, který mám já, za mé peníze, které drží on. Pokud by z jedné strany výměna selhala (neposlal bych telefon), pak jsem kupujícího zřejmě okradl, jelikož mu upírám předmět, který je již jeho. Tedy již od okamžiku uzavření smlouvy je smlouva vymahatelná, a zřejmě se liší od smlouvy založené na benefičním principu.

Nyní by se však mohlo zdát, že je smlouva založená na předání titulu totožná se smlouvou založenou na souhlasu, podívejme se tedy na rozdíl mezi nimi. Ten spočívá v tom, že smlouva založená na souhlasu se může týkat čehokoliv – například uzavření manželství, jak bylo popsáno výše. Smlouva založená na předání vlastnického titulu se však týká jen situací, a je vymahatelná jen v případě, kdy je skutečně předán vlastnický titul, a nemůže proto být vymahatelná, je-li jejím předmětem ne předání vlastnictví, ale jednání. Tento zásadní rozdíl lze opět demonstrovat na příkladu prodeje. Pokud smlouva zní „prodávám předmět X za cenu Y“, pak zde zjevně dochází k přenosu vlastnického titulu a smlouva je podle této teorie vymahatelná. Naopak, bude-li smlouva znít „pošlu předmět X, příjemce pošle částku Y“, pak zde vlastnický titul přenesen není, je zde pouze přislíbeno jednání, a smlouva není podle této teorie vymahatelná.

Vymahatelnost jednání

Toto může na první pohled znít jako podivné slovíčkaření. Má však z hlediska aplikace této teorie zásadní důsledky v oblasti vymahatelnosti. U teorie smluv založených na souhlasu, kde jednání bylo vymahatelné, jsme sledovali, že člověk může být skutečně přinucen k akci, ke které se zavázal. Může být přinucen k otroctví, či k uzavření sňatku. Toto zřejmě u teorie předání vlastnického titulu, která neumožňuje vymahatelné zavázání se k jednání, není možné. Znamená to tedy, že je možné všemi směry rozdávat přísliby jednání, kterými není třeba se řídit? Abychom použili Rothbardův příklad: znamená to, že když majitel kina zaplatí známému herci, aby otevřel projekci nového filmu, a investuje do reklamní kampaně, herec pak není smlouvou vázán se dostavit, a nemůže být k dostavení se přinucen (jinými slovy, smlouva není vymahatelná)?

Ne zcela. Lze totiž operovat s podmíněným transferem vlastnického titulu. Ten může vypadat asi takto: „převádím osobě A částku S, ZA PODMÍNKY že si vezme osobu B“. Zde se jedná o převod vlastnického titulu k dané částce peněz, za předpokladu, že nastane daná situace, a smlouva je vymahatelná, tedy nastane-li podmínka, že si osoba A vezme B, pak osoba A má vymahatelný nárok na částku S. Obráceně vztah však neplatí. Nelze tedy po osobě A vymáhat sňatek s osobou B, lze jí pouze upřít částku S.

Co však nebohý majitel kina, který je stále nespokojený, že jeho smlouva s hercem založená na této teorii neposkytuje žádnou jistotu, neboť přestože tedy může smlouvu podmínit, a herci, který se nedostavil, za jeho službu nezaplatit, tak stále podstupuje značné riziko s reklamní investicí?

Pro takové případy lze v souladu s touto teorií užít smluvních pokut založených na základě podmíněných převodů vlastnických titulů. Jak to vypadá v praxi: majitel kina uzavře smlouvu s hercem, převede mu podmíněně vlastnický titul k jisté sumě, pokud se dostaví v daný čas do kina. ZÁROVEŇ však uzavře další smlouvu o podmíněném transferu vlastnictví, tentokrát zhruba takovou: „já, herec A, převádím majiteli kina O, částku X, za podmínky, že se NEDOSTAVÍM do kina“. Tedy v zásadě smluvní pokutu: pokud nedojde k danému jednání, pak je naplněna podmínka k převodu částky X, jako odškodnění majiteli kina, který jednání očekával.

Vraťme se tedy k příkladu otroctví a rekapitulujme důsledky této teorie; teorie smluv založená na předání vlastnického titulu neumožňuje otroctví vymáhat, tedy někoho silou nutit být otrokem, na základě smlouvy. Umožňuje však díky podmíněným převodům vlastnických titulů a) neposkytnout protiplnění osobě, která se zavázala k otroctví, a pak se zotročit nenechala, b) vymáhat odškodnění na osobě, která se zavázala k otroctví, a pak se zotročit nenechala.

Obecně lze tedy uzavřít smlouvu na jednání, a lze penalizovat osobu, která následně dle takové smlouvy nejedná. Na rozdíl od konsenzuální teorie však nelze silou nutit osobu k danému jednání.

Závěrečný dovětek: a proč ne?

Je na místě se ptát, proč je třeba jít do takových komplexností, a v čem je síla smluvní teorie neumožňující vymahatelnost jednání jako takového. Zatímco všechny hmotné statky lze bez obtíží zcizit, jednu věc člověk zcizit nemůže, a to svou vůli. Zatímco mohu snadno prodat knihu, a majitel si s ní nadále může nakládat dle libosti, pokusím-li se prodat celou svou osobu, tedy i se svou vůlí, nový „majitel“ tuto nikdy neovládne, nikdy s ní nebude moci nakládat. Má vůle bude i nadále mým vlastnictvím. Není tedy převoditelná. Pokud toto však platí pro vůli, platí totéž i pro tělo (pro ty části těla, které jsou stále ovládány touto vůlí – zřejmě je možné prodat například končetinu). Jestliže je tělo ovládáno příslušnou vůlí, nemůže být prakticky ovládnuto vůlí jinou. Proto tedy nejen vůle samotná, ale celá osoba, vůle a tělo, je nezcizitelná. Odsud následuje, že akce těla a vůle, tedy jednání, je nezcizitelné.

Zdroje:

Mossner, Ernest Campbell. The Life of David Hume. Oxford: Clarendon, 2011.

"Property Rights and the Theory of Contracts | Murray N. Rothbard." Mises Institute. May 11, 2007. https://mises.org/library/property-rights-and-theory-contracts.