Funkce korumpuje - intelektuálně korumpuje. Taková byla odpověď jednoho velmi dobrého ekonoma a člověka, kterého si vážím, na mou otázku, proč Ben Bernanke, šéf americké centrální banky, absolvent Harvardu s doktorátem z MIT, dlouholetý badatel v oblasti Velké hospodářské krize třicátých let a nepochybně velmi inteligentní člověk, vyhlašuje do světa takové bludy, jako minulý týden na konferenci amerického National Press Clubu. Ta odpověď mi dávala smysl. Funkce šéfa tak vlivné instituce prostě vyžaduje jistou dávku názorové a zřejmě i morální „pružnosti“, a to i v situaci, kdy logika velí jinak. Problém ale tkví ve skutečnosti, že se centrální banka, jako formálně apolitická instituce, má řídit výhradně poznatky ekonomické teorie, která však žádnou názorovou pružnost nepřipouští a měla by být přísně logickou.

Oč jde. Na zmíněné konferenci se minulý týden Ben Bernanke, kromě situace v americké ekonomice a nebezpečně rostoucího vládního dluhu (jehož explozi Fed svou politikou aktivně podporuje), věnoval také kritikům americké centrální banky. Růst cen potravin z posledních měsíců, a související nepokoje v některých zemích, je totiž podle některých hlasů přímým důsledkem její měnové politiky. Tato obvinění Bernanke odmítl:

„podle mého názoru je naprosto nefér přisuzovat nadměrný poptávkový tlak v rozvíjejících se ekonomikách americké měnové politice, protože rozvíjející se ekonomiky mají veškeré potřebné nástroje, aby tento nadměrný tlak zmírnily“

svou myšlenku rozvedl dále, když uvedl:

„mohou například využít jejich vlastní měnové politiky. Mohou upravit svůj devizový kurz, což je něco, čemu se v minulosti vyhýbaly“

Nehledě na to, že Bernanke prozradil možná více, než sám chtěl, a to že si přeje oslabit dolar a zneužít jeho pozice světové rezervní měny k donucení některých zemí (zejména Číny) k revalvaci jejich vlastní měny, je obzvláště zajímavý jeho názor na to, že za růstem cen stojí spíše fyzická poptávka rozvíjejících se zemí po potravinách a nikoli měnová politika Fedu. Právě tomuto tvrzení bych se chtěl v následujících řádcích věnovat.

Nejprve otázka: proč vlastně roste cena? Odpověď: cena určitého zboží může růst kvůli klesající nabídce, stoupající poptávce, případně v důsledku variace obou faktorů, která má za následek, že například poptávka roste rychleji (klesá pomaleji) než nabídka.

Podívejme se tedy nejprve na nabídkovou stranu rovnice. Ano, minulý rok přinesl pár „nabídkových šoků“. Někteří si možná ještě vzpomenou na katastrofální sucha a následné požáry v Rusku, které zvýšily ceny pšenice. Požáry ale Rusko sužovaly v průběhu letních měsíců a od srpna do listopadu se cena pšenice ustálila na úrovni 7 dolarů za bušl. Od listopadu do dneška ale z jakéhosi zvláštního důvodu vzrostla na 8,55 dolarů, tedy o dalších 22 %. Celosvětová produkce pšenice pak podle amerického ministerstva zemědělství v roce 2010 dosahovala 645 milionů tun. O 5,3 % méně než v roce 2009, ale zároveň o 5,6 % více, než v roce 2007. Jen těžko lze proto tento poměrně malý výkyv v produkci pokládat za příčinu nákupní horečky na pšenici, jejíž cena vzrostla za celý rok 2010 o 40 %!

Ještě zajímavější je situace na rýži – komoditě, která živí polovinu světové populace. Její produkce by podle únorových odhadů Organizace spojených národů pro zemědělství a výživu (FAO) měla dosáhnout rekordních 700 milionů tun, což je vysoko nad průměrem minulých let. I přesto ale její cena v posledních čtyřech týdnech vzrostla o 18 % na dva a půlleté maximum.

Podobný problém můžeme pozorovat u jiných komodit. Například ropa. Její celosvětové zásoby samozřejmě klesají. Jejich trvalý pokles je ale stěží zdrojem růstu ceny ropy z minulých měsíců. Volné produkční kapacity jsou totiž stále velmi vysoké. Zatímco v roce 2008 mohl ropný kartel OPEC zvýšit jednorázově produkci o pouhých 1,5 milionu barelů/den, dnes se jeho volné kapacity pohybují mezi 5-6 miliony. Zásoby již vytěžené ropy jsou přitom na 60 dnech současné denní produkce, přičemž jejich dlouhodobý průměr se pohybuje kolem 52 dnů. To je také důvod, proč OPEC nechce zvyšovat produkci ani při současné vysoké ceně. Neměl by totiž přebytečnou ropu kde uskladnit. Jak uvedl v lednu předseda ropného kartelu Abdullah al-Badri „v současnosti neexistuje žádný fyzický nedostatek ropy“. Jeho slova potvrzuje i stav ropných zásobníků v USA, které doslova přetékají. V největším americkém distribučním centru (Cushing, Oklahoma) dosahuje jejich úroveň rekordních 38,3 milionů barelů. I přesto se ale cena ropy WTI vyšplhala nad 90 dolarů za barel, zatímco severomořský Brent překonal poprvé od roku 2008 hranici 100 dolarů. Ale zpět k potravinám.

Není-li problém v nabídce, musí tlačit na růst cen poptávka. I zde ale narážíme na problém. Zamyslíme-li se nad fyzickou poptávkou po potravinách, není tak těžké dobrat se závěru, že se zvyšováním bohatství a světové populace tato poptávka roste. Její růst je však v čase relativně stabilní a dobře odhadnutelný. Bezpochyby není důvodem ke skokovým cenovým výkyvům, jako jsou tyto:

Je tady ale ještě jeden druh poptávky, říkejme ji třeba spekulativní (investiční), která má s fyzickou poptávkou pramálo společného. Než se jí ale začneme věnovat, je nezbytné zdůraznit, že na spekulaci per se není nic špatného. Naopak, je prospěšná a žádoucí, jelikož vede k rychlému ustanovení rovnovážné ceny, na jejímž základě producenti i spotřebitelé upravují svá očekávání týkající se budoucí produkce a spotřeby. Na její prospěšnosti nic nemění ani věčné spílání spekulantům politiky, kteří tímto způsobem efektně svalují vinu za svou neschopnost na druhé, jejichž činnost se snaží regulovat. Zřejmě se cítí ohroženi skutečností, že je za jejich neschopnost může trestat někdo, nad kým nemají úplnou kontrolu. Ne náhodou je trh (spekulanti) odedávna úhlavním nepřítelem všech socialistů a etatistů. Jeho údajná iracionalita a bezohlednost totiž v plné nahotě odhaluje absurditu jejich utopistických vizí o fungování společnosti.

Potíž se spekulacemi nastává pouze tehdy, když je finanční systém zaplaven novými penězi tak, jako se děje v posledních měsících. Většina z těchto peněz sice zůstává ve formě likvidity na rezervních účtech komerčních bank u centrální banky, část z nich je ale využita k nákupu finančních aktiv (zejména státních dluhopisů), nebo spekulacím na akciovém a komoditním trhu.

Od začátku finanční krize zvýšil Fed svou bilanci z o 1 600 miliard na současných 2 500 miliard dolarů. Rezervy, které obchodí banky drží na účtu Fedu, ale během stejné doby vzrostly pouze o 1 000 miliard dolarů. Přebytek Fedem vytvořené likvidity tedy prosakuje i na finanční trhy a je hlavním zdrojem růstu cen dluhopisů, akcií i komodit.

Asi nejlepším příkladem toho, že je to především spekulativní poptávka, která táhne ceny komodit vzhůru, je cena mědi, která za poslední dva měsíce vzrostla o 20 % na rekordních 10 100 dolarů za tunu. Jak ale uvedla již začátkem prosince Londýnská burza kovů (LME) více než polovina všech kontraktů na měď byla tou dobou v držení jediného obchodníka, kterým se později ukázala být americká banka JP Morgan. Považuji za vysoce pravděpodobné, že JP Morgan tyto kontrakty nedržela kvůli vlastní fyzické poptávce po kovu z důvodu, jakým mohou být například plánovaná rekonstrukce pobočkových střešních krytin, okapů, případně kompletní předělávky pobočkové elektroinstalace.

Je nade všechny pochyby, že je to právě měnová politika, která je zdrojem extrémního růstu cen potravin a ožebračení široké vrstvy světové populace. Snaha Fedu (a centrálních bank obecně) zbavovat se odpovědnosti za růst cen je ukázkou, jak daleko jsou ekonomové ve vysokých funkcích ochotni zajít, aby ospravedlnili existenci instituce, na jejímž řízení se sami podílejí a na jejíž existenci jsou sami závislí. Je to další z důkazů toho, jak zpolitizovaná ekonomická věda je a zřejmě hlavní důvod, proč se v posledních desetiletích ubírá směrem, který politikům dláždí cestu k dalšímu zvyšování jejich moci a role státu v ekonomice. Dávat ruce pryč od dění v zemích jako je Tunisko, Egypt, Jemen, nebo Jordán tak není ničím jiným než alibismem. Asi takovým alibismem, jako když si na svém pozemku zapálíme vatru, od které chytne sousedovi střecha, a posléze argumentujeme tím, že měl mít nehořlavou střechu, hasičské auto na dvorku, nebo se měl raději úplně odstěhovat.

Je jenom dobře, že si veřejnost začíná souvislosti mezi současnými problémy ve světě a státním monopolem na peníze uvědomovat. A je jenom dobře, že argumenty na obhajobu současné měnové politiky, začínají být v kontextu aktuálního dění na trzích a ve světě stále více k smíchu.