Obětujete vzdělání svých dětí ve jménu egalitářství?

Mises.cz: 03. března 2012, Luboš Zálom (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 70

Ideálem kolektivistů je unifikace - šedivá a zaměnitelná stejnost. Platí to takřka u jakéhokoliv jejich pohledu na libovolnou otázku lidského života. Stejnosti v ekonomice se snaží kolektivisté dosáhnout pomocí antimonopolní legislativy, státní standardizace, regulace produktu, antidiskriminačními zákony. Stejnost osobních hodnot a idejí vynucují kolektivisté prostřednictvím hodnotového relativismu, multikulturalismu a multinacionalismu - požadují smazání nekompatibilních odlišností a konečné smíchání kultur v jednu neidentifikovatelnou masu, v níž si nikdo nebude vědom jakékoliv kulturní nebo národní identity. Lidem zbaveným kulturní identity se totiž snáze vnutí hodnoty jiné, pohodlněji se jim vládne.

Snaha o unifikaci jednotlivců a jejich hodnot začíná v podstatě již systémem státního školství. Jednotné osnovy a učební plány, v současné době navíc více či méně dirigované z Evropské unie, vychovávají z žáků a studentů poslušné vyznavače europeismu, multikulturalismu a politické „korektnosti“. Školství, v němž stát hraje monopolní roli, se snaží co nejdříve paralyzovat nezávislé myšlení a učinit z rozvíjejícího se jednotlivce poslušného člena stáda. V mnoha lidech státní školství utluče veškerou individualitu a snahu vyniknout.

Egalitářská unifikace od lidí požaduje obětování jejich vlastního úsudku, vlastního názoru a pohledu na realitu. Znamená, že unifikovaný jedinec musí každou chvíli obětovat svou rozumovou kapacitu a přizpůsobit své jednání nikoliv objektivní skutečnosti, ale autoritě. Je-li míněním autority, že je správné zakázat žárovky, moderní, unifikovaný člověk pomine vše, co mu snad říká, že jde o nesmyslný zásah do jeho svobody, ale mlčky jej přijme jako daný fakt - a co víc, pokusí se vyhnout vnitřnímu konfliktu tím, že se, opakováním přejatých pouček a frází, sám před sebou snaží hodnotit nadirigovaný zákaz jako dobrý.

Egalitářství je samozřejmě vždy automaticky spjato s etikou altruismu. Vždy bez výjimky se jedná o podřízení vyšší hodnoty hodnotě nižší nebo nulové. Když multikulturalisté volají po splynutí kultur, nikdy neapelují na nositele méně hodnotných kulturních znaků, aby přijali kulturu hodnotnější. V první řadě odmítnou samotné vyjádření hodnoty. Odmítají jednotlivé kultury porovnávat, a kulturu křováků nebo kanibalů z pralesa tak staví na roveň západní kultuře, lovce lebek staví na roveň stavitelů mrakodrapů.

Jestliže se podaří v Evropanech a Američanech zahladit povědomí o hodnotě jejich kultury, o její hodnotové nadřazenosti nad kulturami, jež jsou více či méně barbarské a anticivilizační (např. islám), zákonitě získává méně hodnotná kultura navrch a postupně se stává dominantní a určující. Méně civilizačně hodnotná kultura si nikdy nezvolí převzít znaky civilizačně vyspělejších konkurentů, jestliže v nich spatřuje slabost, morální nejistotu a ochotu se kdykoliv pokorně omlouvat za svou vyspělost. Naopak lidé, kteří jsou svými intelektuálními autoritami nabádáni, aby svou kulturu odvrhli právě proto, že je hodnotná, jsou ponecháni napospas a přikloní se k jakékoliv alternativě, která je jim nabídnuta. To je mimochodem jeden z důvodů, proč tolika lidem imponuje neopaganismus nebo např. kultura Indiánů a Keltů, třebaže jejich povědomí o nich je značně naivní. Hlavní však je, že jde o opak, o antitezi naší průmyslové a technické civilizace. Odpovídá to tomu, co intelektuální autority vyzdvihují jako návrat k Zemi, k přírodě, k legendárnímu „zlatému věku“, kdy lidé žili takzvaně „v souladu s přírodou“.

Snahu srazit vyšší hodnotu na úroveň primitivního barbarismu lze spatřit všude kolem nás. V umění jsou beztvaré cákance barvy nebo nesmyslné skulptury poskládané z věcí nalezených na smetišti vyzdvihovány znalci jako to pravé, progresivní umění, zatímco snaha o uchopení reality je posuzována jako zkostnatělá a zpátečnická. Je o provolání, že oba přístupy jsou stejně hodnotné a že každý, kdo po plátně rozmaže tubu barvy (v tom lepším případě), si zaslouží stejné uznání jako jakýkoliv slavný malíř.

Státní sociální politika má naprosto srovnatelný efekt - sráží vyšší hodnotu na úroveň hodnoty nižší. Mladistvý narkoman, kupříkladu, je nazírán jako oběť společnosti a zaslouží si prý pomoc - a tato pomoc bude zaplacena z kapsy mladíka, který se snaží vyniknout ve své práci, zdokonalovat se, učit se pracovat na své vlastní budoucnosti. Člověk, jenž se o svou budoucnost nestará a činí rozhodnutí, jejichž důsledky si odmítne připustit, je hodnocen stejně jako člověk, jenž se snaží být za svůj život maximálně odpovědný a jenž slouží navíc jako obětní beránek, nucený hradit potřeby těch nezodpovědných a neschopných. Srovnání pozitivně vyčnívajících lidí na úroveň daleko nižší pak v mnoha lidech oprávněně vzbudí nesmírný pocit křivdy, třebaže mnohdy hluboko zasunutý a podvědomý. V kolika lidech takovýto útok na jejich smysl pro spravedlnost zadupal a udusil touhu vyniknout a něco dokázat, o tom žádné statistiky ani sociální průzkumy nepovídají.

Není právě všeobecný úpadek schopnosti, ztráta individuální odpovědnosti, ztráta ambicí a příklon k bezcílnému, mátožnému bloumání životem důsledek toho, že snaha na sobě pracovat, rozšiřovat svoje schopnosti a znalosti je něčím, co je morálně kladeno na úroveň šedivé průměrnosti nebo dokonce ještě níže?

Nejhorší, co si však lze představit, je vystavovat takovýmto egalitářským tlakům děti, jejichž pohled na svět a názory se teprve pomalu utvářejí a které nejsou schopné se takovému zákeřnému působení bránit. Čímž se dostávám k tomu, proč vlastně tento text vznikl.

Už delší dobu čelí český stát kritice kvůli tomu, že zařazuje do zvláštních škol děti, jež v nich podle vyjádření odborníků nemají co dělat. Samozřejmě jde zejména o děti z romských rodin, nepřipravené z domácího prostředí na jakoukoliv smysluplnou, soustředěnou činnost, bez odpovídající aktivní jazykové výbavy i bez základních návyků o slušném chování.

Stát se zalekl kritiky a v zoufalé snaze vylepšit si profil a situaci nějak řešit (je jedno jak, hlavní je „řešit“), rozhodl, že napříště budou tyto děti zařazovány do základních škol. Bude to platit jak pro děti, jež jsou sice mentálně zdravé, ale jejich sociální dovednosti jsou kvůli rodinným a kulturním podmínkám na velmi nízké úrovni, tak i pro děti, jež trpí nejrůznějšími mentálními dysfunkcemi. Počet žáků zvláštních škol se tak samozřejmě sníží, což jistě posléze poslouží jako statistické zdůvodnění, proč tyto školy nakonec zcela zrušit.

Narozdíl od samozvaných odborníků, tzv. lidskoprávních aktivistů, nebo angažovaných politiků, kteří dohromady tvoří jednotnou egalitářskou frontu, jsou to často učitelé, kdo s těmito změnami příliš nesouhlasí. Lidé z praxe právem namítají, že zařazování dětí s nižšími studijními dispozicemi mezi normální žáky může vážně narušit kvalitu výuky.

Ovšem kvalita výuky není to, co by kolektivistům leželo na srdci. Jejich morálním krédem je obětování vyšší hodnoty ve prospěch hodnoty nižší. V tomto případě obětují kvalitu vzdělání dětí, které jsou schopné se učit normální cestou, ve prospěch dětí, jež buďto vyžadují speciální přístup, nebo základního vzdělání vůbec nejsou schopné. Navíc způsobí obrovské problémy dětem, kterým zvláštní škola prostě z důvodu jejich specifických vzdělávacích potřeb vyhovuje.

Snaha začleňovat děti ze zvláštních škol do základek je často obhajována argumentem, že nadanější děti mohou ty slabé a zaostalejší pozitivně motivovat, táhnout je a dát jim dobrý příklad. I kdyby to nakrásně byla pravda, je nehorázné, jestliže se někdo takto snaží obětovat kvalitu vzdělání nadanějších dětí ve prospěch těch zaostalejších. Účelem školy je vzdělání, nikoliv dobročinnost a solidarita bystřejších žáků s těmi zaostalejšími.

Celé to bezvadně zapadá do kolektivistického myšlenkového rámce, jehož hlavním motivem je likvidace toho, co pozitivně vyčnívá z průměru. Nejnovější pokus obětovat kvalitu výuky na základních školách ve prospěch subnormálních dětí je jen zatím nejhanebnějším příkladem egalitářství a unifikace ve státním školství. Další na sebe jistě nenechají čekat. Už teď pronikla na veřejnost zpráva, že žáky základních škol čeká v budoucnu, namísto kontroverzní sexuální výchovy, výchova k charitě. Ministerstvo školství to však prozatím odmítlo jako pouhou smyšlenku médií.

Vzpomeňme si na snahy mnoha politiků zlikvidovat víceletá gymnázia a zabránit tak skutečně nadaným dětem dosáhnout lepšího vzdělání. Několikrát zaznělo z úst tzv. odborníků, že víceletá gymnázia jsou projevem nezdravého elitářství, který v konečném důsledku snižuje studijní výsledky základních škol.

A vzpomeňme si na novelu školského zákona, jež omezila počet přihlášek, které si smí podat žák ucházející se o studium na střední škole, pouze na jednu. Je prokazatelné, že mnoho žáků, kteří si nebyli zcela jisti svým úspěchem, si zvolilo raději školu, na níž bylo snadnější se dostat a která třeba znamenala o něco nižší kvalitu studia. Žáci nebo jejich rodiče si raději vsadili na jistotu, než aby riskovali neúspěch a čekali celý rok na další pokus.

Kdo by se měl protestovat proti egalitářským, unifikačním tendencím ve školství, a nejhlasitěji proti té nejnovější, jsou především rodiče. I oni jsou položeni na oltář altruistické etiky, i oni jsou nuceni se obětovat. Nejenže zde stát naprosto zákeřným způsobem hazarduje se zdravým vývojem jejich dětí, ale navíc jsou nuceni to vše platit z daní.

Zájmy a hodnoty daňových poplatníků, kteří jsou zároveň rodiči dětí školou povinných, jsou obětovány ve prospěch rodičů, kteří žádné daně neplatí. Jestliže má daňový poplatník za své peníze dostat nějakou službu, pak zařazení subnormálních dětí do základních škol znamená jednoznačně snížení kvality služby, kterou stát poskytuje, přičemž rodič musí platit stále stejnou částku, bez ohledu na to, co za své peníze dostává. Nemá možnost se nijak z tohoto vztahu vyvázat. Ano, může si zvolit soukromou školu, ovšem o peníze je státem okrádán dále, a navíc musí platit školné, které je kvůli nekalé konkurenci státu na soukromých školách velmi drahé. (Vzpomeňme si, že právě jedna z hrobařek českého školství, Petra Buzková, si pro svou dceru zvolila soukromou školu, čímž o státním školství vypověděla víc, než by se vešlo do všech jejích projevů a mediálních vystoupení. Podobně jsou na tom děti dalších socialistů, například Stanislava Grosse nebo Miloše Zemana.) Lidé, kteří nikdy nezaplatili na daních ani korunu a mnohdy se o své děti zajímají jen v den, kdy jsou vypláceny přídavky, jsou tak morálně stavěni na stejnou úroveň jako pracovití a odpovědní rodiče.

Snaha kolektivistů sjednotit vše do šedivého průměru způsobuje v duších lidí jen velmi těžko zhojitelné rány. Dělá z nich rezignované nihilisty, nutí je abdikovat na všechny ideály, které snad někdy v minulosti měli. A to je přesně cílem kolektivistů. Člověk, který ztratí povědomí o hodnotách, je ovladatelný, měkký a poddajný. Není schopen, ať už v osobním životě nebo ve vztahu ke společnosti, odlišit dobré od zlého a vnitřní, podvědomý konflikt uklidňuje naučenou frází, že nic není černobílé. Ztratí vztah ke své individualitě a přestane ji pokládat za nejdůležitější věc na světě, za jediný referenční základ, podle něhož lze posuzovat a hodnotit jeho jednání. Takto jsou lidé dokonale zpracováni a připraveni přimknout se k jakékoliv autoritě, jakémukoliv ambicióznímu vůdci, který jim nabídne dát jejich bezcílným životům směr. Ovšem, mocichtiví autoritáři nenabízejí cestu, která by v konečném důsledku vedla jinam než do pekla. Bude-li ono peklo mít podobu globálního „nového světového řádu“ s Jose Barossem v čele nebo orwellovské tyranie nebo zelené diktatury pod vedením Alů Gorů a Martinů Bursíků - to je zatím ve hvězdách.

Ale přes to všechno, přes stále patrnější a na první pohled úspěšnější pokusy kolektivistů zničit v lidech povědomí o hodnotách a o důležitosti individuality a vychovávat z nich už od školních tříd šedivé, zaměnitelné ovce, stále ještě není vše ztraceno. Každý člověk je od narození samostatným, nezávislým jedincem a kolektivisté s tím nic nenadělají. Přirozenost lidské bytosti nelze jen tak smazat a základní volbu, zda samostatně myslet, nebo se odkázat do rukou autority, musí každý provést sám. Otázkou je, jak v budoucnu zvolí ti, kteří jsou vystaveni egalitářským tlakům už ve chvíli, kdy poprvé usednou do školní lavice.

Článek původně vyšel na blogu autora.