Obhajoba duševního vlastnictví

Mises.cz: 28. května 2020, Dominik Hrubý, komentářů: 15

Mnozí libertariáni odmítají koncept duševního vlastnictví a tvrdí, že k jeho vymáhání je potřeba centralizované státní donucení. Ačkoliv má většina jejich argumentů určitý racionální základ, v souhrnu neobstojí. Nerespektování duševního vlastnictví je velkou hrozbou pro spontánní tržní řád, a v myšlenkové výbavě libertariánský smýšlejícího člověka by pro něj nemělo být místo.

Spor o legitimitu duševního vlastnictví probíhá mezi klasickými liberály (1) po celém světě již dlouho. Neznámějším odpůrcem duševního vlastnictví je Stephan Kinsella, jehož nepříliš dlouhý, ale velmi hutný text Obžaloba duševního vlastnictví slouží jeho názorovým stoupencům jako kvalitní zásobník argumentů. Text je díky překladu významného českého libertariána Jakuba Skaly k dispozici i v češtině. (na Mises.cz ke stažení zdarma v sekci Literatura - pozn. editora)

K většímu zájmu o tuto problematiku mě přiměl fakt, že mezi striktní „odmítače“ duševního vlastnictví se řadí několik libertariánů, jichž si velmi vážím: z mnoha takových mohu jmenovat veřejně známé osobnosti – Urzu, Dominika Stroukala, Romana Kříže nebo Josefa Šímu. (2) Při vší úctě k nim však trvám na tom, že se v tomto případě mýlí. Pojďme se podívat na některé jejich argumenty, pokusit se je vyvrátit a snést některé opačné, podporující nutnost vlastnictví nehmotných věcí uznávat.

Neexistence vzácnosti

Patrně nejrelevantnější argument odpůrců konceptu duševního vlastnictví se opírá o tvrzení, že u nehmotných věcí neexistuje ekonomická vzácnost. Proto je nepatřičné, aby byly předmětem vlastnictví.

Zmíněný profesor Josef Šíma argument vysvětluje na modelu soužití dvou osob, Robinsona a Pátka. Pátek před svojí chýší pěstuje jahody, které chce ještě pár dní nechat uzrát, zatímco Robinson je chce utrhnout a sníst. Protože jsou jahody vzácným ekonomickým statkem a není možné je zároveň nechat v záhonu a zároveň je sníst, vzniká mezi oběma přítomnými konflikt. Právě takové konflikty mezi lidmi o vzácné zdroje řeší koncept vlastnictví – o tom, jakým z prakticky nekonečna možných způsobů bude nakládáno s konkrétní věcí, rozhoduje její vlastník (v případě jahod tedy Pátek).

Situace ale bude podle odpůrců duševního vlastnictví odlišná, pokud Pátek složí a bude zpívat divošskou píseň, Robinson ji za nějaký čas naposlouchá a bude si ji chtít prozpěvovat také. V tomto případě Pátek o píseň nepřijde, bude si jí moci dál zpívat, přestože to samé dělá i Robinson. Proto údajně není nutné brát v úvahu koncept vlastnictví.

Musíme si však uvědomit, že stěžejní pro koncept vlastnictví je užití předmětu vlastnictví. Právě při rozdílných představách o užití určité věci vzniká konflikt, který vlastnictví řeší. Ekonomická vzácnost je tedy v důsledku vzácnost užití daného statku. Existuje vzácnost užití u nehmotných věcí? Jistěže ano!

V popsaném příkladu Pátek při skládání písně nepochybně smísil své zdroje se svojí prací. Vznikla nehmotná věc, o jejímž užití mohou mít Pátek a Robinson rozdílné představy. Ovšem tato nehmotná věc má svého legitimního vlastníka, kterým je Pátek. Jedině on tedy může legitimně rozhodovat o tom, kdo a za jakých podmínek může s písní nakládat. A může tím pádem Robinsona z užívání písně vyloučit (např. pokud z náboženských důvodů věří, že píseň nesmí zpívat nikdo jiný než příslušníci jeho kmene, ale samozřejmě i z jakéhokoliv jiného důvodu, včetně svého iracionálního rozmaru). 

Nekompatibilita s hmotným vlastnictví

Velmi často odpůrci duševního vlastnictví tvrdí, že je v rozporu s klasickým liberalismem, neboť není kompatibilní s hmotným vlastnictvím, které všichni libertariáni považují za klíčový koncept nutný pro mírové soužití a spolupráci mezi lidmi.

Tvrdí, že pokud bych mohl vlastnit např. text tohoto článku, a ostatním bránil v jeho opisování, kopírování a jiném šíření, nelegitimně bych si uzurpoval právo zasáhnout do vlastnictví všech ostatních k jejich tužkám, papírům, kopírkám a koneckonců i k jejich vlastním tělům. 

Při bližším pohledu se ovšem jasně ukáže, že namítaná nekompatibilita duševního vlastnictví s hmotným vlastnictvím je pouze zdánlivá. Vlastnictví totiž neznamená právo vlastníka nakládat s věcí zcela libovolně, bez jakéhokoliv ohledu na ostatní. Znamená právo vlastníka nakládat se svými věcmi libovolně při splnění důležité podmínky, a sice, že nebude nad únosnou míru zasahovat do analogické možnosti někoho jiného!

Z faktu, že vlastním svoje tělo, vyplývá moje výhradní právo rozhodovat o jeho používání a o zásazích do něj. Pro ostatní z toho vyplývá nemožnost vrazit do něj nůž nebo do něj praštit baseballovou pálkou, což nic nemění na tom, že tyto předměty legitimně vlastní. Podobně není možné legitimně poškrábat sousedovi auto šroubovákem a argumentovat tím, že soused nemá právo mi v tom zabránit a chtít po mně odškodnění, protože nemůže zasahovat svým vlastnictvím auta do mého vlastnictví šroubováku.

Úplně stejné je to s duševním vlastnictvím! Z toho, že vlastním text článku, který jsem napsal, vyplývá moje výhradní právo rozhodovat o jeho užití. Pro ostatní z toho vyplývá např. nemožnost jeho obsah šířit v opsané, okopírované nebo namluvené podobě, což nic nemění na tom, že své psací potřeby, kopírovací stroje i nahrávací zařízení legitimně vlastní.

Nic mi samozřejmě nebrání, abych veškeré šíření článku povolil (případně ho publikoval na platformě, která šíření publikovaných článků povoluje, jako je např. Mises.cz), např. proto, že chci, aby se dostal k co největšímu počtu lidí, aniž bych sám musel vynaložit jakékoliv zdroje na jeho propagaci. V takovém případě jde však o svobodný výkon mého vlastnického práva, nikoliv o popření jeho existence.

Pokud by kdokoliv bez mého svolení užil článek, jehož jsem legitimním vlastníkem, způsobem, který mi vadí, musím mít z logiky věci právo domáhat se (v případě potřeby i násilím, protože došlo k narušení mých vlastnických práv), aby takového chování zanechal a případně mě odškodnil.

Rozdílnost hmotných a nehmotných věcí

Odpůrci duševního vlastnictví zdůrazňují, že nehmotné věci jsou z podstaty zcela odlišné od hmotných, a tato odlišnost mimo jiného znamená, že na ně není možné aplikovat koncept vlastnictví.

Odlišnost hmotných věcí na jedné straně a nehmotných věcí na druhé straně určitě nelze rozporovat. Koneckonců, kdyby žádná odlišnost neexistovala, nedávalo by smysl obě vzájemně výlučné kategorie vůbec definovat. Podobně rozdělujeme movité a nemovité věci nebo kapitálové statky a spotřební statky. I takové rozdělení má své využití a svůj neoddiskutovatelný smysl.

Co se ale týče vlastnictví, měl by klasický liberál uznávat jeho nedotknutelnost ve vztahu ke všem věcem, ne si z celého konceptu vlastnictví arbitrárně vytrhnout jen část a jinou část odvrhnout. Pouze tak lze konzistentně obhajovat svobodu jednotlivce.

Existují některé ideové proudy, kteří uznávají pouze vybranou část z konceptu vlastnictví. Tzv. geolibertariáni uznávají soukromé vlastnictví movitých věcí, ale neuznávají vlastnictví nemovitých věcí. Komunisté uznávají soukromé vlastnictví věcí osobní spotřeby, ale ne vlastnictví výrobních prostředků. Na nekonzistence, které z takového přístupu plynou, klasičtí liberálové často a správně poukazují. Někteří z nich se však zároveň dopouští obdobné chyby, když uznávají vlastnictví hmotných věcí, ale nikoliv vlastnictví nehmotných věcí.

Lze duševní vlastnictví vymáhat bez státu?

V souvislosti s odlišností hmotných a nehmotných věcí poukazují odpůrci duševního vlastnictví na praktické problémy, které vymáhání vlastnictví nehmotných věcí přináší. Dochází pak k závěru, že vymáhání duševního vlastnictví není možné bez centrální autority, tedy bez státu.

Zajímavá je otázka, jaký je nejmenší možný rozsah informace, který je způsobilý být předmětem duševního vlastnictví. Nesměřuje důsledná aplikace duševního vlastnictví nutně k absurditám, jako je např. Kinsellou popisované chování amerického profesora Andrew J. Galambose, který údajně vhodil do kasičky minci pokaždé, kdy použil slovo „svoboda“, jako poplatek pro potomky Thomase Paina, který dle něj toto slovo vymyslel? (4)

Předně je třeba říct, že ačkoliv to není na první pohled viditelné, vyvstává podobná otázka i v případě hmotného vlastnictví! Narušil jsem cizí vlastnictví, pokud jsem se při procházení parkovištěm omylem otřel o cizí auto (a dokonce z něj takto „odcizil“ na svém těle nějaké množství atomů), ačkoliv jsem k tomu neměl souhlas vlastníka? Narušil jsem vlastnictví jiného k jeho tělu, když do něj neopatrně vrazím na ulici?

Záleží, zda jsem zasáhl do možnosti výše zmíněných osobo nakládat s autem/tělem nad míru únosnou. V popsaných případech se lze patrně shodnout na tom, že nikoliv, existují ale pochopitelně i mnohem složitější hraniční případy.

V centralizovaném právním systému je rozhodují státní soudy na základě státem vydané legislativy. V systému polycentrického práva by se mechanismy rozhodování sporů ustavily na trhu, který nejde s jistotou predikovat. Je však jasné, že spory týkající se duševního vlastnictví lze řešit stejným způsobem jako spory týkající se hmotného vlastnictví. Existence složitých a obtížně řešitelných sporů tedy v žádném případě nemůže být důvodem k tomu duševní vlastnictví zavrhnout.

Současná podoba duševního vlastnictví nezřídkakdy přináší absurdity jako např. americký patent na “silo-sensitivní, zvuk hrající kondom”. (5) Není úplně nepochopitelné, že mnozí kvůli tomu začnou přemýšlet nad tím, zda by bez duševního vlastnictví nebylo vše jednodušší. Koneckonců, zmiňovaný Stephan Kinsella je právník zaměřující se ve své praxi na právo duševního vlastnictví, a tak ví o podobných absurditách opravdu hodně.

Tyto absurdity ovšem nelze klást za vinu konceptu duševního vlastnictví, ale centralizovanému právnímu systému. Právě centralizovaný právní systém umožňuje lobbistický tlak na legislativu, z něhož podobné absurdity zhusta plynou, a to nejen v oblasti duševního vlastnictví.

Navíc má centralizovaný právní systém tendenci pokoušet se řešit některé absurdní důsledky jinými, jako je např. expirace duševního vlastnictví po stanovené době od registrace patentu, od smrti autora díla apod. Ve spontánním tržním řádu samozřejmě expirace vlastnictví k nehmotným věcem nepřipadá v úvahu, podobně jako nepřipadá úvahu expirace vlastnictví k hmotným věcem, např. autu nebo domu.

Závěr

Jak je v textu prokázáno, duševní vlastnictví je standardní podmnožinou konceptu vlastnictví, jehož aplikace v mezilidských vztazích je alespoň podle klasických liberálů základním předpokladem pokojné mezilidské spolupráce a z ní plynoucího blahobytu.

Bez respektu k vlastnickým právům nemůže existovat obecná svoboda jednotlivce. Pokud chceme být v obhajobě svobody konzistentní a vyhnout se jakékoliv arbitrárnosti, tak si nemůžeme z konceptu vlastnictví vybrat pouze část a jinou část odvrhnout.

Navzdory odlišné podstatě nehmotných věcí oproti věcem hmotným i v jejich případě platí, že pouze při existenci jasně definovaných vlastnických práv nevzniká konflikt o to, kdo bude rozhodovat o nakládání s těmito věcmi, respektive rozhodovat o jejich užití.

Kromě praktického významu má samozřejmě vlastnictví, včetně vlastnictví duševního, také svůj morální význam. Odmítání duševního vlastnictví lze tedy označit za nemorální. Odpůrci soukromého vlastnictví obhajují prakticky neomezené parazitování na druhých. Odpůrci duševního vlastnictví obhajují, byť to v případě drtivé většiny z nich není v žádném případě jejich záměrem, částečné parazitování na druhých.

Zdroje:

1) Pojem „klasický liberál“ a pojem „libertarián“ je v textu používán jako synonymum.
2) Zajímavé je, že podle mého osobního dojmu jsou mezi odpůrci duševního vlastnictví z řad libertariánů podobně zastoupeni anarchokapitalisté i minarchisté.
3) Viz. např. článek z r. 2001 Intelektuální vlastnictví: Základ tržního řádu, nebo rafinovaná státní regulace?, dostupný online zde. 
4) KINSELLA, Stephan. Obžaloba duševního vlastnictví. Praha: Ludwig von Mises Institut, 2011. ISBN 978-80-905068-0-0, s. 17.
5) Tamtéž, s. 36.