Obhajoba neobhajitelného: Importér

Mises.cz: 03. května 2011, Walter Block (přidal Jan Zvěřina), komentářů: 15

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 23. Importér]

Mezinárodní odbor pracovnic oděvního průmyslu (ILGWU) nedávno spustil neobvyklou, masivní a velmi nákladnou reklamní kampaň. Pro svůj rasismus a extremistický patriotismus nemá obdoby. Motivem kampaně je, že „cizinci“ (nečestní a nezasloužilí) berou práci Američanům (čestní, poctiví a přímí). Patrně nejslavnější reklamou z této série je ta, která zobrazuje americkou vlajku s titulkem „Vyrobeno v Japonsku“. Další obrázek zachycuje baseballovou rukavici se slovy „Velká ne-americká hra“. Dodatkový text vysvětluje, že baseballové rukavice a americké vlajky jsou dováženy.

Raison d´etre pro tak ostré útoky na dovoz je domněnka, že vytváří v naší zemi nezaměstnanost. Povrchně vypadá tento argument hodnověrně. Ostatně každá vlajka a rukavice, která mohla být vyrobena v tuzemsku, ale namísto toho byla dovezena, představuje práci, kterou bývali mohli vykonat Američané. To samozřejmě znamená méně práce pro americké dělníky, než by tomu bývalo bylo. Kdyby toto bylo jediným aspektem celého problému, jejich výzva k omezení, ne-li úplnému zákazu importu, by byla opodstatněná.

1. Tento argument je však mylný a logicky vede k závěrům, které jsou zjevně nesprávné. Předpoklad, který ospravedlňuje protekcionismus na federální úrovni, musí ospravedlnit i protekcionismus na úrovni státu. Ignorujme teď, že je politicky nemožné (protiústavní), aby jakýkoli stát uvalil na ostatní státy cla. To je koneckonců irelevantní v ohledu na ekonomické opodstatnění nesvobodného obchodu ze strany ILGWU. Teoreticky by jakýkoli stát mohl ospravedlnit svoji politiku naprosto stejným způsobem jako federální vláda. Montana by například mohla zakázat dovozy z ostatních států na základě toho, že představují práci, kterou by bývali mohli vykonat Montaňané. Program „Kupujte montanské“ by poté byl v pořádku. Byl by právě tak nelogický a nesmyslný jako kampaň „Kupujte americké“, kterou prosazuje ILGWU.

Tento argument však zdaleka nekončí na úrovni státu. Se stejnou platností může být aplikován na města. Zvažte významnost baseballových rukavic pro město Billings ležící v Montaně. Výroba těchto rukavicí bývala mohla vytvořit pracovní místa pro tamní obyvatele. Místo toho vytvořila pracovní příležitosti pro obyvatele, řekněme, města Roundup, Montana, kde byla vyrobena. Radní Billingsu si mohou přisvojit pozici ILGWU a „vlastenecky“ vyhlásit moratorium na obchod mezi občany jejich města a zahraničními ekonomickými agresory z Roundupu. Toto opatření, stejně jako v případě větších politických jednotek, by bylo navrženo kvůli záchraně pracovních míst obyvatel.

Neexistuje ovšem žádný logicky opodstatněný důvod, proč tento proces zastavit na úrovni města. Tato teze může být logicky rozšířena na jednotlivé čtvrti, nebo dokonce ulice. Hesla „Kupujte výrobky z Elm Street“ nebo „Přestaňte vyvážet práci do Maple Street“ by začala volat po protekcionismu. Stejně tak by mohli obyvatelé jednoho bloku zanevřít na obyvatele ostatních bloků Elm Street. Ani zde však argument nekončí. S veškerou platností lze vztáhnout i na jednotlivce, neboť je zřejmé, že kdykoli někdo něco koupí, přichází o práci, kterou mohl věnovat výrobě daného předmětu. Pokaždé, když kupuje boty, kalhoty, baseballovou rukavici nebo vlajku, vytváří pracovní příležitosti pro někoho jiného, a tím připravuje o tyto příležitosti sebe. Vnitřní logika argumentu, který používá ILGWU, tedy vede k trvání na absolutní soběstačnosti, k zájmu vyhýbat se obchodu s ostatními lidmi a k vlastnoruční výrobě veškerých věcí potřebných k životu.

Očividně je takový pohled absurdní. Struktura naší civilizace závisí na vzájemné podpoře, spolupráci, a obchodu mezi lidmi. Obhajovat zanechání veškerého obchodu je nesmysl, přesto to nevyhnutelně vyplývá z protekcionistického postoje. Je-li argument pro zákaz obchodu přijat na národní úrovni, logicky neexistuje žádný koncový bod na úrovni státu, města, čtvrti, ulice nebo bloku. Jediným koncovým bodem je jednotlivec, neboť je nejmenší možnou jednotkou. Předpoklady, které vedou nevyhnutelně k absurdnímu závěru, jsou samy o sobě absurdní. Leč mohou ochranářské argumenty vypadat na první pohled přesvědčivě, z nějaké příčiny jsou hrozně špatné.

Základem tohoto omylu je nepochopení podstaty a fungování volného obchodu. Obchod, jak věříme, předčí oheň, kolo a protilehlý palec při vysvětlování lidské nadřazenosti nad zvířaty. Jedině obchod umožňuje specializaci a dělbu práce.

V běžném životě rok co rok lidé spotřebovávají prakticky statisíce rozličných předmětů. Kdyby neexistovala specializace, každý by si musel všechny tyto věci vyrábět sám. To je nemožný úkol. Ve skutečnosti by lidé nebyli ani schopni vyprodukovat dostatek jídla ke své obživě, nemluvě o ostatních statcích, po kterých touží. Efektivní výroba jídla zahrnuje produkci mnoha jiných věcí, včetně kapitálového vybavení. Produkce veškerých těchto věcí by zapojila každou osobu do výroby všech položek, které jsou nyní distribuovány napříč celou populací. Je docela pravda, že bez ohně, kola a protilehlého palce by se lidstvo nacházelo v žalostném stavu. Bez specializace, jelikož by prakticky nikdo nebyl schopen ani nakrmit sebe sama, by naší vyhlídkou bylo hladovění a smrt.

Díky specializaci může každý omezit svou produktivní činnost pouze na oblast, ve které podává nejlepší výkon. Směna je kostrou, která drží tento systém pohromadě. Bez možnosti obchodovat by lidé hromadili enormní množství nepoužitelných špendlíků, připínáčků a podobně. Bez možnosti obchodovat by se motivace pro specializaci a dělbu práce vytratila. Každý by byl zahnán zpět k sebevražedné snaze stát se soběstačným.

2. Dalším významným důvodem, proč zamítnout tento protekcionistický argument, je to, že nebere v úvahu vývoz. Je sice pravda, že každá vlajka a rukavice dovezená do této země znamená ztrátu některých pracovních míst. Ochranáři však pohodlně zapomínají na to, že za každé pracovní místo ztracené v domácím průmyslu vinou zahraniční konkurence můžeme získat pracovní příležitost v exportním odvětví.

Předpokládejme, že státy Vermont a Florida jsou soběstačné. Oba produkují, mimo jiné, javorový sirup a pomeranče. Kvůli odlišným klimatickým podmínkám je na Floridě javorový sirup vzácnější a tudíž dražší; a pomeranče jsou vzácnější a dražší ve Vermontu. Vermontské pomeranče musí být pěstovány ve skleníku a floridský sirup pochází z javorů umístěných v ohromných chladničkách.

Co se stane, pokud spolu začnou oba státy obchodovat? Vermont bude pochopitelně dovážet pomeranče a Florida začne dovážet javorový sirup. Objeví-li se na scéně ILGWU či jakákoli jiná protekcionistická organizace, začne okamžitě upozorňovat na skutečnost, že dovoz javorového sirupu na Floridu zničí tamní sirupový průmysl, a dovoz pomerančů do Vermontu zničí místní pěstitele. Protekcionisté však budou ignorovat skutečnost, že Florida získá nové pracovní příležitosti pro pěstitele pomerančů a Vermont v oblasti produkce javorového sirupu. Budou soustředit naši pozornost pouze na pracovní místa ztracená vinou importu a zcela ignorovat pracovní příležitosti získané díky exportu. Je sice pravda, že Vermont ztratí pracovní místa ve výrobě pomerančů a Florida ve výrobě javorového sirupu. O nic míň je však pravdou, že se zvýší počet pracovních míst ve vermontských sirupárnách a floridských pomerančových sadech.

Může se stát, že celkový počet pracovních příležitostí v obou odvětvích poklesne. Pomeranče mohou být totiž vypěstovány na Floridě s menší námahou než ve Vermontu a javorový sirup lze ve Vermontu vyprodukovat efektivněji než na Floridě. To však zdaleka není nepříjemným následkem, ale naopak jedním z největších přínosů! Pracovníci uvolnění z těchto odvětví totiž budou k dispozici pro realizaci projektů, které předtím nemohly být uskutečněny. Pokud by například neexistovaly moderní způsoby přepravy a jedinou možností by bylo nosit padesátikilové batohy na zádech, tisíce lidí by musely být staženy z jiných odvětví, aby uspokojily potřeby dopravního průmyslu. Od mnoha projektů by muselo být upuštěno a některá odvětví by přestala existovat. S pomocí moderních metod přepravy potřebujeme daleko méně pracovníků. Nadbyteční dělníci mohou být uvolněni do jiných oblastí, což přináší prospěch celé společnosti.

Zda bude v konečném důsledku méně pracovních míst v pomerančovém a sirupovém průmyslu ve Vermontu a na Floridě závisí na tom, jak se lidé rozhodnou naložit s dodatečnými příjmy. Pouze v případě, že se rozhodnou veškeré peníze navíc utratit za další pomeranče a sirupy, se celková zaměstnanost v těchto odvětvích po zavedení volného obchodu nezmění. Pak bude stejné množství pracovníků produkovat větší množství pomerančů a javorového sirupu. Pravděpodobnější ovšem je, že se lidé rozhodnou utratit část dodatečných příjmů za pomeranče a sirupy, a zbylou část za jiné statky a služby. V tom případě zaměstnanost v těchto odvětvích o něco poklesne (ačkoli menší počet lidí bude stále schopen vyrobit více než předtím), zato však dojde k navýšení zaměstnanosti v jiných odvětvích, a sice v těch, jejichž výrobky spotřebitelé nejvíce preferují.

Z celkového pohledu je tedy otevření hranic mezi oběma regiony přínosné pro obě strany. Přestože zaměstnanost poklesne v odvětvích vytlačených dovozem, vzroste v odvětvích exportu a v odvětvích, která budou nově vytvořena díky uvolnění pracovní síly. Protekcionisté se ale nemýlí úplně. Obchod přináší problémy do odvětví, která jsou vytlačována zahraniční konkurencí a někteří dělníci v krátkém období strádají. Kupříkladu nebude tak rázná poptávka po Vermonťanech specializujících se na produkci pomerančů a po Floriďanech specializujících se na výrobu javorového sirupu. Tito lidé sice najdou uplatnění v jiných odvětvích, ale jelikož do nich vstoupí jako úplní začátečníci, budou se muset spokojit s nižší mzdou. Možná budou potřebovat také rekvalifikaci.

Vyvstává tedy otázka: Kdo by měl platit za rekvalifikaci a kdo by měl nést ztrátu spojenou s poklesem mezd v nových odvětvích? Protekcionisté budou samozřejmě tvrdit, že by účet měla zaplatit vláda nebo kapitalisté. To je však neospravedlnitelné.

Nejprve je nutné poznamenat, že pouze kvalifikovaní pracovníci budou čelit snížení mzdy v důsledku přechodu do jiného odvětví. Ostatní vstoupí do nového odvětví přibližně na stejné úrovni, na jaké působili v předchozím zaměstnání. Namísto zametání podlahy v továrně na javorový sirup budou nyní zametat třeba v textilce. Kvalifikovaný pracovník má oproti nim specifické dovednosti, které jsou více užitečné v jednom odvětví než v jiném. V novém odvětví není tak užitečný, a proto nemůže požadovat stejnou mzdu.

Zadruhé je třeba pochopit, že kvalifikovaný pracovník je investorem stejně jako kapitalista. Kapitalisté investují do hmotných věcí, zaměstnanci investují do svých dovedností. Všichni investoři mají jednu věc společnou – návratnost jejich investice je nejistá. Ve skutečnosti čím vyšší riziko investor podstoupí, tím více může získat. V našem příkladu bylo jednou z příčin, proč před zahájením obchodu kvalifikovaní pěstitelé pomerančů ve Vermontu a kvalifikovaní výrobci javorového sirupu na Floridě pobírali vyšší mzdy, riziko, že jednoho dne může takové obchodování začít.

Měli by tedy být zkušení pěstitelé pomerančů, kteří musí nyní opustit odvětví, ve kterém byli vysoce placenými specialisty, dotováni kvůli nutnosti rekvalifikace a kvůli nižší mzdě, kterou musí pobírat v přechodném období? Nebo by měli nést náklady a ztráty sami? Je evidentní, že jakákoli dotace by byla pokusem udržet kvalifikovaného pracovníka ve stylu, na jaký byl zvyklý, a to bez toho, aby byl nucen nést následky rizika, které mu tak vysoký životní standard umožnilo. Navíc by taková pomoc, která by pocházela z daní placených především lidmi s nižšími příjmy, představovala násilnou dotaci kvalifikovaných pracovníků z peněz dělníků bez kvalifikace.

3. Nyní si představte situaci, která na první pohled vypadá jako naplněná noční můra všech protekcionistů. Představte si, že jedna země předčí všechny ostatní země v produkci veškerých statků. Předpokládejme, že Japonsko (postrach ILGWU) dokáže produkovat všechno mnohem efektivněji než Spojené státy – nejenom vlajky, baseballové rukavice, radia, televize, auta, CD přehrávače, ale úplně všechno. Bude v takovém případě požadavek ILGWU na násilné omezení obchodu oprávněný?

Moje odpověď je, že není nikdy ospravedlnitelné bránit dobrovolné směně mezi dvěma dospělými osobami, nebo dvěma národy dospělých osob, alespoň ne na základě tvrzení, že směna jedné ze stran uškodí. Kdyby ona strana měla pocit, že ji směna uškodí, jednoduše by ji odmítla. Zákazu by nebylo třeba. A jestliže obě strany souhlasí s uzavřením obchodu, jaké právo má třetí osoba jim tento obchod zakázat? Takový zákaz prakticky znamená popřít jejich dospělost a jednat s nimi jako s malými dětmi, které nemají dostatek rozumu k tomu, aby mohly vstoupit do smluvního vztahu.

Navzdory všem těmto morálním argumentům budou chtít protekcionisté nadále zakázat obchod na základě tvrzení, že pokud by tak neučinili, následovala by pohroma. Podívejme se na situaci, která by nastala mezi Spojenými státy a Japonskem při hororovém scénáři, který jsme nastínili. Japonsko by vyváželo svoje statky a služby do Spojených států, aniž by ze Spojených států něco dováželo. To by přineslo rozkvět japonského průmyslu a náš průmysl by zkrachoval. Japonsko by uspokojovalo veškeré naše potřeby a vzhledem k tomu, že by neexistovaly žádné naše vývozy jako protiváha dovozů z Japonska, americký průmysl by se zastavil. Nezaměstnanost by nás zachvátila jako epidemie a byli bychom na Japonsku naprosto závislí.

Tento scénář může znít poněkud absurdně, avšak historie protekcionismu ve Spojených státech a úspěch kampaně ILGWU naznačují, že takové noční můry jsou daleko rozšířenější, než si dokážeme představit. Tento hrůzný sen zřejmě převládá proto, že je jednodušší ustoupit hororu než ho přímo konfrontovat.

Při pomyšlení na tuto noční můru se nabízí otázka, čím budou Američané platit při nákupu japonského zboží. Nemohou použít zlato (ani ostatní drahé kovy), protože zlato je samo o sobě také zbožím. Pokud by Američané platili za japonské dovozy zlatem, ve skutečnosti by vyváželi zlato. To by vyvážilo ztrátu pracovních příležitostí způsobenou dovozy, a byli bychom zpět u modelové situace. Američané by sice ztratili práci v odvětvích vyrábějících radia a televize, ale získali by nové pracovní příležitosti v těžbě zlata. Americká ekonomika by se podobala ekonomice Jihoafrické republiky, která platí za své dovozy především exportem zlata.

Jediný alternativní prostředek platby skýtají americké dolary. K čemu ale budou Japoncům dolary? Existují pouze tři možnosti: mohou nám je vrátit formou platby za naše zboží, mohou si je ponechat, nebo jimi mohou platit při obchodování s jinými zeměmi. Pokud se uchýlí k poslední možnosti, země, se kterými budou obchodovat, budou mít tři stejné možnosti: nakupování v USA, hromadění dolarů, nebo nakupování v jiných zemích, a totéž platí i pro země, se kterými obchodují. Rozdělíme-li svět na dvě části – Spojené státy a ostatní země, můžeme vidět, že původní tři možnosti se zredukují na dvě: buď se k nám papírové peníze, které posíláme do světa, vrací zpět jako platba za naše zboží, nebo nikoliv.

Předpokládejme, že dojde k „nejhoršímu“ – žádné peníze se k nám nevrátí, aby stimulovaly náš export. To by však zdaleka nebylo pohromou, jak se protekcionisté domnívají, ale ve skutečnosti úplným požehnáním! Papírové dolary, které bychom posílali do zahraničí, by zůstaly pouhým papírem, bezcenným papírem. A nemuseli bychom ani papírem příliš „plýtvat“ – mohli bychom jednoduše tisknout dolary s dodatečnými nulami. Takže, v hororovém scénáři ILGWU by nám Japonci posílali své výrobky a my bychom jim neposílali nic než ústřižky zeleného papíru s mnoha natištěnými nulami. To by byl dar jak z pohádky. Nezájem cizinců inkasovat v jejich vlastní měně by představoval ohromný dar Spojeným státům. My bychom dostali výrobky, a oni by dostali bezcenný papír!

V kontrastu s fantaziemi ILGWU a jiných protekcionistických skupin, adresáti štědrých darů obvykle netrpí nesnesitelnou agonií. Izrael dostával mnoho let německé reparace a dary ze Spojených států, a to bez znatelných škodlivých účinků. Země příjemce nemusí pozastavit vlastní výrobu. Přání jakékoli populace jsou totiž nekonečná. Kdyby Japonci věnovali každému obyvateli Spojených států Toyotu, brzy by chtěli dvě, tři nebo více Toyot. Zjevně je pro Japonce nemyslitelné (nebo kohokoli jiného), aby byli tak sebeobětaví, že by se snažili uspokojit veškerá přání amerického lidu bez jakékoli kompenzace. Pokud by uspěli v tomto nemožném úkolu, pouze tehdy by americký průmysl zkolaboval, protože každý by měl vše, co by chtěl.

V tomto fiktivním scénáři by však byl kolaps domácího průmyslu hodný uvítání, nikoli odsouzení. Lidé ve Spojených státech zanechají veškeré produkce, pouze pokud se budou domnívat, že mají dostatek materiálních věcí, a že tento stav bude trvat i v budoucnu. Taková představa nejenom není hrozná, ale byla by vítána Američany jako nejtěsnější možné přiblížení k Utopii.

Ve skutečnosti samozřejmě nebudou Japonci ani ostatní spokojeni s hromaděním dolarů, které jim dáváme jako platbu za jejich zboží. Jakmile se jejich dolarový zůstatek dostane nad úroveň, kterou si zvolili, dolary nám odevzdají zpět, čímž budou stimulovat exportní odvětví ve Spojených státech. Mohou nakupovat americké zboží a tím přímo stimulovat americké vývozy. Nebo mohou za své dolary požadovat zlato („zaútočit“ na dolar), což si vyžádá oslabení dolaru, které učiní americké zboží na světových trzích mnohem konkurenceschopnějším. Tak či onak, dolary se vrátí zpět do Spojených států a naše exportní odvětví budou stimulována. Pracovní místa ztracená kvůli levnému dovozu budou vyrovnána jejich zvýšením někde jinde, stejně jako v případu Vermontu a Floridy.

Proč by Japonci obchodovali se zemí, jejíž průmysl je méně efektivní než ten její? Přeci kvůli rozdílu mezi tím, co je nazýváno absolutní výhoda a tím, čemu se říká komparativní výhoda. Ke směně mezi dvěma stranami (státy, města, vesnice, čtvrti, ulice, osoby) dochází nikoli na základě jejich absolutní schopnosti vyrábět, nýbrž podle jejich relativní schopnosti. Klasickým příkladem je nejlepší právník ve městě, který je zároveň nejrychlejším písařem. Tento člověk má nad svou sekretářkou absolutní výhodu v poskytování právních i písařských služeb. Právník se ovšem rozhodne specializovat se na profesi, ve které má komparativní výhodu – právničina. Předpokládejme, že je stokrát lepším právníkem než jeho sekretářka, ale pouze dvakrát výkonnějším písařem. Je pro něho daleko výhodnější vydat se na dráhu právníka a najmout (obchodovat s) písařku. Sekretářka má komparativní výhodu v psaní: v porovnání s jejím zaměstnavatelem má sice pouze jednoprocentní efektivitu v poskytování právních služeb, avšak v psaní na stroji je v porovnání s ním efektivní z poloviny. Je schopna si vydělat na živobytí skrze obchod i přesto, že je slabší v obou řemeslech.

Japonsko, jak jsme si představovali, má absolutní výhodu v produkci veškerých statků. Jakmile nám však dolary vrátí výměnou za naše zboží, budeme vyvážet zboží, v jehož produkci máme komparativní výhodu. Pokud jsme pouze z poloviny dobří v produkci pšenice než Japonci, avšak ve výrobě rádií jsme dobří pouze z jedné čtvrtiny, budeme vyvážet pšenici jako platbu za dovážená radia. A všichni na tom vyděláme.

Čili bez ohledu na to, jakou situaci si představujeme – můžeme zajít i do extrému – argumenty protekcionistů se ukazují být nevhodné. Z důvodu emocionální síly jejich apelu jsou ale dovozci již dlouhou dobu hanobeni. Pro jejich vytrvalost v činnosti, která je nepochybně užitečná, bychom na ně měli hledět jako na prospěšné osoby, kterými bezesporu jsou.