Obhajoba neobhajitelného: Lichvář

Mises.cz: 01. listopadu 2011, Walter Block (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 40

Dnes se na stránkách Ludwig von Mises Institutu Česko & Slovensko setkáváte se seriálem Obhajoba neobhajitelného naposledy. Walter Block je ale plodný autor a nemusíte věšet hlavu, tisíce stran jeho textů čekají na přeložení. V nejbližší době se pokusíme udělat nezbytné editorské, korektorské a typografické práce, načež vám text této knihy nabídneme v tiskové formě i s pohlednou obálkou zde na webu. Nakonec vám ho nabídneme i v e-shopu. Jde o text, který je ve Spojených státech klasikou a bestsellerem amerického Mises Institute. Byla by tedy škoda, pokud by chyběl i v českých knihovnách a knihovničkách. Užijte si poslední díl díla!

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 17. Lichvář]

Již od biblických dob, kdy byli lichváři vyháněni z chrámů, jimi bylo pohrdáno, byli kritizováni, haněni, pronásledováni, stíháni a karikováni. Shakespeare v Kupci benátském vylíčil lichváře jako pobíhajícího Žida, jenž se snaží vymáhat svou „libru masa“. Ve filmu Zastavárník byl lichvář předmětem odporu.

Ten, kdo půjčuje peníze, společně se svými bratranci zastavárníkem a lichvářem, byl souzen mylně. Věřitelé jsou extrémně neoblíbení, přestože poskytují nezbytnou a důležitou službu.

Půjčky a úvěry existují kvůli tomu, že se lidé liší v míře časové preference (míra, za kterou jsou ochotni vyměnit peníze, které drží dnes, za peníze, které obdrží v budoucnosti). Pan A může toužit mít peníze ihned a moc se nestará o to, kolik peněz bude mít v budoucnu. Je ochotný se vzdát 200 dolarů v příštím roce za 100 dolarů dnes. Pan A má velmi vysokou míru časové preference. Na druhém konci spektra jsou lidé s velmi nízkou mírou časové preference. Pro ně jsou peníze v budoucnu skoro stejně důležité jako peníze nyní. Pan B s nízkou mírou časové preference je ochotný vyměnit pouze 102 dolarů v budoucnu za 100 dolarů nyní. Oproti panu A, který se stará spíše o současné peníze oproti penězům v budoucnu, pan B se nevzdá peněz v ruce ani za velký obnos v budoucnu. (Je třeba poznamenat, že záporná míra časové preference, tj. preference peněz v budoucnosti oproti penězům v současnosti, neexistuje. To by znamenalo, že by se člověk vzdal 100 dolarů nyní za 95 dolarů v budoucnu. To je iracionální, pokud do rozhodování nevstupuje něco jiného, než míra časové preference. Například by člověk dnes musel zakoupit ochranu peněz, ale za rok už by peníze byly v bezpečí apod. Nebo si člověk může chtít vychutnat dezert, a tak odloží jeho spotřebu až po večeři. „Desert před večeří“ je zde jiným statkem než „desert po večeři“, nehledě na to, jak moc si jsou oba statky fyzikálně podobné. Nelze tedy vyjádřit preferenci stejného statku v budoucnu oproti stejnému statku nyní.)

Přestože to není nutné, je obvyklé, že osoba s vysokou mírou časové preference (pan A) si půjčuje peníze a osoba s nízkou mírou časové preference (pan B) peníze půjčuje. Je přirozené, že si například pan A půjčí od pana B. Pan A je ochotný se za rok vzdát 200 dolarů výměnou za 100 dolarů nyní a pan B je ochotný půjčit 100 dolarů dnes za alespoň 102 dolarů příští rok. Pokud se domluví na půjčce 100 dolarů za 150 dolarů splatných za rok, oba získávají. Pan A získá rozdíl mezi 200 dolary, kterých byl ochotný se vzdát pro 100 dolarů nyní, a 150 dolary, které ve skutečnosti zaplatí. To znamená, že získá 50 dolarů. Pan B získá rozdíl mezi 150 dolary, které za rok získá, a 102 dolary, které by byl býval ochotný akceptovat za vzdání se 100 dolarů nyní, tedy získá 48 dolarů. Ve skutečnosti musí obě strany získat, protože půjčování peněz je směna jako každá jiná.

Ten, kdo půjčuje peníze, může být popsán jako někdo, kdo půjčuje svoje nebo cizí peníze ostatním. V druhém případě je prostředníkem mezi tím, kdo půjčuje, a tím, kdo si půjčuje. V každém případě je to stejně čestné jako každé jiné podnikání. Nenutí nikoho, aby s ním obchodoval, ani není nikým nucen on sám. I v tomto podnikání existují samozřejmě nepoctiví lidé, jako existují ve všech oblastech lidského života. Na půjčování peněz však není nic nepoctivého či trestuhodného per se. Některé kritiky tohoto pohledu si ale zaslouží další zkoumání.

1. „Půjčování peněz je nechvalně proslulé, protože je doprovázeno násilím. Dlužníci (či oběti) neschopní splatit své dluhy jsou často zavražděni – obvykle lichvářem.“

Lidé půjčující si peníze mají obvykle uzavřené smlouvy, se kterými plně souhlasili. Člověk je těžko obětí lichváře, když se domluvil na podmínkách smlouvy a následně nesplácí svůj závazek. Naopak, lichvář je obětí dlužníka. Pokud není splacena dlužná částka, jde o situaci rovnou krádeži. Je malý rozdíl mezi zlodějem, který se vkrade do kanceláře svého věřitele a odcizí mu peníze, a člověkem, který si tyto peníze „půjčí“ a následně je odmítá splatit. V obou případech je výsledek stejný, někdo si přivlastnil peníze, které mu nepatří.

Vražda dlužníka je stejně nespravedlivá a přehnaná reakce, jako by byla vražda zloděje. Nicméně hlavním důvodem, proč lichváři berou zákon do svých rukou a neváhají použít násilné prostředky, dokonce vraždu, je skutečnost, že půjčování peněz ovládá podsvětí. Avšak toto ovládání vzniklo prakticky na žádost veřejnosti! Když soudy odmítají přinutit dlužníky platit své oprávněné dluhy a zakazují půjčky s vysokým úrokem, potom do hry vstoupí podsvětí. Kdykoliv vláda postaví mimo zákon něco, po čem je poptávka, ať je to whisky, drogy, hazard, prostituce nebo půjčky na vysoký úrok, místo podnikatelů respektujících zákon nahradí podsvětí. Na whisky, drogách, hazardu, prostituci či půjčování peněz není nic automaticky zločinného. Tyto gangsterské metody existují pouze z důvodu zákonné prohibice daných oblastí.

2. „Peníze jsou sterilní a samy od sebe nic neprodukují. Proto je každý úrok vykořisťováním. Lichváři, kteří si účtují abnormálně vysoké úroky, patří mezi nejvíce vykořisťující osoby v ekonomice. Bohatě si zaslouží kritiku, které se jim dostává.“

Vedle schopnosti nakupovat s nimi zboží a služby nabízí vlastnění peněz nyní a ne později schopnost úniku z utrpení čekání na naplnění tužeb. Podporují produktivní investice, které na konci výpůjční doby, dokonce i po splacení úroků, vynášejí více, než vynášely dříve.

Co se týče „přehnaně vysokých“ úrokových sazeb, měli bychom pochopit, že na svobodném trhu mají úrokové míry tendenci reflektovat míry časové preference všech ekonomických aktérů. Když  je úroková míra příliš vysoká, začnou působit síly, které ji stlačí dolů. Pokud je například úroková sazba vyšší než časové preference zúčastněných osob, poptávka po úvěrech bude nižší než jejich nabídka a úroková míra bude tlačena dolů. Pokud se úroková míra nehýbe, pak to neznamená, že je příliš vysoká, ale že pouze vysoká úroková míra dokáže ustálit trh s úvěry a uspokojit časové preference ekonomických aktérů.

Kritici vysokých úrokových sazeb přemýšlejí nad „spravedlivou“ úrokovou mírou. Avšak „spravedlivá“ úroková míra nebo „spravedlivá“ cena neexistují. To je atavistický koncept a návrat do středověku, kde tuto otázku debatovali mniši vedle otázky, kolik se vejde andělů na špičku jehly. Pokud má mít doktrína „spravedlivé“ úrokové míry nějaký smysl, potom to musí být taková úroková míra, na které se dohodnou dva dospělí, což je přesně to, co se děje na svobodném trhu.

3. „Lichváři mají zhoubný vliv na chudé, kterým účtují vyšší úroky než ostatním.“

Je rozšířeným mýtem, že věřitelé jsou tvořeni prakticky pouze bohatými a dlužníci chudými. To však není pravda. To, co určuje, zdali se člověk stane věřitelem či dlužníkem, je jeho míra časové preference, nikoliv jeho příjem. Bohaté společnosti prodávající dluhopisy jsou dlužníky, protože prodej dluhopisů reprezentuje zapůjčení peněz. Většina bohatých lidí s drahou hypotékou na nemovitosti je téměř jistě čistými dlužníky a nikoliv čistými věřiteli. Na druhou stranu, každá chudá vdova nebo důchodce s malým účtem v bance je věřitelem.

Je pravda, že věřitelé účtují vyšší úrokové sazby chudým, než jaké účtují bohatým, ale taková informace může být zavádějící. Je tomu proto, že věřitele půjčují na vyšší úrok tam, kde očekávají vyšší riziko nesplacení dluhu, nehledě na bohatství dlužníka.

Jednou z možností, jak snížit riziko nesplacení, a tedy i úrok, je zajistit dluh nějakou zástavou nebo nemovitostí, které by v případě nesplacení propadly věřiteli. Vzhledem k tomu, že bohatí lidé jsou lépe schopni než chudí takto smlouvu zajistit, jejich úvěry mají nižší úrokovou sazbu. Důvodem však není to, že jsou bohatí, ale skutečnost, že věřitel v případě nesplacení neztratí tolik.

Na tom není nic neobvyklého či jedinečného. Chudí lidé platí vyšší pojistky, protože jejich domy mají méně protipožárních opatření než domy bohatých. Protože jsou více nemocní, platí vyšší zdravotní pojištění. Náklady na potraviny jsou pro ně vyšší, protože v okolí jejich domovů je vyšší kriminalita a kriminalita zvyšuje náklady na založení podniku. Je to politováníhodné, ale nejde o výsledek zášti vůči chudým. Věřitel, stejně jako zdravotní pojišťovna či obchodník s potravinami, se snaží chránit svoje investice.

Představte si výsledky zákona, který zakazuje lichvu, jež je nadefinovaná jako úroková míra vyšší než stanovená zákonodárci. Protože jsou to chudí, kdo platí vysoké úrokové sazby, zákon se v první řadě dotkne jich. Důsledkem bude poškození chudých a nakonec pomůže bohatým. Zdá se, že takový zákon je implementován na pomoc chudým proti vysokým úrokovým sazbám, ale ve skutečnosti jim znemožňuje si půjčit peníze úplně! Pokud se věřitel bude rozhodovat mezí půjčkou za úrok, který považuje za příliš nízký, a nepůjčením peněz, není složité si domyslet, kterou možnost zvolí.

Co udělá věřitel s penězi, které by býval půjčil chudým, ale nyní mu to zákon znemožňuje? Bude je půjčovat výhradně bohatým, kde má nízké riziko nesplacení. To bude mít za následek snížení úrokových sazeb pro bohaté, protože s vyšší nabídkou statku klesá na trhu jeho cena. Nezabýváme se otázkou, zda je správné zakázat či nezakázat přemrštěné úrokové sazby, ale pouze důsledky takového zákona. A ty jsou dosti zřejmě katastrofální pro chudé.