Obhajoba neobhajitelného: Nepořádník

Mises.cz: 19. dubna 2011, Walter Block (přidal Jakub Skala), komentářů: 0

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 27. Nepořádník]

[Angličtina používá výraz littering pro odhazování odpadků na ulici, v lese atd., v češtině pro tento jev neexistuje samostatný výraz, v následující kapitole tedy budeme používat slova odpad, odpadky, znečišťování, nepořádník atd. pouze v tomto smyslu.]

Nepořádník najde dnes jen málo obhájců. Je obklopen ze všech stran a čelí hlavnímu náporu různých pachatelů dobra. Rádia a televizní stanice vysílají spoty proti odhazování odpadu jako “veřejnou službu”. Sousedské a učitelsko-rodičovské asociace, kostely a občanské organizace se v názoru na problém nepořádku shodují. Filmový průmysl, který se musí vyhýbat mnoha tématům pro jejich přílišnou kontroverzi, je ve své nenávisti k nepořádku sjednocen. Nepořádek je skvělý jednotící prvek.

Existuje ale jeden malý, zdánlivě nepodstatný detail, který veškerou argumentaci proti nepořádku a nepořádníkům ničí. Odhazování odpadků se může dít pouze na veřejné místě, nikdy na soukromém. Reklamy ukazují údajná zla odhazování odpadků na dálnicích, plážích, ulicích, v parcích, v metru nebo na veřejných toaletách – vždy na veřejných místech. To ale není z toho důvodu, že by se většina odhazování odpadků děla na veřejných místech. Je tomu tak z definice. Pokud by se podobné odhazování odpadků dělo na soukromém pozemku, chápalo by se jinak. Když davy lidí opouští fotbalový stadion, kino, divadlo, koncert nebo cirkus, to, co zbude mezi sedadly a uličkami, není a nemůže být považováno za odhazování odpadků. Je to špína, zbytky, smetí ale nikoliv odhozené odpadky. Po normální pracovní době se centra našich měst zaplní hordou čističů, kteří čistí soukromé lavičky, výlohy obchodů, zahrádky restaurací, kancelářské komplexy, továrny atd. A tito čistí, nikdy nesbírají odhozené odpadky. Společně s nimi uklízí i zaměstnanci městské správy veřejné ulice a chodníky a sbírají odhozené odpadky.

Mezi zanecháváním odpadu na veřejném místě a zanecháváním odpadu na soukromém místě neexistuje reálně žádný rozdíl. Neexistuje důvod, proč bychom měli to první nazývat “odhazováním odpadu” a to druhé nikoliv, jelikož se ve skutečnosti jedná o to samé. V obou případech odpad kontaminuje proces produkce nebo spotřeby.

V některých případech je odhazování odpadu pro pozdější uklizení optimální řešení. Bylo by například příliš časově náročné, aby truhlář uklízel hobliny během práce. Je snazší a levnější nechat “odpadky” (dřevěné hobliny), aby se nahromadily na zemi a následně je na konci dne zamést. Manažer továrny by mohl spustit anti-“odpadkovou” kampaň a nutit truhláře, aby ve své blízkosti žádné hobliny neměli. Dokonce by mohl vynucovat toto nařízení pod pokutou 50 dolarů. Nicméně za těchto podmínek by jeho zaměstnanci mohli podat výpověď, nebo, pokud by neskončili s prací, by náklady na produkci enormně vzrostly a konkurence by podnikatele časem přinutila s podnikáním skončit.

Naopak v medicíně nemůže být znečišťování tolerováno. Operační sály, léčebny atp. musí být hygienicky čisté, dobře vydrhnuté a bez nečistot. Neschopnost adoptovat silnou anti-odpadkovou kampaň by vedla k finančnímu neúspěchu ve chvíli, kdy by se zjistilo, že daná instituce není dostatečně čistá.

U procesu spotřeby, například v restauracích, k anti-odpadkovým kampaním nedochází. Na zdech restaurací nejsou nápisy zakazující odhazování vidliček, ubrousků nebo kůrek od chleba. Restaurace by mohla zakázat odhazování odpadků, ale ztratila by tak zákazníky ve prospěch konkurence.

Co mají tyto zdánlivě odlišné příklady společné, je ilustrace, že na trhu jsou rozhodnutí, zda vůbec a nakolik “znečišťovat”, založena na přáních a touhách spotřebitelů! Otázka zda znečišťovat není zodpovězena jednoznačně a neplatí nějaké obecné heslo “zbavme se nepořádníků”. Místo toho funguje důsledné porovnávání nákladů a zisků, tj. nakolik má smysl dovolit odpadkům, aby se hromadily. V případě, že jsou náklady na sběr nepořádku nízké a škoda jím vzniklá je vysoká, potom existují tendence k častému uklízení odpadu a vysoké pokuty za znečišťování – tak jako tomu bylo v případu nemocnice. Pokud jsou náklady na sběr odpadků vysoké a vzniklá škoda nízká, potom existují tendence k méně častému sběru odpadu bez pokut za znečišťování. Tyto rozdílné přístupy nejsou výsledkem jakéhokoliv vládního nařízení; jsou výsledkem tržního procesu. Podnikatelé, kteří nejednají dle přesné cost-benefit analýzy, ztrácí zákazníky – buď přímo, kdy naštvaní zákazníci rovnou odejdou, nebo nepřímo, kdy vyšší provozní náklady poskytují výhody konkurenci.

Systém založený na potřebách a přáních lidí, kterých se dotýká, je velmi flexibilní. Ve všech případech byl přístup k znečišťování ušit přímo na míru dané situaci. Navíc je tento systém schopen rychle reagovat na změny, ať jsou v nákladech na sběr odpadků nebo ve velikosti škody, kterou jejich nekontrolované odhazování nadělá. Pokud by například byl do nemocnic nainstalován systém, který by výrazně snižoval náklady na uklízení nečistot, nebo pokud by se touhy zákazníků ohledně těchto nečistot výrazně změnily, manažeři nemocnic by museli změnit styl uklízení. Ty nemocnice, které by se nebyly schopné přizpůsobit novým technologiím a přáním zákazníků, by ztrácely pacienty vůči konkurenci. (Teď mluvíme o soukromých pro-ziskových nemocnicích. Veřejné nemocnice, které získávají zdroje z daní, žádnou takovou motivaci nemají.)

Na druhou stranu, pokud by se zjistilo, že plechovky od limonády a krabice od popcornu pohozené pod sedadlem na baseballovém stadionu jsou přenašeči nemocí, nebo pokud by bránily ve výhledu, pravidla na stadionu ohledně odpadu by se automaticky změnila, bez jakéhokoliv vládního nařízení.

V případě veřejného prostranství neexistuje dokonale sladěný systém reagující na potřeby a přání zákazníků. Místo toho je veřejné prostranství revírem státu a stát posuzuje požadavky zákazníků poněkud velkopanským způsobem – v podstatě je ignoruje. Státní podnik je jediný podnik, který na vyšší poptávku po znečištění reaguje umíněným odhodláním eliminovat jej, a tak se odmítá přizpůsobit přáním zákazníků a měnícím se technologiím. Zákon je zákon. Stát může fungovat tímto způsobem, protože stojí mimo trh. Nezískává zdroje na základě tržního procesu dobrovolné směny. Získává zdroje zdaňováním, procesem naprosto nereflektujícím schopnost uspokojit zákazníky.

Státní argumenty proti odhazování odpadků tkví v tom, že se jedná o nerespektování práv ostatních. Ale tento argument je nepoužitelný. Celý koncept soukromého odpadu je názorným příkladem. Pokud by odpad byl porušením práv ostatních a pokud by odpad byl odmítnutím zvažování komfortu ostatních, co s “odpadem” v restauracích, na stadionech, v továrnách, atd.? Odpad je na volném trhu způsob, kterak uspokojit touhy zákazníků po komfortu. Člověk neporušuje práva majitele restaurace vytvářením odpadu více než konzumováním objednaného jídla, jelikož je to obojí, za co platí.

Jak si vysvětlit státní selhání vést flexibilní politiku proti nepořádníkům na veřejném prostranství? Není to zcela kvůli netečnosti, ačkoliv je mnohem jednodušší něco úplně zakázat, než se s tím nějakým rozumným způsobem zabývat. Vysvětlení je, že žádná vláda, bez ohledu na to, nakolik je zainteresovaná nebo nakolik z toho může mít prospěch, nemůže udržovat flexibilní odpadovou politiku. Taková politika musí být postavena na cenovém systému – systému zisků a ztrát – aby mohla měřit náklady a výnosy znečišťování a aby tak mohla automaticky penalizovat manažery, kteří se nedokáží přizpůsobit. Pokud by vláda uzákonila systém tohoto typu, pak by to již déle nebyl státní systém, protože by se nemohl spoléhat pouze na státní bête noire – daňový systém, který naprosto nesouvisí s úspěchem při uspokojování potřeb zákazníků.

Neschopnost vlády být flexibilní může občas nabrat zvláštních obrátek. Po mnoho let neexistovalo v New York City jakékoliv omezení na majitele psů, jejichž miláčkové znečišťovali ulice a chodníky. Momentálně je v pohybu hnutí za zákaz znečišťování chodníků psími exkrementy, které spustila skupina obyvatel pod heslem “děti před psy”. Flexibilita trhu je kompletně ignorována oběma těmito frakcemi. Nikdo si neuvědomuje, že psí “odpad” může být omezen jen na určitá místa. Tato záležitost je chápána černobíle - jako volba mezi povolením odpadu všude a nebo nikde. Představte si ty blahodárné výsledky, které by se objevily, kdyby byly chodníky a ulice vlastněny soukromě. Objevila by se vyšší flexibilita, protože tržní proces by odměňoval ty podnikatele, kteří by dokázali uspokojit obě skupiny.

Někdo by mohl mít námitky proti soukromým chodníkům na základě toho, že majitelé psů by museli platit za “psí odpad”, který je nyní zdarma (za předpokladu, že není úplně zakázaný). Ale to jednoduše není pravda, protože žádný jedinec, včetně majitele psa, nemá používání chodníků zadarmo. Chodníky stejně jako všechny ostatní služby a statky poskytované vládou jsou zaplaceny obyvateli z daní! Obyvatelé neplatí pouze za zřízení chodníku, ale i za jeho opravy, údržbu, čištění atd.

Těžko předpovídat, jak přesně by volný trh v této oblasti fungoval, ale některé odhady můžeme risknout. Pravděpodobně by několik podnikavých jedinců založilo oplocený písečný prostor, který by mohli psi používat. Tito podnikatelé by měli dvě různé smlouvy – jednu s majitelem psa, která by specifikovala poplatek za užívání tohoto místa, a druhou s majitelem čistící služby, která by specifikovala náklady na úklid tohoto prostoru. Přesné umístění a počet těchto prostor by – tak jako u všech služeb – byl určen potřebami zainteresovaných lidí.

Jak bychom se měli dívat na nepořádníka ve světle státní neflexibility a zřejmého státního nedostatku zájmu v uspokojování potřeb veřejnosti? Nepořádník se chová k veřejnému majetku podobně jako by se choval k majetku soukromému, pokud by se tak mohl chovat. Konkrétně – zanechává na něm odpad. Ukázali jsme, že na tom není vnitřně nic špatného a nebýt státních zásahů, bylo by znečišťování na veřejném místě široce akceptováno tak jako na soukromém pozemku. Je to aktivita, která by měla být regulována lidskými potřebami, ne státní vyhláškou.

Musíme tedy dojít k závěru, že nepořádník je místo veřejného nepřítele ve skutečnosti hrdina. Odvaha jím vyjádřená je vzhledem k intenzivní kampani, která je proti němu namířená, značná. Co je důležitější, chování nepořádníka, který úmyslně “bere zákon do vlastních rukou”, může sloužit jako protest proti nespravedlivému systému.