Obhajoba neobhajitelného: Nevládní padělatel peněz

Mises.cz: 16. srpna 2011, Walter Block (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 11

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 14. Nevládní padělatel peněz]

Slovník definuje „padělané“ jako „falešné; zhotovené bez oprávnění; vyrobené jako imitace za účelem podvodu vydávání falešné kopie za originál.“ Padělání je tedy druhem podvodu. Obecně jde u podvodu o prodej statku či výrobku za jiný statek nebo peníze. V případě padělání peněz nejde o prodej nepravé komodity nebo výrobku, ale o prodej nepravých peněz. Takový příklad podvodu znamená krádež - stejně jako všechny ostatní. Avšak u padělání peněz existují jisté komplikace.

Důsledky padělání zcela závisejí na tom, jestli se o padělaných penězích ví. Pokud ano, potom jde krádež následujícím způsobem. Pokud je falešnost peněz odhalena před okamžikem, kdy padělat poslal peníze první oběti, je tedy chycen při činu a k samotnému aktu podvodu již nedojde (bod 1 na diagramu níže). Pokud je falešnost odhalena potom, co již byly peníze předány prvnímu příjemci, ale dříve, než je on stihnul předat druhému příjemci (bod 2 na diagramu), můžeme uzavřít, že byl první příjemce okraden. Pan B se vzdal (nefalešného) zboží výměnou za kus papíru, který byl později rozpoznán jako podvodný a bezcenný padělek. Papír zničí a nezbude mu nic.

Pokud je falešnost zjištěna až potom, co první příjemce (nevědomky) poslal peníze druhému příjemci, aniž by je druhý příjemce stihnul předat třetímu, můžeme uzavřít, že byl okraden druhý příjemce (bod 3).

Druhý příjemce tratí, protože dal prvnímu něco hodnotného a na oplátku nedostal nic. Pokud dokáže odhalit prvního příjemce, ztráta se stane komplikovanější, protože první příjemce se nedopustil podvodu nebo čehokoliv nelegitimního. Ztráta by se pravděpodobně rozdělila mezi oba dva. Samozřejmě, pokud by dokázali odhalit původního padělatele a ten by zaplatil, k žádné ztrátě by nedošlo. Pokud však není odhalen žádný z předchozích držitelů padělaných peněz, nese plnou ztrátu ten, u koho byly padělané peníze objeveny, bez ohledu na předchozí počet držitelů.

Situace je zásadně odlišná, pokud nejsou padělané peníze odhalené. Ztráty vzniklé padělanými penězi se taktéž projeví, avšak nikoliv u jednotlivce, ale poněkud komplikovaně v celé společnosti. Tyto ztráty nejsou okamžitě zjevné, protože neexistuje nikdo, kdo by ztratil celou hodnotu prostředků směněných za falešné peníze. Ale snadno si můžeme uvědomit, že vznikly ztráty – protože padělatel získal něco hodnotného, aniž by sám něco přidal zbytku společnosti. Protože v daný okamžik existuje ve společnosti pouze dané množství statků a padělatel část z tohoto množství získal skrze podvod, někdo musel na tomto podvodu tratit.

Způsob, jakým se ztráta rozprostře ve společnosti, závisí na zvýšení cen, které nově vzniklé (padělané) peníze v oběhu způsobí. Že ceny kvůli padělání peněz porostou, je předem jasné, protože se zvyšuje objem peněz v oběhu a zároveň zůstává stejně statků a služeb. Ceny však nevzrostou najednou, ani se nezvednou hladce a pravidelně. Ceny spíše vzrostou ve vlnách, stejně jako reaguje voda v bazénu na kámen rušící její rovnováhu. Nejprve ceny vzrostou v odvětví nebo oblasti, kde pracuje nebo žije první příjemce padělaných peněz.Ceny vzrostou, protože padělané peníze utracené v této oblasti jsou „navíc“; to znamená, že bez padělání by nebyly utraceny; tedy jejich první příjemce získává, protože obdržel peníze, které by bez padělání neexistovaly, a zároveň má možnost tyto peníze utratit v oblasti, kde zatím nevzrostly ceny. První příjemce tedy získává tuto výhodu (která může být podstatná, ale nesrovnatelná se ziskem samotného padělatele).

Druhý příjemce také získává, jako všichni ostatní příjemci, na začátku tohoto nekonečného dominového efektu. Vydělají všichni, kdo stačí utratit nově vzniklé peníze dříve, než vzrostou ceny. Nicméně, dříve nebo později přijde v této oblasti na řadu příjemce, který z těchto peněz nic nezíská. Stále ale ještě může peníze utratit v jiných oblastech, kde padělané peníze zatím nezvýšily ceny. Pokud se mu to podaří, na inflaci mírně vydělá, pokud ne, prodělá. V této fázi měnové expanze lidé na padělání peněz v průměru ani nevydělají, ani neprodělají.

Lidé, kteří získají padělané peníze po této fázi, nesou ztráty. Ceny vzrostly dříve, než tyto peníze získali. Existují skupiny, jako jsou vdovy nebo důchodci, kteří na padělání peněz vždy prodělají, protože jsou jejich příjmy během inflace způsobené paděláním zafixované.

Pokud je tomu tak, jak můžeme tvrdit, že je padělatel hrdina? Pokud přiznáme, že hlavním výsledkem padělání peněz je v případě odhalení podvod na tom, kdo zrovna „chytil horký brambor“, a v případě neodhalení způsobuje inflaci, která mnoho z nás poškozuje, jak můžeme považovat padělatele za hrdinu?

Důvodem pro označování soukromého padělatele peněz za hrdinu je skutečnost, že před paděláním peněz již peníze byly padělány a že „originály“, které tento soukromý padělatel padělá, jsou samy padělky. Něco jiného je tvrdit, že padělání pravých peněz je zločin, a že padělání padělaných peněz je zločin!

Možná to objasní analogie. Vzít někomu jeho oprávněně vlastněný majetek je zločin, je to neoprávněné. To ale neplatí pro neprávem držený (kradený) majetek zloděje.Takový čin nemusí být nazýván krádeží. Jinak řečeno, jednání, které se může zdát shodné s krádeží, nemusí být nelegitimní, pokud oběť nemá k odebranému majetku vlastnické právo. Pokud B ukradne něco, co vlastní A, a následně si C od B tuto věc vezme, nemůžeme označit C za zloděje. (Pro zjednodušení uvažujme, že C nemůže původního vlastníka, tedy A, vyhledat.) Násilné odebrání věci může být nelegitimní, pouze pokud měl původní vlastník k věci právo. Pokud ne, na odebrání není nic špatného.

Podobným způsobem můžeme vidět, že z nelegitimity padělání skutečných peněz nevyplývá, že by bylo nelegitimní padělat padělané peníze. Pokud je tomu tak a pokud „původní“ peníze nejsou skutečné, ale také padělané, potom může být dokázáno, že „soukromý“ padělatel nedělá nic špatného, a dokonce může být považován za hrdinu.

Tvrzení, že padělání padělaných peněz není samo o sobě nelegitimní, vyplývá z našeho chápání této situace jako obdoby krádeže od zloděje. Výše uvedená definice uvádí, že padělané je „zhotovené bez oprávnění“ a „vyrobené jako imitace za účelem podvodu vydávání falešné kopie za originál“. Takže pokud to, co padělatel kopíruje, není originál, ale padělek, potom nevydává falešnou kopii za originál. Pouze vydává falešnou kopii za falešnou kopii. A pokud „zhotovuje bez oprávnění“ znamená, že je potřeba oprávnění k originálu, potom se náš padělatel nedopouští zhotovení bez oprávnění, protože pouze zhotovuje kopie padělků.

Peníze, které kopíruje, jsou padělky. Jsou vytvářeny nesoukromým padělatelem – vládou.

Učinit tak vážné obvinění není lehké. Jakkoliv to může znít nechutně, faktem je, že vlády všude na světě vytvářejí padělky skutečných peněz – zlata a stříbra. Prakticky všechny vlády zakázaly používat skutečné peníze a povolily pouze vlastnoručně vyrobené padělky. To je srovnatelné se soukromým padělatelem, který by nejen vytvářel nové peníze do oběhu, ale také zakázal používat „státní“ peníze.

Podívejme se na peněžní systém před vstupem státu. Prostředníkem směny bylo zlato a stříbro (a papírové certifikáty, které je reprezentovaly). Vláda nemohla jednoduše přijít a zavést svou fiat měnu (peníze s nuceným oběhem, fiat peníze, měna založená na donucení císařů, králů a prezidentů, nikoliv na dobrovolném rozhodnutí lidí). Lidé by takovou měnu jednoduše nepřijali a nevzdali by se svého těžce vydělaného majetku za tyto padělky. Vláda využila k ovládnutí peněžního systému postupných kroků.

Během zlatého standardu soukromé mincovny přetvářely zlato v mince. Hmotnost těchto mincí stvrzovaly soukromé mincovny, které tím dávaly k dispozici svoji pověst přesných a poctivých společností. Prvním krokem vlády bylo převzít monopol nad kontrolou mincoven. Vláda prohlásila, že ražení mincí je doménou panovníka a že soukromým mincovnám nelze svěřit tak důležitý úkol. Vláda tak znárodnila mincovny.

Druhým krokem bylo znehodnocování. Po vyražení portrétu monarchy na minci, jako záruku váhy a kvality, byly mince „šizeny“ (označeny portrétem reprezentujícím větší váhu, než ve skutečnosti měly). Tak začalo státní padělání peněz.

Třetím krokem bylo zavedení zákonného platidla. Tento právní předpis vynucoval, aby se peníze obchodovaly v jejich nominální hodnotě, nikoliv jinak (například na bázi váhy). Mince označená jako 10 zlatých uncí mohla být ze zákona použita ke splacení dluhu 10 zlatých uncí, přestože mince doopravdy vážila pouze 8 zlatých uncí. Protesty věřitelů byly státními soudy ignorovány. Účelem takových zákonů bylo, samozřejmě, vytvořit prostředí, kde budou vládní padělky peněz přijímány.

Vláda brzy zjistila, že je to málo. Šizení peněz má svá omezení. I přes postupné nahrazování plnohodnotných mincí (takových, kde vyražená váha skutečně odpovídala váze zlata) za symbolické peníze (token coins, padělky, mince bez „kovové“ hodnoty) podvod stále nevynášel dost. I když se vláda zmocnila až 100 procent hodnoty mince, hodnota všech mincí byla omezena. Začala tak akce s mnohem větším potenciálem k padělání.

Nadešla fáze čtyři.[1] Vláda přestala s jednoduchým nahrazováním plnohodnotných peněz symbolickými a začala vytvářet mince, které reprezentovaly více zlata, než obsahovaly. Nyní už vládu v padělání neomezovalo ani množství zlatých mincí, ani množství vytěženého zlata, dokonce ani množství zlata ještě nevytěženého.

S touto novinkou vstoupilo vládní padělání do páté fáze – první „civilizované“. Státovky, dolarové bankovky atd. mohou být nyní vytvářeny zdánlivě bez omezení. Tiskařské stroje začaly pracovat na plné otáčky a současný svět začal zažívat inflaci z vládou padělaných peněz.

S šestým krokem dostaly vzpruhu vládní výdaje. Padělání peněz, jež začalo v minulé fázi, bylo podstatným „zlepšením“ od dob padělaných mincí, ale teprve vyhlídka na převzetí bank a šekových knížek nabízela skutečné zlepšení. V závislosti na povinných minimálních rezervách bankovní systém vytváří monetární expanzi prostřednictvím dobře známého „multiplikačního efektu“. Ve všech rozvinutých ekonomikách je více papírových peněz než mincí a více peněz v bankách než v papírové podobě. Převzetí bank (stejně jako monopol na ražení mincí a tištění peněz) poskytnul další prostor pro vládní padělání peněz.

Opět pod rouškou tvrzení, že volnému trhu nelze věřit, přijala vláda právní předpisy, kterými ustavila centrální banku a později Federální rezervní systém. Centrální bance byl udělen monopol na tištění papírových peněz a monetární politiku (operace na volném trhu, stanovení diskontní míry a bankovní úvěry), která má udržet celý bankovní systém v harmonickém stavu padělání.

Hlavním argumentem vlády bylo, že takzvané „svobodné“ nebo „divoké“ banky, většinou ze středozápadu, nedůsledně kryly své bankovky. A většinou to byla pravda. Avšak důvody k tomu, pocházející z období britsko-americké války roku 1812, jsou všeříkající.V době války byly v Nové Anglii nejlepší banky v celé zemi. Nicméně Nová Anglie byla také částí země, která se nejvíce bránila válce. Centrální vláda si tak musela půjčovat především od bank na středozápadě, jejichž hodnota bankovek vysoce převyšovala jejich zlaté rezervy. (Vláda si uzurpovala povinnost udržovat bankovní stabilitu, ale to se jí nedařilo.) Vláda většinu z těchto peněz (ve formě bankovek) utratila v Nové Anglii. Když se banky z Nové Anglie začaly domáhat vyplacení bankovek ze středozápadu, vláda se dále vyhýbala svým povinnostem a vyhlásila „bankovní prázdniny“, které dovolily divokým bankám nedodržovat své závazky po dobu několika let. Následné rozjaření těchto bank udělalo soukromému bankovnictví špatné jméno a poskytlo vládě důvod pro převzetí. Byla to ale sama vláda, kdo motivoval tyto banky k padělání peněz.

V této fázi vývoje zůstala vládě jen poslední otravná moucha, a s tou musel přijít sedmý krok. Některé země totiž padělaly více než jiné. Když jedna země vytváří paděláním větší inflaci než ostatní, zaplete se do problémů s platební bilancí. Pokud vláda země A padělá více než vládá země B, ceny porostou více v zemi A než v zemi B. To znamená, že importy (dovoz) do země A převýší exporty (vývoz). Bezprostředním důsledkem bude odliv zlata za země A do země B na zaplacení vyšších importů. Ale protože zlata je jen omezené množství, tento stav nevydrží napořád.

Existuje několik možných reakcí. Vládá země A může nastavit daně na import (tj. cla) nebo může vláda země B nastavit daně na export. Omezení obchodu nad určitou hranici můžou zajistit kvóty. A může devalvovat svoji měnu, čímž zlevní export a zdraží import. Nebo může B revalvovat svoji měnu s opačnými účinky. Všechny tyto reakce jsou ale problémové. Cla a kvóty jsou v rozporu s obchodem, specializací a mezinárodní dělbou práce. Devalvace a revalvace jsou ničivé a zasahují do systému mezinárodního obchodu, který byl po mnoho let budován. Navíc neřeší problém nerovnováhy a vytváří měnové krize, kdykoliv se změní relativní hodnoty jednotlivých světových měn.

Svět je nyní v sedmé fázi, proto je obtížné stopovat její vyústění. Nicméně jsou zřetelné dva směry. Jedním z nich jsou světové měnové konference, jako byla napříkald konference v Bretton Woods. Na takových konferencích se světoví padělatelé schází, aby diskutovali možné prostředky k nápravě svého jednání (a pochopitelně vůbec netuší, že v tom mají sami prsty). Obvykle diskutují nad přijetím celosvětového centrálního bankovnictví po vzoru například centrální banky Spojených států. Návrhy na mezinárodní ekvivalent amerického Federálního rezervního systému už byly předloženy. Silná světová banka takového typu by měla téměř stejnou moc nad celým světem, jako mají národní banky nad vlastními státy. Měla by pravomoc donutit všechny banky zvyšovat inflaci shodně a zajistit, aby nikdo jiný než ona sama nemohl padělat peníze. Protože ale všechna nacionalistická padělatelská centra příliš žárlivě střeží své vlastní pravomoci, doposud taková instituce nevznikla.

Alternativním systémem, který zpopularizoval Milton Friedman, je systém „plovoucích kurzů“. Tento systém funguje tak, že kdykoliv se cena nebo hodnota měny jedné ze dvou zemí odchýlí od druhé, kurz se automaticky přizpůsobí. To znamená, že hodnoty měn se v různých zemích můžou měnit v závislosti na ostatních. To je významný rozdíl oproti předchozím dohodám ze světových konferencí, ve kterých byly ceny fixní. Pokud má v  systému plovoucích kurzů země A vyšší inflaci než země B, vznikne relativní převis nabídky měny A, což povede k tlaku na snížení její ceny, odradí zemi od dovozů a zvýší atraktivitu vývozu. Velká výhoda plovoucích kurzů oproti kurzům fixním je úplná automatizace celého systému. Země se tak vyhnuly krizím, které se za systému fixních kurzů vždy čas od času objevovaly.

Nicméně oba tyto systémy jsou jen povrchním pokusem potlačit negativní účinky vyplývající z vládního padělaní peněz, a proto není ani jeden lepší než druhý. Paradoxně může být systém s více bolestivým průběhem lepší. Stejně jako bolest v těle je varováním před mnohem vážnějším zdravotním stavem a může být tedy přínosem, problémy s platební bilancí lze chápat jako varovné znamení hrozby mezinárodní inflace. Pokoušet se schovat za hromady papírů se schématy systému plovoucích kurzů jen zanechává světovou ekonomiku v područí řádící inflace. Nejen pro světovou ekonomiku, ale pro každou zemi by bylo lepší, kdyby se všechny vlády místo vymýšlení způsobů podpory padělání a následné inflace této praxe úplně vzdaly.

Člověk si nepomůže sněním o neúplatných (ha, ha) agentech Ministerstva financí, kteří oblečeni v nejlepším „FBI“ stylu oddaně eliminují padělatele a pevně hájí zákon. V televizi jejich příběhy často začínají scházením schodů v budově ministerstva. Kdyby se bývali otočili, vyšli zpátky ty schody, vešli do kanceláří svých nadřízených a pozatýkali je, podařilo by se jim dopadnout možná největší gang padělatelů, jaký kdy svět poznal.

Pokud se vrátíme k tvrzení, že soukromý padělatel je hrdina, musí splnit tři kritéria hrdinského jednání. Nesmí porušovat práva nevinných lidí; musí být prospěšný velkému množství lidí; musí jednat ve velkém osobním riziku.

O třetím bodu nemůže být pochyb. Nevládní padělatelé pracují v obrovském riziku. Vláda prohlásila jejich práci za nelegální. Ministerstvo financí vynakládá obrovské sumy na zatýkání soukromých padělatelů. Vláda je připravena stíhat všechny podezřelé z padělání a ty, kterým prokáže „vinu“, posílá do vězení. Nemůže být pochyb o tom, že kritérium „riskování“ je více než bohatě naplněno.

Dále je zřejmé, že je činnost soukromých padělatelů prospěšná pro veřejnost. Pokud by bylo nevládní padělání povoleno, rozložilo by vlastní systém vládního padělání. Do jaké míry jsou aktivní nevládní padělatelé, do takové míry je narušeno padělání ze strany vlády. A tak skutečnost, že je vládní padělání velmi škodlivé, sama o sobě poskytuje zřejmou obhajobu soukromého padělatele. (Samozřejmě nemůžeme obhajovat padělání peněz, protože je nelegální. Je pouze zajímavé vyvodit důsledky ekonomické teorie.)

Může být namítnuto, že pokud by soukromý padělatel získal moc, tak by nahradil vládu a lidé by si nepolepšili. To je samozřejmě pravda. Pravdou je ale také to, že soukromí padělatelé jsou „malé ryby“ a těmi by nepochybně zůstali. Nemůžou představovat větší než okrajový problém. Právě tato skutečnost je hlavním argumentem pro soukromé padělatele. Neškodí lidem; nejsou a nemají možnost se stát natolik silnými, aby jim škodit mohli. Jsou protiváhou obrovskému zlu ze strany vládních padělatelů. Snižují jejich sílu a tím poskytují službu velkému množství lidí. Přestože několik lidí může utrpět ztrátu, ve výsledku je činnost soukromých padělatelů více prospěšná. Navíc je třeba mít na paměti, že jejich činnost není podvodná a tedy nemorální, protože se nesnaží vydávat padělané peníze za pravé.

[1] Netvrdíme, že tyto fáze přicházely přesně za sebou a nepřekrývaly se. Rozdělení na fáze je spíše prostředkem ke snazšímu objasnění problematiky.