Obhajoba neobhajitelného: Obchodník v ghettu

Mises.cz: 28. června 2011, Walter Block (přidal Jan Zvěřina), komentářů: 0

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 21. Obchodník v ghettu]

„Jak se opovažuje účtovat tak nehorázné ceny za takové šmejdy? Obchod je špinavý, obsluha děsná a záruční list bezcenný. Nakupováním na splátky se zadlužíte do konce vašeho života. Zákazníci těchto pijavic patří mezi ty nejchudší, finančně nejnaivnější, jaké lze potkat. Jedinou možnou nápravou je zakázat vysoké ceny, nekvalitní zboží, pochybný prodej na splátky a obecně vykořisťování chudých.“

Takový je názor většiny lidí, když se jich zeptáte na „problém“ obchodníků v ghettu. A do určité míry je hodnověrný. Koneckonců, obchodníci působící v ghettu jsou převážně bohatí běloši a mezi jejich zákazníky patří především chudí členové menšinových skupin. Zboží prodávané v jejich obchodech je obvykle dražší než v jiných oblastech a má horší kvalitu. Navrhované řešení, a sice donutit obchodníky v ghettu, aby nabízeli stejné podmínky jako jejich protějšky z ostatních čtvrtí, však nemůže fungovat. Takový postup naopak uškodí lidem, kterým má dle jeho strůjců pomoci – chudým.

Je snadné namítat, že když zakážeme něco špatného, dostaneme místo toho něco dobrého. To sice zní jednoduše, ale ne vždy je to pravda. A bezesporu to není pravda v případě obchodníka v ghettu a jeho obchodních praktik. Tento povrchní argument lehkovážně ignoruje příčinu problému – proč jsou vlastně ceny v ghettu vyšší.

Ačkoli se na první pohled může zdát, že ceny v luxusních čtvrtích jsou vyšší než ceny v ghettu, není to ve skutečnosti pravda, a to z toho důvodu, že obchody v ghettu a obchody v luxusních čtvrtích fakticky neprodávají stejné zboží. Kvalita zboží prodávaného v ghettu je nižší. To platí i v případě, že se jedná o zdánlivě identický výrobek. Za láhev kečupu Heinz sice zaplatíme v luxusní čtvrti více, jenže tím, co za tamní cenu kupujeme, není jen kečup, nýbrž také výzdoba obchodu, dovážka a další služby, a také pohodlnost nakupování poblíž domova či možnost nakupování dvacet čtyři hodin denně. Takového komfortu se v ghettu buď nedočkáme vůbec, nebo pouze v omezené míře. Vezmeme-li tyto věci v úvahu, je zřejmé, že zákazník v ghettu dostane za své peníze méně muziky než zákazník v luxusní čtvrti.

To musí být pravda, protože cena požadovaná obchodníkem v ghettu zahrnuje „skryté“ provozní náklady, které ostatní obchodníky trápit nemusí. V ghettu jsou například krádeže a jiné zločiny daleko častějším jevem. Rovněž dochází k většímu množství požárů a výtržností. To se odráží ve výši pojistného, které musí majitel obchodu platit. K tomu je nezbytné připočíst zvýšené výdaje za poplašná zařízení, zámky a brány, hlídače, hlídací psy, atd.

Jelikož jsou tedy v ghettu vyšší náklady na podnikání, vyšší musí logicky být i ceny, které si obchodníci účtují. Kdyby tomu tak nebylo, obchodníci v ghettu by dosahovali nižších zisků než obchodníci v jiných čtvrtích, a proto by oblast opustili a přestěhovali svou živnost do zelenějších pastvin. Co drží ceny v ghettu vysoko, není „chamtivost“ obchodníků; všichni obchodníci, uvnitř či vně ghetta, jsou chamtiví. Ceny v ghettu jsou vysoké kvůli vysokým nákladům na provozování živnosti v této oblasti.

Ve skutečnosti existuje stálá tendence, aby se zisky z různých polí působnosti vyrovnaly, neboli přešly do ekvilibria (s ohledem na očekávané rozdíly v riziku a jiné nepeněžní výhody a nevýhody). A situace v ghettu je názorným příkladem. Jsou-li zisky v oblasti A vyšší než v oblasti B, obchodníci se stěhují z oblasti B do oblasti A. Následkem této migrace zůstane v oblasti B pouze několik obchodníků, konkurence zeslábne a zisky vzrostou. Jakmile se stále více obchodníků přesouvá do oblasti A, konkurence zde zesiluje a zisky klesají. Proto i kdyby obchodníci v ghettu v určitý okamžik dosahovali vyšších zisků než ostatní obchodníci, nemohli by se z takové situace těšit příliš dlouho. Pokud by byly v ghettu vyhlídky na dosažení zisku daleko slibnější, obchodníci by se tam nahrnuli a konkurence by následně tlačila zisky dolů, směrem k ekvilibriu. Jako odpověď na sníženou konkurenci mimo ghetto by v těchto oblastech zisky rostly, taktéž směrem k ekvilibriu.

Obchodník v ghettu jako prospěšný člověk

Nepeněžními výhodami a nevýhodami jsme se doposud nezabývali. Ony však existují. A veškeré nepeněžní výhody se nachází na straně obchodníka sídlícího mimo ghetto. Obchodník v ghettu totiž, nehledě na ohrožení života a majetku, musí navíc snášet opovržení pobouřené veřejnosti. Lidé ho nenávidí, kromě jiných důvodů, kvůli tomu, že prodává šmejdy za vysoké ceny.

Kvůli ponížení, kterého je tento obchodník obětí, musí být v ghettu rovnovážná míra zisku vyšší než v jiných oblastech. Jinými slovy, zisky se ustálí na úrovni, ve které obchodníci v ghettu dosahují vyšších zisků než ostatní obchodníci, avšak pouze do té míry, aby tento rozdíl nelákal obchodníky z jiných čtvrtí, aby se do ghetta přestěhovali. Obchodníci působící mimo ghetto nebudou motivováni přestěhovat svou živnost do ghetta, protože rozdíl v zisku není tak velký, aby je dostatečně kompenzoval za zvýšená rizika a nedůstojnosti, kterým by museli v ghettu čelit. V ghettu zůstanou pouze ti obchodníci, kterým zvýšené riziko a nedůstojnosti spojené s podnikáním v ghettu vadí nejméně. Vyšší zisk je pro ně dostatečnou kompenzací. Jinými slovy, vždy dochází k jakési přirozené selekci, na jejímž konci lidé s největší snášenlivostí rizika a příkoří v ghettu zůstanou kvůli vyššímu zisku. Ti nejméně snášenliví nebudou dostatečně kompenzováni zvýšenými zisky a začnou se poohlížet po zelenějších (bělejších) pastvinách.

Pokud se odolnost obchodníků v ghettu sníží, rovnovážná míra zisku by měla vzrůst. Pokud k růstu nedojde, obchodníci s nejnižší odolností proti urážkám ghetto opustí. Tím dojde k oslabení konkurence a zůstavší obchodníci budou moci zvýšit ceny, a tudíž i své zisky. Nárůst zisků bude takový, aby dostatečně kompenzoval zbylé obchodníky ve světle jejich zvýšené přecitlivělosti. Důvodem, proč ceny nejsou v ghettu vyšší, než ve skutečnosti jsou, je tedy to, že obchodníci mají velkou zdatnost snášet riziko, opovržení a urážky.

Ve světle těchto okolností může být obchodník v ghettu, který účtuje nehorázně vysoké ceny, považován za prospěšného člověka. Zásluhou jeho schopnosti odolávat nátlaku na jeho osobu totiž nejsou ceny vyšší, než ve skutečnosti jsou. Nebýt této schopnosti, ceny by byly ještě vyšší.

Měli bychom zvážit i jiné zarážející hledisko. Padouchem, pokud zde nějaký je, není obchodník, jehož odolnost drží ceny dole; padouchy jsou spíše ti, kteří ho zahrnují urážkami a spílají mu za vysoké ceny, které účtuje za šmejdy. Jsou to tito breptající negativističtí nabobové, jejichž zásluhou jsou ceny tak vysoké. Jsou to tito breptalové, kterými jsou obvykle místní politici a lídři komunit, usilující o moc a politickou základnu, kteří zvedají ziskový diferenciál nezbytný k udržení obchodníků v ghettu. Kdyby přestali se svými neuváženými útoky, nepeněžní nevýhody podnikání v ghettu by se zmenšily, spolu s cenovým diferenciálem a cenami v ghettu. Ačkoli to může znít paradoxně, ti, kteří si nejhlasitěji stěžují na vysoké ceny účtované obchodníky v ghettu, jsou vlastně zodpovědní za to, že ceny v ghettu jsou vyšší, než by za jiných okolností byly!

Tato analýza není omezena pouze na případy, kdy jsou obyvateli ghetta Hispánci nebo černoši a obchodníky jsou běloši. Zvýšené riziko krádeží, požáru, vandalismu a nepokojů by donutilo černocha či Portorikánce rovněž účtovat vyšší ceny. Následné urážky, jimiž by byl častován, by vyhnaly ceny dokonce ještě výše. Člen etnické menšiny by totiž musel snášet daleko palčivější kritiku – obvinění, že je zrádcem vlastní etnické skupiny. Tato analýza tudíž bude mnohem platnější, jestliže začnou černoši a Portorikánci nahrazovat bělochy v pozici obchodníků v ghettu.

Zákazy mohou pouze uškodit

Nyní můžeme posoudit dopady zákona, který by zakázal obchodníkům v ghettu účtovat vyšší ceny, než jsou obvyklé v jiných oblastech. To by jednoduše vyhnalo obchodníky pryč z ghetta! Vyšší náklady na podnikání bez možnosti kompenzace v podobě vyšších cen znamenají nižší zisky. Žádný obchodník nezůstane dobrovolně v takové obchodní situaci. Ve skutečnosti obchodníci v ghettu nezůstanou, pokud nemohou realizovat vyšší zisk než v jiných oblastech, který by je odškodnil za nepeněžní nevýhody spojené s působením v ghettu.

Pokud by takové nařízení bylo striktně vymáháno, prakticky všichni obchodníci by ghetto opustili a zkusili hledat štěstí jinde. Zůstal by pouze nepatrný zlomek z nich. Zákazníci by pak byli nuceni stát ve zbylých obchodech dlouhé fronty, což by snížilo náklady a zvýšilo zisky do té míry, aby byli obchodníci kompenzováni za vyšší provozní náklady v ghettu. To by však znamenalo, že obyvatelé ghetta by museli při každém nákupu strávit dlouhou dobu čekáním ve frontě. Je více než pravděpodobné, že by začali obchodníky zahrnovat ještě více urážkami za poskytování ještě horších služeb. Fronty v obchodech by se dokonce mohly vymknout kontrole. Za takové situace by zbylí obchodníci museli své obchody uzavřít. Obyvatelé ghetta, lídři komunit, učenci a komentátoři by následně vyčítali obchodníkům jejich odchod z oblasti.

Odchod obchodníků by způsobil bolest a utrpení kolosálních rozměrů. Obyvatelé ghetta by byli nuceni cestovat dlouhé vzdálenosti kvůli tomu, aby mohli nakoupit zboží, které dříve pořídili ve svém okolí. Platili by sice o trochu nižší ceny za mírně kvalitnější zboží, tyto výnosy by však byly více než vybalancovány zvýšenými cestovními výdaji a časem stráveným dopravou. To víme s jistotou, protože tyto možnosti jsou obyvatelům ghetta vždy otevřené. Jelikož místní lidé v současnosti preferují obchody ve svém sousedství, musejí nakupování v těchto obchodech považovat za výhodnější.

Obyvatelé ghetta by se ani nemohli mezi sebou dohodnout, že jeden bude nakupovat pro sebe i pro ostatní. To by implicitně proměnilo některé z nich v obchodníky, a ti by stáli před stejnou volbou jako předchozí obchodníci. Neexistuje důvod se domnívat, že by zapomněli na finanční podněty, které vyhnaly staré obchodníky z ghetta. Pro obyvatele ghetta by bylo jedinou možností, jak se s touto nezkrotnou situací vypořádat, vytvoření jakéhosi „nákupního družstva“, jehož členové by si navzájem vypomáhali ve svízelném úkolu nakupování. To by však znamenalo vrátit se ke způsobu života, při kterém by se zajišťování potravin stalo časově náročnou aktivitou. Namísto rozvoje schopností jako producentů a vyvlékání se z chudoby, obyvatelé ghetta by se omezili na tvorbu kolektivistických plánů, které by se po odchodu obchodníků staly nezbytnými. Důkazem neefektivnosti této alternativy je skutečnost, že není v současnosti užívána, tváří v tvář konkurenci ze strany obchodníka v ghettu.

Kdyby k tomu došlo, „progresivní síly“ městského plánování by nepochybně přišly s alternativním řešením nechat vládu obchody v ghettu znárodnit. Logika zde popírá analýzu. Jelikož je očividné, že původcem chaosu byla v první řadě vládní intervence (zákazem cenových rozdílů v ghettu), jak by mohlo řešení spočívat v další vládní intervenci?

Prvním problémem s tímto řešením je, že je nemorální. Toto řešení znamená donutit každého, aby financoval znárodněný potravinový průmysl, nezávisle na tom, zda si to přeje. Navíc omezuje svobodu občanů tím, že zabraňuje jejich vstupu do tohoto odvětví.

Druhý problém je pragmatického rázu. Na základě dostupných důkazů je zřejmé, že by takové řešení nefungovalo. Veškeré dosavadní vládní zásahy do ekonomiky se vyznačovaly neefektivitou a korupcí a důkazy naznačují, že se nejedná pouze o náhodu.

Neefektivitu je snadné vysvětlit a je poměrně široce porozuměna. Od státního „podniku“ lze očekávat neefektivitu, protože je imunní vůči tržnímu procesu selekce. Na volném trhu podnikatelé, kteří jsou schopni nejlépe uspokojit přání zákazníků, sklízí největší zisky. Naopak podnikatelé, kteří jsou nejméně efektivní, kteří poskytují zákazníkům nejmenší uspokojení, trpí ztrátami. Mají proto tendenci svého působení na trhu zanechat, a tím umožnit těm, kteří jsou nejvíce obratní v uspokojování potřeb zákazníků, aby mohli růst a expandovat. Tento nepřetržitý proces selekce nejvhodnějších zabezpečuje efektivitu podnikatelů. Jelikož je vláda vůči němu imunní, tento proces nemůže regulovat vládní ekonomické aktivity.

Úplatnost politiků je ještě mnohem snadnější pozorovat. Obtížné ale je uvědomit si, že korupce je nezbytnou součástí státního podnikání. Je obtížnější tomu porozumět kvůli našim domněnkám ohledně motivace lidí, kteří do politiky vstupují. Snadno si připustíme, že lidé podnikají, aby získali peníze, prestiž a moc. To jsou základní lidské motivace. Když ale přijde řeč na politiku, ztrácíme s touto základní poučkou kontakt. Myslíme si, že lidí vstupujících do státních služeb se tato poučka netýká. Jsou „neutrální“ a „objektivní“. Můžeme připustit, že někteří vládní úředníci jsou úplatní a jde jim o osobní zisk, ale považujeme je za výjimky potvrzující pravidlo. Trváme na tom, že základním motivem členů vlády je obětavá pomoc ostatním.

Je na čase tento mylný koncept přehodnotit. Jedinci, kteří vstupují do politiky, se ničím neliší od ostatních skupin lidí. Jsou dědici všech pokušení, kterých je naše tělo dědicem. Víme, že lze předpokládat prospěchářství ze strany podnikatelů, odborářů a jiných. Stejné lze ovšem předpokládat i na straně vládních úředníků. Ne u některých z nich, ale u všech.

Netřeba zdůrazňovat význam všech vládních selhání v oblasti potravin: zemědělské dotace, cla, minimální ceny, maximální ceny či nařízení typu „nepěstuj nic na této půdě“. Je zřejmé, že tyto programy nejsou pouze neefektivními pokusy zabezpečit veřejné blaho, ačkoli jimi jsou. Dary velkým farmářům a platby za nepěstování plodin jsou také převlečené pokusy ze strany vládních úředníků oklamat veřejnost.

Kdyby se vláda stala obchodníkem v ghettu, situace by byla daleko horší než v systému soukromých obchodníků. Obě skupiny usilují o zisk. Jediným rozdílem je, že jedna z nich má moc donutit nás je poslouchat; druhá nikoliv. Vláda nás může donutit, abychom u ní nakupovali; soukromí obchodníci o to mohou pouze soutěžit.