Obhajoba neobhajitelného: Překupník s lístky

Mises.cz: 06. září 2011, Walter Block (přidal Radim Smetka), komentářů: 1

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 12. Překupník s lístky]

Podle Websterova slovníku je „překupník“ někdo, kdo „nakupuje a prodává s cílem dosáhnout rychlého zisku,“ a „překupnictví“ jako „podvádění a okrádání druhých.“ Proto se také veřejnost dívá na „překupníky lístků“ s nelibostí.

Důvod odsuzování překupníků je snadné pochopit. Představte si návštěvníka divadla či fotbalového fanouška večer v den konání velké události, jak přijíždí a ke svému velkému zděšení zjišťuje, že musí platit 50 dolarů za sedadlo, které v předprodeji stojí 10 dolarů. Domnívá se, že tyto skandální ceny jsou stanoveny překupníky, kteří nakoupili lístky za normální ceny, a ty poté úmyslně zadrželi až do okamžiku, kdy jsou lidé dost zoufalí, aby byli ochotni zaplatit jakoukoliv požadovanou cenu. Ekonomická analýza nicméně ukazuje, že odsuzování překupníků vstupenek je nespravedlivé.

Proč existuje překupnictví? Nezbytným předpokladem existence překupnictví je pevná a neměnná nabídka lístků. Pokud by mohla nabídka vzrůst s rostoucí poptávkou, pro překupnictví by vůbec nebyl prostor. Proč by kdokoliv podporoval překupníka, kdyby si mohl koupit lístky přímo v divadle za ceníkovou cenu?

Druhou nezbytnou podmínkou je to, že je ceníková cena na vstupence uvedená. Pokud se stanovená cena na vstupence neobjeví, k překupování nemůže z definice dojít. Představme si akcie nakupované a prodávané na newyorské burze, na nichž ceny vytištěné nejsou. Je jedno, kolik jich je nakoupeno a jak dlouho jsou drženy, jak vysoko se vyšplhala cena, za níž jsou prodávány, o překupnictví zde nemůže být řeč.

Proč divadla a stadiony tisknou na lístky ceny? Proč neumožní, aby byly prodávány za jakoukoliv cenu, která se na trhu ustálí, tak jako se obchoduje pšenice na chicagském komoditním trhu či akcie na akciovém trhu? Pokud by se tak stalo, překupnictví by se tím eliminovalo. Možná je to proto, že veřejnost tištěné ceny vnímá jako jisté pohodlí; možná to lidem usnadňuje plánování rozpočtu, dovolených atd. Ať už je důvod jakýkoliv, veřejnost zjevně upřednostňuje pevně stanovené ceny. Pokud by tomu tak nebylo, organizátorům by se to nevyplatilo dělat. Tedy druhá nezbytná podmínka pro vznik překupnictví je dána existencí určitých preferencí spotřebitelů.

Třetí podmínkou, kterou je nutné zmínit, je, že cena vstupenek zvolená organizátory akce musí být nižší než „cena čistící trh“ (tedy cena, při níž je počet lidí ochotných koupit si lístek stejný, jako počet dostupných sedadel).

Ceny stanovené níže, než je cena čistící trh, jsou výzvou pro překupníky lístků. Při nižší ceně je vždy více zákazníků ochotných koupit lístek, než kolik je lístků k dispozici. Tato nerovnováha uvádí do pohybu síly, které mají tendenci tuto nerovnováhu napravit. Touha koupit si lístek u zákazníků ochotných si jej koupit bude nyní ještě silnější. Někteří z nich budou ochotni za lístek zaplatit více, než je cena vytištěná na lístku. Ceny porostou a původní nerovnováha bude vyrovnána na vyšší ceně, protože při vyšší ceně dojde k poklesu poptávaného množství.

Proč organizátoři sportovních a společenských akcí stanovují ceny lístků pod cenou čistící trh? Za prvé, nižší ceny přilákají větší publikum. Dlouhé fronty lidí čekajících na vstup do divadla či na stadion jsou bezplatnou reklamou. Jinými slovy, organizátoři se vzdávají vyšších cen v zájmu ušetření peněz, které by jinak museli utratit za reklamu. Kromě toho, organizátoři neradi zvyšují ceny lístků ze strachu z nevole diváků, protože by si tím mohli zkomplikovat prodej lístků na velkou událost či výjimečný film. Mnoho lidí vnímá pozitivně, když je cena za lístek na film „fér“ a organizátoři na to reagují. Tedy, přestože by si mohli účtovat vyšší ceny než obvykle, například když dávají „Kmotra“, neudělají to. Vědí, že by mnozí lidé odmítli napříště navštívit své kino, pokud by nyní vycítili, že se společnost pokusila „využít“ příležitosti při promítání takto oblíbeného filmu. Obdiv vůči odvaze překupníků je další, avšak méně přesvědčivou, motivací pro udržování cen pevně pod rovnovážnou úrovní. Toto vše dohromady zajistí, že tato cenová politika, která je třetí nezbytnou podmínkou překupnictví, bude pokračovat.

Při bližším pohledu na pozitivní funkce, které plní překupník vstupenek, se ukazuje, že pokud jsou ceny vstupenek pod rovnovážnou úrovní, je více zákazníků než vstupenek. Vzniká problém přidělení mála lístků mezi mnoho žadatelů. A právě v řešení tohoto problému hraje překupník vstupenek svou roli.

Předpokládejme, že je během baseballové sezóny cena průměrného lístku 5 dolarů a stadion svou kapacitu zaplní při 20000 divácích za zápas. Nicméně na „velký zápas“ na konci sezóny chce lístky 30000 lidí. Jak bude 20000 lístků rozděleno mezi 30000 lidí, kteří si je chtějí koupit? Kterých 10000 diváků z 30000 žadatelů neuspěje?

Dva základní způsoby, jak přidělit zboží, které je nedostatkové, byly ekonomy definovány jako „cenové rozdělení“ a „necenové rozdělení.“ V cenovém rozdělení je cenám umožněno růst. To je podle našeho názoru jediný férový způsob přidělování zboží, když poptávka převyšuje nabídku. Na příkladu zmíněném výše by mohla průměrná cena lístku stoupnout na 9 dolarů, pokud je to právě ta cena, při níž by 20000 lidí požadovalo 20000 lístků. Způsobů, jak zvýšit o 4 dolary průměrnou cenu lístku, je více. Spekulanti či překupníci s lístky mohou smět skoupit všechny lístky a prodat je po 9 dolarech za lístek. Nebo mohou smět koupit 2000 lístků a zbylých 18000 bude prodáno za ceníkovou cenu 5 dolarů. Ty zbylé dva tisíce pak překupníci prodají za 45 dolarů za kus, výsledná průměrná cena za lístek pak bude opět 9 dolarů. Přestože by v takovém případě byli překupníci lístků obviňováni za „nehorázně vysoké“ ceny, tato cena by byla skutečně jen výsledkem aritmetiky. Pokud je třeba dosáhnout průměrné ceny 9 dolarů za lístek k tomu, aby bylo poptávané množství zredukováno na 20000, a pokud by bylo 18000 prodáno po 5 dolarech, pak musí být zbývajících 2000 lístků prodáno po 45 dolarech.

Při necenovém rozdělení není cenám umožněno růst za účelem snížení poptávaného množství na úroveň dostupné nabídky. Přesto je možné dalšími způsoby dosáhnout stejného výsledku. Organizátoři mohou lístky prodávat stylem „kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ Dají se použít i jiné způsoby zvýhodňování k zúžení poptávaného množství – nepotismus (prodej lístků pouze příbuzným a přátelům), rasismus (prodej lístků pouze vybraným rasám), sexismus (prodej pouze mužům). Některé věkové skupiny mohou být vyňaty a všem ostatním zabráněno v koupi, nebo mohou být udělena speciální privilegia válečným veteránům či členům vybraných politických stran. Všechny tyto necenové způsoby jsou diskriminační a arbitrárním výběrem zvýhodňují jedny skupiny nad ostatními.

Zaměřme se na typickou metodu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, protože je to nejčastěji používaný způsob a také ten, který je nejčastěji považovaný za „férový“. Přestože se mají lístky prodávat až od 10:00 v den konání akce, zákazníci plni očekávání stojí ve frontě k okénku už dlouho dopředu. Někteří si stoupnou do fronty při úsvitu, někteří ve frontě tráví celou noc. Metoda „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ je tedy diskriminační vůči těm, pro něž je čekání z časových důvodů velmi problematické, vůči těm, kteří si nemohou vzít den volna z práce, či vůči těm, kteří si nemohou dovolit platit někomu jinému za čekání ve frontě místo sebe.

Zvýhodňuje cenové rozdělení, tedy překupnictví, bohaté? Musíme odpovědět nejednoznačně. Z jistého úhlu je překupnictví prospěšné pro nižší a střední vrstvu, zatímco ubližuje bohatým. Za předpokladu, že nejnižší příjmovou skupinu tvoří nezaměstnaní či zaměstnaní na částečný úvazek, mají čas a příležitost čekat ve frontě. I za předpokladu, že jsou zaměstnaní, nepřijdou o tolik, když si vezmou z práce volno. Pro tyto lidi, kteří nemají mnoho možností, skýtá překupnictví lístků příležitost si přivydělat. Neexistuje mnoho jiných příležitostí, v nichž by mohl chudý člověk začít své podnikání s tak malým kapitálem. Ve výše uvedeném případě je potřeba jen 50 dolarů na koupi deseti lístků po 5 dolarech. Za předpokladu, že se je podaří prodat po 45 dolarech za kus, zisk 400 dolarů je na světě.

Zástupcům střední třídy se to také vyplatí, tito lidé pravděpodobně nemají tolik času čekat v dlouhých frontách na lístek. Je pro ně také nákladnější (z pohledu ztráty příjmu) vzít si v práci volno, než pro člena nejnižší příjmové skupiny. Pro člena střední třídy je výhodnější koupit lístek za 45 dolarů od překupníka, spíše než čekat ve frontě a přijít o mnohem více, kdyby místo toho šel do práce. Stručně řečeno, překupnictví lístků umožňuje lidem z nejnižších příjmových skupin být placenými zástupci středně-příjmových, kteří jsou příliš časově vytížení, aby mohli stát ve frontě na levné lístky.

Bohatí lidé mají zaměstnance, kteří za ně mohou ve frontách stát, a tak nepotřebují překupníky. V jednom případě však mohou překupníci lístků pomoci i bohatým – tehdy, kdy překupník, který se na to specializuje, dokáže úkol splnit levněji, než kolik bohatého člověka stojí zaúkolovat tím svého zaměstnance. (Nemělo by být žádným překvapením, že spekulace s lístky může být prospěšná všem. Trh není žádná džungle, kde by mohli jedni vydělávat pouze na úkor druhých. Dobrovolná směna je příkladem oboustranně výhodné akce.) Pokud je mezní zisk nižší, než kolik stojí bohatého člověka vlastní zaměstnanec, vyplatí se mu nakoupit lístky u překupníka, prostředníka v podobě zaměstnance přeskočit a ušetřit tak část peněz.

Nicméně z jiného úhlu pohledu cenové rozdělení, tedy překupnictví, zvýhodňuje bohaté tím, že pro ně bude snazší koupit lístky za vysokou tržní cenu, zatímco pro ostatní lidi to bude obtížné, či dokonce nemožné. Nicméně, to je podstatou peněžní ekonomiky a s tím se musíme smířit, pokud chceme využívat výhod, které nám může pouze tento systém poskytnout.

V kapitole „Dovozce“ bude peněžní ekonomika dále hájena, protože nám umožňuje se specializovat a využívat dělby práce. Představme si kvalitu života a možnosti přežití, pokud by každý z nás byl omezen tím, co si dokáže sám vyprodukovat. Ta představa je děsivá. Naše životy závisí na obchodování s našimi partnery. Značná část lidí, pokud ne úplně všichni, by zemřela, pokud by peněžní systém skončil.

Je samozřejmě nefér umožnit bohatým získat větší podíl zboží a služeb tak, že své bohatství nenahromadí prostřednictvím trhu, ale díky pomoci státu. Nicméně, zrušením peněžního systému z důvodu zbavení bohatých jejich nelegálně získaného bohatství by bylo jako vylít vaničku i s dítětem. Řešení spočívá v zabavení neprávem nabytého majetku.

Pokud je bohatství nabyto čestně, není nic špatného na schopnosti získat větší podíl zboží a služeb, a proto je nezbytné peněžní systém zachovat. Překupník, tím že napomáhá cenovému rozdělení lístků, umožňuje bohatým získat odměnu za jejich úsilí.