Obhajoba neobhajitelného: Šovinistické prase

Mises.cz: 02. srpna 2011, Walter Block (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 3. Šovinistické prase]

Ženské emancipační hnutí je směsicí různých programů a je složené z různých skupin s rozdílnými cíli. Intelekt schopný rozlišování může některé z těchto cílů přijmout a jiné odmítnout. Bylo by pošetilé považovat různé hodnoty a postoje za stejné jen kvůli stejnému zastřešení. Názory emancipačního hnutí můžeme roztřídit do čtyř různých skupin – a každá z nich vyžaduje odlišný přístup.

Násilí páchané na ženách

Vedle vraždy je nejbrutálnějším násilným aktem znásilnění. Přesto ne vždy je v této mužské společnosti znásilnění nezákonné. Například pokud je spácháno manželem. A i když je spácháno mimo „svatost“ manželskou, zákony s ním zachází ne úplně tak, jak bychom si přáli. Kupříkladu pokud existovala jakákoliv předchozí známost mezi násilníkem a jeho obětí, soud předpokládá, že později v daném případě nemohlo jít o znásilnění. Ještě do nedávné doby bylo k prokázání znásilnění zapotřebí svědků. Nebo například pokud přátelé násilníka odpřísáhli, že měli pohlavní styk s obětí, soud označil oběť za „nemorální“ a její výpověď se tak stala prakticky bezvýznamnou. Totéž platí, pokud je obětí prostitutka. Absurdním způsobem se argumentuje, že prostitutka nemůže dělat nedobrovolně to, co během své práce dělá dobrovolně.

Jeden z nejpřitažlivějších aspektů ženského emancipačního hnutí je boj za větší tresty za znásilnění a za odškodnění obětí. Dříve zastávali lidé, kteří seděli na podobných křeslech jako dnešní feministky (tj. levičáci), lehčí tresty za znásilnění a obecně „přeochranu“ zločinců. V jejich očích byly zločiny včetně znásilnění způsobeny převážně chudobou, rozpadem rodiny, nedostatkem rekreačních zařízení apod. Jejich „řešení“ z tohoto „vhledu“ přímo vycházelo: více péče, více parků a hřišť pro znevýhodněné, poradny, terapie atd. Na rozdíl od nich feministky naléhaly na tvrdší tresty odnětí svobody pro násilníky – a co je nejhorší – bylo to jako závan čerstvého vzduchu.

Přestože je znásilnění nejvýraznějším případem, kdy se vláda účastní násilí proti ženám, existují i jiné případy. Zvažte, co způsobují zákony proti prostituci. Takové zákony zakazují dobrovolnou směnu mezi vzájemně souhlasícími dospělými. Škodí ženám, protože jim brání si čestně vydělávat. Pokud byste ani tak nevěřili, že jsou to zákony zaměřené proti ženám, zvažte fakt, že ačkoliv je prostituce ilegální jak pro zákazníka tak pro prodávajícího, muž (zákazník) není téměř nikdy potrestán, zatímco žena (prodávající) je.

Dalším příkladem je potrat. Ačkoliv už jsou možné, stále jsou potraty omezeny řadou obstrukčních pravidel. Jak úplný zákaz potratů, tak současné zákonem definované a hlídané potraty jsou v přímém rozporu s velkým morálním principem vlastnictví sebe samotného. Proto jsou návratem do otroctví, což je situace definovaná hranicemi nastavenými mezi lidmi a jejich právem na sebevlastnictví. Pokud žena vlastní své tělo, potom vlastní i svou dělohu a jen ona sama má plné a jediné právo určit, zda bude mít dítě nebo ne.

Vláda podporuje nebo se sama účastní násilí na ženách rozmanitými způsoby. Až do nedávné doby neměly ženy stejná práva jako muži v oblastech vlastnictví nebo smluv. Stále existují zákony, které brání vdaným ženám, ale nikoliv mužům, prodávat svůj majetek nebo podnikat bez svolení svých manželů. Na některých státních univerzitách jsou náročnější vstupní podmínky pro ženy než pro muže. Neslavný americký „tracking systém“ posílal na veřejných školách chlapce do „mužských“ kroužků (sportovní nebo řemeslné) a dívky do „ženských“ (vaření nebo šití).

Je důležité si uvědomit, že všechny tyto problémy mají dva společné jmenovatele: násilí páchané na ženách a skutečnost, že jsou neoddělitelně spjaty se státním aparátem. Ačkoliv to není široce přijímáno, platí to stejně tak o znásilnění a prostituci jako ostatních příkladech, které byly vyjmenovány výše. Co jiného by znamenalo říct, že žena nemá právo na potrat, na vlastnictví, na podnikání, než že ženy, které se těchto aktivit zúčastní, budou zastaveny státní mocí, pokutami nebo vězením.

Jistě, diskriminovat může vláda i jednotlivci. Ale je to pouze diskriminace ze strany vlády, co porušuje práva žen. Pokud diskriminuje jednotlivec, dělá to se svými vlastními zdroji, pod svým vlastním jménem. Ale když diskriminuje vláda, dělá to se zdroji, které vzala lidem, a ve jménu všech. To je zásadní rozdíl.

Pokud se soukromý podnik, například kino, rozhodne diskriminovat, riskuje ztrátu peněz a možný bankrot. Lidé, kteří s takovou diskriminací nesouhlasí, můžou kdykoliv přestat danou instituci sponzorovat nebo si u ní objednávat služby. Ale pokud diskriminuje stát, lidé nemají tyto možnosti a státu nehrozí bankrot. Dokonce pokud lidé, kteří jsou proti diskriminaci, mohou z dané instituce odejít a přestat platit (například studenti ze státních škol), stát má jiné cesty, jak je donutit platit nadále. Může zvednout daně a donutit je platit pod hrozbou donucení.

Dokonce i poplácání ženského pozadí je neoddělitelně spjato se stáním aparátem. Srovnejte si, co se stane, když se sexuální obtěžování vyskytne v rámci soukromého prostoru (obchodního domu) nebo pokud k němu dojde na veřejném místě (na ulici, jen blok od obchodu). Pokud je žena obtěžována na soukromém území, celá síla systému zisků a ztrát svobodného podnikání začne daný problém řešit. Je v zájmu podnikatele, aby předcházel takovému jednání a trestal ho. Pokud tak neučiní, ztratí zákazníky. Ve výsledku existuje soutěž mezi obchodními domy v zajištění pohodlného a bezpečného prostředí pro své zákazníky. Ti, kteří se postarají o největší bezpečí, si mohou užívat nejvyšších zisků. Ti, kteří selžou, ať už kvůli ignorování problému nebo kvůli neúspěchu v implementování ochranných prvků, budou mít tendenci k největším ztrátám. Samozřejmě to neznamená, že plácání a jiné útoky ustanou. Takové chování bude existovat vždy, dokud zůstanou lidé morálně nedokonalí. Ale tento systém podporuje skrze zisky a ztráty takové podnikatele, kteří jsou schopni kontrolovat situaci.

Ve srovnání s tím, co se vyskytuje na veřejném prostranství, vypadá soukromý systém jako dokonalost sama. Ve veřejném prostranství neexistuje téměř žádný podnět k řešení takového problému. Nikdo automaticky neztrácí, když je žena plácnuta nebo jinak obtěžována. Odpovědnost dostala městská policie, ale ta funguje bez motivů a následných výhod systému zisků a ztrát. Jejich platy placené z daní nejsou nijak vztaženy k jejich výkonu a nejsou nijak snižovány, když jsou v jejich oblasti obtěžovány ženy. Nyní je zřejmé, proč k většině sexuálních útoků dochází na ulicích a ne v obchodech.

Nenásilí páchané na ženách

Mnohé jednání směrem k ženám není, striktně řečeno, násilné. Například pískání, pošilhávání, vysmívání se, narážky, nežádoucí flirtování atd. (Samozřejmě je často složité dopředu určit, co je žádoucí a co nežádoucí.) Podívejte se na sexuální narážky, ke kterým průběžně mezi mužem a ženou dochází. Ačkoliv pro mnoho lidí, a zejména pro ty v ženském hnutí, není mezi tímto druhem chování a násilným jednáním rozdíl, rozdíl je mezi nimi zcela zásadní. Oboje mohou být pro ženy nepříjemné, avšak jen jedno je fyzickým útokem. To druhé nikoliv.

Existuje mnoho dalších činností, které spadají do stejné kategorie. Například sexuální vulgarismy („buchta“ nebo „prdelka“), obhajoba dvojích mravů, určitá pravidla etikety, zdůrazňování mentálních kapacit chlapců oproti dívkám, společenské opovržení žen, které se věnují „mužským“ atletickým disciplínám, „sexistická“ reklama atd.

Jsou dvě zásadní věci, na které je potřeba upozornit s ohledem na tyto a podobné aktivity, které mohou být urážlivé, ale nikoliv násilné. Zaprvé takové nenásilné jednání nemůže být legitimně postaveno mimo zákon. Jakýkoliv pokus o to zahrnuje masové porušení práv lidí. Svoboda slova znamená, že lidé smějí říkat, cokoliv chtějí, i kdyby to bylo sprosté nebo nudné.

Druhá věc je složitější a zdaleka ne tak zřejmá. Do značné míry jsou tyto odsouzeníhodné, ale nenásilné aktivity samy o sobě podporovány násilím etatistů. Například všude rozšířené státní vlastnictví a správa parků, chodníků, silnic, obchodů apod. Tato násilná aktivita, založená na nelegitimních a povinných daních, může být legitimně kritizována. Kdyby státní vlastnictví vymizelo, nepříjemné, ale legální chování, které stát podporuje, by se pomocí volného trhu vytrácelo.

Jako příklad si představme šéfa (muže), který obtěžuje svou (ženskou) sekretářku nepříjemným, ale nenásilným způsobem. Nyní porovnejme, co se stane, pokud taková situace nastane na veřejném nebo soukromém majetku. Abychom to pochopili, musíme si ujasnit pojem používaný v ekonomii trhů práce – tzv. „kompenzující rozdíly“. Kompenzující rozdíl je množství peněz, které je nutné ke kompenzování zaměstnance za duševní újmu, která je s prací spojená. Například předpokládejme, že existují dvě pracovní příležitosti. Jedna je v klimatizované kanceláři s krásným výhledem, příjemným prostředím a příjemnými kolegy. Druhá je ve vlhkém sklepě, obsazená nepříjemnými spolupracovníky. Nicméně existuje obvykle nějaký rozdíl ve mzdě, který dokáže člověka přilákat i do méně příjemné práce. Přesný obnos závisí na každém jednotlivci zvlášť. Ale každopádně existuje.

Stejně jako musí být zaplacen kompenzující rozdíl, aby zaměstnanec vzal práci ve vlhkém sklepě, stejně tak musí být zaplaceno i sekretářkám, které jsou nenásilně obtěžovány. Toto navýšení mzdy jde z kapsy zaměstnavatele, pokud jde o soukromého zaměstnavatele. Proto má velký peněžní podnět k tomu, aby krotil své chování a chování těch, kteří pro něj pracují.

Ale šéf vlády nebo vládní organizace takový růst ve mzdě ze své vlastní kapsy neplatí! Ten je placen z peněz daňových poplatníků, které nejsou sesbírány pomocí uspokojování potřeb, ale jsou shromážděny násilím. Zaměstnavatel v takové organizaci má tedy mnohem menší důvod se kontrolovat. Je tedy zřejmé, že tento druh nepříjemného, ale nenásilného obtěžování je způsoben násilným jednání vlády, výběrčího daní. Pokud by daně byly vybírány dobrovolně, potom by šéf, a to i ve vládní kanceláři, měl důvod se krotit. Přišel by o peníze, pokud by svým chováním obtěžoval zaměstnance. Ale protože je placen z násilně vybraných peněz, jeho zaměstnanci jsou mu vydáni na milost.

Stejně tak si můžeme představit dvě skupinky mužů, kteří pískají na kolemjdoucí ženy. Posmívají se jim, urážejí je, chovají se pohrdavě. Jedna skupinka se nachází na ulici, druhá na soukromém pozemku, například v restauraci nebo nákupním centru.

Kde je pravděpodobnější, že takové legitimní, ale zavrženíhodné chování skončí? Ve veřejném sektoru není v zájmu žádného podnikatele takové obtěžování ukončit. Protože předpokládáme, že takové chování je i legální, ani veřejná policie nemůže zasáhnout.

Naopak v oblasti soukromého podnikání má každý podnikatel, který doufá, že se ženy (nebo muži, kteří se staví proti takovému týrání žen) stanou jeho zákazníky, silnou motivaci takové jednání ukončit. Není proto náhodou, že se takové obtěžování téměř vždy koná na veřejných ulicích a téměř nikdy v obchodních domech, restauracích, nákupních střediscích nebo jiných zařízeních, která bojují o zisk a starají se o svou kasu.

Šovinistické prase jako hrdina

Měli bychom vzít detailně v úvahu dva těžké omyly přívrženců ženské emancipačního hnutí. Je pro jeho vlastní dobro, pokud budeme považovat šovinistické prase za hrdinu.

Zákony vynucující „stejnou mzdu za stejnou práci“. Otázkou je, samozřejmě, jak nadefinovat „stejnou práci“. Pokud je „stejná práce“ brána doslova, potom zahrnuje všechny aspekty produktivity jak v krátkém, tak v dlouhém období, včetně duševních rozdílů, diskriminace zákazníků a kolegů, schopnosti zaměstnance se vypořádat s tím, co má a nemá rád, nebo včetně odlišností samotných zaměstnavatelů. Jednoduše řečeno, pokud znamená stejná práce stejnou ziskovost pro podnikatele, musíme všechno předešlé změřit. Jenom potom budou dosahovat na svobodném trhu stejní zaměstnanci stejných mezd. Pokud jsou například ženy méně placeny než muži, přestože jsou v tomto smyslu stejně pracovití, jisté síly by byly nastaveny taky, aby nakonec zaměstnavatelé muže i ženy zaplatili stejně. Jak? Zaměstnavatel vydělá více peněz, pokud nahradí mužské pracovníky ženami. Poptávka po práci mužů klesne, sníží se jim mzdy. Poptávka po práci žen vzroste a mzdy se jim zvýší. Každý zaměstnavatel, který nahradil muže ženou, získal výhodu oproti těm, kdo to neudělali. Zisk-maximalizující zaměstnavatelé budou nepřetržitě vydělávat více než zaměstnavatelé diskriminující. Ti, kdo maximalizují zisk, budou schopni vytlačit z trhu ty, kteří diskriminují, a za jinak neměnných okolností je dovedou až k bankrotu.

Ve skutečnosti nemají zastánci stejných mezd za stejnou práci na mysli tento druh rovnosti. Jejich definice rovnosti je rovnost v letech studia, schopnostech, titulech a možná i podobné skóre v kvalifikačních testech. Nicméně lidé, kteří jsou prakticky totožní s ohledem na tato kritéria, můžou být nekonečně rozdílní ve schopnosti zaměstnavateli vydělat peníze. Představme si dva zaměstnance, muže a ženu, identické v titulech a ve skóre v testu. Je nesporným faktem, že v případě těhotenství je mnohem pravděpodobnější, že s dítětem zůstane doma žena. Není relevantní, jestli je to férové nebo ne. Co relevantní je, je objektivní skutečnost. Pokud žena zůstane doma a přeruší svou kariéru, je mnohem méně cenná pro zaměstnavatele. Tedy přestože jsou oba kandidáti stejní, výše uvedený muž je v dlouhém období produktivnější a tedy pro zaměstnavatele cennější než jeho ženský protějšek.

Je paradoxní, že mnoho důkazů o tom, že muži a ženy nejsou stejně produktivní, pochází ze samotného ženského hnutí. Existuje několik studií, ve kterých byli muži a ženy testováni nejprve odděleně a následně v soutěži mezi sebou. V určitých oddělených případech prokázaly ženy lepší vrozené schopnosti než muži. Následně skončily ženy v soutěži dohromady s muži vždy hůře. Opět je třeba zdůraznit, že nás nezajímá férovost takových situací, ale reálný efekt. Jde o to, že ženy se ve skutečném světě často setkávají s konkurencí mužů. Pokud s nimi prohrávají, potom jsou opravdu pro zaměstnavatele méně hodnotné. Pokud jsou ženy stejné s muži v testech, ale nedokážou vytvořit tolik zisku, potom by zákon o stejné mzdě za stejnou práci vyústil pro ženy v katastrofu.

Bude to katastrofální, protože zisk maximalizující motivy se převrátí vzhůru nohama. Místo trhu, kde existuje silný tlak na vyhazování mužů a jejich nahrazování ženami, budou zaměstnavatelé motivováni vyhazovat ženy a nabírat na jejich místa muže. Pokud jsou nuceni platit ženám a mužům stejné platy, ačkoliv nejsou stejně produktivní, zisky budou zvyšovány najímáním mužů až do té míry, že budou zaměstnáni jen muži. Zaměstnavatelé, kteří tíhnou k feministickému pohledu a ponechají si zaměstnané ženy, budou mít nižší zisky a ztratí postavení na trhu. Prosperovat budou ti, kteří nezaměstnávají ženy.

Je třeba zdůraznit, že u žen stejně produktivních, jako jsou muži, existuje tendence ke stejné mzdě pouze na svobodném trhu. Pouze ve svobodném podnikání existují peněžní motivy najímat vysoce produktivní a podceněné ženy, využít této výhody a tím jim automaticky zvyšovat mzdy.

Ve státním a neziskovém sektoru tyto podněty z definice chybí. Není náhodou, že prakticky veškeré mzdové zneužívání žen existuje ve vládě a neziskovém sektoru, jako jsou školy, univerzity, knihovny, nadace, sociální práce a veřejné práce. Existuje jen málo nařčení z nespravedlivě nízkých mezd v soukromém sektoru, jako je počítačový průmysl, reklama nebo média.

Antidiskriminační zákony

McSorley’s byl bar v New York City, který obsluhoval výhradně muže. Do té doby, než byl „osvobozen“. Pod vlajkou nového antidiskriminačního zákona ve státě New York byly poprvé v historii podniku obslouženy ženy. Bylo to oslavováno jako velký progresivní krok směrem k liberální, progresivní a emancipované společnosti. Základní filozofií tohoto zákona a „osvobození“ McSorley’s byla myšlenka, že je nelegitimní rozlišovat mezi zákazníky na základě pohlaví.

Pokud nejsou problémy v této filozofii ihned zřejmé, mohou být osvětleny pomocí reductio ad absurdum. Pokud bychom se striktně drželi této filozofie, potom bychom například nesměli mít oddělené toalety pro muže a ženy na veřejných místech. Lze to považovat za „diskriminační“? A oddělené koleje? A co homosexuálové? Mohli bychom je obvinit z „diskriminace“ proti ženám. A co ženy, které si vezmou muže? Nediskriminují ženy?

Tyto příklady jsou samozřejmě absurdní. Ale jsou v souladu s filozofií boje proti diskriminaci. Pokud jsou absurdní, potom je to tím, že daná filozofie je absurdní.

Je důležité si uvědomit, že všechny lidské činnosti jsou diskriminační v jediném rozumném smyslu tohoto pojmu: výběr z dostupných alternativ toho, co nejlépe slouží vlastnímu zájmu. Neexistuje žádné lidské jednání, které by se vymykalo této definici. Diskriminujeme, když si zvolíme pastu na zuby, když volíme způsob dopravy, koho si vezmeme. Diskriminace, kterou praktikuje gurmán nebo ochutnávač vína je a může být pouze tou samou diskriminací, kterou provádí všechny ostatní lidské bytosti. Jakýkoliv útok na diskriminaci je tedy pokusem omezit možnosti, které jsou všem lidem k dispozici.

Ale co s možností žen napít se v McSorley’s? Neporušovali jejich právo? Nikoliv. To, co zažily, bylo to samé, co zažívají muži, kterým odmítly jejich sexuální návrhy. Žena, která odmítne jít na rande s mužem, neporušuje jeho práva – mužova práva neobsahují vztah s ní. Pouze tu existuje možnost, nikoliv právo, tedy pokud není jeho otrokem. Stejně tak její práva neobsahují právo pít s lidmi, kteří s ní pít nechtějí. Taková práva existují pouze v otroctví. Pouze tam může pán donutit svého otroka plnit příkazy. Pokud antidiskriminační síly uspějí v rozšíření své filozofie mezi širokou veřejnost, podaří se jim uvrhnout veřejnost do okovů otroctví. Šovinistické prase tedy musíme, do té míry, do jaké je odolné vůči těmto trendům, považovat za hrdinu.