Obhajoba neobhajitelného: Ten, kdo nepřispívá na charitu

Mises.cz: 30. srpna 2011, Walter Block (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 18. Ten, kdo nepřispívá na charitu]

Jsme v zajetí názoru, že je požehnané přispívat na charitu. Je to ctnostné, slušné, dobré, spravedlivé, hodné uznání, altruistické a milé. Stejným metrem je potom měřeno odmítnutí dát na charitu. To se setkává s pohrdáním, posměchem, nedůvěrou a zhrozením. Ten, kdo odmítá přispívat na charitu, je považován za vyvrhele.

Tento společenský imperativ je podporován zástupy žebráků, organizátorů sbírek, duchovních a dalších „potřebných“ skupin. Z kazatelen a z médií nás k příspěvkům nabádají Hare Krišnové, květinové děti, mrzáci, bezmocní, chudí a sklíčení.

Přispívání na charitu není samo o sobě ničím špatným. Pokud jde o dobrovolné rozhodnutí dospělých, potom nikdo neporušuje ničí práva. Přesto existují přesvědčivé důvody, proč odmítnout přispívat na charitu. Nadto lze najít závažné nedostatky v morální filozofii, na které je taková dobročinnost postavena.

Zla charity

Jedno ze zel charity a jeden z nejvíce pádných důvodů pro odmítnutí se jí účastnit je skutečnost, že odporuje přežití lidského druhu. Podle darwinovského principu „přežití nejschopnějších“ jsou organizmy nejschopnější přežití v daném prostředí „přírodně selektovány“ (tím, že mají větší schopnost dožít se věku rozmnožování a zanechat tak potomstvo). Jedním výsledkem, z dlouhodobého hlediska, je existence druhů, které mají nejsilnější schopnost přežít v daném prostředí. To neznamená, jak je často namítáno, že silnější „vyhladí“ slabší. Pouze to označuje fakt, že silnější jsou úspěšnější v zachování druhu. Tedy že nejschopnější zachovají sami sebe a jejich druh pak vzkvétá.

Někteří lidé tvrdí, že zákon přirozeného výběru se nevztahuje na moderní společnost. Kritici poukazují na umělé ledviny, otevřené operace srdce a další vědecké výdobytky a argumentují, že Darwinův zákon přežití je přežitý. Proto lidé s nemocemi a genetickými nedostatky, které v minulosti vedly k blízké smrti, žijí a mají děti.

To ale neznamená, že Darwinův zákon neplatí. Moderní věda ho „neprolomila“, pouze změnila specifické případy, na které se dá aplikovat.

V minulosti bylo špatné srdce nebo slabé ledviny neslučitelné se životem. S příchodem moderní techniky se zdravotní potíže staly vzácnějšími a také už slouží méně jako rámec pro přírodní výběr. Co se stalo mnohem důležitějším, je schopnost přežít na přeplněné planetě. Faktory neslučitelné s přežitím mohou být alergie na kouř, nadměrná hádavost nebo bojovnost. Takové charakteristiky mohou snížit schopnost přežití člověka až do dospělosti. Takové vlastnosti snižují možnost dospět do situace (manželství, zaměstnání), ve které je možné mít potomky. Pokud bychom nechali pracovat Darwinovy zákony, tyto vlastnosti by měly tendenci vymizet. Pokud ale podporujeme charitu, tyto škodlivé vlastnosti budou přenášeny na další generaci.

Přestože je taková charita nepochybně škodlivá, je ve své soukromé podobě omezena co do rozsahu jistým druhem Darwinova zákona aplikovaného na dárce: část škodlivých účinků nesou oni sami. Jsou proto vedeni smithovskou „neviditelnou rukou“ ke snižování svých příspěvků. Pokud například rodiče činní dobročinnost ve smyslu „ušetřit hůl a rozmazlit děti“, část škodlivých důsledků jejich „charity“ se jim vrátí. Protože jsou rodiče konečnými příjemci ze strany svých rozmazlených dětí, existuje tendence je příliš nerozmazlovat. (Mnoho rodičů, kteří v šedesátých letech podporovaly své dospělé „hippie děti“, přestalo své děti podporovat ve chvíli, kdy začali cítit újmu ze své vlastní podpory.) Dalším omezením soukromé charity jsou jasně vymezené soukromé zdroje. Případ veřejné charity se až hrozivě liší.

U veřejné charity prakticky chybí jakékoliv přirozené překážky. Jen výjimečně je veřejná charita redukována na základě svých škodlivých účinků. Jmění, které má vláda k dispozici, je limitováno pouze její touhou po zdanění a schopností takové daně uvalit na neochotnou veřejnost.

Příkladem za všechny je americká zahraniční pomoc v padesátých a šedesátých letech. Vláda Spojených států zaplatila americkým farmářům vyšší než tržní cenu, čímž vytvořila obrovské přebytky, za které musela zaplatit ještě další peníze. Velké části této produkce pak byly poslány do zemí, jako je Indie, kde tento dotovaný dovoz prakticky zlikvidoval místní zemědělství.

Další škodlivé efekty vládní „dobročinnosti“ zdokumentovalo množství společenských vědců. G. William Domhoff ve své knize „The Higer Circles“ [1] ukazuje, jak dobročinné programy, jako je například odškodnění pracujících, kolektivní vyjednávání práce, pojištění v nezaměstnanosti a další sociální politiky, nebyly zavedeny a podporovány chudými, jak je často tvrzeno, ale naopak bohatými. Tyto programy totiž podporují jejich vlastní třídní zájmy. Cílem těchto státně-korporátních dobročinných programů nebyla redistribuce od bohatých k chudým, ale „nákup“ potenciálních vůdců chudých a jejich svázání s vládnoucí třídou, zatímco intelektuální třída vrhla veřejnost v přesvědčení, že jde o programy, ze kterých budou mít chudí prospěch.

Stejným způsobem ukazují Piven a Cloward v knize „Regulating the Poor“ [2], že sociální programy neslouží primárně jako pomoc chudým, ale jako prostředek k jejich útlaku. Modus operandi lze popsat tak, že sociální dávky jsou zvyšovány nikoliv ve špatných dobách, ale v dobách společenských otřesů. Naopak snižovány nejsou v dobách hojnosti, ale v dobách společenského klidu. Sociální systém je tedy jako „chléb a hry“ způsobem, jak ovládat masy.

Filozofie dobročinnosti

Navzdory výše uvedenému existují lidé, kteří vidí dobročinnost jako požehnaný stav a považují příspěvky za morální povinnost. Takoví lidé by příspěvky na charitu učinili povinné, pokud by měli tu možnost. Pokud však je akt povinný, nemůže jít o dobročinnost, protože dobročinnost je z definice dobrovolná. Člověk přispívající povinně nečiní charitativní skutek, ale je pouhou obětí zloděje.

Jádrem solidarity pro ty, kteří by ji chtěli učinit povinnou, navzdory zákonům logiky a lingvistiky, je existence povinnosti, závazku či morálního imperativu dávat těm méně šťastným. To vyplývá z předpokladu, že jsme všichni „strážci svých bratrů“.

Tato filozofie však odporuje základnímu principu morálky, a to tomu, že musí být přinejmenším možné učinit to, co je správné. Pokud se dva lidé na různých místech dostanou do potíží a potřebují Petrovu pomoc v tu samou chvíli, je nemožné, aby jim oběma Petr pomohl. Pokud Petr nemůže pomoci oběma potřebným, potom se nezachoval morálně, protože morální je pomoci svému bratru, jehož je strážcem. Petr se ani s těmi nejlepšími úmysly nemohl zachovat morálně. A pokud se, dle libovolné etické teorie, nemůže člověk s dobrými úmysly chovat morálně, potom je daná teorie nesmyslná.

Druhým základním nedostatkem ve filozofii „bratrů strážců“ je skutečnost, že vyžaduje absolutní příjmovou rovnost, ať už si to její zastánci uvědomují, či nikoliv. Vzpomeňte si, že hlásá, že je morální povinností každého, kdo má víc, sdílet s tím, kdo má méně. Adam, který má $100, věnuje Richardovi, který má $5, svých $10. Adam má teď $90 a Richard $15. Nyní se zdá, že se Adam řídil doktrínou přerozdělování. Nicméně tato filozofie hlásá, že je povinností všech lidí dávat těm, kteří mají méně, a Adam má stále více než Richard. Dávání může být ukončeno pouze ve chvíli, kdy Richard nebude mít méně než Adam.

Doktrína příjmové rovnosti, jakožto nutný důsledek filozofie bratrů strážců, nepřiznává nikomu žádné bohatství nad almužnu toho nejubožejšího člena společnosti. Proto je tato filozofie v přímé a nesmiřitelné opozici vůči přirozené ambici lidí mít se lépe. Věřící v tuto filozofii jsou roztrháni svými vlastními názory a jediným výsledkem je pokrytectví. Jak jinak lze popsat lidi, kteří se považují za strážce svých bratrů a zároveň mají dobře zásobené kuchyňky, televizi, stereo, automobil, šperky, zatímco v mnoha částech světa lidé hladovějí? Dogmaticky poukazují na svůj závazek rovnosti, ale popírají, že by s tím jejich vlastní majetek byl v jakémkoliv rozporu.

Jedním z vysvětlení je, že určitá hranice bohatství je nutná, aby si mohli udržet svá pracovní místa, která jim umožňují vydělávat peníze pro méně bohaté. Je zřejmé, že strážce svých bratrů musí vykonat určitou práci, aby jim mohl pomáhat. Jejich filozofie jistě nevyžaduje, aby hladověl.

Bohatý strážce bratrů se tak nachází v pozici otroka pod „racionálním“ otrokářem. Otrok také musí být alespoň minimálně zdravý a zabezpečený, dokonce spokojený, aby mohl pro svého pána pracovat. Bohatý strážce svých bratrů se tak ve skutečnosti zotročil ve prospěch utlačovaných, jimž pomáhá. Nahromadil dostatek bohatství, aby mohl co nejlépe sloužit svým bližním. Jeho bohatství a životní standard je akorát na úrovni, kterou by mu ponechal racionální otrokář. Podle tohoto argumentu je tak vše, co vlastní a užívá, pouhým prostředkem pro zvýšení či zachování jeho schopnosti sloužit těm, kteří byli v životě méně šťastní než on.

Může být, i když těžko, uvěřitelné, že strážce bratrů žijící v mansardě vám nelže, když vysvětluje svůj postoj těmito slovy. Co ale průměrný úředník, který žije v družstevním bytě v New York City, vydělává 17 tisíc dolarů ročně a tvrdí vám, že se chová podle filozofie strážců bratrů? Jen stěží může obhájit, že všechen svůj majetek nutně potřebuje k udržení své produktivity – zejména pokud ho může zpeněžit a výrazně tak pomoci těm, kteří to potřebují.

Přispívání na charitu může mít škodlivé účinky, daleko vzdálené od požehnané činnosti. Nadto, morální teorie, na níž charita spočívá, je protkána kontradikcemi a ze svých vyznavačů dělá pokrytce.

[1] G. William Domhoff, The Higher Circles (New York: Random House, 1970).

[2] Frances  F.  Piven  and  Richard  A.  Cloward,  Regulating  the  Poor (New York: Random House, 1971).