Obhajoba neobhajitelného: Upírač akademické svobody

Mises.cz: 05. července 2011, Walter Block (přidal Jakub Skala), komentářů: 9

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 8. Upírač akademické svobody]

Možná více než u jakéhokoliv jiné záležitosti bylo u záležitosti akademické svobody uroněno slz. Akademici jsou u této svobody dost možná výřečnější než u jakéhokoliv jiného tématu, které se dostane do jejich pozornosti. V očích některých se to zdá být rovnou úplným základem západní civilizace! Těžko přejde den bez rozhořčených prohlášení od American Civil Liberties Union (odbor amerických občanských svobod) k nějakému skutečnému nebo domnělému porušení akademické svobody. A to je jen slabý odstín ve srovnání se zlobou pracovních odborů profesionálních akademiků a učitelů.

Již dle svého názvu by se mohla zdát akademická svoboda neškodná. Rozhodně „akademici“, stejně jako všichni ostatní, by měli mít svobodu – svobodu slova, svobodu pohybu, svobodu vzít nebo opustit práci – obvyklé svobody, které si užívá každý. Ale to není to, co je frází „akademická svoboda“ myšleno. Místo toho to má velmi speciální význam – svobodu vyučovat látku předmětu jakýmkoliv způsobem, kterým si ji akademik přeje učit, navzdory všem protichůdným přáním, které může jeho zaměstnavatel vznést. „Akademická svoboda“ tedy zakazuje zaměstnavateli propustit učitele, pokud vyučuje danou látku předmětu, bez ohledu na to, nakolik sporná výuka je.

Tohle je velmi zvláštní a senzační teorie. Uvažte, co by se stalo, pokud by totéž bylo aplikováno na téměř jakékoliv jiné povolání – např. sanitační nebo instalatérské práce. „Instalatérská svoboda“ by obsahovala právo instalovat trubky a těsnění tak, jak by instalatér považoval za nejlepší. Co kdyby chtěl zákazník svoji kanalizaci udělat jinak, než je profesionální představa instalatéra? Bez doktríny „instalatérské svobody“ by mohl instalatér práci samozřejmě odmítnout. Ale při platnosti „instalatérské svobody“ by ji nemusel odmítnout. Měl by právo tuto práci vzít a přesto ji udělat svým způsobem. Měl by právo říct, že jeho názor by měl zvítězit a zákazník by neměl žádné právo ho propustit.

„Svoboda řidičů taxi“ by garantovala řidičům právo odvézt zákazníky tam, kam oni chtějí, bez ohledu na to, kam by chtěl jet platící zákazník. „Svoboda číšníků“ by dávala číšníkům právo rozhodovat, co budete vy jíst. Proč by neměli mít instalatéři, číšníci a řidiči taxi „odbornou svobodu“? Proč by měla platit výhradně pro akademiky?

Rozdíl, který údajně existuje mezi těmito povoláními a akademickou obcí je ten, že akademická obec vyžaduje svobodné bádání, neomezená práva vyjadřování a právo sledovat myšlenky, kamkoliv by mohly vést. Toto tvrzení a rozlišení samozřejmě dělají akademici. Kromě toho, že je tento argument elitářský, také postrádá důležitý bod, takový, který se nezabývá otázkou, co je zahrnuto do intelektuální aktivity. Je to nevhodnost „odborné svobody“ při vyzdvihování „práva“ zaměstnance na práci na základě čistě formálních požadavků, bez ohledu na touhy a přání zákazníků a zaměstnavatelů.

Pokud existuje akceptace tohoto elitářského argumentu, který tvrdí, že „intelektuální“ profese musí mít garantovanou svobodu nevhodnou pro jiné profese, co s ostatními profesemi, které se kvalifikují jako „intelektuální“? Co se „zdravotní svobodou“ pro doktory, „právní svobodou“ pro právníky, „uměleckou svobodou“ pro umělce atd.? „Zdravotní svoboda“ by mohla dát doktorům právo provádět operace bez toho, že je pacient schválí. Zabránilo by to pacientům propouštět doktory, s jejichž léčbou nesouhlasí? Dala by „umělecká svoboda“ umělcům právo účtovat si za jejich umění, ať je uznávané nebo není? Pokud bychom uvažovali stejným způsobem, jakým operuje „akademická svoboda“, pak odpověď na všechny tyto otázky musí znít ano. Jeden se chvěje hrůzou při myšlence na možnost, že tuto svobodu dostanou chemici, právníci nebo politici.

Co je skutečnou otázkou v záležitosti „akademické svobody“, je právo jedinců svobodně mezi sebou uzavírat dohody. Teorie akademické svobody je popření svatosti smlouvy. Šance jsou v neprospěch zaměstnavatele a udržují situaci příznivou pro akademiky. Nic to nepřipomíná více než středověký systém cechů se svými omezeními, protekcionismem a starání se o kastovní systém.

Až do této chvíle jsme uvažovali, že školy a univerzity jsou vlastněné soukromě. Svár byl v tom, že akademická svoboda porušuje vlastnická práva majitelů těchto škol.

Ale prakticky všechny vzdělávací instituce ve Spojených státech jsou vlastněny vládou, t.j. jsou kradeným majetkem. Akademická svoboda tedy může být obhajována na základě argumentu, že to je možná jediný způsob, jak může být státní kontrola vzdělávacího systému odebrána (alespoň částečně) vládnoucí třídě nebo mocenské elitě, která ji kontroluje.[1] Za předpokladu, že toto tvrzení je pravdivé, existuje mocná obrana akademické svobody.

Pod tímto pohledem by to nebyli nevinní studenti-zákazníci, kteří jsou podvedeni tvrzeními o akademické svobodě, protože to nejsou nevinní studenti-zákazníci, kdo je současně nucen zaměstnávat akademiky, které si nepřejí. Byla by to ta nikoliv nevinná vládnoucí třída, která je musí zaměstnávat. Pokud je tato teorie vládnoucí třídy správná, pak akademici, jejichž názory jsou směrem k vládnoucí třídě příznivé, nemají akademickou svobodou co získat. Udrží si svoji práci v obou případech. Jsou to ti akademici, jejichž názory nejsou v souladu s názory vládnoucí třídy, a pouze oni, kdo z toho má prospěch. Oni získávají na akademické svobodě, protože ta zabraňuje zaměstnavatelům z vládnoucí třídy je vyhodit na ideologických nebo jiných neformalistických základech.

Akademická svoboda jako taková může být považována za podvod a krádež, protože brání jedincům v právu na svobodné a dobrovolné kontrakty. Ale to, že „špatné“ prostředky mohou být použity k dobrým cílům, by nemělo vyvolat žádné překvapení.

[1] viz G. William Domhoff: The Higher Circles (New York: Random House, 1970)