Obhajoba neobhajitelného: Vyděrač

Mises.cz: 23. srpna 2011, Walter Block (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 5

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 6. Vyděrač]

[Překlad Dan Šťastný, převzato z Liberálního institutu]

Odpovědět na otázku, zda je vydírání opravdu nelegitimní, není na první pohled vůbec těžké. Jedinou odpovědí by na ni byla nejspíše jiná otázka: „Proč se na to vůbec ptáte?“ Vždyť vyděrači přeci druhé vydírají. A co může být horší? Vždyť vyděrači tají i z těch nejosobnějších tajemství těch druhých. Vyhrožují jim, že tato tajemství odhalí a zveřejní. Pouští svým obětem žilou a často je dovedou až k sebevraždě.

My si však ukážeme, že takový přístup k vyděračům nemůže obstát, zamyslíme-li se nad tímto problémem trochu hlouběji. Zjistíme, že vyrůstá z podhoubí nezpochybňovaných frází a hlubokých filosofických nedorozumění.

Co je vlastně přesně vydírání? Vydírání je nabídka k uzavření obchodu. Je to nabídka k výměně něčeho, většinou mlčení, za nějaké jiné zboží, většinou peníze. Je-li taková nabídka přijata, vyděrač mlčí a vydíraný zaplatí domluvenou částku. V případě, že je nabídka odmítnuta, může vyděrač využít své svobody slova a tajemství zveřejnit. Neděje se zde nic špatného. To jediné, k čemu dochází, je, že vyděrač nabízí své mlčení. Je-li jeho nabídka odmítnuta, neudělá vyděrač nic víc, než že využije své svobody slova.

Jediným rozdílem mezi drbnou a vyděračem je to, že vyděrač je za určitou cenu ochoten se svého úmyslu mluvit vzdát. V jistém smyslu je drbna daleko horší než vyděrač, neboť ten dal vydíranému alespoň příležitost, aby ho umlčel. Naproti tomu drbna dané tajemství zveřejní bez varování. Není na tom pak osoba, o jejíž tajemství jde, lépe, je-li v rukou vyděrače než v rukou drbny? Narazí-li na drbnu, je pro něj vše ztraceno, ale bude-li to vyděrač, může na tom jedině vydělat, v nejhorším případě na tom bude úplně stejně. Je-li cena požadovaná vyděračem nižší než hodnota tajemství, dostane vyděrač od dané osoby zaplaceno, což pro ni představuje zjevně menší zlo. Získá tak rozdíl mezi hodnotou svého tajemství a odstupným zaplaceným vyděrači. Žádá-li vyděrač více, než činí hodnota tajemství, nebude jeho požadavku vyhověno a příslušná informace se stane veřejnou. Nicméně v takovém případě na tom není daná osoba o nic hůře, čelí-li vyděrači, než by na tom bývala byla v případě, že se jejího tajemství zmocní zmíněná drbna. Je potom opravdu těžké pochopit, proč se vyděrači dostalo takové potupy a odsouzení, minimálně v porovnání s drbnou, která je většinou odbyta jen drobným opovržením a přezíravostí.

Vydírání nemusí nutně spočívat v nabídce mlčení výměnou za peníze. To je jen ten nejznámější způsob. Může být totiž definováno mnohem šířeji, jako hrozba udělat něco (co nemusí být samo o sobě ilegální) v případě, že nebudou splněny určité požadavky.

Mnoho činností na veřejné scéně do takové definice vydírání zapadá, ale namísto opovržení se jim naopak dostává veřejného uznání! Tak například nedávný bojkot hlávkového salátu je určitým druhem vydírání. Prostřednictvím takového (či jakéhokoliv jiného) bojkotu je vyhrožováno malo- i velkoobchodníkům s ovocem a zeleninou. Budou-li obchodovat s „neodborářským“ salátem, prohlašují bojkotující, budou jejich zákazníci požádáni, aby přestali společnosti takových obchodníků navštěvovat. To dokonale odpovídá zmíněné definici: hrozba, že bude podniknuto něco, co není samo o sobě ilegální, pokud nebudou jisté požadavky splněny.

A co výhrůžky, které jsou součástí vydírání? Snad více než cokoliv jiného jsou právě výhrůžky tím, co je na vydírání předmětem největšího nedorozumění a nejsilnějších obav. Na první pohled člověk tíhne k tomu, aby souhlasil s tím, že hrozba jako taková je nemorální. Například běžná argumentace proti násilí se neomezuje pouze na násilí samo o sobě, ale vztahuje se též i na hrozbu násilí. Přepadne-li lupič pocestného, postačí lupiči k tomu, aby si vynutil poslušnost, často pouze hrozba použití násilí.

Zamysleme se tedy nad různými druhy vyhrožování. Je-li vyhrožováno použitím násilí jako první, je taková hrozba odsouzeníhodná. Žádný jednotlivec totiž nemá právo proti komukoliv iniciovat použití násilí. Při vydírání je ovšem „vyhrožováno“ něčím, na co daný jednotlivec právo má! A může tím být vše od výkonu práva na svobodu slova přes odmítání nakupovat v určitých obchodech až po přesvědčování ostatních, aby dělali totéž. To, čím je vyhrožováno, není samo o sobě nezákonné, a proto není možné každou „hrozbu“ považovat za „hrozbu nelegitimní“.

Vydírání by mohlo být nelegitimní pouze v tom případě, když by existoval mezi vyděračem a vydíraným nějaký zvláštní předem dohodnutý vztah. Například osoba mající zájem na udržení nějaké informace v tajnosti může třeba při najímání právníka či soukromého detektiva trvat na tom, aby součástí jejich dohody byl zákaz šíření příslušné informace. Pokouší-li se potom tento právník či detektiv svého klienta vydírat, jednalo by se o porušení smlouvy, a teprve proto by takové vydírání mohlo být označeno jako nelegitimní. Dozví-li se však o tajemství úplně cizí osoba bez smluvního svazku tohoto typu a nabídne-li své mlčení „na prodej“, nic nelegitimního na tom pak není.

Navzdory všeobecnému odsouzení je vyděračství nutno přiznat kromě legitimity i určité pozitivní efekty. Kromě pár nevinných obětí, které se do sítí vyděračů zapletou, na kom vyděrači většinou nejvíce vydělávají? Jde hlavně o dvě skupiny. Jedna je složena ze zločinců: vrahů, zlodějů, podvodníků, defraudantů, podrazáků, násilníků a podobně. Ta druhá skupina se skládá z lidí, jejichž činnost sice není sama o sobě nezákonná, ale je v rozporu s morálkou či zvyky převládající většiny: homosexuálové, sadomasochisté, zvrhlíci, komunisté, cizoložníci a jiní. Existence vyděračství je prospěšná, i když odlišně, ve vztahu k oběma těmto skupinám.

V případě zločinců působí vydírání či jeho nebezpečí jako odrazující faktor. Zvyšuje celkové riziko spojené s kriminální činností. Kolik ze všech těch anonymních „tipů“, které policie obdrží (a jejichž hodnotu lze jen těžko vyčíslit), má přímo či nepřímo něco společného s vydíráním? Kolik zločinců tak musí provádět své zločiny na vlastní pěst, bez pomoci svých kolegů, a to i v akcích, které po spolupráci přímo volají, jenom ze strachu z možného vydírání? Nakonec jsou tu i jednotlivci, kteří nemají ke spáchání zločinu daleko (nebo, jak by řekli ekonomové, „marginální zločinci“) a jejichž rozhodnutí tím či oním směrem může ovlivnit i sebemenší okolnost. Strach z vydírání pak může být v některých případech právě tím, co je od zločinu odradí.

Kdyby bylo vydírání jako takové legalizováno, představovalo by mnohem účinnější odrazující prostředek. Jeho legalizace by bezpochyby vedla ke zvýšení počtu případů vydírání, doprovázenému tomu odpovídajícím úpadkem zločinecké obce.

Někdy se tvrdí, že tím, co snižuje kriminalitu, není trest spojený s daným zločinem, ale pravděpodobnost dopadení. Ačkoliv je tento spor v současnosti předmětem závažných diskusí o trestu smrti, postačí si na tomto místě jenom uvědomit, že existence vyděračství působí oběma směry. Zvyšuje trest spojený se zločinem, neboť zločince nutí se podělit o svou kořist s vyděračem. Zároveň však zvyšuje pravděpodobnost odhalení tím, že vyděrači vlastně rozšiřují řady policistů, občanů a všech těch, kteří nejsou vůči zločinu lhostejní. Vyděrači, kteří si často stojí velmi dobře v kriminálním světě, jsou navíc k maření zločinu ve velmi výhodném postavení. Jejich status „sounáležitosti“ překoná všechny špehy a informátory, kteří jsou nuceni svou roli předstírat. Legalizace vyděračství by tak umožnila těm, kteří se zločinem bojují, využít dvou základních sloganů boje proti kriminalitě najednou: „rozděl a panuj“ a „mezi zloději žádné důvěry“. Je tedy vcelku zřejmé, že jedním z nejdůležitějších následků legalizace vyděračství by bylo snížení kriminality, především té skutečné.

Povolení vyděračství by však mělo pozitivní vliv i na činnosti, které sice nejsou založeny na násilí, ale jsou v rozporu s morálkou společnosti jako celku. Na takové činnosti by legalizace vydírání měla osvobozující vliv. Ten je možno zčásti pocítit i nyní, v době, kdy je vydírání ještě nezákonné. Například homosexualita, která je v některých případech nezákonná, není ve skutečnosti zločinem, neboť není spojena s žádným násilím. Pro jednotlivé homosexuály může vydírání znamenat značnou újmu, a může tak být jen těžko považováno za prospěšné. Nicméně pro celou skupinu, tedy pro každého jednotlivce jako člena určité skupiny, je vydírání prospěšné tím, že v očích veřejnosti činí homosexualitu běžnější záležitostí. Donucení jednotlivých členů společensky potlačované skupiny vyjít s pravdou ven, či „přiznat barvu“, nemůže být přirozeně považováno za službu. Použití síly je přece jenom porušením individuálních práv. Přesto je ale jeho důsledkem zvýšené povědomí veřejnosti o existenci takové skupiny. Prosazením tohoto vnímání se může vydírání právem ucházet o jistou malou část zásluhy na určitém osvobození lidí, jejichž jediným zločinem je odchýlení se od společenské normy, aniž by však skutečný zločin spáchali.

Připomeneme-li si staré rčení, že „pravda osvobozuje“, uvědomíme si, že jedinou „zbraní“, se kterou může vyděrač nakládat, je pravda. Používáním pravdy jako podstaty svého vyhrožování (a jinak by to většinou ani nešlo) dává pravdě možnost proniknout na povrch, aby vykonala cokoliv dobrého či špatného, čeho jeho schopna.