Obhajoba neobhajitelného: Výrobce odpadu

Mises.cz: 05. dubna 2011, Walter Block (přidal Jakub Skala), komentářů: 0

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 28. Výrobce odpadu]

Lidé dlouho podezřívali firmy, že jejich běžnou praxí je cíleně vyrábět podřadné produkty. Byznysmani údajně nechtějí výrábět špičkové produkty s dlouhou funkčností. Místo toho vyrábí šmejdy s „vestavěným“ nebo „plánovaným“ opotřebením. Když se tyto produkty opotřebí, musí být nahrazeny a to umožňuje podnikatelům dále podnikat a prosperovat. Tato myšlenka, které se stále ačkoliv poněkud pod povrchem držíme, dostala před několika lety - s publikací knihy Waste Makers od Vance Packarda -  zbytečný, ale široce publikovaný boom.

Teorie „vestavěného“ opotřebení je mylná. A s příchodem ekologických hnutí a neo-malthusiánských vyznavačů nulového růstu populace je více než kdy jindy důležité, tento omyl zakopat hluboko pod zem. Podle zastánců přelidnění je nebo brzy bude na světě příliš mnoho lidí vzhledem k zemským zdrojům. Pohledem environmentalistů volný trh momentálně oplývá příliš mnoha zdroji. Pohledem tiché většiny je vestavěná opotřebovanost tragickou a naprosto nepotřebnou součástí tohoto plýtvání. Dohromady vzaty představují tyto skupiny intelektuální, morální a dokonce i fyzickou hrozbu zdravé a rozumné ekonomice.

Tuto kritiku začneme jednoduchým pravdivým tvrzením. Buď stojí vyprodukovat produkt „správně“ - tak, aby se neopotřeboval dříve, než má - více a nebo ne. Výrobek je šmejd, protože výrobce chce, aby jeho pracovníci vyráběli podřadné zboží, nebo protože je to tak levnější.

Opravdový příklad vestavěné opotřebovanosti je takový, kde nedochází k žádné úspoře při výrobě horšího produktu. Je to jako kdyby do jinak skvělého výrobku byla vestavěna časovaná bomba. Spotřebitel neví, kdy se má produkt sám „zničit“. Taková činnost jasně je plýváním. V ekonomické hantýrce – společnost se vzdává kvalitnějších statků, které nemají žádné alternativní využití.

Takové chování se nicméně nebude objevovat u soukromých firem, protože to není životaschopné řešení. Podnikatelé, kteří budou plánovat opotřebení tohoto typu, budou mít nižší výnosy, vyšší ztráty a nakonec zkrachují. Někteří zákazníci rozhodně přestanou nakupovat zboží od firem, které prodávají podřadné zboží za standardní ceny a místo toho budou prokazovat přízeň firmám, které prodávají standardní zboží za standardní ceny. Firma ztratí zákazníky bez jakékoliv kompenzace nižších nákladů a ostatní firmy získají její ztracené zákazníky.

Ale mnoho spotřebitelů nemá strach, produkty s vestavěným opotřebením bude úmyslně vyrábět jeden podnikatel, ale že je budou vyrábět všichni podnikatelé. V tomto případě se předpokládá, že by byl spotřebitel v pasti. Jaké by byly následky, kdyby se všichni výrobci v odvětví dohodli, že budou prodávat nekvalitní výrobky, aby vydělali na opravách a koupích dalších výrobků? Je zřejmé, že každý výrobce, který by se účastnil tohoto kartelu, by byl v pokušení zvýšit kvalitu svého zboží – jinými slovy by porušil dohodu. Jelikož všichni ostatní by vyráběli produkt stejné (nízké) kvality tak, jak se dohodli, a on by vyráběl produkty o něco lepší, získal by zákazníky a jeho zisky by vzrostly. Vzhledem k tomu, že motivem kartelu byl zisk, jeho členové ho velmi pravděpodobně nebudou dodržovat.[1]

Zadruhé firmy mimo kartel by měly velké pokušení vstoupit do odvětví. Protože pokud opět budou vyrábět zboží jen o málo lepší, přilákají zákazníky a tím pádem i zisky.

Síly vedoucí k rozpadu kartelu získávají na moci paradoxně s rostoucí úspěšností kartelu. Čím je kartel úspěšnější, tím horší je kvalita a tím snazší je pro ostatní firmy nebo pro výrobce, kteří poruší pravidla kartelu, přilákat zákazníky. I nepatrným zvýšením kvality by toho dosáhli.

Také reklama urychluje proces rozpadu kartelů, které se snaží snižovat kvalitu. Ve skutečnosti má reklama v první řadě sklon zabraňovat jejich vzniku. Reklamou si firma buduje dobré jméno značky společně pověstí. Jméno značky zastupuje určitou úroveň kvality. Pokud firma dovolí kvalitě svého produktu poklesnout, ztrácí pověst, jejíž vybudování ji stálo miliony.  

Nezávislé ratingové agentury jako Spotřebitelská unie mají také sklon zabraňovat kartelům a v případě, že se kartely objeví, mají sklon je rozbíjet. Udržováním striktních pravidel ohledně kvality zboží obeznamují tyto ratingové agentury veřejnost i při drobném poklesu kvality zboží.

Konečně, i když všichni členové kartelu dodrží dohodu a nikdo cizí nezasáhne, omezení kvality zboží má pořád větší šanci selhat než uspět, jelikož je pro všechny výrobce nemožné snížit kvalitu na naprosto stejný stupeň. Ti, kteří sníží kvalitu výrobků nejméně, získají nevyhnutelně lepší reputaci, více zákazníků a vyšší zisky. Trh bude stále testovacím terénem, který vyplije ty společnosti, které produkují podřadné zboží. Selhání v testu znamená bankrot, úspěšné složení znamená přežití.

Zdá se zřejmé, že na volném trhu nemohou kartely dlouhodobě existovat. Ale mohou existovat, a s nimi i vestavěné opotřebení produktů, když na scénu vstoupí stát. Tak například pokud má stát nějakou obdobu cechovního systému, podporuje tak kartely, protože konkurenti jsou odrazování od vstupu na trh a tak jsou chráněny zájmy těch firem, které na trhu již jsou. Jakákoliv dohoda, kterou mezi sebou uzavřeli, může být úspěšně udržována. Pokud se dohodnou, že omezí kvalitu produkce, má tato obchodní politika šanci uspět. Efekt státních zásahů můžeme vidět v mnoha odvětvích. Co třeba lékařství? Vláda na rozkaz American Medical Association (AMA) úspěšně zakázala akupunkturu. Lidé praktikující akupunkturu ohrožovali pozici licencovaných lékařů, a tak AMA, která funguje jako kartel, vyvinula velký tlak na akupunkturisty. To bylo samozřejmě v souladu s obecnou politikou udržování platů lékařů vysoko bez ohledu na kvalitu služeb. Stejným způsobem trýzní psychologové a psychiatři za pomoci vlády ty, kteří jim konkurují. Snaží se zakázat všechny ty (např. leadry skupinových setkání), kterým sami neudělili licenci.[2]

Vláda také několikrát zabránila vnitřním tlakům, které směřovaly k rozboření kartelů. Železniční kartel je ukázkovým příkladem. Členské firmy železničního kartelu souhlasily s poklesem kvantity služeb, aby zvýšily ceny. Každá společnost se snažila přilákat zákazníky tím, že snížila ceny pod dohodnutou mez. To by samozřejmě kartel zničilo. Snižování cen postupně dostalo formu cenových srážek. Ale místo toho, aby tento trend pokračoval, a tak zničil odpad-vyrábějící kartel, vláda zakázala železniční srážky cen. A železniční odvětví se z toho dodnes nevzpamatovalo.

Třetí způsob, kterým vláda přispívá k problému vestavěného opotřebení, je podpora společností, které kvůli nízké kvalitě produkovaného zboží nemohou přežít konkurenci na trhu. Velká část dotací, které vláda nabízí firmám, slouží pouze k tomu, aby podporovala firmy, které selhávají kvůli své neschopnosti sloužit zákazníkům.

Uvažujme teď druhou možnost - případ, kdy zvýšit kvalitu produktu stojí více peněz. Zde je analýza právě opačná. Tento druh plánovaného opotřebení se objevuje na nezatíženém trhu každý den, ale není v žádném případě neúsporný nebo nesmyslný! Je to nedílná součást výběru kvality produktu, který bude nabízen zákazníkům.

Uvažujte následující hypotetickou tabulku nákladů na pneumatiky a jejich očekávanou životnost.

Při nákupu pneumatik má zákazník možnost výběru mezi drahou a kvalitní pneumatikou a méně kvalitními ale levnějšími pneumatikami. Samozřejmě že se neočekává, že pneumatika za 100 korun vydrží tak dlouho jako pneumatika za 1500. Byla vyrobena tak, že se opotřebí dříve. To může být označeno jako „vestavěné“ opotřebení. Ale kde je ten zmiňovaný odpad? Nikde. Výrobci levných pneumatik nezneužívají bezmocné zákazníky. Nenutí lidi kupovat zboží nízké kvality. Vyrábějí to, co lidé chtějí. Pokud by výrobce pneumatik nízké kvality byl přesvědčen ekology, že jeho produkty jsou „nešetrné“ a přestal je vyrábět, cena pneumatik nízké kvality by jednoduše vzrostla, protože poptávka po méně kvalitních pneumatikách zůstala stejná, zatímco nabídka by poklesla. To by vytvořilo neodolatelný tlak na výrobce, aby začali znovu (nebo poprvé) vyrábět méně kvalitní pneumatiky, jelikož zisky by v tomto odvětví rostly. Takto by trh směřoval k přinesení uspokojení všem zákazníkům.

Papírové talíře mohou takové posloužit k ilustraci toho, že vestavěné „opotřebení“ není nehospodárné ve chvíli, kdy jsou produkty nízké kvality levnější než produkty vyšší kvality. Kdo by si kdy pomyslel, že bychom z vestavěného „opotřebení“ mohli vinit výrobce papírových talířů. Přesto existuje velmi podobná kombinace ceny a kvality u talířů jako u pneumatik. Člověk si může (s rostoucí cenou) vybrat papírové talíře, plastové talíře různé kvality, keramické a hliněné talíře a nakonec nejkvalitnější porcelánové talíře.

Je skutečně zvláštní, že lidé viní vestavěné opotřebení za poruchy automobilu, ale nikoliv za rapidní znehodnocení papírových ubrousků. Pro oba případy existuje kvalitnější zboží za více peněz. Volba je na zákazníkovi. Nemá o moc větší smysl stěžovat si, že se rozbije auto nízké kvality, než stěžovat si, že papírové kelímky nevydrží příliš dlouho. Levnější produkty se nevyrábí, aby vydržely stejně dlouho jako ty dražší! To je ten důvod, proč stojí méně. Je zřejmé, že vestavěné opotřebení, které reflektuje přání zákazníků, není nehospodárné.

Ale není nízká kvalita zboží nehospodárná sama o sobě, protože spotřebovává naše zdroje? I když vestavěné opotřebení není problém u papírových talířů, nejsou samy papírové talíře nehospodárné, protože používají dřevo?

Jeden problém s tímto pohledem na věc je předpoklad, že produkt nižší kvality využívá více surovin než produkt vyšší kvality. Je zřejmé, že čím menší je kvalita produktu, tím větší je šance, že bude třeba oprav či výměn. Ale na druhou stranu, produkty vyšší kvality využívají více zdrojů od počátku! Toto je ve skutečnosti souboj mezi vysokými původními náklady a nižšími náklady později u kvalitnějšího produktu a nižšími původními náklady a vyššími průběžnými náklady (opravy, …) u méně kvalitních produktů.

Na trhu se mezi těmito alternativami rozhodují spotřebitelé. Produkty se vyrábí podle toho, jak málo jsou nehospodárné pohledem zákazníka. Pokud se spotřebitelé rozhodnou, že je nehospodárné kupovat oblečení, které vydrží pět let a více, výrobci zjistí, že je profitabilnější vyrábět méně odolné, levnější oblečení. Pokud by si o to trh řekl, produkovali by výrobci oblečení třeba z papíru. Podobně kdyby chtěli zákazníci auta, která vydrží déle, výrobci by taková auta nabízeli. Nabízeli by je za vyšší cenu, pokud by si zákazníci přáli zachovat současné vychytávky a komfort. Pokud by to zákazníci chtěli, pak by výrobci nabízeli auta za stejnou cenu jako méně kvalitní auta, ale byly by bez těchto vychytávek.

Dále na volném trhu by „vyčerpávání“ surovin nepředstavovalo seriózní hrozbu. Jak se mění vzácnost jednotlivých surovin, mocné tržní síly přicházejí do hry, aby ji korigovaly. Například pokud by nabídka dřeva poklesla, jeho cena by ceteris paribus mířila vzhůru. Následkem toho by spotřebitelé nakupovali méně produktů vyrobených ze dřeva. Producenti by se snažili dřevo substituovat jinými materiály, kdekoliv by to šlo. Nábytek, lodě atd. by se vyráběly z jiných, levnějších materiálů. Nové pravděpodobně syntetické materiály by byly vynalezeny. Najednou by se začalo recyklovat „použité“ dřevo, jehož hodnota vzrostla. Starý novinový papír například by mohl projít chemickou úpravou a být znovu použit s větším úsilím. Vyšší cena dřeva by byla motivací pro podnikatele zasadit více stromů a lépe se starat o lesy. Jednoduše pokud dojde k nedostatku jednoho nebo dokonce i více zdrojů, svobodná ekonomika se automaticky přizpůsobí. Pokud se do tohoto přizpůsobujícího mechanismu – cenového systému – uměle nezasahuje, levnější suroviny budou substituovat pozici těch dražších a ty, jejichž nabídka poklesla, budou lépe zachovány.

Ale někdo by se mohl zeptat, co by se stalo, pokud by neklesla nabídka několika ale všech surovin? Co by se stalo, kdybychom vyčerpali všechny dostupné suroviny naráz? Jelikož tohle je tak trochu sci-fi, pomůžeme si trochou sci-fi i my. Ale nemůžeme uvažovat, že všechny suroviny naráz kouzelně zmizí z povrchu Země. Pokud by se tak stalo, pak bychom opravdu neměli žádnou užitečnou radu.

Aby měl tento příklad alespoň částečně smysl, nebudeme předpokládat, že všechny zdroje náhle zmizely ze světa, nebo že se země smrští, ale že všechny ekonomické zdroje jsou vyčerpány a přeměněny v popel, odpad či prach. Například nebudeme předpokládat, že uhlí kompletně zmizelo, ale že se použilo a zbyl z něj popel, prach, nečistoty a jiné chemické sloučeniny. Také budeme předpokládat, že všechny ostatní suroviny se „vyčerpaly“ ve stejném smyslu, tj. že jsou pro nás nepoužitelné.

Abychom se s touto hrůzou vyrovnali, musíme si nejprve uvědomit dvě věci. Zaprvé existují dobré důvody věřit, že zatímco budeme vyčerpávat současné zdroje energie, budou objeveny nebo vynalezeny zdroje nové. Neexistují důvody předpokládat, že se tak nestane. Lidská rasa prošla dobou kamennou, bronzovou a železnou. Když se začaly tenčit zásoby uhlí, začala se používat ropa. Po ropě přijdou další zdroje energie, pravděpodobně nukleární. Ignorovat tento technologický fenomén by bylo beznadějným pokřivováním této záležitosti.

Zadruhé si musíme uvědomit, že přímým i nepřímým zdrojem veškeré energie je Slunce. Je zdrojem každého typu energie, která je momentálně používána a bude zdrojem jakéhokoliv typu energie, kterou nám naše technologie v budoucnu dovolí produkovat. Ale samo Slunce nevydrží věčně. Když skončí Slunce, skončí i člověk – pokud nebudeme technologicky dostatečně vyspělí, abychom Slunce znovu zapnuli nebo abychom se přesídlili na jinou planetu s fungující hvězdou. Odpověď na otázku, zda budeme tyto technologie mít, až nastane čas, záleží na našich současných rozhodnutích. Pokud vytěžíme suroviny na Zemi, použijeme je, najdeme za ně náhrady a poučíme se z této exploatace, pak naše technologie budou pokračovat ve vývoji. Pokud to ale neuděláme a motivováni strachem a nevírou v naše schopnosti čelit výzvám budeme hromadit suroviny, které máme k dispozici dnes, nikam dál neporosteme. Budeme čekat jako pštrosi, až zajde slunce a skončí svět. Vzdáme se vyspělejších technologií, které může přinést pouze větší populace a využívání surovin.

[1] To platí obecně pro všechny kartely
[2] Viz například článek Sto let zdravotníckého fašismu ve Spojených státech