Obhajoba neobhajitelného: Zaměstnavatel dětí

Mises.cz: 25. října 2011, Walter Block (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 22

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 32. Zaměstnavatel dětí]

Na seznamu nepřátel společnosti lze zaměstnavatele dětí nalézt zaručeně vysoko – je krutý, s ledovým srdcem, vykořisťuje, je prohnaný a zlý. V očích veřejnosti je dětská práce téměř srovnatelná s otroctvím a zaměstnavatel dětí se nijak neliší od otrokáře.

Je důležité tento názor opravit. Spravedlnost si to žádá, jelikož většinový názor na tuto otázku je zcela mylný. Typický zaměstnavatel dětí je milý, laskavý a plný lidskosti jako kdokoliv jiný. Navíc je dětská práce čestnou institucí s dlouhou historií plnou dobrých skutků. A těmi zlými padouchy nejsou zaměstnavatelé dětí, ale spíše ti, kteří v této oblasti zakazují volný obchod. Tito „zachránci“ jsou zodpovědní za nevýslovnou bídu těch, kteří byli donuceni k nezaměstnanosti. Ačkoliv byly obrovské škody napáchány spíše v dobách, kdy byla kvůli extrémní chudobě dětská práce nezbytná, i dnes existují lidé v úzkých. Současná prohibice je nehorázným zasahováním do jejich životů.

První zásadní obhajobou tohoto názoru je skutečnost, že zaměstnavatel nikoho nenutil pro něj pracovat. Veškeré pracovní smlouvy jsou plně dobrovolné. Kdyby tomu tak nebylo a smlouva nebyla oboustranně výhodná, nedošlo by k ní.

Avšak jak může být pracovní smlouva s dítětem plně dobrovolná? Nevyžaduje plná dobrovolnost vědomí, jehož není dítě schopno? Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme zvážit, jaká je správná definice dítěte.

Jde o starodávnou otázku, která nebyla dosud plně zodpovězena. Nicméně, můžeme zvážit několik návrhů na věk oddělující dospělého od dítěte, zanalyzovat je a nakonec navrhnout alternativu.

Mezi nejzazší roky, které mají být zlomovými mezi dětstvím a dospělostí, patří ty navrhované různými náboženstvími. Věk, ve kterém dochází k přijímání, obvykle v útlém mládí či ještě dříve, je obvykle způsobem, jak náboženství definuje dospělost. Ale člověk (dítě) je v takových 13 letech, až na výjimky, relativně nezralý, bezmocný a neznalý způsobů, jak se o sebe postarat. Proto musíme tento způsob zamítnout.

Dalším kandidátem na dospělost je 18. rok života. Obvykle je vybírán, protože se v tomto věku mladý člověk stává způsobilým, přesto jsou s touto definicí spojené jisté obtíže. Můžeme začít otázkou, zdali je rozhodnutí o tom, jestli jít do války nebo ne, jednáním „dospělého“. Velmi často je rozhodnutí jít do války jednáním indikujícím prakticky opak dospělosti. Jít pouze poslouchat příkazy (což je alfou a omegou řadového vojáka) nelze považovat za znak dospělosti. Navíc odvody, ta nejméně dobrovolná instituce světa, slouží jako základna pro budoucí poslouchání rozkazů. Pokud by alespoň odvody fungovaly na dobrovolné bázi, jako je například rozhodnutí přidat se k orchestru a poslouchat (hudebně) dirigenta, potom bychom mohli nalézt nějaké jednání hodné dospělosti. Nicméně tak tomu není, a proto nemůžeme nic podobného o odvodovém věku osmnácti let říct. Dalším problémem s volbou věku 18 let je skutečnost, že naše původní hledání se zakládalo na strachu, že dítě nebude schopné dobrovolných vztahů bez pomoci. Jak bychom mohli takovou otázku uzavřít pomocí tak nedobrovolné instituce, jakou je odvod?

Možná posledním kandidátem je volební právo, které člověk získá ve 21 letech. Ale i tento věk lze podrobit tvrdé kritice. Prvním důvodem je to, že část, ne-li mnoho desetiletých má větší přehled o politických, sociálních, historických, psychologických a ekonomických souvislostech, tedy těch, které ovlivňují jeho volbu, než mnoho lidí starších 21 let. Někdo by si mohl myslet, že pokud by tomu tak bylo, určitě by existovalo nějaké hnutí za volební práva pro bystré desetileté, nebo ještě lépe pro všechny bystré děti. To by však narušovalo základní cíl, že pouze dospělí můžou volit. Prostřednictvím této argumentace v kruhu můžeme vidět, že věk 21 let je pouze arbitrárním zlomem.

Podobně můžeme vidět, že jakákoliv arbitrární hranice dospělosti nedává smysl. To, co potřebujeme, není arbitrární hranice, která by platila na všechny bez rozdílu schopností, vlastností či chování, ale spíše hranice, která by z těchto věcí vycházela. Co více, taková hranice by měla být konzistentní s libertariánským principem soukromého vlastnictví, konkrétně s právem prvotního zabrání (homesteading). Potřebujeme aplikaci tohoto principu, který dává vzniknout sebevlastnictví a soukromému vlastnictví, avšak nyní použitou na záludnou otázku toho, kdy se dítě stává dospělým.

Takovou teorii navrhnul profesor Murray N. Rothbard.  Podle Rothbarda se dítě nestává dospělým, když dosáhne jakékoliv arbitrární hranice, ale když učiní něco, čím ustaví své sebevlastnictví a vládu nad sebou samým, konkrétně když opustí domov a zvládne se samo o sebe starat. Takové kritérium, a pouze toto kritérium, je prosté všech námitek, které jsme vyslovili proti arbitrárním věkovým hranicím. Navíc není jen konzistentní s libertariánským principem prvotního zabrání, ale je jeho aplikací. Protože opuštěním domova a staráním se sám o sebe se nově dospělý stává iniciátorem - a stejně jako u toho, kdo prvotně ustaví vlastnictví, je jeho stav důsledkem jeho vlastního jednání.

Tato teorie má několik implikací. Pokud se dospělým může člověk stát pouze tím, že se sebere a ustaví svou vlastní dospělost svou vlastní vůlí, potom rodiče nemají žádné právo do tohoto rozhodnutí zasáhnout. Rodič tedy nemůže dítěti zakázat opustit rodnou domácnost. Rodiče mají různá práva a povinnosti, ale jen dokud dítě zůstává v jejich domácnosti. (To dává smysl častému rodičovskému kázání: „Dokud bydlíš u nás, tak nás budeš poslouchat!“) Ale jednou z věcí, které rodič zakázat nemůže, je možnost dítěte opustit domov. Takový zákaz by narušoval volní aspekt přechodu z dětství k dospělosti.

Je třeba poznamenat, že tato teorie přechodu z dětství k dospělosti je jediná v souladu s problémem mentálního postižení. Podle libovolných arbitrárních teorií dospělosti by mentálně postižený ve věku 50 let měl být považován za dospělého, i když zjevně není. Takové teorie pak přicházejí s dalšími arbitrárními ad hoc „výjimkami“ šitými na míru. Ale mentálně postižený není v rozporu s teorií prvotního zabrání. Protože nenabyl (a ani nebyl schopen nabýt) vlastnictví a vlastní dospělosti, jakkoliv starý mentálně postižený jednoduše není dospělým.

Nejdůležitějším důsledkem této teorie dospělosti je samozřejmě ten týkající se prohibice takzvané „dětské“ práce, kde „dítě“ je určené arbitrárním počtem let. Tento zákaz takzvané „dětské“ práce, stejně jako rodičovský zásah do rozhodnutí dětí opustit domov, efektivně odstraňuje možnost dítěte stát se dospělým. Pokud je člověku v útlém věku zakázáno pracovat, je mu tím znemožněno opustit domov a začít se starat sám o sebe. Je mu tak znemožněno „prvotně zabrat (homesteadovat) vlastní dospělost“ a musí počkat, až uběhne určitý počet let a dosáhne arbitrárně „určené“ dospělosti.

Nicméně tato teorie dospělosti nevyžaduje od zaměstnavatelů, aby dávali práci mladým lidem, kteří se snaží ustavit svou dospělost. Je samozřejmě pravdou, že dokud zaměstnavatel takového člověka nezaměstná, je mu situace ztížena obdobně, jako když je mu to zakázáno rodiči či vládou. Zásadním rozdílem ale je, že zaměstnavatelé svým odmítnutím nenarušují dobrovolnou povahu přechodu z dětství do dospělosti. Je tomu tak, protože skutečná dobrovolnost vyžaduje dobrovolné rozhodnutí obou stran dohody. Souhlasit musí jak zaměstnanec, tak zaměstnavatel. Každopádně se zaměstnavatel k ničemu neupsal a bez dobrovolného upsání se k jakýmkoliv povinnostem neexistuje žádná morální povinnost zaměstnavatele směrem k mladistvému. (Zaměstnavatelé budou samozřejmě zaměstnávat mladistvé, kdykoliv budou cítit, že se jim to vyplatí, jak to ostatně dělají vždy, pokud jim to zákon nezakazuje.)

Ukončit prohibici dětské práce není důležité jen pro dobro dětí a jejich mírumilovný přechod k dospělosti, je také nesmírně důležitý pro malé, ale rostoucí hnutí za „osvobození dětí“. Zákaz pracovních příležitostí musí být ukončen, pokud mají být děti skutečně osvobozeni od svých rodičů, zatímco u nich přebývají. Jakou cenu by mělo právo opustit domov, pokud by se mladistvý nemohl začít sám živit? Právo „zbavit“ se rodičů, pokud začnou člověka omezovat, je zcela narušeno zákony proti dětské práci.

Může být pracovní smlouva s pouhým „dítětem“ skutečně dobrovolná, pokud zvážíme jeho věk, nedostatek zkušeností atd.? Odpověď zní ano. Člověk, každý člověk, který byl schopný opustit svůj domov a pokusil se sám živit, je schopný uzavřít smlouvu na skutečně dobrovolné bázi, protože již není dítětem. Jak jsme viděli, opačná odpověď ve skutečnosti zabraňuje mladým lidem začít se živit vlastní prací a stát se dospělými. Jejich jedinou možností je počkat určitý arbitrární počet let, který „společnost“ ve své nekonečné moudrosti určila za nutný k dosažení dospělosti.

Nicméně, existují i jiné námitky k legalizaci „dětské“ práce. Říká se, že zoufalý mladík, přestože již ustavil svou dospělost, bude využíván zaměstnavateli; že zaměstnavatel bude „vydělávat“ na utrpení, ve kterém se mladík ocitnul.

Avšak bylo by mnohem škodlivější, pokud by mu byl jediný, přestože bezútěšný zdroj zaměstnání legislativně odstraněn. Navzdory skutečnosti, že zaměstnavatel může být krutý, práce mizerná a mzda nízká, bylo by mnohem škodlivější mu tuto příležitost zakázat. Pokud existují jiné, výhodnější alternativy, mladý člověk je využije, ať už mu zákon umožňuje volbu přijmout nebo odmítnout nepříznivou práci nebo ne. Pokud neexistují žádné jiné možnosti, zákon proti dětské práci mu toto jedinou příležitost, přestože nepříznivou, zakáže.

Ve svobodné tržní společnosti zaměstnavatel nemůže využít utrpení mladíka ve svůj prospěch, čímž myslíme, že mu nemůže platit menší mzdu, než je jeho mezní produktivita. Jak jsme viděli v kapitole o nenažraném kapitalistickém praseti, na otevřeném trhu existují mocné síly, které mají tendenci srovnávat všechny mzdy až k úrovni produktivity daného pracovníka.

Nicméně, jakkoliv opuštěný a bezmocný může mladý člověk hledající práci být, není to chybou zaměstnavatele. I v případě velmi extrémní nouze a „nedostatku vyjednávací pozice“ pracovníka, a i kdyby se zaměstnavateli podařilo „toho využít“ (a jak jsme viděli, to se nestane), stále nejde o chybu zaměstnavatele. Ať je to jak chce, za nešťastnou situaci bychom měli obviňovat zázemí (ex-)dítěte.

Vyvstává otázka, do jaké míry je rodič povinen podporovat své děti. Obecně platí, že rodič nemá vůbec žádné pozitivní povinnosti vůči dítěti. Opačný argument ve smyslu, že rodič má určité pozitivní závazky vůči dítěti na základě předpokládaného smluvního vztahu nebo dobrovolného rozhodnutí ze strany rodičů mít dítě, může být snadno vyvrácen. Zvažte následující:

1. Všechny děti jsou si rovny v právech, které mají směrem ke svým rodičům, bez ohledu na způsob, jakým vznikly.

2. Konkrétně k dítěti, které se narodilo po znásilnění, má matka stejné povinnosti jako matky všech ostatních dětí. (Předpokládáme, že násilník zmizel.) Bez ohledu na to, co si myslíme o znásilnění, dítě, které se narodilo jako výsledek znásilnění, není za toto znásilnění zodpovědné, stejně tak za jakékoliv jiné zločiny.

3. Dobrovolná povaha výchovy a početí dítěte v tomto případě znásilnění neexistuje.

4. Proto tvrzení, že rodiče mají jakékoliv dobrovolně nebo implicitní smlouvou vzniklé povinnosti k dítěti, nemůžeme uplatnit v případě znásilnění, tj. v případě znásilnění nemá matka žádnou povinnost k dítěti, protože nesouhlasila s jeho početím.

5. Všechny děti si jsou stejně nevinné, navzdory jakýmkoliv teoriím, například té o „prvotním hříchu“, a proto mají stejná práva směrem ke svým rodičům. Protože všechna tato práva vyplývají z (předpokládané) dobrovolnosti početí a děti počaté při znásilnění zjevně nedosahují této dobrovolnosti, nemají tyto děti žádná práva směrem ke svým rodičům. Jejich práva jsou však stejná jako práva všech ostatních dětí. Proto k žádnému dítěti neexistuje jakákoliv pozitivní povinnost.

Stejně tak není okamžitě a intuitivně zřejmé, že existují nějaké jiné důvody pro ustavení rodičovských povinností. Proto je vzhledem k tomu, že nic jiného než dobrovolná dohoda ze strany rodičů nemůže ustavit povinnosti směrem k dětem a protože tento argument selhává, zřejmé, že pro rodičě neexistují žádné pozitivní povinnosti ke svým dětem.

„Neexistence pozitivních povinností“ znamená, že rodič nemá žádnou povinnost své dítě krmit, šatit či mu poskytovat přístřeší, stejně tak jako tyto povinnosti nemá k jiným dětem nebo, když na to přijde, k jiným dospělým, kteří s ním nemají nic společného, nejsou jeho děti, nemají s ním smlouvu atd. To však neznamená, že rodič může své dítě zabít. Stejně jako nemá právo zabít děti jiných rodičů, nemá právo zabít „své vlastní“ dítě, nebo lépe dítě, které se mu narodilo.

Když rodič převezme roli rodičovství, stává se jakýmsi správcem dítěte. Pokud se rodič kdykoliv rozhodne vzdát se své dobrovolně přijaté role nebo tyto povinnosti nestavět na první místo, může tak svobodně učinit. Může nabídnout dítě k adopci nebo ve staré tradici přirozeného práva může dítě zanechat na schodech kostela či charitativní organizace, která se specializuje na péči o děti.

Avšak rodič nesmí ukrýt dítě do skrytého koutu v domě a ponechat ho bez jídla nebo odmítnout nabídku k adopci a následně počkat, až dítě zemře. Takový čin by byl rovný vraždě – zločinu, který musí být přísně odsouzen. Rodič, který nechává hladové dítě stále ukryté (tak, aby nebyla ve skutečnosti spáchána násilná vražda), se vzdal svého opatrovnictví nebo rodičovství, které by ostatní mohli chtít převzít.

Možná lze rodičovsko-opatrovnickou roli lépe objasnit, když se podíváme na hierarchii přivlastňování: dítě se dostane do oblasti mezi tou, kam spadá dospělý člověk, a tou, kam spadá zvíře. Pokud dospělý pomůže dospělému, nestává se díky této pomoci vlastníkem toho druhého. Pokud dospělý ochočí zvíře a svou pílí ho uvede v produktivní činnost (produktivní pro člověka), stává se tím jeho vlastníkem. Dítě, tedy prostřední případ, může být „přivlastněno“ procesem prvotního přivlastnění, avšak pouze na bázi opatrovnictví, a to do té doby, než se stane připraveným prosadit vlastnictví sebe sama; konkrétně se stane dospělým skrze nezávislost na rodičích. Rodič může vykonávat kontrolu nad dítětem a jeho výchovou tak dlouho, dokud pokračuje jeho přivlastňovací úsilí. (Se zvířetem nebo půdou to tak není, jakmile jsou jednou přivlastněny, majitel dál nemusí vynakládat přivlastňovací úsilí, aby si udržel vlastnictví. Může být vlastníkem v nepřítomnosti.) Pokud rodič přestane s přivlastňovacím úsilím u dítěte, musí ho nabídnout k adopci, pokud je ještě malé a neschopné se o sebe postarat, nebo mu musí umožnit odejít a začít svůj vlastní život, pokud je toho schopné a chce.

Nelze vyčítat zaměstnavatelům situaci dítěte, které bylo vychováno pouze s takovou péčí a podporou, která byla dostatečná k uznání vlastnictví, ale ne více, a proto vyrostlo v relativně zanedbaném prostředí. Zakázat zaměstnavateli zaměstnání takového mladíka nemůže v žádném případě zlepšit mladíkův úděl – může ho pouze zhoršit.

Je pravdou, že existují rodiče, kteří dělají nerozumná rozhodnutí, nerozumná z pohledu vnějšího pozorovatele. Z toho však nevyplývá, že se dá blaho dětí zvýšit jejich umístěním do rukou státního aparátu. Stát dělá také nerozumná a dokonce nezdravá rozhodnutí týkající se dětí a děti mohou snadněji opustit rodiče než vládu, která nám všem vládne.

Musíme uzavřít, že všechny pracovní vztahy jsou legitimní do té doby, dokud jsou dobrovolné a mohou být dobrovolné. Buď je mladý člověk dospělý (bez ohledu na věk), protože se již stal dospělým a může uzavírat smlouvy, nebo je stále dítětem a může pracovat na dobrovolné bázi prostřednictvím souhlasu rodičů.