Obžaloba duševního vlastnictví - část II.

Mises.cz: 06. prosince 2011, Stephan Kinsella (přidal Jakub Skala), komentářů: 39

[Všechny kapitoly Obžaloby duševního vlastnictví naleznete v sekci literatura. Knihu bude také možné zakoupit v našem eshopu.]

SHRNUTÍ ZÁKONŮ O DUŠEVNÍM VLASTNICTVÍ

Typy duševního vlastnictví

Duševní vlastnictví je široký koncept, který zahrnuje několik typů zákonně reorganizovaných práv, která pramení z nějakého typu duševní kreativity nebo jsou jinak spojena s myšlenkami. Práva duševního vlastnictví jsou právy k nehmatatelným věcem – k myšlenkám – vyjádřeným (copyrighty) nebo zhmotnělým v nějaké fyzické implementaci (patenty). Tom Palmer tvrdí toto: „Práva duševního vlastnictví jsou práva k myšlenkovým předmětům, které se odlišují od materiálního podkladu, ve kterém jsou uloženy.“[4] V dnešním právním řádu DV typicky zahrnuje přinejmenším copyrighty, trademarky, patenty a obchodní tajemství. [5]

Copyright

Copyright je právo dané autorům „originálních (původních) prací“, jako jsou knihy, články, filmy a počítačové programy. Copyrighty udělují exkluzivní právo reprodukovat danou práci, připravovat deriváty dané práce nebo předvádět či prezentovat práci veřejnosti. Copyrighty chrání pouze formu či vyjádření dané myšlenky, nikoliv samotné výchozí myšlenky.

Zatímco copyright může být zaregistrován k zisku právních výhod, nemusí být zaregistrován, aby existoval. Copyright vzniká automaticky ve chvíli, kdy je práce (myšlenka) „zafixovaná“ do „hmotného vyjadřovacího média“ a trvá po dobu autorova života a dalších sedmdesát let, nebo po dobu devadesáti pěti let v případě, že copyright vlastní zaměstnavatel.

Patent

Patent je vlastnické právo u vynálezů, tj. u zařízení nebo procesů, které vykonávají „užitečnou“ funkci. Příkladem zařízení, které může být patentováno, je třeba vylepšená past na myši popř. úplně nový typ pasti. Patent fakticky garantuje vynálezci omezený monopol na výrobu, použití či prodej vynálezu. Nicméně patent ve skutečnosti svému držiteli garantuje pouze právo vyloučit (tj. zabránit ostatním vyrábět či užívat patentovaný vynález); ve skutečnosti negarantuje držiteli patentu právo používat patentovaný vynález.[6] 

Ne každý vynález nebo objev je patentovatelný. Nejvyšší soud Spojených státu například identifikoval tři kategorie oblastí, které jsou nepatentovatelné – konkrétně „přírodní zákony, přírodní jevy a abstraktní myšlenky.“ Snesení abstraktní myšlenky na nějaký typ „praktické aplikace“ tj. na „užitečný, konkrétní a hmatatelný produkt“ nicméně patentovatelné je. Patenty ve Spojených státech od roku 1995 trvají dvacet let od doby, kdy byla vyplněna žádost o patent (dříve to bylo sedmnáct let od doby přidělení patentu).

Obchodní tajemství

Obchodním tajemstvím může být jakýkoliv důvěrný vzorec, zařízení nebo informace, která dává držiteli konkurenční výhodu, dokud zůstává tajemstvím.[7] Příkladem by mohl být recept na Coca-Colu®. Obchodní tajemství mohou zahrnovat informace, které nejsou dostatečně inovativní, aby mohly být předmětem patentové ochrany, nebo dostatečně originální, aby mohly být chráněny copyrightem (např. databáze seizmických dat nebo seznam zákazníků). Zákony o obchodním tajemství jsou používány k ochraně před „zneužitím“ obchodních tajemství, popř. k odškodění takového zneužití. Obchodní tajemství jsou chráněna zákony jednotlivých států USA, ačkoliv nedávno byl uzákoněn i federální zákon, který má zabraňovat jejich krádežím.

Ochrana obchodních tajemství je získána deklarací, že detaily daného předmětu jsou tajné. Obchodní tajemství může teoreticky trvat věčně, ačkoliv odhalení, zpětné dešifrování nebo nezávislý vynález totožné věci ho mohou zničit. Obchodní tajemství chrání tajné informace a procesy, např. kompilace dat a map, které nejsou chránitelné copyrightem, anebo mohou být také použity k ochraně nezveřejněného softwarového zdrojového kódu, který není patentovatelný. Nevýhodou spoléhání se na ochranu pomocí obchodního tajemství je možnost, že konkurent nezávisle vynalezne něco, co je předmětem obchodního tajemství někoho jiného, nechá si toto zařízení nebo proces patentovat, a tak ve skutečnosti zabrání původnímu vynálezci (držiteli obchodního tajemství) v používání vynálezu.   

Trademark (obchodní značka)

Trademark je slovo, fráze, symbol nebo design používaný k identifikaci zdroje prodávaného zboží nebo služeb a k jejich odlišení od ostatního zboží a služeb. Například nápis Coca-Cola® a design, který se objevuje na jejich plechovkách od limonád, plechovky identifikuje jako produkt této společnosti, a tak je odlišuje od konkurentů jako je například Pepsi®. Zákony o trademarku primárně zabraňují konkurentům ve „vození se“ na značce, tj. například používání „matečně podobných“ značek k identifikaci vlastního zboží a služeb. Na rozdíl od copyrightů a patentů mohou trademarková práva existovat do nekonečna, pokud jejich majitel danou značku stále používá. Doba federálního trademarku je na deset let s možností prodloužení na dalších deset let a pak opět znova a znova.

Další práva spojená s trademarkovou ochranou zahrnují práva proti trademarkovému „ředění“, jistým formám kybersquatingu[8] a různé „nepoctivé konkurenci“. DV také zahrnuje nedávné právní inovace jako např. ochrana masek pro semikonduktorní integrované kruhové (IC) designy[9], sui generis obdoba copyrightu pro trupy lodí a navrhované sui generis právo pro databáze či sbírky informací. 

Ve Spojených státech spravují copyrighty a patenty téměř výhradně federální zákony, protože ústava garantuje kongresu moc „podporovat pokrok vědy a užitých umění.“ Navzdory federálnímu zdroji na patenty a copyrighty jsou různé související aspekty, jako je vlastnictví patentu, založeny na zákonech jednotlivých států, které se nicméně mezi státy víceméně neliší.[10] Federální trademarky, jelikož nejsou explicitně autorizované ústavou, jsou oproti tomu založeny na klauzuli o obchodu mezi jednotlivými státy USA a tak pokrývají pouze značky toho zboží a služeb, které je obchodováno mezistátně. Státní trademarky stále existují, jelikož nebyly doposud kompletně nahrazeny federálními zákony, ale federální trademarky jsou obchodně mocnější a důležitější. Obchodní tajemství jsou obecně chráněna státním, nikoliv federálním zákonem.

Mnoho laiků, včetně libertariánů, má tristní porozumění konceptu a zákonům o duševním vlastnictví a často si plete copyrighty, trademarky a patenty. Existuje široké a nesprávné přesvědčení, že v patentovém systému Spojených států vynálezce, který si první zaregistruje patent u patentového úřadu, má přednost před tím, kdo se zaregistruje později. Nicméně v americkém systému nemá prioritu na rozdíl od většiny ostatních státu „první, kdo se zaregistruje“, ale „první, kdo vynalezne“.[11]

Práva duševního vlastnictví a vztah k hmatatelnému majetku

Jak bylo poznamenáno výše, práva duševního vlastnictví, nebo alespoň patenty a copyrighty, mohou být považována za práva k myšlenkovým objektům. Je nezbytné upozornit na to, že vlastnictví myšlenky nebo myšlenkového objektu prakticky dává majitelům duševního vlastnictví právo ke každému fyzickému zhmotnění této práce nebo myšlenky. Uvažujme copyrightovanou knihu. Držitel copyrightu A má právo na původní myšlenkový objekt, z nichž kniha je jen jedním příkladem (zhmotnění myšlenky). Systém copyrightů dává osobě A právo na vzorec (skladbu) slov v této knize, což implikuje právo osoby A na každé zkonkretizování či zhmotnění knihy – tj. právo na každou fyzickou verzi knihy, nebo alespoň na každou takovou knihu uvnitř jurisdikce takového právního systému, který tento copyright uznává.

A tedy pokud A napíše novelu, má copyright na svoje „dílo“. Pokud prodá fyzickou kopii novely osobě B ve formě knihy, potom B vlastní pouze tuto jednu kopii novely; B nevlastní „novelu“ samotnou, a nemá nárok na pořizování kopie této novely, i kdyby používal svůj vlastní papír a inkoust. Tedy dokonce, i když B vlastní hmotný majetek – papír a tiskárnu, nemůže použít svůj vlastní majetek k vytvoření jiné kopie knihy osoby A. Pouze osoba A má právo kopírovat knihu (odtud copyright).

Obdobně držení patentu osobou A ji dává právo zabránit třetí straně v používání nebo vykonávání patentovaného vynálezu, i když třetí strana používá pouze svůj majetek. V tomto směru dává vlastnictví myšlenkových práv osobě A jistý stupeň kontroly – vlastnictví – nad hmotným majetkem nesčetně dalších osob. Patenty a copyrighty neměnně přesouvají částečné vlastnictví hmotného majetku od svého přirozeného majitele k inovátorům, vynálezcům a umělcům.  

 [4] Tom G. Palmer: “Are Patents and Copyrights Morally Justified? The Philosophy of Property Rights and Ideal Objects,” v “Symposium: Intellectual Property,” Harvard Journal of Law & Public Policy 13, no. 3, str. 818. Jak poznamenal jeden komentátor: „Duševní vlastnictví může být definováno jako právo k novým myšlenkám obsaženým v hmatatelných produktech kognitivního procesu.” Dale A. Nance: “Foreword: OwningIdeas,” v “Symposium: Intellectual Property,” Harvard Journal of Law & Public Policy 13, no. 3, str. 757.
[5] Užitečný úvod do duševního vlastnictví je v Arthur R. Miller a Michael H. Davis: Intellectual Property: Patents, Trademarks, and Copyrights in a Nutshell, 2. ed.; viz také “Patent, Trademark, and Trade Secret,” http://profs.lp.findlaw.com/patents/index.html. Pro dobrý úvod do patentového práva viz Ronald B. Hildreth: Patent Law: A Practitioner’s Guide, 3. ed. Další hlubší pojednání s více informacemi o zákonech DV viz Donald S. Chisum: Chisum on Patents; Melville B. Nimmer a David Nimmer: Nimmer on Copyright; Paul Goldstein: Copyright: Principles, Law, and Practice; J. Thomas McCarthy: McCarthy on Trademarks and Unfair Competition, 4. ed.; a Roger M. Milgrim: Milgrim on Trade Secrets
[6] Předpokládejme, že osoba A vynalezne a patentuje si lepší past na myši, která používá Nitinolovou (kov s pamětí) pružinu, aby lépe chytala myši. Nyní předpokládejme, že osoba B vynalezne past na myši s Nitonolovou pružinou s nelepivým povrchem, aby vylepšila čištění pastičky od zbytků myší a přesto zároveň vylepšila lapení myši. Osoba B musí mít pastičku s Nitinolovou pružinou, aby mohla používat svůj vynález, ale to by porušovalo patent osoby A. Podobně osoba A nemůže používat nelepivý povrch na svém vynálezu bez toho, že by porušovala zlepšovací patent osoby B. V takovéto situaci si mohou oba držitelé patentů své patenty navzájem (cross) licencovat, aby osoba A mohla používat vylepšení osoby B a osoba B mohla vůbec používat svoje vlastní vylepšení.
[7] Viz např. R. Mark Halligan: “Restatement of the Third Law—Unfair Competition: A Brief Summary.”  
[8] Nákup domény, která např. odpovídá názvu značky. (pozn. př.)
[9] Jisté čipy do počítačů. (pozn. př.)
[10] Viz Paul C. van Slyke a Mark M. Friedman: “Employer’s Rights to Inventions and Patents of Its Officers, Directors, and Employees,” v AIPLA Quarterly Journal 18, str. 127.
[11] Ayn Rand chybně předpokládá, že první, kdo vynález zaregistruje, má prioritu (a potom takový systém s obtížemi hájí). Viz Ayn Rand “Patents and Copyrights,” v Capitalism: The Unknown Ideal, str. 133. Rand také zmateně útočí na přísnou antimonopolní kontrolu na držitele patentu. Nicméně jelikož patenty jsou vládou garantované monopoly, není nespravedlivé používat antimonopolní zákony k omezování držitelů patentů, aby nerozšiřovali svůj monopol nad rámec, který jim zamýšlel patentový úřad přidělit. Problém antimonopolních zákonů leží v jejich aplikaci na normální, mírumilovné firmy, ne při aplikaci na skutečné – tj. vládou garantované – monopoly. Podobný postřeh bychom mohli učinit směrem k Billu Gatesovi, jehož jmění bylo z velké části založeno na vládou garantovaném monopolu v copyrightech. Navíc, jelikož Bill Gates není libertarián a nepochybně neoponuje legitimitě antimonopolních zákonů, člověk může těžko smutně rozhazovat rukama nad tím, že leží právě v té posteli copyrightů, kterou pomáhal budovat.