Obžaloba duševního vlastnictví - část VI.

Mises.cz: 10. ledna 2012, Stephan Kinsella (přidal Jakub Skala), komentářů: 56

[Všechny kapitoly Obžaloby duševního vlastnictví naleznete v sekci literatura. Knihu je také možné zakoupit v našem eshopu.]

DUŠEVNÍ VLASTVNICTVÍ A VLASTNICKÁ PRÁVA

Myšlenky a vzácnost

Stejně jako sekačka, která se magicky „doplňuje“, nejsou myšlenky vzácné. Pokud vynaleznu techniku pro sběr bavlny, vaše používání této techniky mě o ni nepřipraví. Pořád mám svoji techniku (a také svoji bavlnu). Vaše používání nevylučuje moje používání; oba můžeme používat mojí techniku k sběru bavlny. Neexistuje ekonomická vzácnost a žádná možnost konfliktu nad vzácným zdrojem. A tedy není potřeba pro exkluzivitu.

Obdobně pokud zkopírujete knihu, kterou jsem napsal, pořád mám svojí původní (hmatatelnou) knihu a pořád „mám“ skladbu slov, ze které se kniha skládá. Tedy autorská práce není vzácná ve stejném smyslu, jako je vzácný kus země nebo auto. Pokud seberete moje auto, už ho dále nemám. Pokud „seberete“ vzorec knihy a použijete jej k tvorbě vlastní fyzické knihy, pořád budu mít svoji kopii. Totéž platí pro vynálezy a vskutku i pro jakýkoliv „vzorec“ nebo informace, které jedinec vyprodukuje nebo vlastní. Jak napsal Thomas Jefferson – sám vynálezce a první patentový úředník ve Spojených státech – „Ten, kdo ode mne přejme nápad, přejme instrukci, aniž bych o ni já přišel; tak jako ten, kdo si ode mne připálí svíčku, získá světlo, aniž bych já potemněl.“[44] Jelikož užití myšlenky někoho jiného jej nezbavuje možnosti ji použít, žádný konflikt nad jejím použitím není možný; myšlenky tedy nejsou kandidáty na vlastnická práva. Dokonce i Rand uznává, že „duševní vlastnictví nemůže být konzumováno.“ [45]

Myšlenky nejsou přirozeně vzácné. Nicméně přiznáváním práv myšlenkovým objektům člověk vytváří vzácnost, která předtím neexistovala. Jak vysvětluje Arnold Plant:

„Je to zvláštnost vlastnických práv u patentů (a copyrightů), že nepramení ze vzácnosti přivlastněných předmětů. Nejsou následkem vzácnosti. Jsou úmyslným výtvorem psaného práva, a zatímco obecně instituce soukromého vlastnictví pracuje ve prospěch zachování vzácných statků tak, že se nás snaží navést, abychom ‚z nich vytěžili co nejvíce,‘ vlastnická práva u patentů a copyrightů umožňují tvorbu vzácnosti produktů přivlastněných, které by jinak nemohly být udržovány.“[46]

Bouckaert také argumentuje, že přirozená vzácnost je to, co dává vznik potřebě vlastnických práv, a že práva DV vytvářejí umělou, neospravedlnitelnou vzácnost. Poznamenává, že:

„Přirozená vzácnost je to, co plyne ze vztahu mezi člověkem a přírodou. Vzácnost je přirozená, když je možné si ji představit před existencí jakýchkoliv lidských, institucionálních či smluvních ujednání. Umělá vzácnost na druhou stranu je výsledkem takových ujednání. Umělá vzácnost může sotva sloužit jako ospravedlnění právního rámce, který způsobuje vzácnost. Takový argument by byl kompletně kruhový. Naopak, umělá vzácnost sama potřebuje ospravedlnění.“  [47]

Bouckaert tedy tvrdí, že „pouze přirozeně vzácné entity, jejichž fyzické ovládání je možné, jsou kandidáty na ochranu reálnými vlastnickými právy.“[48] U myšlenkových předmětů je jediná možná ochrana dosažitelná skrz osobní práva, tj. smlouvou (více o tom níže). [49]

Pouze hmatatelné vzácné zdroje jsou možným předmětem interpersonálních konfliktů, a tedy pouze na ně jsou aplikovatelná vlastnická práva. A tedy patenty a copyrighty jsou neospravedlnitelné monopoly garantované vládní legislativou. Není překvapivé, že, jak poznamenává Palmer: „v historických kořenech patentů a copyrightů leží monopolní privilegia a cenzura.“[50] Je to toto monopolní privilegium, které vytváří umělou vzácnost tam, kde dříve žádná neexistovala.

Připomeňme si, že práva DV dávají tvůrcům vzorců částečná práva na ovládání – tj. vlastnictví – hmatatelného majetku kohokoliv jiného. Tvůrce vzorce je částečným vlastníkem majetku ostatních, díky schopnostem jeho práv DV, protože on může zakázat ostatním vykonávat určitou činnost s jejich vlastním majetkem. Například autor X může zakázat třetí straně Y napsat jistý vzorec slov na papír, který osoba Y vlastní, perem, které také osoba Y vlastní.

To znamená, že pouhým autorstvím původního vyjádření myšlenek, pouhým pomyšlením na a zaznamenáním originálního vzorce informací nebo nalezením nového způsobu použití vlastního majetku (návod), se tvůrce duševního vlastnictví okamžitě magicky stává částečným vlastníkem majetku ostatních. Má určité slovo v tom, jak budou třetí strany používat svůj majetek. Práva DV mění status quo redistribucí majetku jedinců jedné třídy (majitelů hmatatelného majetku) k jedincům jiné třídy (autorům a vynálezcům). Prima facie tedy zákony DV narušují nebo „berou“ vlastnictví vlastníkům hmatatelného majetku tak, že přesouvají částečné vlastnictví autorům a vynálezcům. Je to tato invaze a redistribuce majetku, která musí být ospravedlněna, aby mohla být práva DV platná. Můžeme potom vidět, že utilitarianistická obrana nestačí. Další problémy s obranou DV na základě přirozených práv jsou popsány níže.

[44] Thomas Jefferson v dopise Isaacu McPhersonovi, 1813 v The Writings of Thomas Jefferson, vol. 13, str. 326–38. Jefferson připouštěl, že jelikož myšlenky nejsou vzácné, patenty a copyrighty nejsou přirozenými právy a mohou být ospravedlněny pouze, a pokud vůbec, na utilitarianistických základech, a to díky tomu, že podněcují užitečné vynálezy a literární díla (a i tak musí být vytvořeny uměle, jelikož nejsou přirozenými právy). Viz Palmer: “Intellectual Property: A Non-Posnerian Law and Economics Approach,” str. 278. Přesto toto neznamená, že Jefferson podporoval patenty na utilitarianistických základech. Edward C. Walterscheid, historik zabývající se patenty, vysvětluje, že „během svého života Jefferson udržoval směrem k hodnotě patentového systému zdravý skepticismus“ v “Thomas Jefferson and the Patent Act of 1793,” v Essays in History 40.
[45] Rand: “Patents and Copyrights,” str. 131. Mises v Human Action na str. 661 připouští, že není potřeba při užívání „vzorců“ dobře hospodařit, „protože jejich použitelnost nemůže být vyčerpána.“ Na str. 128 tvrdí: „Věcí, která poskytuje takové neomezené služby je například znalost kauzálního vztahu. Vzorec či recept, který nás učí, jak připravovat kávu, za předpokladu že jej znám, poskytuje neomezené služby. Neztrácí nic na své kapacitě produkovat v závislosti na tom, jak často je používán; jeho produktivní síla je nevyčerpatelná; není tedy ekonomickým statkem. Jednající člověk nikdy nečelí situaci, kdy si musí vybrat mezi užitnou hodnotou známého vzorce a jinou užitečnou věcí.“ Viz také str. 364.
[46] Plant: „The Economic Theory Concerning Patents for Inventions,” str. 36. Také Mises: Human Action, str. 364:
„Takové vzorce jsou volné statky, jelikož jejich schopnost produkovat jednoznačné výsledky je nelimitovaná. Mohou se stát ekonomickými statky, pouze pokud jsou monopolizovány a jejich užití je omezeno. Jakákoliv cena zaplacená za služby poskytnuté vzorcem je vždy monopolní cena. Není podstatné, zda omezení užití vzorce je umožněné institucionálními podmínkami – jako jsou patentové a copyrightové zákony – nebo skutečností, že vzorec je tajný a ostatní lidé ho neuhádli.“
[47] Bouckaert: “What is Property?” str. 793, viz také str. 797-799.
[48] Bouckaert: “What is Property?” str. 799, 803.
[49] Dalo by se také argumentovat, že myšlenkové předměty si zaslouží právní ochranu stejně jako fyzický majetek, protože jsou „veřejnými statky“, tzn. kvůli negativním externalitám, které se objevují, pokud DV není právně chráněno. Nicméně koncept veřejných statků není ani koherentní ani ospravedlnitelný. Viz Palmer: „Intellectual Property: A Non-Posnerian Law and Economics Approach,“ str. 279-80, 283-89; Hans-Hermann Hoppe: „Fallacies of the Public Goods Theory and Production of Security,“ v Journal of Libertarian Studies 9, no. 1, str. 27; také Hoppe: The Economics and Ethics of Private Property, kap. 1. Jak poznamenává Palmer:

„Cena vyprodukování jakéhokoliv zboží nebo služby nezahrnuje pouze práci, kapitál a další komponenty nákladů, ale také náklady na vyloučení ze spotřeby. Kina například investují do zařízení na vyloučení, jako jsou okénka s lístky, zdi, uvaděči – vše navržené k vyloučení nepřispěvatelů za užití služby. Alternativně by samozřejmě mohli majitelé filmů postavit projektory a plátna ve veřejném parku a pak se snažit zabránit kolemjdoucím v dívání se na filmy, nebo by mohli požádat vládu, aby nutila nepřispěvatele nosit speciální brýle, které by jim bránily ve sledování filmu. Autokina čelící možnosti černých pasažérů nakukujících přes zeď nainstalovala – se značnými náklady – individuální reproduktory pro každé auto a tak učinila veřejně dostupnou vizuální část filmu nezajímavou (…) Náklady na vyloučení jsou zahrnuté v produkci prakticky každého představitelného zboží. Neexistuje přesvědčivé ospravedlnění pro zvolení si některého zboží a trvání na tom, že Stát ponese jejich produkční náklady skrz nějakou Státem sankciovanou kolektivní činnost, jednoduše kvůli rozhodnutí vytvářet zboží dostupné na ne-exkluzivní bázi.

Palmer: „Intellectual Property: A Non-Posnerian Law and Economics Apporach,“ str. 284-85. Neexistuje způsob jak ukázat, že myšlenky jsou jasně veřejným statkem. Dále, i kdyby myšlenky byly veřejnými statky, to neospravedlňuje považovat je za vlastnická práva, ze stejných důvodů, že i opatření, která zvyšují bohatství, nejsou nezbytně ospravedlněna, jak bylo diskutováno výše.
[50] Palmer: “Intellectual Property: A Non-Posnerian Law and Economics Approach,” str. 264.