Occupy Noama Chomskeho: nejasná zpráva 99 procentům - I. díl

Mises.cz: 11. února 2013, HynekRk, komentářů: 6

Významný lingvista Noam Chomsky vydal minulý rok útlou knihu s názvem Occupy. Tato kniha reaguje na stejnojmenné hnutí ve Spojených státech a má ambici přispět k lepší a více rovnostářské budoucnosti. Vylepšit budoucnost je jistě záslužnou aktivitou, avšak Chomskeho návrhy stěží můžou významněji přispět k tomuto cíli. Navíc si v některých bodech odporují.

Demokracie

Dle poznámek editora (tím je Greg Ruggiero) v knize hnutí Occupy ztělesňuje demokracii fundamentálně odlišnou od řízení společnosti jako prostoru ovládaného korporacemi, který slouží zámožným a ignoruje chudé. Sám Chomsky k tomu uvádí, že koncentrace bohatství vede ke koncentraci politické moci, což se odráží v legislativě [1]. Bohaté 1 % populace a i méně „jsou bohatší než kdy, více mocní než kdy, kontrolující politický systém, bez ohledu na veřejnost.“ Současná hospodářská situace vede k tomu, že ti, co krizi zavinili, získávají pomoc, zachraňují se tak bohatší a mocnější a jejich oběti jsou ignorovány. Autor uvádí, že pro většinu lidí příjmy stagnují, někdy i klesají, a že nerovnost vzrostla do historicky bezprecedentních výšin [2]. Occupy je dle editora advokátem demokracie jako nejlepšího způsobu správy věcí a jde o to, které formy demokracie, participace a representace jsou nejméně náchylné ke korupci a vlivu korporací [3].

Demokracie jako problém

Podívejme se nejprve na demokracii jako nejlepší způsob správy věcí. L. von. Mises uvádí ve své „Byrokracii“ pro veřejné vlastnictví, že jde o systém, který nemůže být ověřen ekonomickou kalkulací, a tudíž není možné určit, co se vzácnými výrobními faktory (práce, půda a kapitál) přednostně produkovat tak, aby nejnaléhavější potřeby lidí byly uspokojeny [4]. Dále Mises upozorňuje, že i v byrokratických strukturách platí, stejně jako v nebyrokratických strukturách, že existuje omezený počet žádaných pracovních pozic. Tudíž i zde existuje při obsazování těchto pozic konkurence - soutěž. Tato má však modifikovanou podobu oproti soutěži na volném trhu: „V případě kapitalistické varianty soutěže se budou lidé na trhu předhánět, kdo nabídne lepší a levnější zboží. Byrokratická varianta spočívá v intrikách na dvoře těch, kteří jsou u moci.“ [5] Na vrchol se tak často dostanou pochybné existence. Dále byrokrat je také zároveň voličem. Je tak současně zaměstnavatelem i zaměstnancem. Avšak jeho finanční zájem jako zaměstnance převyšuje jeho zájem jako zaměstnavatele. „Byrokrat jako volič usiluje mnohem více o zvýšení platu než o udržení vyrovnaného státního rozpočtu. Jeho hlavní snahou je co možná nejvíce nafouknout objemy výplat.“ [6]

Zde můžeme navázat dále: „Motivace, cíle, a tedy chování jednotlivých státních institucí nakonec není odlišné od skupin organizovaného sobectví - lobby, klanů, svazů.“ [7] Například kupující v dresu státu je motivován také vlastními zájmy a zajímá ho to, aby se na produkci veřejných statků z rozpočtu přidělovalo co nejvíce peněz. Cena, kvalita a včasnost plnění státní zakázky ho zajímá jen tehdy, pokud je ohrožen jeho vlastní zájem [8]. Politika zajímají zájmy voličů velmi málo. Pro byrokrata a rozpočtové instituce pak není důležitý názor jejich zaměstnavatele - daňového poplatníka (dodejme i voliče), ale názor těch, kteří rozhodují o jejich rozpočtech [9]. Pro byrokrata, jehož kvalitu lze hodnotit jen subjektivně (své služby neprodává na trhu), je nutné ovlivnit ty (nadřízené byrokraty a politiky), kteří rozhodují o jeho povýšení anebo přidělení jiných požitků [10].

Je nutné se zmínit i o korupci: „Všude, kde se rozhoduje jinak než peněžním hlasováním jednotlivců, tedy tržně, vzniká prostor pro všechny druhy nespravedlností, pro intriky, korupci, klientelismus, vznik klanů a všechno ostatní, co dráždí a rozčiluje veřejnost.“ [11] Jakákoliv psaná pravidla výběru v případě veřejných zakázek jsou měkkými pravidly a je možné je obejít. Bojovat s korupcí pomocí větší represe je marnou snahou, protože čím bude provozování korupce rizikovější a represe větší, tím vyšší úplatky budou požadovány a nabízeny. „Omezit korupci je možné jen omezením prostoru, ve kterém může díky veřejným penězům existovat.“ [12] Nejinak tomu může být u regulací; i zde platí, že „regulátor samozřejmě není nějaká neosobní instituce – regulátoři jsou konkrétní lidé, kteří mají svoje zájmy. G. Stigler takto rozcupoval představu státu jako odosobnělé instituce. Tím navíc ukázal, že regulace není vnějším vlivem z nebe spadlým, který slouží ekonomice jako celku, nýbrž dalším vnitřním výsledkem samotného ekonomického procesu…“ [13] Tím ovšem nechceme tvrdit, že každý politik anebo úředník je korumpovatelný, existuje zde však silný motiv ke korupci.

Další problémy demokracie

Dále platí, že voliči nejsou prakticky schopni rozhodovat o financování výdajů na veřejné služby. Daňoví poplatníci nemají a nemohou mít přehled o tom, na co se jejich zdroje použijí, a ani o tom nerozhodují. Pro příklad uveďme, že položek veřejných výdajů je obrovské množství. Rozpočet USA je kniha o více než tisíci stranách. Daňové zákony v USA mají skoro 4 milióny slov atp. [14] Dále můžeme přejít k hlasovacímu paradoxu. Ten způsobuje, že o vítězství něčeho rozhoduje pouze pořadí, v jakém se hlasovalo. Z toho plyne význam kohokoliv, kdo rozhoduje o pořadí hlasování. A dále fakt, že opakované hlasování vede k jiným výsledkům [15]. Rozhodování skupiny je tak často nelogické. A dále: „Paradox vede také k tomu, že hlasováním není možné dospět ke zjištění společenského zájmu. Pokud se něco za společenský zájem vydává, vždy lze nakonec zjistit, že je to pouze zájem některých.“ [16] Přičemž už prostá existence hlasovacího paradoxu vede k důležitému poznatku, že „problematika kolektivního rozhodování netrpí kvalitou zúčastněných jednotlivců, ale je rozporná ze své podstaty, a tedy změna na místech rozhodovatelů – politiků, poslanců nebo ministrů - v této oblasti nic neřeší.“ [17] Kolektivní rozhodování spočívá v tom, že většina omezuje menšinu, a přitom není ani možné zjistit, zda užitek většiny převýšil ztráty menšiny [18]. Oběti podstoupené menšinami jsou pak ale také ignorovány. To, zdá se, však Chomskemu a Ruggierovi nevadí. Dalším problémem je, že cíle, které voliči sledují, jsou často rozporné. Pro příklad: pokud má být daňový systém (snad) spravedlivý, tak vyžaduje rozdílný přístup k jednotlivcům, a tedy množství výjimek. Pak však může být stěží tento systém jednoduchý a přehledný. Podobně rozporné jsou výsledky v případě prohibice, povinných informací na výrobcích a jiných regulací, které omezují konkurenci [19]. A tak dále.

Dalším problémem je, že podnikání znamená riskování vlastních peněz anebo peněz svěřených, za které člověk ručí svou pověstí anebo svým místem či něčím jiným. Politici a úředníci v roli manažerů nemají motivaci získat dovednosti tak, aby mohli reagovat na poptávku spotřebitelů. Při svém rozhodování neriskují vlastní peníze nebo peníze jim svěřené. Je nutné upozornit, že zde nemluvíme o defraudaci anebo nějakém zločinu! Oni mají prostě za úkol dané peníze utratit. V případě problémů mohou být navíc budoucí výdaje uskutečněny z peněz získaných pomocí daní anebo jednodušeji vypsáním dluhopisů [20].

Je poměrně dost toho, co by se dalo označit za problémy demokracie (samozřejmě celá řada věcí z výše uvedeného platí i pro diktatury), a to jsme uvedli jen některé problémy. Z výše uvedeného by se dalo vyvodit, že politici a úředníci (zejména ti vrchní) mají úplnou volnost v jednání. Tak tomu ovšem není. Dle ekonoma B. Caplana politici spíše slouží voličům, ale zájmové skupiny realizují své cíle v oblastech, které voliči považují za nedůležité [21]. Dle téhož mohou politici do jisté míry manévrovat a ignorovat tak přání lidu [22]. Politici nemají tedy úplnou volnost, ale tato volnost je poměrně dost velká [23]. Tudíž Chomskeho tvrzení, že bohatí a mocní kontrolují politický systém bez ohledu na veřejnost, není zcela správná, ale pravdě se přibližuje. Samotný Caplan pak přišel ve své knize „Mýtus racionálního voliče“ s konceptem racionální iracionality voličů, která sama o sobě je schopna vést k špatným řešením. Tím se posouváme i k tomu, že určitý díl přímé viny nesou na současné situaci i voliči vládních a parlamentních stran. Ne každý z 99 procent je tedy bez viny – tj. je jen obětí, jak se snaží Chomsky tvrdit. Z výše uvedeného také plyne, že voliči obecně nesou i další jistý díl viny, protože (byť někteří nevědomky) podporují systém, který musí z logiky věci skončit zmatky, korupcí, intrikami, zájmovými skupinami a vládou jednoho 1 %.

Naslouchání voličům

Jestliže tedy Chomsky říká, že politici by měli lidi poslouchat a zjistit, co tito chtějí, a pak voliče přesvědčit, že to udělají [24], tak si je nutné uvědomit, to tak dneska již v podstatě částečně funguje (to platí i pro diktatury). Ovšem jen v případě hrubého směřování politiky. A pouze částečně, protože jak bylo uvedeno výše, mají politici poměrně značnou volnost a také své vlastní zájmy. Z toho důvodu není pro ně nutné voliče až tak moc poslouchat, protože jim to nic nenese. A ani by to nebylo praktické. K čemu je například užitečná informace, že různí lidé si představují různě vysoké daně pro bohaté, různě vysoké výdaje na školství anebo zdravotnictví a jejich různou strukturu. Značnou část názorů nemůže politik ani nikdy uslyšet, protože to není ani technicky možné. Můžeme naše povídáni o demokracii každopádně uzavřít konstatováním, že pokud se Chomsky domnívá, že by se měla sledovat mimo demokracie i politika optimalizace a maximalizace svobody, spravedlnosti a participace [25], nemusí být demokracie – dle výše uvedeného - vůbec vhodným rámcem pro tyto cíle.

Odvolávání politiků

Ve snaze o vylepšení běhu věcí navrhuje Chomsky ohledně politiků, že: „Ale byla by společnost více demokratická, kdybychom je mohli také odvolat bez velkého úsilí.“ [26] Takový návrh neřeší celou řadu problémů demokratického rozhodování, ale mohl by potenciálně přispět ke snížení volnosti politiků. Ovšem za prvé snížení volnosti politiků může vést i k tomu, že se snadněji budou prosazovat špatná řešení požadovaná voliči. Za druhé to bude znamenat, že politici a zájmové skupiny se musí obohatit ve zkrácené době, čemuž půjde těžko zabránit, protože není vůbec technicky myslitelné, aby byl proces odvolání politika spuštěn ihned (a to přepokládám, že po začátku tohoto procesu přijde politik o některé pravomoci). Naopak půjde o proces, který zabere určitý čas a politik tak bude dopředu informován. Zvýšení časové preference u politiků (a ve stabilnější demokracii je tlak na zvýšení časové preference sám o sobě vyšší než u stabilnějších diktatur anebo monarchií) dané tímto návrhem tak povede k ještě nižšímu zájmu o dlouhodobější výnosy z veřejných aktiv, které politici ovládají, a naopak povede k tomu, že politici budou mít snahu maximalizovat krátkodobé výnosy veřejných aktivit bez ohledu na de facto kapitálovou hodnotu jim svěřeného veřejného majetku. Vždyť za rok, za dva či jen za pár měsíců už bude pravděpodobně spravovat veřejný majetek někdo jiný. 

[1] Chomsky, s. 15-16 a 55.
[2] Ibid, s. 32, 56 a 70-71.
[3] Ibid, s. 17.
[4] Řihák-Byrokracie.
[5] Mises, s. 135.
[6] Ibid, s. 111.
[7] Rambousek, s. 57.
[8] Ibid, s. 72.
[9] Ibid, s. 61 a 63.
[10] Ibid, s. 63.
[11] Ibid, s. 134.
[12] Ibid, s. 73.
[13] Modrý pták, s. 132.
[14] Rambousek, s. 21, 50 a 133.
[15] Ibid, s. 29-31.
[16] Ibid, s. 43.
[17] Ibid, s. 133.
[18] Ibid, s. 134.
[19] Ibid, s. 47 a 13-14.
[20] srovnej s Rothbard, s. 293. Konečnou stanicí je až obrovské zadlužení a následný bankrot nebo inflace.
[21] Caplan, s. 41-2 a podobně s. 255.
[22] Ibid, s. 249.
[23] Viz výše uvedené příklady z USA, další příklady viz Řihák-Všežravý stát.
[24] Chomsky, s. 47.
[25] Ibid, s. 67.
[26] Ibid, s. 83.