Odkaz Fréderica Bastiata v ekonomii

Mises.cz: 09. března 2016, Jörg Guido Hülsmann (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 0

- přeložila Hana Koukalová

Claude Frédéric Bastiat (1801-1850) je jedním z největších ekonomů. Nikdo mu nemůže upřít zásadní roli, již sehrál coby strůjce a organizátor hnutí za svobodný obchod, která vzkvétala v Evropě v polovině devatenáctého století. Všichni historikové jej uznávají jako velikého spisovatele.
Bezpochyby byl jedním z největších ekonomických žurnalistů, kteří kdy žili. Hodnota jeho přínosů k obohacení ekonomické teorie je však málo uznávána, třebaže do ekonomie vnesl množství významných objevů. Zůstává značně opomíjen a z toho důvodu, že se obecně týká problémů, které jsou situovány mimo oblast vnímání většiny dnešních ekonomů. Přesto jeho myšlenky vykazují mnohé shody se současnou tradicí rakouské ekonomie.
 

Harmonie nebo rovnováha

V učebnicích historie ekonomického myšlení, tam, kde je uváděno jeho jméno, je Bastiat představován zejména coby velký zastánce konceptu harmonie. To je sice pravda, avšak ti, co o něm hovoří, většinou sami nevědí, oč se jedná, ani jak se Bastiatův přístup liší od modernějších způsobů chápání společenských jevů.
Velké Bastiatovo dílo se jmenuje „Ekonomické harmonie“ („Les harmonies économiques“). Právě v této knize objasňuje a hájí tvrzení, podle kterého jsou zájmy všech členů společnosti v harmonii za podmínky respektu majetkových práv – řečeno dnešním jazykem, za podmínky fungování opravdu svobodného trhu, osvobozeného od všech státních zásahů.

Základ jeho argumentace je jednoduchý. Tvrdí, že v přirozenosti svobodného trhu není nic, co by mohlo a priori zamezit působení jeho mechanismů. Jinak řečeno, pokud je trh schopný svobodně fungovat, není v tomto fungování obsaženo nic, co by umožňovalo tvrdit, že se tak musí dít nevyhnutelně na úkor určitých zájmů. Jediná skupina osob na volném trhu, jejíž zájmy není možno smířit s ostatními, je skupina parazitů, kteří žijí z ukradeného majetku druhých. Bastiat o hranicích platnosti konceptu univerzální ekonomické harmonie říkával: „Přestože má člověk rád smír, jsou dva principy, které usmířit nelze: svoboda a donucení. “
Svobodný trh tedy může přirozeně uspokojovat všechny zájmy kromě zájmů kriminálních, v důsledku čehož je veškerá institucionální intervence už z definice zbytečná. Z toho ale nevyplývá to, že trh bude nutně uspokojovat všechny jednotlivce v každém okamžiku. Bastiat není tak naivní, aby věřil, že trh může být úplně chráněný před „příčinami narušení“, založenými na omylech nebo na násilných činech.

Právě naopak. Na velkém množství stránek se věnuje zdůrazňování těchto prvků, které jsou obsaženy v celém společenském životě. Jeho postřehy se netýkají konkrétního způsobu, jímž se lidé začleňují do trhu, ale jejich zájmů. Zájmy všech členů společnosti jsou „v harmonii“ jen tehdy, když respektují všechna vlastnická práva, která vyplývají ze základního práva na vlastnictví sebe sama, stejně jako z toho, že když při výrobě jedni s druhými spolupracují, je to už ze své podstaty produktivnější, než když jedinec vyrábí zcela sám. Všichni členové společnosti čerpají výhodu z dobře organizované dělby práce a není zde a priori nic, co by bylo na trhu překážkou jejího zavedení. Když Bastiat obhajuje harmonii zájmů při existenci svobodného trhu, staví se úmyslně na úroveň základního řádu, aby tak mohl lépe odpovědět skupině svých intelektuálních protivníků. Nechtěl se bod za bodem zabývat zodpovídáním četných námitek plynoucích z nejrůznějších oblastí. Snažil se zejména upozornit na to, co mají všechny tyto názory ve prospěch státní intervence společného – na apriorní tvrzení, že existují zájmy, které svobodný trh nemůže smířit, neboť jsou z definice nesmiřitelné.

Bastiat podrobně analyzuje velké množství takzvaných příkladů protichůdných zájmů a dokazuje, že v každém z těchto případů se jedná o tvrzení nepodložená. Například přestože se zájmy dlužníka a zájmy věřitele zdají být protikladné, není to ve skutečnosti pravda, neboť dlužník má osobní zájem na tom, aby se ten, kdo mu půjčuje peníze, měl co nejlépe, aby se na něj mohl eventuelně obrátit znovu, když bude potřebovat novou půjčku. A naopak, věřitel má osobní zájem na tom, aby jeho dlužník co  nejvíce prosperoval, neboť jedině dlužník, který nemá problémy, mu může garantovat platbu úroků. Bastiat zkoumá celou řadu vztahů tohoto typu mezi spotřebitelem a producentem, proletariátem a vlastníky, zaměstnanci a kapitalisty, venkovskou a městskou populací, domácím obyvatelstvem a cizinci, vlastníky a nájemníky, prostým lidem a měšťany, atd. Vyvrací rovněž Malthusovu teorii, podle které růst populace musí nezbytně vést k hladomoru, a tedy ke stupňování konfliktů.

Zdůrazněme ale, že jeho argumenty ve prospěch trhu nespočívají jen na postupném vyvracení tvrzení, která jsou nakloněna státní intervenci; jsou založeny rovněž na vyvrácení jedné myšlenky všem jim společné. Bastiat brilantně ukázal, že všechny argumenty ve prospěch státu nejsou ničím jiným než variací ústřední myšlenky – že trh jde nevyhnutelně proti zájmům určitých osob či skupin.

Rychlý pohled do historie ekonomického myšlení dvacátého století potvrzuje tuto Bastiatovu intuici. Nejzávažnější obecně používané argumenty pro ospravedlnění státních intervencí jsou ty, které se odvolávají na ekonomické krize, existenci monopolů a veřejných statků, jakož i na zkázu způsobenou nezaměstnaností. V každém z těchto případů se přichází s konceptem tzv. „tržních selhání“, což neznamená nic jiného než tvrzení, že máme co do činění s problémy, které trh sám o sobě není z definice schopný vyřešit. A je to právě stát – ten velký „deus ex machina“ – kdo musí přispěchat s řešením.

Je pravdou, že od té doby, zejména pak v průběhu dvacátého století, množství ekonomů, rakouských i jiných, případ po případu vyvrátilo závěry, k nimž nejčastěji vede zneužívání teorie „tržních selhání“. Jejich argumenty by bezpochyby vyhrály z pozice síly a přesvědčivosti, kdyby se více opíraly o kritiku onoho sofizmatu tvořícího společnou bázi všech aplikacích zmíněného konceptu. A proto je zcela nepochybné, že by sami dnešní ekonomové měli mít zájem pozorně si pročíst Bastiatovy práce o teorii ekonomických harmonií.

Závěrem poukáži na realismus argumentu ekonomických harmonií užitého Bastiatem v protikladu k tradičním argumentům užívaným pro ospravedlnění liberalismu ve dvacátém století. Ty vycházejí z prací Léona Walrase. Jsou zcela založeny na myšlence, že trhy spontánně směřují k rovnováze a že maximalizují, nebo přirozeně směřují k maximalizaci společenského užitku. Bastiat se nikdy nenechal slyšet, že pokud by laissez faire bylo dobrou věcí, je to proto, že by mělo přirozeně směřovat ke stavu dokonalosti. Jeho argument je pouze takový, že tam, kde se úzkostlivě respektuje soukromé vlastnictví, se vytváří přirozený pořádek, který slouží k tomu, že se proti sobě nestaví individuální zájmy, ale naopak se navzájem posilují. Jde tedy o situaci, kdy společnost nepřetržitě dělá pokroky, ačkoliv nikdy nedosáh nedokonalosti.

Význam vlastnictví

Už jsem narazil na skutečnost, že pro Bastiata je ekonomická harmonie něčím, co se zakládá na způsobu přivlastnění – přesněji řečeno na způsobu přivlastnění odpovídajícímu svobodnému trhu. Bastiat jasně viděl, že když je majetek produktem získávaným prostřednictvím donucení – či jak by poznamenal Murray Rothbard, porušením práva jednotlivců – nevyhnutelně to směřuje k sérii konfliktů zájmů, které ruší rozvoj trhu a končí zničením jeho fungování. Proto lze Bastiatů v hlavní přínos ekonomické vědě z pohledu pozitivní analýzy shrnout jako detailní a rozpracovaný popis množství poruch a negativních důsledků, které se projevují, když je donucení používáno pro určení vlastnictví statků. „Protekcionismus“ – jinak řečen o užití politického donucení a právního alibi k uspokojení zvláštních zájmů – ruší přirozenou harmonii zájmů a je zdrojem sporů o jednotlivá privilegia, které vedou přímo k socialismu a válce. Například clo na vína je v konečném důsledku analyzováno jako výhoda udělená producentům vín, avšak na úkor domácích spotřebitelů (kteří platí za svá vína více) a ne jenom zahraničních výrobců.

Protože státní intervence nezbytně vedou k vytvoření vítězů a poražených, jsou znevýhodněné skupiny přirozeně podněcovány k tomu, aby se organizovaně bránily. Obran a spočívá v převzetí politické kontroly, která umožní navrácení jejich výhod, což ještě dále zesiluje úpadek práva. Krátce řečeno, jakmile je jednou protekcionismus akceptován jako obecný princip, uvádí se do pohybu proces, jenž zcela zničí Prozřetelností seslaný řád soukromého vlastnictví a skončí v totálním socialismu.

Bohužel, většina lidí se netěší ani základnímu ekonomickému vzdělání a považují státní praktiky nikoli za to, čím skutečně jsou – loupení jedné skupiny za účelem obohacení skupiny jiné – ale za prostředek, který všem umožňuje obohatit se! Pro ně, jak říkal Bastiat: „Je stát velkou fikcí, pomocí níž se všichni snaží obohatit na úkor všech ostatních.“

Další Bastiatů v poznatek se týká dialektického vztahu mezi Prozřetelností daným řádem, založeným na soukromém vlastnictví, na jedné straně a suverenitou zákonodárce na straně druhé. Zde lze Bastiata považovat za předchůdce moderních prací, které se hlásí k ekonomické analýze práva, byť k danému předmětu přistupuje ze zcela odlišného hlediska oproti současným autorům hlavního proudu. Bastiat zdůrazňuje jeden základní fakt. Neboť je právo tvořeno lidmi a je tedy plodem jejich vůle, přirozeně se vystavuje tomu, že bude zneužito k jiným účelům, než je ochrana práv soukromého vlastnictví.

Bastiat tedy používá koncepty vlastnictví a přivlastnění jako základní prvky své analýzy – jsou pro něj startovním bodem, a ne pouze jednoduchými nástroji uvažování. Právě tato vlastnost stála za tím, že Cairnes (1873) a britští ekonomičtí autoři konce devatenáctého století Bastiatem opovrhovali. V jejich očích obsahovala Bastiatova metoda petitio principii: předpokládala, že existuje od počátku něco (zákonitost soukromého vlastnictví), čehož pravdivost podle nich nelze demonstrovat nikde jinde než na konci výkladu (poté, co ekonomická analýza ukázala blahodárné účinky soukromého vlastnictví).

Jejich námitka je však mylná. Bastiat nezačíná hypotézou, že vlastnická práva jsou daná; spokojí se s tím, že se věnuje komparativní analýze dvou protikladných způsobů nabývání vlastnictví: na jedné straně soukromému vlastnictví, na druhé straně přivlastnění donucením; na jedné straně nabytí vlastnictví jako výsledku aktu tvorby, na druhé nabytí majetku založené na krádeži a loupení. Relativní efekty těch to dvou způsobů nabývání vlastnictví existují, ať v reálné ekonomice převládá jakýkoliv institucionální řád.

Oproti Cairnesovi a Millovi je systematická analýza důsledků rozdílných způsobů vlastnictví a jeho nabývání pravděpodobně nejdůležitějším Bastiatovým příspěvkem ekonomické vědě; kritika jeho britských protivníků však měla natolik ničivý dopad, že zabránila tomu, abyho ostatní ekonomové intelektuálně následovali. Když Murray Rothbard na začátku šedesátých let dvacátého století následován Hansem-Hermannem Hoppem koncem osmdesátých let dvacátého století oživili tuto tradici, udělali to téměř od základů, zcela sami, bez odkazů na svého slavného francouzského předchůdce.

Lidské jednání, vlastnictví a hodnota

U Bastiata hraje vlastnictví zásadní roli nejen při kritice státu, ale rovněž jako základ teorie hodnoty. Naneštěstí se téměř všechny jeho názory na vztahy mezi vlastnictvím a hodnotou nalézají v jeho nedokončeném díle (Ekonomické harmonie – zejména kapitoly zabývající se směnou, hodnotou a vlastnictvím), na kterém pracoval téměř ještě v momentě, kdy ho přemohla smrt, a které je v důsledku toho zaznamenáno útržkovitým, horečnatým způsobem, obsahujícím na některých místech častá opakování toho, co považoval pro své argumenty za klíčové. První věc, které je třeba si povšimnout, je, že Bastiat omezuje svou analýzu hodnoty na tržní jevy. Když hovoří o „hodnotě“, vztahuje ji k směnnému poměru ustaveném na trhu. Tak je od začátku pole jeho analýzy omezenější než to, které analyzovali moderní marginalisté. Ti vycházeli z konceptu užitku a používají pojem „hodnota“ ve zcela odlišném smyslu. Neměl by z toho však být učiněn závěr, že tento rozdíl v terminologii hraje v neprospěch Bastiata, ani že dokazuje rozpory mezi jeho teorií hodnoty a moderní teorií hodnoty. Ústřední myšlenka Bastiatovy teorie je, že hodnota není nic jiného než vyjádření poměru mezi lidskými službami ve směně na trhu. Znovu a znovu nepřestával opakovat, že hodnota není nic jiného než poměr mezi dvěma službami směněnými na trhu, a navíc, že jedině lidské služby mohou mít hodnotu, zatímco služby plynoucí z přírody nemohou být jinak než zadarmo. Zdá se být složité uvést tyto definice do souladu s moderní teorií hodnoty, která vysvětluje tržní ceny prostřednictvím volby spotřebitelů. Uvidíme nicméně, že teorie služeb a hodnoty je u Bastiata svázána s tržními cenami způsobem, který není moderní teorií hodnoty vůbec pokryt. A navíc uvidíme, že Bastiatova teorie je nejen naprosto správná, co se týče principu, ale také, že poskytuje chybějící články ve spojení mezi moderní ekonomickou teorií hodnoty a cenami na jedné straně a liberální teorií vlastnictví na straně druhé. 

Abychom mohli dobře porozumět Bastiatově teorii hodnoty, je důležité pochopit, že používá slovo „služba“ v odlišném smyslu, než je tomu v současné ekonomické vědě. Jde o služby „lidské“, tzn. lidské jednání vykonávané „ve službě“ jiným lidem. V jeho očích je politická ekonomie vědou o lidském jednání, a musí se tedy „zakládat na veřejném projevení našeho jednání, na úsilí, na vzájemných službách, které se směňují, protože je možné jejich srovnání, hodnocení, ocenění, a jejichž ocenění je možné právě z toho důvodu, že se směňují.“ Naopak potřeby a uspokojení jsou pojmy zcela nevhodné pro to, aby sloužily jako základy ekonomické vědy, protože se týkají vnitřních jevů neoddělitelně spjatých s vědomím každého jednotlivce, a jsou tedy z podstaty neměřitelné. Bastiat rovněž vysvětluje – a je to nejméně srovnatelně významné s předchozím poznatkem – že ostatním sloužíme nejen bezprostředně prováděnými či budoucími činnostmi, ale rovněž činnostmi, které se mohly udát i ve velmi vzdálené minulosti. Službou tedy není pouze to, že někomu ostříháme vlasy, povedeme účetnictví či budeme dávat hodiny klavíru; není o nic méně službou převést vlastnictví kousku půdy, již jsme vlastníma rukama zhodnotili, či darovat koláč, který jsme sami upekli.

V případě půdy nebo koláče nepřichází služba sama, je určitým způsobem „včleněna“ do přírodního zdroje, který transformovala. Užívání těchto slov v tomto významu není určitě běžné, ale zajisté není nesprávné. Dnes jsme zvyklí mluvit o „službách“ v omezenějším smyslu. Službou rozumíme vydanou práci, která může být ohodnocena a činit předmět ceny nezávisle na zahrnutých výrobních faktorech, které byly pro její poskytnutí spotřebovány. Například práce sekretářky je považována za službu sama o sobě, nezávisle na peru nebo počítači, které používá. Z Bastiatova pohledu tvoří přínos, který vkládá každý z těchto výrobních faktorů, část „služby“: sekretářka přináší službu své práce, ten, kdo vyrobil a prodal pero, přináší rovněž svou službu, stejně jako výrobce počítače koupeného zaměstnavatelem oné sekretářky. Naopak, tento zaměstnavatel dodává službu každému z výše vyjmenovaných tím, že přenechává peníze výměnou za služby, které přinášejí oni. Je tak zcela odůvodněno ztotožňovat, tak jak to činí Bastiat, směnu statků se směnou služeb.

To, co je důležité na tom to způsobu definice směny, je, že nás značně přibližuje rothbardovsko-lockeovské teorii vlastnictví a nabývání vlastnictví. Podle lockeovské teorie přivlastnění, která byla standardní teorií Bastiatovy doby, se staneme vlastníky půdy pouze tehdy, když ji transformujeme a zhodnotíme svou prací. Když ji prodáme někomu jinému, směňujeme určitý druh svých minulých činností – řečeno Bastiatovým způsobem, naše služby vyprodukované v minulosti – za cenu vyjádřenou v penězích, která je sama o sobě nutně důsledkem jednání či služeb jiných lidí v minulosti, přičemž tyto služby jsou rovněž zahrnuty zase v jiných přírodních zdrojích. Teorie hodnoty podle Bastiata tak není ničím jiným než systematickou a koherentní aplikací Lockeova důrazu na spojení původu vlastnictví s lidskou činností v ekonomické teorii.

Ekonomové vycházející z tradice rakouské školy, jako Mises (1985), Rothbard (1993) a Hoppe (1989, 1993), nevynechali nikdy příležitost zdůraznit fakt, že směna a ceny jsou založeny na vlastnictví. Zdůrazňují, že nelze nikdy vidět věci, které se navzájem směňují, tak jako to je ve walrasovském modelu všeobecné rovnováhy; neexistuje jiná směna než mezi lidskými bytostmi, a neexistuje směna, která nekoresponduje se směnou vlastnických práv. Například když Petr směňuje své jablko za Pavlovu hrušku, znamená to, že jablko patří opravdu Petrovi a hruška Pavlovi, jinak nemohou směnu provést. Bastiatova analýza doplňuje a posiluje rakouskou teorii cen tím, že nezpochybnitelně ukazuje, že veškerý majetek je produktem řetězce minulých, současných nebo také budoucích případů jednání. Vycházeje z této myšlenky, že když směňujeme statky, platíme za jednání dalších lidí, rozvinul Bastiat podrobně vypracovanou teorii vztahů mezi hodnotou na jedné straně a produktem začleňování lidských činností do přírodních zdrojů na straně druhé.

Bastiat zdůrazňuje, že je nutné rozlišovat užitek služeb poskytnutých přírodními zdroji a užitek, který přinášejí lidské služby. Jedině užitek z lidských služeb vykazuje vztah s vlastnictvím a hodnotou, zatímco služby produkované přírodními zdroji nikoli. Užitek přinášený přírodou tedy nevykazuje žádný dopad na ceny, které jsou determinovány výhradně užitkem z lidských činností. Jinak řečeno, jak lidské jednání, tak přírodní síly produkují užitečné výsledky. Nikdy se však neplatí za nic jiného než za užitek plynoucí z lidských činností, tedy nikdy se neplatí za žádný užitek poskytovaný přírodou. Užitek z přírody je stále zdarma v tom smyslu, že je stále k dispozici pro toho, kdo vydá úsilí na jeho „sklízení“ a přivlastní si zdroj, který v přirozeném stavu nikomu nepatří. Bastiat napsal: „Z předchozích kapitol a rovněž z toho, kde bylo pojednáno o užitku a o hodnotě, můžeme vyvodit tento závěr: Každý člověk se těší ZDARMA ze všech užitků poskytnutých nebo vyprodukovaných přírodou za podmínky, že vydá úsilí na jejich sklizení, nebo nahradí odpovídající službu těm, kdo za něj toto úsilí vydají.“

Mimoto, protože se lidé snaží průběžně zvyšovat fyzickou produktivitu své práce díky vynálezům, dělbě práce, akumulaci kapitálu atd. … , což lze pouze zahrnováním stále většího počtu přírodních sil do výrobních procesů, plyne z toho, že hodnota produktů – jinak řečeno, jejich cena vyjádřená formou minulého, současného nebo budoucího lidského jednání na straně kupujícího – se konstantě snižuje.

„Co se stane, když je použit výrobní nástroj?“ ptá se Bastiat. Stane se, „že je užitek jednodušeji sklízen. Také služba [která sestává ze sklízení tohoto užitku] má menší hodnotu. Od vynálezu knihtisku platíme určitě za knihy méně. Zajímavý a velmi špatně chápaný fenomén!“

Z toho vyplývá, že ve společnosti, ve které dochází k pokroku díky růstu technických znalostí, akumulaci kapitálu a ostatních faktorů, které zvyšují fyzickou produktivitu lidského jednání, mají veškeré lidské bytosti prospěch z rostoucího užitku za stále nižší ceny. V takové společnosti se stále platí za užitek, který přinášejí služby dalších lidí. Neplatí se však za nic víc než za tento užitek, zatímco rostoucí užitek, který čerpáme ze stále efektivnějšího využívání přírodních zdrojů, přichází zadarmo. Každá lidská bytost čerpá tedy výhodu z růstu fyzické produktivity práce všech, nezávisle na osobních zásluhách. Tyto výhody, které jsou nezasloužené a zadarmo, se přidávají k dalším prvkům blahobytu, které nám příroda přináší a z nichž má prospěch každý z nás: kyslík, který dýcháme, působení gravitace, sluneční záření … Stejnou mírou jako vzrůstají tyto volné užitky, konstantně klesá relativní význam užitků, za něž musíme platit – užitků, které plynou z lidské činnosti. Bastiat tento fenomén nazývá „pokrokové společenství“ lidských bytostí a upozorňuje bez přestání na skutečnost, že: „se nezmenšil celek hodnot, nýbrž vzrostl celek užitků. Nezužuje se absolutní doména vlastnictví, ale rozšířila se absolutní doména společenství. Pokrok neomezil práci, nýbrž rozšířil blahobyt.“

Objevitel „kontrafaktické“ analýzy

Bastiat chápal, že jeho výzkum škodlivých účinků přivlastňování založeného na donucení sám o sobě spočíval na specifické technice analýzy – řekněme „kontrafaktické“ – srovnávající laissez faire a intervencionismus. Ve svém geniálním článku „Co je vidět a co není vidět“ („Ce qui se voit et ce qui ne se voit pas“) představuje Bastiat svou úvahu, využívající formu kontrafaktické povídky na příkladu historie rozbitého okna. Jeden mladý chlapec rozbije okno a obvyklý sofista chválí přínos této nehody, která umožní zachovat práci pro dělníky. Bastiat mu odpovídá: „Předpokládejme, že za opravu škody je zaplaceno šest franků; jestliže chceme říct, že nehoda přinesla šest franků sklenářském u průmyslu, že jej podpoří šesti franky, schvaluji to. Nijak nepopírám, že uvažujeme správně. Sklenář přijde, bude pracovat, inkasuje šest franků, utře si ruce a požehná ze srdce dítěti, které rozbilo okno. To je to, co vidíme.

Ale jestliže cestou dedukce dojdeme k závěru, a tak to bývá příliš často, že je dobré, že se rozbíjejí okna, protože to umožňuje cirkulaci peněz, že důsledkem toho je podporován průmysl jako takový, jsem povinen vykřiknout: Pozor! Vaše teorie se zastavila na tom, co je vidět, neberete v úvahu to, co vidět není. Není vidět, že když naši měšťané vydali šest franků na jednu věc, už je nemohou vydat na jinou. Není vidět, že kdyby byli nemuseli nahrazovat sklo, vyměnili by například ošoupané polobotky nebo dali další knihu do knihovny. Zkrátka, těc to šest franků by bylo vydáno na něco jiného, na co nyní vydány nebudou.“

Tento krátký text sám o sobě zhušťuje celou podstatu použití kontrafaktické argumentace v ekonomické analýze. Vědom si toho, že s tímto krátkým esejem o tom, co je vidět a co není vidět, zasáhl určitým způsobem ty nejzákladnější kameny vědeckého způsobu uvažování, dodával Bastiat jako podtitulek: „politická ekonomie v jedné lekci“ – titulek, který anticipoval název slavné knihy Henryho Hazlitta, vydané v roce 1944, které se prodalo více než milion výtisků. Henry Hazlitt rozpoznal, že není třeba nic víc než rozšířit Bastiatů v přístup na celou škálu ekonomických problémů. Bastiatovi obdivovatelé v devatenáctém století velmi dobře postřehli, čím se odlišují argumenty, které užívala Smithova a Ricardova anglická škola a které byly s úspěchem rozšiřovány ve Francii a na kontinentě Jean-Baptiste Sayem. Jeho životopisec, Fontenay (1881), poznamenal, že Bastiat v této  oblasti pokračoval v problematice výzkumu fyziokratů. Ti uznávali, že lidské štěstí je předmětem ekonomické vědy, která sama o sobě pro ně nebyla nic jiného než věda přirozeného zákona. Klasičtí ekonomové anglické školy omezili ekonomii na vědu o zjevných faktech a nahradili lidské štěstí materialistickou koncepcí „bohatství“. Podle Fontenaye Bastiatovo velké dílo integrovalo tyto dva přístupy v jednu „vědu o faktech z hlediska přirozeného zákona“ – integrovalo tak, že je to právě přirozený zákon, který zakládá pojmy směny, hodnoty a vlastnictví.

Bohužel tato koncepce přirozenosti ekonomických zákonů přetrvala velmi krátce – zejména v dílech Courcelle-Seneuila (1867). Poté upadla v zapomnění. Bastiat v té době platil hlavně za politického agitátora a jeho vědecké zásluhy byly systematicky snižovány, zejména anglickými ekonomy (viz Salerno 1988). Ekonomická věda tedy postupovala pod vlivem jiných, jejichž metodologický přístup, jenž je bytostně „materialistické“ povahy, našel své dovršení v positivismu dvacátého století.

Bastiatova základní myšlenka týkající se vztahu „faktické“ a zjevné části lidskéh o jednání na jedné straně a jejího „kontrafaktického“ protikladu na straně druhé – tzn. nezjevného – byla nahrazena jiným rozlišením, vhodnějším pro pozitivistický charakter moderní ekonomie, a to rozlišením mezi krátkým a dlouhým obdobím. Ekonomové pak ztotožňují to, co je neviditelné, s dlouhodobými – a tedy ještě neviditelnými – důsledky lidského jednání. Tento materiálně-positivistický předsudek v myšlení anglických ekonomů dostatečně vysvětluje, proč Bastiat – jako tolik dalších evropských ekonomů předního významu – nikdy nebyl opravdu uznáván anglosaskými ekonomy a proč zůstal téměř neznámý všem těm, kteří se na celém světě považují za studenty ekonomie. Téměř až do dneška tento předsudek bránil ekonomům ve správné četbě díla „Co je vidět a co není vidět“. Většina čtenářů tohoto eseje vyvozovala, že ekonomická argumentace se zakládá z části na srovnáních, ale jen málo lidí pochopilo, že se opírá o komparativní ekonomické zákony a že tyto komparativní zákony jsou svou povahou kontrafaktické. To je paradoxní vzhledem k tomu, že je tento esej ekonomům tak široce známý. Předčasná smrt Bastiatovi zabránila detailněji vysvětlit logickou strukturu své argumentace a na základě toho potom svůj přínos zobecnit. Bylo by žádoucí, aby nové výzkumy prohloubily tuto linii myšlení. Není pochyb, že by mohly poskytnout bohatou úrodu myšlenek.

Závěr

Během pokusu navrátit Bastiatovi pozici, která mu v historii naší vědy oprávněně náležela, jsme osvětlili jeho čtyři velmi důležité teoretické přínosy. Ty navíc, jak jsme viděli, přetrvávají svým velkým významem a velkou aktuálností dokonce až do naší doby a měly by obohatit současný program výzkumu rakouské školy. Velká Bastiatova témata – harmonie namísto rovnováhy, vlastnictví proti loupení, vztah vlastnictví/hodnota – zůstala profesionálními ekonomy v průběhu tohoto nešťastného dvacátého století zcela ignorována. Je čas znovu odkrýt díla tohoto génia myšlení a rekonstruovat je na teoretických základech, které byly položeny v jeho době.