Odpověď na článek Sofiina parlamentní volba

Mises.cz: 20. srpna 2012, Jakub Skala, komentářů: 134

Před nedávnem vyšel na mises.cz článek Martina Pánka a Dominika Stroukala nazvaný Sofiina parlamentní volba, který se snaží obhájit smysl a především morální stránku samotné účasti v parlamentních (příp. jiných) volbách. Ačkoliv článek přináší zajímavé podněty do diskuse, s jeho závěry nemohu souhlasit. Ve svojí kritice se nejprve podívám na text článku a v druhé části rozvinu vlastní úvahy o povaze voleb.

Článek začíná takto:

Poměrně mnoho libertariánů zastává názor, že správný libertarián se nesmí účastnit parlamentních (prezidentských atp.) voleb, protože účast na nich by se protivila principu ne-agrese (non-agression principle, NAP, někdy též princip neútočení), tedy univerzálnímu etickému postoji, který říká, že není možné inciovat násilí, tj. narušit cizí fyzickou integritu jeho osoby či jeho majetku, aniž by šlo o obranu. Přestože samozřejmě souhlasíme s NAP jakožto základním kamenem libertariánské etiky, s odmítáním voleb se ztotožnit nemůžeme.

Hned v úvodu je třeba zmínit, že libertariáni neútočí na parlamentní volby jen z pozice NAP, ale i z dalších (jak morálních tak ekonomických) důvodů, jak bude uvedeno v druhé části článku.

Předně je třeba vyjasnit, o jaké volby jde. Většinové hlasování se ustálilo v naší společnosti jako nízkonákladové řešení všelijakých sporů u dobrovolných sdružení fyzických i právnických osob, a to v nejrůznějších situacích. Zpravidla jde o situace, kde je záhodno dojít rozhodnutí rychle, přestože nemusí být optimální. Je tomu tak např. proto, že oddalování rozhodnutí je mnohem nákladnější než ztráta užitku plynoucí z neoptimálního rozhodnutí. (…)

Konstatujeme tedy, že na takovém hlasování nemusí být nic špatného. Nositelé menšinového názoru si možná naštvaně odfrknou, ale sami souhlasí (byť konkludentně) s tím, že se takto spory ve společnosti řeší. Libertariáni, kteří šmahem odmítají všechno hlasování, tak činí evidentně nesprávně.

Zde se autoři snaží naklonit si čtenáře na svoji stranu odmítnutím tvrzení, které je evidentním nesmyslem a které zároveň ani nikdo nepronesl. Nevím a ani jsem neslyšel o nikom (a samozřejmě to může být moje neznalost), kdo by šmahem odmítal jakékoliv volby či hlasování s tím, že se musí jednat o porušení NAP. Právě naopak, jak autoři zmiňují, hlasování dle předem domluvených pravidel má v dobrovolném spolku řadu výhod a je využíváno prakticky denně.

Je ale třeba zmínit, že u dobrovolných spolků se může odlišovat jak váha hlasů, tak i postačující počet hlasů pro schválení návrhu. Skupina výrostků domlouvajících se na pátečním tahu se spokojí s prostou nadpoloviční většinou, kde každý člen skupiny má jeden hlas. Oproti tomu při hlasování bytového družstva bývají hlasy členů váženy velikostí jimi vlastněných bytů a ke schválení návrhu je obvykle třeba více než jen prosté poloviny hlasů, nezřídka i 100 % - tj. souhlasu všech členů. Obdobně funguje i rozhodování manažerů při řízení činností firmy, v níž jsou zaměstnáni. Hlasování v dobrovolných spolcích tedy běžně existuje a bývá poměrně sofistikované v závislosti na důležitosti a rozsahu učiněného rozhodnutí. S tím souhlasí i libertariáni odmítající volby. Za zmínku stojí také skutečnost, že u důležitějšího rozhodování v dobrovolných spolcích je typicky zapotřebí větší než 50% shody, zatímco u státu tomu tak není.

Autoři pokračují popisem voleb v nedobrovolných spolcích jako například uvnitř státu:

(…) volby [v nedobrovolných společenstvích] pak mají s ohledem na NAP několik rovin. Porušení NAP vládou směrem k mé osobě a mému majetku, k jiným a jejich majetku a nakonec legalizace porušení NAP mezi lidmi samotnými. Tedy stručně:

1.    Jakou agresi bude nová vláda vykonávat vůči mně samotnému?
2.    Jakou agresi bude nová vláda vykonávat vůči ostatním lidem?
3.    Budu neoprávněně využívat ostatních lidí a užívat jejich majetku?
4.    Budou ostatní lidé neoprávněně využívat mou osobu a užívat můj majetek?

Vtip je v tom, že se hlasuje o všech čtyřech rovinách najednou a nelze se z toho vyvléci. A to, jak se pokusíme ukázat, ani nevolbou.

Vtip je někde úplně jinde – totiž v tom, že ani na jednu otázku nedokážeme předem popravdě odpovědět, protože před volbami neznáme skutečné chování vlády po volbách. Více o tomto fenoménu v odstavcích pod bodem Sny a realita níže.

Autoři následně (marně) hledají vhodné zjednodušující analogie k parlamentním volbám:

Problém odbrzděné tramvaje, jak byl poprvé zformulován Phillippou Footovou, říká:

„Předpokládejme, že soudce čelí požadavkům výtržníků, aby byl nalezen viník určitého činu, protože vyhrožují, že jinak sami spáchají pomstu na určité části komunity. Protože skutečný viník je neznámý, je soudce v situaci, kdy může zabránit krveprolití jedině tak, že někoho falešně obviní a popraví. Vedle tohoto příkladu máme jiný, ve kterém se rozhoduje pilot, jehož letadlo se za chvíli zřítí, zda navede letadlo z více obydlené oblasti na méně obydlenou. Abychom udělali co nejbližší paralelu, můžeme raději předpokládat, že je to řidič odbrzděné tramvaje, se kterou může odbočit jedině z jedné koleje na druhou; pět mužů pracuje na jedné koleji a jeden muž na té druhé; každý, kdo pracuje na koleji, na kterou tramvaj vjede, bude zabit. V případě výtržností má dav pět obětí, takže v obou případech je výměna života jednoho za život pěti.“ (překlad MMister)

Po našem soudu představují parlamentní volby stejné dilema. Ať už zvolíme současný stav vládní agrese jakkoliv arbitrárně, pokládáme za jasný a nezpochybnitelný fakt, že agrese ze strany vlády je nenulová. Použijeme-li např. míru přerozdělování HDP jako hrubou proxy, pak můžeme například současnou míru státní agrese v mnoha zemích klasifikovat číslem 5 na stupnici od 0 do 10. Volby představují možnost míru této agrese ponechat na stejné úrovni, snížit nebo zvýšit.

Stejně jako řidič odbrzděné tramvaje tak stojíme před rozhodnutím, zda přejedeme 5 kusů. V jeho případě šlo přímo o lidské životy, v případě voleb jde o HDP a o lidské životy „pouze“ nepřímo. I když by se možná dalo souhlasit s tím, že volbou strany X jsme zodpovědní za násilí, které tato strana páchá na našich sousedech, pak zcela logicky pokud k volbám nejdeme, jsme jako ten řidič odbrzděné tramvaje, jehož nečinnost znamená jistou smrt pěti lidí. I nevolba je volba.

V první řadě je třeba uvést na pravou míru příklad s odbrzděnou tramvají. Jakým způsobem se tramvaj rozjela? Na první pohled to může vypadat jako zbytečná otázka, ale není tomu tak.

Jestliže tramvaj přišla o možnost brzdit v důsledku chování řidiče, pak řidič poruší NAP v obou případech. Jeho volba je tedy „pouze“ mezi tím, zda přejede pět lidí nebo jednoho. V obou případech dojde v důsledku jeho jednání k zabití někoho jiného.

Jestliže ale tramvaj přišla o možnost brzdit bez zásahu člověka, pak je situace zcela odlišná. Pokud řidič nebude reagovat a nechá tramvaj jet, pak tramvaj přejede pět lidí, ale ze strany řidiče nedojde k porušení NAP. Na druhou stranu, jestliže přehodí výhybku a odbočí na druhou kolej, a tedy v důsledku jeho jednání dojde k přejetí jednoho člověka, pak řidič NAP porušil. V tomto případě tedy řidič řeší dilema, zda vinou „přírody“ zemře pět lidí nebo jeho vinou člověk jeden. Tento závěr zcela jasně plyne z libertariánské etiky popsané například Murray Rothbardem v Etice svobody.

Vyjdeme-li z této analogie, otázku: „jak se tramvaj rozjela?“ můžeme přeformulovat na: „jak jsme se dostali do stavu před novými volbami?“ Odpověď patrně zní, minulými volbami. Jinými slovy předchozí činností voličů. Takto bychom mohli pokračovat hlouběji do minulosti. Někdo by tedy mohl říct, že jestliže někdo volil minule (činnost voliče, nikoliv „přírody“), pak je spoluzodpovědný za současný stav, kdy musí opět volit. Volí tedy mezi dvěma vládami, které budou v obou případech porušovat NAP. Jestliže je volič zodpovědný za agresi vlády, pak je v tomto případě zodpovědný za buď větší nebo menší násilí, což je v rozporu s libertariánskou etikou. To, že si vybere menší, na této skutečnosti nic nemění.

Zde je na místě položit si otázku, nakolik je volič zodpovědný za chování vlády. Tj. jestliže vláda porušuje NAP, je volič zodpovědný za násilí, které páchá? V jaké míře a za jakých okolností?

Na tyto otázky ovšem autoři neodpovídají. Jak si můžeme všimnout, argumenty autorů nejsou etické, ale utilitaristické. Tvrdí totiž, že výsledek volby bude (resp. může být) lepší (např. nižší daně) než výsledek nevolby. A to mě na celém textu zaráží nejvíce. Text ani v jednom případě neukazuje, že volení v parlamentních volbách neporušuje NAP, ačkoliv si to hned v úvodu klade za svůj cíl.

Účast ve volbách v dobrovolných nebo nedobrovolných spolcích může zlepšit situaci voliče. To nikdo nepopírá, neodpovídá to však na otázku, nakolik je tato volba legitimní. Okradení souseda také zlepší mojí situaci a není legitimní. Okradení souseda skrze stát opět zlepší mojí situaci a opět není legitimní.

Za zmínku stojí ještě poznámka o důsledku demonstrovaných preferencí:

Domníváme se dokonce, že důsledným aplikováním demonstrovaných preferencí na pozorování světa musíme dojít k závěru, že ten, kdo ve volbách nevolí, jasně tak demonstruje, že snížit státní přerozdělování ani regulace nechce, násilí na něm ani na sousedech mu nevadí a veřejné statky, které konzumuje, hodlá konzumovat i nadále.

Takto hrubé nepochopení či mylná aplikace demonstrovaných preferencí na realitu je obzvláště donebevolající. Murray Rothbard definuje demonstrované preference v Toward a Reconstruction of Utility and Welfare Economics takto:

The concept of demonstrated preference is simply this: that actual choice reveals, or demonstrates, a man’s preferences; that is, that his preferences are deducible from what he has chosen in action. Thus, if a man chooses to spend an hour at a concert rather than a movie, we deduce that the former was preferred, or ranked higher on his value scale.

(Koncept demonstrovaných preferencí je potom toto: skutečná volba ukazuje, tj. demonstruje, preference jedince; tj. jeho preference jsou odvoditelné z jeho činů. A tedy pokud si člověk vybere hodinu na koncertě místo hodiny sledování filmu, docházíme, že preferoval to první, neboli to řadil výše na svého hodnotové škále.)

Aplikací na volbu či nevolbu docházíme k závěru, že jedinec preferoval (nebo řadil výše na hodnotové škále) nevolbu před volbou. Vůbec nic nám to neříká o jeho motivaci, důvodech ani myšlenkových pochodech, které ho k tomu vedly. Ačkoliv autoři se (podle mého názoru mylně) domnívají, že účastí ve volbách si člověk zvolí menší násilí, přerozdělování či regulaci, nemusí totéž platit pro nevolícího člověka a v žádném případě nemůžeme na základě jeho nevolení dělat šmahem takové závěry.

Autoři nabízejí ještě další dva příklady, které jsou ale velmi podobné a není třeba se jim jednotlivě věnovat. Zbytek textu pak tvoří myšlenkově prázdné zesměšňování zastánců nevolení, kterým se nebudeme zbytečně zabývat.

Proč nevolit

Smyslem této reakce není ukázat, že účast v parlamentních volbách porušuje NAP, a to právě proto, že se jedná (alespoň z mého pohledu) o značně komplikované téma. Přesto dle mého názoru existuje celá řada argumentů, proč se voleb neúčastnit. Některé jsou tvrdé (ekonomické) a jiné měkké (morální či pocitové).

Zisky a náklady

První a asi nejdůležitější argument zní: jeden hlas nic nezmění. V ČR žije více než 8 milionů lidí, kteří mohou volit. Pokud uvážíme 50% volební účast, dostáváme cca 4 milionů hlasů. Váha jednoho hlasu v celorepublikových volbách je tedy naprosto zanedbatelná a jeden hlas má prakticky nulovou šanci něco změnit. To se týká například příští přímé prezidentské volby. Nabízí se otázka, proč trávit čas aktivitou, která má nulový výsledek.

Jistě, existují volby, kde jeden hlas může reálně představovat rozdíl. Bohužel vliv na složení našich zákonných zástupců nezaručuje vliv na naši budoucnost, neb prsty evropského i českého parlamentu sahají předaleko.

Jelikož očekávaný ekonomický zisk jednoho hlasu se limitně blíží nule, je jakýkoliv náklad na informovanou volbu z mého pohledu nepřiměřený. Sledovat slova a především činy celé škály politických stran zabírá značné množství toho statku, kterého se nám žalostně nedostává – volného času. Pro mě je stále více nepředstavitelné, že bych tímto časem plýtval na politiku (kterou, jak jsme si ukázali, prakticky nemám účastí ve volbách šanci ovlivnit) nebo si kazil nedělní oběd sledováním Otázek Václava Moravce.

Sny a realita

Dalším velkým problémem zastupitelské demokracie je odloučení zvolených zástupců od voličů. Volby probíhají typicky jednou za několik let a za tu dobu se objeví celá plejáda témat, o kterých voliči v době voleb neměli nejmenší tušení. Zvolení zástupci tedy nemohou uspokojivě reprezentovat názory voličů, ani kdyby chtěli.

A že nechtějí! Pro příklad nemusíme chodit daleko, většina z nás si pamatuje vymezování údajné pravice v podání ODS a TOP09 vůči levici před posledními volbami do Poslanecké sněmovny. Realita nás kopla do zadnice zvlášť silně – zvyšování daní, rozrůstající se byrokracie atp. A předtím to bylo stejně a předtím zase. Skoro jako by v tom byl nějaký vzorec.

Volič nemá záruku, že jím zvolená strana (potažmo konkrétní zástupci) bude zastávat právě ty názory, pro které jí dal volič mandát. Zkušenost ukazuje, že zvolení zástupci budou konat podle toho, co se nejvíce hodí právě jim, a podle toho, co je přivede k znovuzvolení.

Ideální kandidát

Libertariáni z vnějšího pohledu představují prakticky homogenní skupinu. My uvnitř komunity víme, že se s mnohými z nás rozcházíme v pohledech na řadu zásadních témat, o kterých jsme schopni se v pokročilých fázích večera do krve pohádat. Jestliže existuje taková nejednotnost i mezi námi, jaká je potom šance, že najdeme politika, který bude stoprocentně reprezentovat naše názory? Jsme tedy postaveni před volbu menšího zla, což ostatně připouští i autoři původního článku. Ale jak to menší zlo zvolit?

Řekněme, že si najdeme nejméně špatného kandidáta (tj. kandidáta, s jehož názory se nejvíce shodujeme), ale zjistíme, že jeho šance na zvolení je mizivá (což je (asi bohužel) typický příklad liberálního či libertariánského kandidáta). Proč bychom měli volit jeho? Proč ne nejmenší zlo z těch, kteří mají šanci být zvoleni? Něco podobného si jistě řekli voliči TOP09 před minulými volbami. Na otázku, jak se jim jejich volba vyplatila, si musí odpovědět sami. A i zde se hodí připomenout, že neplnění předvolebních slibů není doménou jen posledních parlamentních voleb, ale denním chlebem snad všech politických stran napříč světem.

Morální rozměr

Prozatím jsme nedošli k jednoznačnému závěru, zda účast ve volbách porušuje nebo neporušuje NAP. (A budu rád, když někdo zvedne tuto hozenou rukavici.) Předpokládejme na chvíli, že účast ve volbách NAP skutečně neporušuje. To samo o sobě není dostatečný argument pro aktivní účast ve volbách. Skutečnost, že je nějaká činnost legitimní, ještě neznamená, že je morální. Asi málokdo z nás chodí ulicí a po noci trhá hlavy potulným koťatům. Jak je to tedy s morální stránkou účasti ve volbách?

Vraťme se na chvíli k příkladům v původním článku. Zatímco otrokář (resp. dozorce) má svoji moc nad otroky (Sofií) z pozice síly a je to zřejmé všem na míle daleko, u státu tomu tak není. Stát má shodně s otrokářem moc nad ostatními z pozice síly, jenže se mu podařilo přesvědčit svoje poddané, že tato jeho moc nepochází ze síly, ale pochází od nich. Státu se podařilo lidem vnutit myšlenku, že ho (víceméně) řídí, že stát je dobrovolný, laskavý, nezbytný atp. A tím, že se budou lidé neustále podílet na volení „svých zástupců“ se tenhle pro libertariány naprosto klíčový omyl nepodaří odstranit. Volení z mého pohledu znovu a znovu utvrzuje lidi v legitimitě současného systému, dává jim falešnou představu řízení státu.

To nejdůležitější na konec …

Jako zásadní ovšem spatřuji zcela naivní představu, že demokratický systém, ve kterém žijeme, může být změněn shora. O to smutnější je skutečnost, že tato představa panuje mezi i mezi liberály a llibertariány, kteří kritizují samotnou povahu činností státu na každém rohu. Nekritizují konkrétní politiky a politické strany, ale samotný způsob demokratického řízení státu. Kdy přesně přepnou v hlavě a začnou se domnívat, že ti nebo oni potenciální zástupci lidi již jsou těmi anděly mezi lidmi, kteří dovedou společnost od socialistické zhouby k svobodné a prosperující společnosti, mi zůstává záhadou.

Pokud tedy někdo půjde k příštím volbám pro dobrý pocit, nechť je ctěná libost. Pokud tam někdo půjde s představou, že zlepší svoji budoucnost, pak zaslouží naše politování a chápající úsměv.