Okupujte Wall Street: Příběh bez hrdinů

Mises.cz: 13. října 2011, Mises.org (přidal Jakub Čech), komentářů: 4

Hnutí za okupaci Wall Street se rozrůstá. Začaly se objevovat protesty v Los Angeles a Washingtonu, D.C. Celé toto drama se stalo naprosto očividným, za přítomnosti pochodu na radnici Los Angeles, konfrotacemi s policií a hromadným zatýkáním.

V takové situaci jsou ti, kteří si cení role myšlenek v průběhu společenských změn, sváděni k příklánění se k jedné či druhé straně. Chtějí vidět odraz své vlastní ideologie v prominentních osobách či institucích a každý střet vybízí k hledání hrdinů. Není jedndouché zůstat neutrální, když se píše historie.

Někteří z těch, kteří v protestujících vidí jen kupu ubrečených, mladých levičáků, stavících se proti velkým symbolům amerického kapitalismu, budou sváděni příklánět se na stranu Wall Streetu. I přesto je velká část tohoto hněvu vůči Wall Streetu oprávněná, i když směřována špatným směrem. Tyto gigantické společnosti v součinnosti s politiky opravdu okrádájí střední třídu a chudší Američany. Dnešní politicko-ekonomický systém připomíná spíše určitou formu fašismu než systém svobodného podnikání. A z podniků cílených protestanty jsou nejvíce na vině nejspíš právě ty, jejichž tajné dohody se státem jen prohlubují korporativismus. Někteří z těchto aktivistů, mávajících transparety v odporu vůči záchraným balíčkům, valkám a policejnímu násilí, s sebou přinášejí i libertariánské poselství.

Celkově je však poselství protestujících příliš vágní a nestejnorodé na to, aby vzbudilo větší zanícení. Stejně jako v tzv. Tea Parties, ke kterým bývají často přirovnáváni, odsuzují členové tohoto hnutí současný status quo bez toho, aby nabídli vlastní alternativní vizi.

A je to ještě horší. I přesto, že zde neexistuje jednotná ideologie, která by toto hnutí spojovala, existuje zde určitá filosofická podstata, avšak ne velmi dobrá. Na OccupyWallStreet.org je k nalezení seznam požadavků, a přestože nepředstavuje názor všech, dá se bezpečně prohlásit, že se v něm mísí názory většiny: určitá záruka minimálního příjmu pro pracující i nezaměstnané, univerzální zdravotní péče, vysoké vzdělání zdarma pro všechny, zákaz fosilních paliv, bilion dolarů v nové infrastruktuře, další bilion do „ekologické obnovy“, rasová a pohlavní „práva“, reforma volebního systému, univerzální odpuštění dluhů a více moci do rukou odborů. Z více než tuctu požadavků souhlasím s jediným - otevřenými hranicemi - a ironicky mnozí z Wall Streetu by s tímto požadavkem souhlasili také.

Členové vládnoucích tříd se od těchto protestů opravdu nemají čeho obávat, ve skutečnosti to mocenské elity spíše posílí, ať už protestanti dosáhnou svých požadavků, nebo ne. A to proto, že nemají ucelený program založený na skutečných svobodných hodnotách. Stejný princip, který stojí za možností žít kde a jak chcete či možností svobodně vyjadřovat vlastní názory bez oprese od státu, stojí i za svobodou uskutečňovat krátký prodej, násilné převzetí společností, fůze a spekulace. Stejně tak důležitá je nechápavost aktivistů toho, že tržní ekonomika, proti které takto zbrojí, je základním tahounem blahobytu.

V rámci férovosti je potřeba říct, že někteří z protestantů by se pod tento seznam požadavků nepodepsali. Je zde ale i mnoho takových, kteří by ve směru sociálistického státu šli i mnohem dál. V každém případě je však jakékoliv hnutí, požadující tolik právě od státu, odsouzeno k nezdaru v řešení toho, co je špatně na současném systému.

I přes jejich ideologické problémy však byla většina účastníků prostestů pokojná, což nás přivádí k další části tohoto dramatu, ze které se rozhodně nemůžeme radovat - policii. V New Yorku zahnala lidi do oplocených oblastí, bez jakéhokoliv rozlišování a provokace proti nim použila pepřový plyn a praštila s hlavou jednoho z protestujících do auta. Několik set protestujících vkročilo na Brooklynský most - domnívajíc se, že policie chtěla, aby šli touto cestou, jen aby zde byli zatčeni. Protestující vidí své jednání jako vyjádření nesouhlasu s institucionálním násilím a vykořisťováním, avšak policie svým počínáním na tento problém upozorňují ještě více.

Byly to až podobné násilné činy, které donutily média věnovat protestujícím pozornost, a nejspíš by se tomu tak vůbec nestalo, nebýt sociálních sití a všudypřítomných kamer mobilních telefonů. Tisk obecně je další stranou nezasluhující naší podporu. Vzhledem k zaujatosti medií - obecně se příznivěji vyjadřovala k ekonomickému kolektivismu, politickému statusu quo, levicovým reformátorům a policii - se většina lidí bude dívat na tuto pozornost medií jen jako na snahu přesvědčit je o tom, že strana, kterou nemají rádi, je ve skutečnosti lepší.

Obamova administrativa byla zatím během celé aféry potichu. Její přívrženci však začali využívat těchto incidentů k posílení vlastní agendy sociální demokracie a vyšších daní. MoveOn.org, v podstatě prodloužená ruka demokratické strany, na tyto protesty upozorňovala stejným způsobem, jakým republikáni upozorňovali na tzv. Tea Parties. V obou případech však nenabídly skoro žádné důvody k uvěření tomu, že jejich oblíbení politici by ve skutečnosti uzákonili reformy radikálně odlišné od programu stoupenců opozice. Zatímco Obama může prosadit vyšší daně, větší regulace, větší výdaje a větší stát, protestující však nakonec spokojeni nebudou. Pro ty, kteří vidí státní aparát jako cíl sám o sobě, je i Obama přiliš mírným socialistou. A pro ty, kteří chtějí za pomoci sociální demokracie dosáhnout vznešených cílů - odstranění privilegií, korporativismu, imperialismu a policejního násilí - budou následující léta velkým zklamáním, protože Obama, podporovatel Goldman Sachs a příznivec válečných zásahů, představuje přesně to, čím v americkém systému opovrhují nejvíce.

Někteří volali po tom, aby se konzervativci z Tea Party přidali k protestujícím v New Yorku a celé zemi. Pokud by jejich jediným, sjednocujícím principem byla bezesměrná opozice statusu quo, tak by to k zaujmutí liberálů nestačilo, a o to méně by to byl recept na pozitivní změnu. V ideálním případě by v ulicích bylo velké množství klasických liberálů odporujících válce, statnímu korporativismu, socialismu, policejní brutalitě, celé Obamově domácí agendě a americké zahraniční politice. Můžeme snít o tom, že by právě toto bylo sjednocujícím principem levicových i konzervativních populistů. Ale vzhledem k ideologickým charakteristikám Spojených států to však zůstane právě jen jediným: fanazií.

Hnutí finálně cílené na potlačení korporativismu a záchranných balíčků Washingtonu by však mohlo být mnohem silnější a širší, slučující alespoň část proti-Obamovské pravice, některé části levice z hnutí proti Wall Streetu a libertariány. Konzervativci by museli nechat své pro-válečné a proti-imigrační transparenty ležet doma a levice by musela nechat stranou její požadavky na zdravotní péči a prohibici benzínu.

Takové hnutí, přinášející to lepší z obou stran, by mělo potenciál změnit systém k lepšímu, ale potřebovalo by mnohem kooperativnějšího ducha, než budeme schopni vidět nyní a nejspíš i v blízké budoucnosti. S pokrokáři výhradně na straně Obamy a démonizujícími konzervativci, kteří zase podporují bití okupantů Wall Streetu policisty, se zdá, že tyto skupiny rozděluje více než jen ekonomická teorie. Ať už to nazveme to, co staví jednoho Američana proti druhému - odvádějíc jejich pozornost od opravdových problému ve Washingtonu, DC - kulturní válkou nebo fanatismem, je jisté, že tento příběh žádného hrdinu nemá.

Tento článek byl původně publikován na Mises.org jako Occupy Wall Street: A Story without Heroes - autor Anthony Gregory.