Olympiáda očima ekonomie

Mises.cz: 19. října 2012, HynekRk, komentářů: 2

Nedávno nám skončily jubilejní 30. letní olympijské hry. Tentokrát se konaly v poněkud nervózní atmosféře v Londýně. Sportovcům z České republiky také přinesly několik cenných kovů. Je tedy vhodná doba, abychom se krátce nad těmito hrami zamysleli. Zamýšlet se budeme nad financováním těchto her. Olympijské hry jsou totiž velice často financovány jak ze soukromých, tak i z veřejných zdrojů: „Pořadatelé mají na paměti, že Hry stojí spoustu peněz. Nejenom soukromých, ale i z kapes daňových poplatníků.“ [1] Pro krátký přehled financování několika posledních olympijských her (výjma londýnské olympiády) lze doporučit pramen [2]. V tomto příspěvku budeme nadále rozebírat pouze financování těchto her z veřejných rozpočtů. Jedno, zda zcela, nebo částečně z těchto rozpočtů financovaných. Pro hry v Londýně se počítalo s částkou okolo 9 miliard liber z kapes daňových poplatníků [3]. Některé zdroje uvádí částku i o něco nižší: zhruba 8,5 miliardy liber.

Co je vidět

Jaké jsou argumenty stoupenců pořádání olympijských her? Co je vlastně vidět? Následující pramen to vidí takhle: „Zájmem každé pořádající země je samozřejmě podpořit cestovní ruch. Tento cíl se nejvíce podařil městům Barcelona a Sydney, které se po skončení her staly vyhledávanou turistickou destinací a tento punc si udržují dodnes. Olympijské hry udělí hostujícímu městu prestiž, což se pozitivně odráží na ekonomice města, jak ve smyslu cestovního ruchu, tak ve smyslu investic. Snad každé město se snaží vydobýt si přízvisko světové a infrastruktura, informační technologie, nové stavby, kanceláře a hotely, jež po sobě olympijské hry zanechají, toto přízvisko poskytují. Po skončení her v Soulu se v tomto městě umístily nové zahraniční firmy a korporace a samotné výrobky Soulu se doslova rozlétly do zahraničních trhů... Hry podporují zaměstnanost. Vyhlášení jména vítězného města znamená potřebu nových staveb či jejich rekonstrukcí, nemluvě o infrastruktuře a dalších projektech. To vyvolá spoustu nových pracovních pozic a prostor a s tím spojené masivní nábory lidí.“ A tak dále [2].

Co není vidět

Pokud je tedy olympiáda financována z veřejných rozpočtů, pak tyto peníze z veřejných rozpočtů státu, měst, zemí či jiných samosprávných územních celků (krátce veřejného sektoru) chybí pro jiné výdaje těchto institucí. Příjemci těchto výdajů tak ostrouhají kolečka, protože přijdou o část svých příjmů. Nicméně důležitější je, že výdaje těchto institucí jsou hrazeny v drtivé většině případů z daní vybraných od občanů (případně z půjček, které však jsou nakonec také splaceny z daní, takže je můžeme pro účely tohoto příspěvku zanedbat). Občané tak přicházejí o část svého příjmu. Nyní si mohou koupit méně spotřebních statků a služeb anebo jim zbyde méně peněz na investice (tj. nákup statků vyššího řádu). Když koupí méně spotřebních statků, služeb a méně statků vyššího řádu, utrží výrobci a poskytovatelé těchto produktů méně. Nižší tržby sníží výrobcům a poskytovatelům zisky a mezní výrobci a poskytovatelé (produkující s nízkým ziskem) se dostanou do ztráty. Díky snížení zisku nebo díky vzniku ztráty začnou podnikatelé omezovat nebo přímo ukončí svoji produkci a propustí některé své (případně všechny) zaměstnance. Jak vidíme, prosperita některých odvětví a pracovní místa vzniklá výdaji z veřejných peněz jsou vykompenzovány úpadkem a poklesem produkce jiných odvětví a úbytkem pracovních míst díky daním. Zároveň dojde také k tomu, že se podnikatelé a jejich zaměstnanci z postižených odvětví začnou přesouvat směrem k ziskovějším odvětvím - např. budou usilovat o vstup do odvětví, na které se nevztahují takové daně, anebo přímo do podporovaných odvětví, jako je třeba stavba olympijských stadionů nebo zázemí, stavba infrastruktury, provoz hotelů, restaurací, rekreačních areálů, výroba sportovního náčiní a oblečení, výroba a prodej hranolek, piva, reflexních vest, služby bezpečnosti atd. Podobné to bude i u regionů, některé na tom vydělají a jiné prodělají. Zdá se tedy, že ekonomický přínos veřejných výdajů na takovéto sportovní akce je roven nule. Ale tak tomu není.

Za prvé, v každém případě odejdou daněmi postižení podnikatelé a zaměstnanci do odvětví, která se jim dříve - bez existence daní - jevila jako méně výhodná pro jejich podnikání a zaměstnání, než do odvětví, v kterých předtím o své svobodné vůli působili. Za druhé, spotřebitelé jako celek na tom budou hůře. Struktura produkce bude nyní odlišná od jejich požadavků na uspokojování potřeb. Místo toho bude odpovídat požadavkům zájmových skupin (jako je třeba Olympijské hnutí, příznivci vrcholového sportu [4] a výše uvedení výrobci a poskytovatelé všeho možného i nemožného), úředníků a vítězných politiků. Můžeme tak sice vidět atlety na stadionu, ale jen za cenu toho, že řada jiných statků a služeb kvůli olympiádě vůbec nevznikla. Je také známo, že spotřebitelská poptávka slouží v systému svobodného trhu jako nástroj k alokaci vzácných výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálových statků) mezi různá odvětví, která vyrábějí různé spotřební statky. Motiv zisku totiž nutí podnikatele dodávat spotřebitelům to zboží, které tito nejnaléhavěji požadují [5]. Daně a následné výdaje veřejného sektoru tuto schopnost narušují. Za současné situace je faktem, že u spotřebitelů a investorů nestojí olympiáda a případně i další služby (nasledující soutěže, prostory pro rekreační sport atd.) na jejich hodnotových škálách dostatečně vysoko, tak aby byly ochotni za ně zaplatit dostatečnou cenu, která by pokryla současný rozsah olympiády. Pokud však spotřebitelé jsou nuceni za tyto služby zaplatit formou daní, je jisté, že nebudou moci uspokojit některé své potřeby, které by za neexistence daně sami dobrovolně uspokojili, protože jsou pro ně důležitější než olympiáda. Jinými slovy, vzácné výrobní faktory se vydávají z pohledu občanů na uspokojení méně naléhavých potřeb. Celkový ekonomický přínos (včetně duševního přínosu) je tak záporný.

Výše uvedené platí samozřejmě i pro služby na poli reklamy pro stát, město, zemi či jiný samosprávný územní celek. Zřejmě tato reklama není pro občany tak důležitá, jak by se někdo mohl domnívat. Odhlédnuto od tohoto, tak reklamu si během letošní olympiády spíše udělal jen Londýn a jeho okolí, případně některé turistické lokality Velké Británie. Proč by měl na jejich zviditelnění přispívat skrze daně třeba občan Aberdeenu, Lincolnu, Manchesteru nebo Severního Irska, zůstává záhadou. Navíc, kdo chce, může daný stát, město zemi či jiný samosprávný územní celek propagovat nezávisle na dotacích z veřejného sektoru.

Když se podíváme do pramene [2] na několik posledních letních olympiád, tak zjistíme, že některé z nich byly schopné alespoň podle některých údajů [6] přinést jistý přebytek. Tento přebytek byl však dost často pouze velmi malý (Barcelona, Atlanta nebo Peking) – v řádu desetinek i setinek procent. To také nesvědčí příliš o potřebnosti takovýchto investic. Při započítáni inflace (některé výdaje jsou učiněny i několik let před začátkem her – viz pramen [1]) by se i tyto olympijské hry pohybovaly ve ztrátě. Otázkou pak je, jak je na tom veřejný sektor ohledně příjmů na daních z olympiády. To se ovšem poměrně těžko zjišťuje. Veřejný sektor také může mít s olympiádou i řadu jiných nákladů. Například londýnská olympiáda si vyžadovala mimořádná bezpečnostní opatření (tisíce vojáků a policistů, vrtulníková výsadková loď H. M. S. Ocean na Temži apod.), posílení dopravy atp. Skutečně jsou všechny náklady započítány v částce 9 miliard liber?

Právo neúčasti

Dejme tomu, že ale olympijské hry v Londýně dosáhnou slušného přebytku. Třeba tak jako olympijské hry v Los Angeles, kde byl vykázán přebytek ve výši 380,6 miliónů dolarů (celkové náklady her byly 684 miliónů dolarů) [2]. A dejme tomu, že skončí reálným plusem i pro veřejný sektor. Měl by to pak být argument pro financování olimpiády z veřejných prostředků? Domnívám se, že ne. Pokud B vezme A peníze proti jeho vůli a pak mu vrátí peněz více, tak to pořád poškozuje A. A měl s penězi jiné plány. Třeba je vůbec nechtěl použít k vydělání více peněz, ale raději si je chtěl nechat v rezervách anebo je chtěl použít na peněžně nevýnosnou aktivitu. Anebo třeba jen A nechtěl podstoupit takové riziko anebo naopak chtěl podstoupit riziko ještě větší. Někdo by mohl namítnout, že dodatečně A může být vděčný za takovou báječnou investici. To je sice možné, ale za prvé je takových A v moderní společnosti mnoho a jejich přání a touhy jsou různorodé a pravděpodobnost, že se ex post strefíme do hodnocení takového množství jedinců A, je nemožná. Za druhé, mezi A jsou velmi pravděpodobně i lidé, kteří nechtějí podpořit olympiádu, ani kdyby jim z toho kynul finanční zisk. Za třetí, přínosy z olympiády skončí jen u některých skupin občanů – tj. i jen u některých A. Například, co se týká Londýna: „Park připadne po Hrách obyvatelům východního Londýna: z olympijské vesnice se stane rezidenční oblast, multifunkční sportovní haly se otevřou veřejnosti, z mezinárodního tiskového střediska vzniknou kanceláře.“ [1] Co když jste ale zrovna ze západního nebo severního Londýna anebo jste místní, ale nechodíte do sportovních hal a ani se v dané lokalitě nechystáte koupit byt či kancelář? A práci už máte taky. Docela i pochybuji, že se byty v této oblasti dostanou třeba k nízko příjmovým obyvatelům [7]. Stručně řečeno, stát, město, země anebo jiný samosprávný celek nejsme my všichni. V tomto směru nám nepomůže ani jistě jinak pozoruhodný výpočet profesora Stefana Szymanskiho z Michiganské univerzity, který v rámci svých výzkumů ekonomiky sportů došel k závěru, že fotbalový turnaj Euro 96 udělal lidi v Británii tak šťastné, že to mělo hodnotu 165 liber na osobu [3] a [8]. Člověk by měl mít právo se neúčastnit ani tutově výnosných a jistých aktivit.

Olympijské hry v Atlantě novináři pojmenovali jako Coca-Cola Games kvůli své závislosti na sponzoringu korporací. Začalo se pak ozývat stále více hlasů, které volaly po zastavení komercionalizace a obnovení původního ducha olympijských her [2]. To však na výše uvedeném vcelku nic nemění, příspěvěk lze vztáhnout i na olympiádu plně státem financovanou. Nepředpokládáme-li tedy, že příznivci nekomerčních olympijských her obhajují hry typu: ať si sportovci cestu zaplatí a náčiní si přinesou svoje s sebou, sraz na palouku za městem, vznikl by akorát kvantitativní rozdíl. Všechna spoluúčast soukromého sektoru by musela být nahrazena výdaji veřejného sektoru (pokud by tedy rozsah olympiády nebyl zmenšen). Navíc by bylo snadnější hry ideologizovat a zneužít pro politické cíle.

Pokud chce veřejný sektor olympiádám pomoci, tak ať poskytne pořadatelům, případně hoteliérům, majitelům restaurací, stavitelům, výrobcům a prodejcům sportovního náčiní a obleční, hranolek a piva a jiným daňovou úlevu. Pro ostatní bude výhodou, že nebudou muset dotovat něco, co nechtějí. Místo toho si se svými penězi naloží dle svého.

Prameny a poznámky:

[1] Olympiáda v Londýně: ambiciózní ale lidská (Foto) [online, 2010]. Dostupný z (přístup VII/2012): http://olympic.cz/cz/olympijske-hry/1756/olympiada-v-londyne:-ambiciozni-ale-lidska-(foto) .
[2] Mutla, L. Způsob financování olympijského hnutí [online]. Dostupný z (přístup VII/2012) http://www.mr-sport.cz/olympiada-v-praze-ocima-studentu-vs/aplikace-teorie-verejne-volby-na-olympijske-hry-v-praze/zpusob-financovani-olympijskeho-hnuti/ .
[3] Olympics coutdown: Economic gold proves elusive. London, Financial Times 24.7.2012.
[4] Dle mé zkušenosti je mezi nimi i překvapivě dost jinak svobodomyslně orientovaných lidí.
[5] Mises, v. L. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-22-7, s. 53 a podobně i s. 59.
[6] Přesné údaje je dle autora poměrně těžké získat, údaje je proto nutné brát s rezervou – v mém příspěvku jde spíše o princip něž přesná čísla.
[7] Council houses are homes for the poor, not assets for the rich [online, 2012]. Dostupný z (přístup VII/2012): http://www.standard.co.uk/comment/comment/council-houses-are-homes-for-the-poor-not-assets-for-the-rich-7753566.html. Citace: „The Government claims 60,000 council tenants nationwide now own second homes.“.
[8] The price of happiness [online, 2012]. Dostupný z (přístup VII/2012): http://www.footballeconomy.com/content/price-happiness .

Článek vyšel původně v časopisu Terra Libera číslo červenec-srpen 2012.