Ošidná rétorika: O (zne)užívání pojmu pojištění

Mises.cz: 16. listopadu 2013, Dan Šťastný (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 1

Navzdory předpokladům mnohých ekonomických modelů člověk žije – a jedná – v prostředí, které je charakterizováno nejistotou. Očekávání, která si člověk formuje a na jejichž základě se rozhoduje, se mohou ukázat jako správná nebo chybná. Jakkoliv je pro člověka skutečnost, že může chybovat, nepříjemná, nemůže se nikdy nejistoty zcela zbavit – samotná představa neexistence nejistoty (tedy nemožnosti chybování) totiž není slučitelná s představou člověka jakožto autonomně rozhodující se – jednající – bytosti. I kdyby tak člověk pochopil všechny zákonitosti přírody, dokud bude člověk jednajícím člověkem, nikdy se nejistoty z toho plynoucí zbavit nemůže.

To však ještě neznamená, že člověk není schopen žádným způsobem problémy pramenící z nejistoty řešit. U mnoha jevů, jejichž výskyt je spojen s nejistotou, lze totiž tuto nejistotu kvantifikovat: vyjádřit pravděpodobnost nastání různých alternativ. Takto kvantifikovatelnou nejistotu – nazývanou riziko – lze do značné míry eliminovat prostřednictvím nástroje, pro nějž se vžilo označení pojištění. Jakmile je totiž známa pravděpodobnost výskytu určitého jevu, je možné, aby mezi dvěma subjekty s rozdílným vztahem k riziku došlo k dobrovolné směně, jejímž předmětem bude jistota: prostřednictvím pojištění si může subjekt s větší averzí k riziku zakoupit jistotu od subjektu s menší averzí k riziku. Situaci poněkud komplikuje skutečnost, že ani zmíněnou pravděpodobnost výskytu daného jevu nelze nikdy – a to ani v případech typu „házejme kostkou“ – zcela přesně znát, ale je oběma subjekty opět pouze očekávána (odhadována) na základě zkušenosti. V každém případě však zůstává platit, že pojištění je dobrovolný kontrakt, z něhož obě strany očekávají prospěch.

Naprosto zásadní podmínkou pro takový dobrovolný kontrakt je nahodilost události, s jejímž výskytem jsou spojeny škody, které se pojistitel zavazuje pojištěnému krýt. Nahodilostí není myšlena nezávislost výskytu dané události na lidském faktoru obecně, ale pouze jeho nezávislost vzhledem k jednání samotného pojištěného. Nejlépe se tak pojišťuje proti takovým rizikovým událostem, jejichž výskyt je zcela mimo kontrolu pojištěného. Čím větší měrou je však pojištěný schopen výskyt pojistné události ovlivnit, k tím menší části škod jsou pojistitelé ochotni se zavazovat (požadují spoluúčast pojištěného) a tím komplikovanější se (v důsledku některých ekonomií popsaných motivačních a informačních selhání) uzavření pojištění stává. Nakonec událost, jejíž výskyt by byl zcela pod kontrolou pojištěného (a která by tedy neobsahovala prvek nahodilosti), by byla naprosto nepojistitelná. Člověk se tak například nemůže pojistit proti tomu, že mu nebude chutnat večeře nebo že spáchá sebevraždu, neboť by takový člověk nenašel nikoho, kdo by ho byl ochoten proti škodám v důsledku takových událostí pojistit.

Nemá-li být tento kontrakt jednorázovou sázkou, ale mluvíme-li o pojištění jako o předmětu dlouhodobého podnikání, je jeho dalším základním definičním znakem tvorba rezerv, kterých je používáno na krytí škod způsobených nepříznivými důsledky nějaké události, před nimiž se pojištěný zmíněným kontraktem chrání. Bez rezerv by byla pojistná smlouva pouhou hazardní hrou, o níž by nebyl – vzhledem k rozporu s účelem pojištění (kterým je eliminace rizika) – příliš velký zájem.

Dalším definičním znakem pojištění je skutečnost, že výše pojistného (ceny, kterou pojištěný platí za eliminaci rizika), z něhož se zmíněné rezervy budují, je jako každá cena určena nabídkou a poptávkou. Podobně jako existuje na neomezovaném trhu tendence k existenci jedné ceny za shodný statek, existuje na pojistném trhu tendence k existenci jedné výše pojistného za krytí stejného rizika. Z toho vyplývá, že pojištění různě rizikových nebo různě co do škod rozsáhlých událostí bude mít tendenci mít různou cenu: pojištění se proti škodě v důsledku určité události bude levnější než pojištění se proti shodné škodě v důsledku rizikovější (pravděpodobnější) události, popř. vyšší škodě v důsledku stejně rizikové události. Ne neomezeném trhu bude tak výše pojistného determinována škodním průběhem, který každá ze stran nějakým způsobem odhaduje a očekává. Pojistitelé budou sazby určovat podle takových kritérií, o nichž se dá očekávat, že budou ovlivňovat škodní průběh. Proto vidíme nižší sazby pojištění proti vloupaní pro pojištěnce s lepšími zámky u dveří (tvoří tak skupiny s nižším očekávaným škodním průběhem) či vyšší sazby úrazového pojištění pro pojištěnce provozující extrémní sporty (tvoří tak skupinu s vyšším očekávaným škodním průběhem).

V případě, že je v pojišťovacím vztahu zachovávána dobrovolnost, pojištění je charakterizováno (mimo jiné) zmíněnými třemi znaky: nahodilý prvek, tvorba rezerv a vazba mezi výší pojistného a očekávaným škodním průběhem (odhadovaným na základě určitých kritérií). Takto pojišťovnictví vzniklo a takto se po dlouhý čas rozvíjelo. Podíváme-li se však do současnosti, snadno (kromě stále zkvalitňovaných služeb) identifikujeme trend označovat termínem pojištění i mnoho aktivit, které některé z výše uvedených charakteristik nevykazují. Společným důvodem, proč tomu tak je, je právě opuštění principu dobrovolnosti a jeho nahrazení povinností. Pouze v důsledku donucení je možné, aby byla „pojišťována“ rizika, která jsou z podivuhodně velké části v rukou samotných pojištěných (někde se setkáváme například s pojištěním pro případ nezaměstnanosti...); aby se z pojistného netvořily žádné rezervy, a přesto si pojištěnci nadále tuto „jistotu“ kupovali (vzpomeňme si, jak se lidé v naší zemi „pojišťují“ na důchod...); či aby pojistné bylo stanoveno bez ohledu na škodní průběh (do jaké míry asi koreluje obsah motoru se škodami, které takový automobil ostatním v průměru způsobí...?). Jsou-li naše tři zmíněné charakteristiky narušeny, mění se vzájemně výhodný kontrakt (kterým pojištění tradičně bylo) v nástroj přerozdělování, v nástroj, který prospívá jedněm na úkor druhých, což jest rovněž důvodem, proč musí být tyto formy „pojištění“ násilím vynucené.

Jedná se však potom stále ještě o pojištění? Vezměme si příklad zdravotního pojištění. Ačkoliv je zdraví člověka z nezanedbatelné části otázkou způsobu, jakým o ně pečuje, je míra, v níž se zdravotní pojišťovny podílejí na krytí nákladů se zdravotní péčí, mnohde téměř 100 %. „Rezervy“ těchto pojišťoven představují zejména vklady na účtech, kam v průběhu roku peníze přicházejí a odkud během stejné doby zase odcházejí (některé pojišťovny mají dokonce vážné problémy s tím, aby tyto peníze odcházely včas). A nakonec je zjevné, že výše pojistného, definována jako podíl z příjmu, rozhodně škodní průběh (podmíněný zdravotním stavem a životosprávou) v potaz nebere. (Specialisté na kalkulaci pojistného – pojistní matematikové – se na kalkulaci zdravotního pojistného podíleli asi stejnou měrou jako na kalkulaci DPH.) Na základě čeho je potom tento současný systém označován za pojištění? Proč se to nenazývá jednoduše daní?

Existuje jeden důvod, proč jsou takovéto aktivity označovány za pojištění, a tím je skutečnost, že termín pojištění zní mnohokrát lépe než zdanění či přerozdělování, a je proto daleko lépe politicky přijatelný. Ačkoliv se může zdát, že se jedná o velmi „laciný“ trik, veřejnost bude obecně odporovat zvyšování pojistného méně než zvyšování daní, snad proto, že pojistné zní více jako platba „pro sebe“ než jako dávka „ostatním“. Pojistné typu zdravotního či sociálního pojištění se často navíc ve statistikách uvádí mimo daňové břemeno, což umožňuje politikům předkládat laické veřejnosti obraz o tom, že nepřerozdělují 50 %, ale pouhých 35 %.

Kromě politiků holdují takto nevázanému užívání pojmu pojištění zjevně i mnozí představitelé odborných kruhů v oblasti pojišťovnictví. Slovníky základních pojmů v pojišťovnictví tak obsahují hesla typu daňová pojišťovací teorie (která rovnou říká, že daně jsou vlastně formou pojistného) či teorie úhrady potřeb (jejíž údajnou předností je, že se již neohlíží na zastaralý koncept pojištění jakožto oboustranně výhodného kontraktu). Pokud se přistoupí na to, že jakákoliv forma získávání zdrojů k úhradě jakýchkoliv potřeb bude považována za pojištění, potom se jedná o velmi podstatnou změnu oproti původnímu významu tohoto termínu. Spíše než že by tento posun něco objasňoval a vylepšoval, lze ho interpretovat jako důkaz toho, jak lze v politice s úspěchem zneužívat natolik respektu hodné termíny, jako je pojištění, k označení navýsost politické aktivity, jakou je přerozdělování.

[Vyšlo v časopise Terra Libera, červenec 2001.]