Pár slov k intervenci ČNB

Mises.cz: 18. listopadu 2013, Martin Pánek, komentářů: 10

Česká národní banka (ČNB) zahájila devizové intervence, lid se začal bouřit, mluvit o okrádání atp. A já to nechápu. Vypadá to, že lidi v podstatě až teď zjistili, že máme centrální banku a že ta manipuluje českou měnu a centrálně plánuje, co se s ní bude dít.

Např. Václav Klaus píše: Je to absence pokory, je to ambice nás všechny řídit, je to hraní si na demiurgy našich osudů.

Skutečnost je taková, že ČNB vyhlásila inflační cíl 2 %. A protože v bankovní radě jsou ekonomové a ne politici, rozhodli se, že tento cíl budou držet, přestože svým krokem strašně naštvou veřejnost, která o jejich počínání neměla dosud nejevila nejmenší zájem.

Ano, Česká národní banka by se měla zrušit a o množství peněz v ekonomice, o úrokových mírách a kursech by měla rozhodovat nabídka korun a poptávka po korunách (tedy trh), ne nějaký centrální úřad. To říkáme my rakušáci dlouhá léta, ale kdybychom to řekli ještě před týdnem, byli bychom za exoty.

Nicméně, přijala se nesmyslná a nebezpečná doktrína, že trh nezvládá obhospodařovat peníze, a proto je musí regulovat státní banka (ve skutečnosti centrální banky vznikly ze zcela jiných důvodů — totiž že je to pro stát výnosný a bezpracný business, ale o tom se dnes mlčí).

Když už tedy centrální banka existuje, má na výběr několik možností, co může dělat. Žádná z nich přitom není jednoznačně lepší než jiná (a je třeba si uvědomit, že každá z těchto strategií ovlivňuje ceny v ekonomice — různým způsobem — a zdaleka nejvíce ovlivňuje směnný kurs!). ČNB např. v 90. letech držela pevný kurs k měnovému koši marka + dolar a peněžní zásobu zvětšovala nebo zmenšovala tak, aby byl kurs pořád stejný. Obdobnou strategii měla třeba rakouská centrální banka.

Centrální banka může po vzoru Miltona Friedmana (a čekal bych, že to bude preferovaná činnost centrální banky pro Václava Klause, ale nevím) zvětšovat každý rok měnovou zásobu např. o 3 %. Problém s touto strategií je v tom, že se špatně určuje, co je měnová zásoba; peníze lze definovat velmi úzce (pouze bankovky a mince — M0) nebo velmi široce (viz definice M1, M2, M3 až M4). Počítám tedy, že Václavu Klausovi vadí diskrece, kterou ČNB v současném režimu má — raději by asi měl stálé institucionální pravidlo.

Nebo může centrální banka cílovat nominální HDP. To je velmi moderní téma v současné ekonomii a propaguje ho např. Scott Sumner nebo můj oblíbený Tyler Cowen.

Nebo může cílovat inflaci. Což dělá ČNB dnes. Vyhlásí, že bude držet třeba dvouprocentní inflaci, a tu se pak různými nástroji snaží držet. Doteď to dělala tím, že manipulovala úrokové míry. Jenže tento nástroj už narazil na svoji hranici (pod nulu jít nelze), takže ČNB stála před otázkou, zda cíl dodržet i přes odpor veřejnosti, nebo zda raději cíl tzv. podstřelit.

Václav Klaus se ptá: Mne navíc zaujala ona dvě procenta. Proč zrovna toto číslo? Proč ne 1 %, nebo 3 % nebo jakákoli jiná hodnota? V každém případě je to znehodnocování peněz.

Na VŠE nás učili, že centrální banky po světě mívají inflační cíl dvě procenta (srov. např. s ECB, jejíž inflační cíl je „close but under 2%“) ze dvou důvodů: 1) inflace se špatně měří a naměřená inflace je spíš větší než skutečná inflace (nový typ auta stojí sice víc než starý, ale zase je o trochu lepší — těžké rozlišit, za kolik z toho nárůstu může zlepšení kvality a za kolik může inflace), 2) při nulovém inflačním cíli hrozí deflace a centrální banka nemůže intervenovat tak dobře jako při kladném inflačním cíli (viz ostatně dnešní nevoli). Deflace sice není nic špatného, ale ekonomický mainstream to odmítá pochopit.

Přitom se má za to, že podstřelení inflačního cíle je špatné. Ještě v knize Makroekonomická fakta české transformace, kterou psal Václav Klaus s Vladimírem Tomšíkem, s tímto výrokem souhlasil: “Podstřelení inflačního cíle rozhodně neznamená ‘splnění inflačního cíle na 110 %’.” (s. 126, pozn. pod čarou 41). Když totiž ČNB vyhlásí, že inflace bude 2 %, ekonomické subjekty se podle toho zařídí — zaměstnanci např. očekávají nárůst cen zboží, proto požadují nárůst mezd, a protože zaměstnavatelé vědí, že i cena jejich výrobků poroste, platy zvednou. Pokud se tento řetězec celý odehraje, avšak ceny nevzrostou, jak bylo slíbeno, je jasné, že zaměstnavatelé vyplatili neefektivní (příliš velké) částky na mzdách. A příště už centrální bance nebudou věřit.

ČNB nechtěla, aby toto nastalo, a proto se rozhodla cíl držet. Není pravda, že se jednalo o překvapivý krok. Miroslav Singer o tom mluvil už před rokem a možná i dříve.

Nicméně ve světle reakce veřejnosti to vypadá, že ČNB měla buď inflační cíl snížit na procento nebo ještě níže, nebo se měla radši na dodržení cíle vykašlat. Tím, že si chtěla zachovat kredibilitu, si ji u ekonomických laiků paradoxně dost poškodila. Politikům v bankovní radě by se to nestalo. Ti by radši měli vysokou a volatilní inflaci, ale hlavně by neudělali takový pro veřejnost nepřijatelný krok.

—

Co jsem tím tedy chtěl říct?

1) ČNB s českou korunou a jejím kursem svévolně manipulovala, manipuluje a manipulovat bude.
2) Centrální plánování měny a inflace jsou dvě velmi špatné věci. Ale to bylo to stejné před týdnem jako dnes. Kde jste byli před týdnem? Pravděpodobně jste tvrdili, že bez ČNB by nastal chaos a konec světa.
3) Proto se odmítám účastnit současné hysterie. Jak říkal Adam Michnik: Nebyl jsem s vámi dříve zbabělý, nebudu teď s vámi statečný.
4) Když jsme teď už na stejné vlně, pojďme tedy jednou provždy ČNB zrušit!