Pár slov o amnestiích

Mises.cz: 08. ledna 2013, Urza, komentářů: 37

V poslední době se zvedla vlna odporu proti amnestiím, lidé nadávají na prezidenta a dělají si z něj srandu. Já si Václava Klause velmi vážím, je to asi jediný český vysoký politik, který má mé uznání. I když nesouhlasím se všemi jeho názory, ztotožňuji se s drtivou většinou rozhodnutí, které během své prezidentské kariéry udělal (věci, které se mi nelíbí, jsou spíše typu, že když si široká veřejnost oddychla, že „konečně podepsal“, já byl nerad, že vůbec podepsal).

Amnestie nejsou výjimkou. Souhlasím, pane prezidente, jsem za ně rád. Protože D-FENS už na toto téma napsal článek, se kterým z velké části souhlasím (jsou tam některé menší názorové odchylky, ale pointu vystihl), nebudu nosit dříví do lesa a psát totéž. Podíval bych se na celou věc z trochu jiného úhlu pohledu. Všiml jsem si totiž, že společným kamenem prakticky všech lidí, kteří nadávají na amnestie, je implicitní předpoklad, že je vlastně v pořádku, že lidé sedí ve vězeních, že jsou tam zavření za něco, co udělali (předpokládejme pro jednoduchost, že jsou tam skutečně jen tací, kteří vážně něco udělali, o justičních omylech se bavit nechci). Kdyby tento axiom neplatil, byly by prakticky všechny jejich argumenty vyvráceny. No, ale tím se vlastně nemusíme zabývat, protože všichni víme, že je to správně - něco uděláš, tak si jdeš sednout do chládku, tak to má být. To ví každý. To nás učí už od základní školy, lijí nám to do hlav ze všech stran a pořád, je to jediné správné řešení, to je přece každému jasné. Inu, milý čtenáři, ač tuším, že se jedná o boj s větrnými mlýny, pokusím se tuto premisu vyvrátit.

Ilustrujme si celou situaci na modelu: mějme zločince Z, oběť O, bandu jakýchsi podivných kulišáků K (těm se také někdy říká soudci, zákonodárci a tak dále), exekutivu E (která má sílu, kterou na rozkaz kulišáků K použije proti komukoliv) a masy M (to jsou všichni ostatní produktivní lidé, kteří nepatří do žádné z výše zmíněných skupin). Model můžeme pojmenovat podle náhodné permutace jeho proměnných, třeba MOZEK. A začneme jej používat.

Modelová situace: Zločinec Z se dopustí něčeho zlého na oběti O, poruší její práva. Člověk by tak od pohledu řekl, že když se to skupin K, E, M netýká, měla by být spravedlnost zjednána tak, že vznikne nějaká pohledávka od Z směrem k O, přičemž náprava bude spočívat v tom, že O bude oškodněn [1]. Způsob, jakým bude Z donucen k tomu, aby O odškodnil, stejně jako výši toho odškodnění, teď ponechme stranou [2].

Jak takovou situaci ale řeší naše společnost: Kulišáci K prohlásí (respektive to neprohlašují explicitně v každém případu - vtloukají to průběžně všem do hlav od věku asi tak šesti let do smrti), že neexistuje nic jako dluh zločince Z k obětí O. Řeknou, že Z nedluží O, nýbrž K. A K tedy může rozhodnout, co se s ním stane. Vůbec se neřeší, jaké jsou zájmy (či dokonce přání) O, společnost se na to celé dívá tak, že se Z provinil směrem ke K, přičemž O zůstává úplně mimo. K má oblíbený trest: zavřít Z někam, kde jej bude držet. Jenže to něco stojí. A teď přichází ta úplně největší absurdita: masa M je násilím donucena exekutivou E (na základě příkazu kulišáků K), aby celou tu srandu zaplatila. Takže nejen, že se převrací úplně naruby to, že Z by měl něco pro někoho udělat (zdravý rozum říká, že pro O; nicméně zdravý rozum je zašlapáván od samého počátku už v té škole, kdy se lidem vysvětlí, že Z dluží K, nikoliv O), a nejen, že někdo bude ještě platit, aby bylo „spravedlnosti“ učiněno za dost, ale ještě ke všemu to budou platit masy M, které nemají s celou věcí nic společného. Není to tak trochu úlet?

Takovou třešničkou na dortu už je pak to, že pokud je Z čestný (nebo se mu to spíš vyplatí, nicméně je to rozhodně shodou okolností i čestnější řešení) a rozhodne se, že z celé věci K, E, M vynechá a místo toho se dohodne O, že mu něco zaplatí a tím se situace pořeší, K nám říká (a zmanipulované masy M z velké části souhlasí), že takové jednání je špatné. Není to absurdní?

Teoreticky je tu argument, který říká, že Z je nebezpečný pro „společnost“ a je třeba ho zavřít. Tento argument může být teoreticky použit pro zavření na doživotí, případně trest smrti (netvrdím, že tyto věci jsou správné a obhajitelné, ale nemá moc smysl se jimi teď zabývat, když v ČR nic takového stejně prakticky nemáme). Pro tresty o délce několika let (což je přesně to, co je typický trest v ČR) něco takového vůbec neplatí. Dotyčného zavřou, přičemž jeho „společenská nebezpečnost“ se nijak nesníží, v některých případech se naopak zvýší (mukl získá nové kontakty, dostane se mezi „správné“ lidi, případně se od nich mnohému přiučí), po několika letech je propuštěn a jsme zase na začátku.

Další pochybný argument říká, že vězení je nutné, protože se jej zločinci bojí, takže pak páchají méně zločinů. Jenže to je záměna „obecného trestu“ za jednu konkrétní formu trestu. Zločinci se bojí vězení proto, že je teď aktuální. Kdyby byl trest za zločin jiný, budou se bát toho jiného trestu. Tento argument prakticky vězení vůbec nehájí, jen říká, že za zločin by měl následovat trest.

Kdybych měl v bodech shrnout, co všechno je na našem systému realizace „spravedlnosti“ špatně:

1/ Oběť zločinu není odškodněna.
1a/ Oběti zločinu se nikdo neptá na to, jak by se přála celou záležitost řešit.
1b/ Když se oběť dohodne se zločincem tak, že to oběma vyhovuje více než státní řešení, je to ilegální.
2/ Stát se tváří, že byl zločin spáchán vůči němu a že má právo trestat bez ohledu na přání oběti.
2a/ Nikde se na toto téma nevede diskuse, neboť jsou všichni manipulováni už od malička.
3/ Trest pro zločince něco stojí; nejedná se tedy o nápravu, ale způsobení dalších škod.
3a/ Společenská nebezpečnost zločince po výkonu trestu se spíše zvýší.
4/ K placení trestů jsou násilím nuceni lidé, kteří nemají s celou záležitostí nic společného.
4a/ Tito lidé si nemohou ani vybrat, zda vůbec chtějí někoho potrestat, ač to platí.
4b/ Nemohou se ani rozhodnout, že ty peníze věnují raději oběti, musí je prostě dát na zločince.

Tvrdím, že celý náš systém trestů a takzvané „spravedlnosti“ je zcela postaven na hlavu. Navíc je propaganda státu tak silná, že to skoro nikdo nevidí, protože je všem řečeno, že toto řešení je jediné možné a správné. Já si ale stojím za tím, že je to celé z podstaty špatně a nejde to řešit nějakými dílčími změnami parametrů, protože je chybný už samotný základ a ty nejzásadnější premisy, na kterých to celé stojí. Pro ty, kteří budou namítat, že přináším jen kritiku, ale žádné řešení, tak jsem už pojednání obsahující i nějaké řešení sepsal... je to článek asi dva roky starý, takže se mé názory od té doby v některých detailech mírně změnily, ale ne tolik, abych se pod to nemohl znovu - s nějakými drobnými výhradami - podepsat; přečíst si tento článek můžete například tady: http://www.mises.cz/clanky/pravo-ve-svobodne-spolecnosti-195.aspx.

[1] Za předpokladu, že O už není, budou to jeho pozůstalí, případně někdo s ním spojený, kdo po jeho smrti dědí jeho majetek (v konečném důsledku taková entita vždy bude existovat, protože někam ten majetek přijít musí).
[2] Hypoteticky to může být i tak, že výši odškodnění určí K, přičemž O si samozřejmě může vybrat, zda má, či nemá o toto řešení zájem, a donucení provede E; to podle mě stejně není ideální, ale pořád lepší než to, co tu máme teď.