Sociální státy čelí nevyhnutelnému paradoxu: úroveň nezbytnou k udržení sociálního systému nemůže žádný sociální stát udržet. Tento paradox pramení z politiky, která podněcuje přerozdělování a konzumaci bohatství, a současně odrazuje od jeho tvorby. Vzhledem k tak zvráceným stimulům je zřejmé, že životní úroveň musí klesat, ačkoli může být po určitou dobu udržena pomocí půjček. Platnost tohoto paradoxu není omezena pouze na Řecko či Kalifornii, ani nehraje roli, kdo stojí v čele sociální státu. Jeho podstata totiž tkví ve vnitřních kontradikcích sociálního státu jako takového.

Termínem „sociální stát“ v tomto článku označujeme státní zřízení, jehož hlavním znakem je odpovědnost za péči o podstatnou část populace. Tu zajišťuje poskytováním například státního bydlení, zdravotní péče, vzdělání, minimální mzdy, pojištění v nezaměstnanosti, finanční podporou chudých, seniorů, zdravotně postižených, a politicky spřízněných institucí, podniků a odvětví.

Materiální blahobyt společnosti závisí na množství a kvalitě statků a služeb, které její členové vyprodukují. Veškeré statky a služby spotřebované neproduktivními členy společnosti musí být zaplaceny těmi produktivními. Politika přerozdělování způsobí, že se řady neproduktivních obyvatel rozrostou a počet produktivních jedinců se sníží, a navíc produktivita druhé jmenované skupiny klesne. Následkem toho množství a kvalita dostupných statků a služeb poklesne a chudoba vzroste. Mechanismus tohoto úpadku je zřetelný a předvídatelný.

Sociální politika také odrazuje od spoření. Když vláda pomáhá občanům s úhradou drahých položek, nemají takřka žádnou potřebu šetřit do budoucna. Banky mají méně prostředků k zapůjčení, což vede k nižším kapitálovým investicím a pomalejšímu hospodářskému růstu. Daně nezbytné k úhradě veřejných statků snižují schopnost a motivaci podnikatelů udržovat a rozšiřovat výrobní zařízení. V rozsahu, v jakém spotřebitelé platí daně, ať už přímo nebo skrze vyšší ceny, mají k dispozici méně prostředků ke spoření, což dále snižuje objem soukromého kapitálu.

Minimální mzdy, pojištění v nezaměstnanosti, pojištění hrazené zaměstnavatelem a regulace znesnadňující propouštění zaměstnanců, to vše tlačí náklady na práci vzhůru, což vede k poklesu jejího množství. Vysoké korporátní daně vyhání některé podniky do zahraničí a jiné ke krachu, což dále zvyšuje počet nezaměstnaných. S růstem nezaměstnanosti volání po protekcionistických opatření narůstají na intenzitě. Pokud je vláda vyslyší, další pracovní místa jsou ztracena následkem kolapsu zahraničního obchodu při stupňujících obchodních válkách.

Jak se množství benefitů a jejich adresátů násobí, a jak počet daňových poplatníků klesá, druhá skupina je čím dál méně schopna rostoucí břemeno utáhnout. Mnoho z nejproduktivnějších a nejadaptabilnějších obyvatel se stěhuje do zemí, které jim dovolí ponechat si větší část svého výdělku.

Ačkoli může nárůst produktivity kompenzovat pokles produkce v důsledku ubývající pracovní síly, jakýkoliv její nárůst vyžaduje kapitálové investice nebo inovace. Jak jsem však vysvětlil v předchozích řádcích, sociální státy brání formování kapitálu tím, že odrazují od spoření. Podobně daně odrazují od inovací, protože snižují nebo odstraňují zisky, které by mohly inovace přinést.

Jak řady neproduktivních obyvatel rostou, buď ztrátou zaměstnání nebo stárnutím, státní úřady se rozrůstají také, aby uspokojily rostoucí potřebu. Navíc s rostoucím množstvím daní, ze kterých je financována státní správa a její programy, musí zákonitě expandovat také úřady obhospodařující výběr daní. To dále zeštíhluje řady produktivních jedinců, protože je mnoho z nich přesměrováno z tvorby bohatství k jeho přerozdělování. Státní zaměstnanci pobírají zpravidla vyšší mzdy než jejich protějšky ze soukromého sektoru a mohou obvykle odejít do penze dříve a pobírat vyšší důchod, což dále zvětšuje břemeno uvalené na produktivní část populace. Rostoucí řady státních zaměstnanců navíc formují silný volební blok podporující zvýšení státních výdajů a celkové kontroly nad ekonomikou.

Okolo sociálního státu vyrostou také nové instituce, čímž se dále zvýší počet lidí zainteresovaných v pokračování a růstu systému (což opět sníží počet produktivních lidí). Zájmové skupiny a právní firmy budou například pomáhat lidem získávat státní benefity a budou volat po zavedení ještě více benefitů. Poskytovatelé služeb, jako třeba daňoví účetní, se vynoří, aby pomohli lidem vypořádat se se stále složitější legislativou.

Zájmové skupiny, jako například AARP, budou ohebné politiky zahrnovat hlasy a prostředky na jejich kampaně. Tyto soukromé instituce utvoří se státními úřady symbiotické, vzájemně se upevňující aliance. Volení úředníci mohou sbírat hlasy tím, že budou působit jako zastánci voličů nucených jednat s pasivními veřejnými agenturami. Vládní složky, ve snaze rozšířit svůj „okruh zákazníků“, budou pracovat na tom, aby bylo jednodušší získat přízeň vlády, a aby byla dostupná více lidem.

Ztráta zaměstnání, která je v tržním prostředí nepříjemná, je v sociálním státu zmírněna státním pojištěním v nezaměstnanosti. Některým lidem bude nezaměstnanost vyhovovat a svůj návrat do práce oddálí, možná na neurčito. Jak bude více rodičů v opatrovnictví Státu, čím dál více dětí bude tuto situaci považovat za normální, a generace rodin žijících na podpoře se stane běžným jevem.

Zájmové skupiny a vládní agentury viněné z poskytování benefitů budou pracovat na tom, aby oslabili stigma spojené s přijímáním veřejné pomoci, a aby ospravedlnili braní od pracujících a dávání nezaměstnaným. Chudoba musí být proto viděna nikoli jako důsledek špatného chování nebo špatné volby – a rozhodně ne jako důsledek jednání vlády – nýbrž jako následek smůly či útisku. Bohatství naopak nesmí být chápáno jako výsledek tvrdé práce a vytrvalosti, nýbrž štěstí či chamtivosti a vykořisťování. Pojem počestnosti musí být zpochybňován a postaven na hlavu, jako desáté přikázání z „Nebudeš dychtit po majetku svého souseda.“ na „Nebudeš mít majetek, po kterém dychtí tvůj soused“.

Představte si, jak by byl svět nebezpečný pro osobu, která nemůže cítit bolest (k čemuž při určitých formách lepry skutečně dochází). Takový člověk si může vážně ublížit chůzí s vymknutým kotníkem nebo položením ruky na horká kamna, aniž by o tom věděl. Vládní štědrost může vytvořit jakýsi druh morální lepry tím, že oslabuje nebo úplně přerušuje vazbu mezi příčinou a následkem. Když jsou následky sebedestrukčního jednání (jako je zanechání studia, nemanželské děti, závislost na drogách či alkoholu) přeneseny na ostatní, výskyt takového chování se zvýší. Stejně tak když odměna za tvrdou práci, vytrvalost, a bezúhonnost klesá, takové vlastnosti budou oslabovat.

Filozofie tvořící základ sociálního státu, „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“, vede lidi k tomu, aby vykazovali minimální schopnosti a maximální potřebu. Podle míry, do jaké je tato filozofie ve skutečnosti následována – mnohem častěji směřuje bohatství od politicky slabých k politicky silným – se lidé začnou sjednocovat podle etnika, pohlaví, náboženství a jiných společných rysů, a budou soutěžit o to, kdo bude vypadat jako nejpotřebnější, a tedy kdo si zaslouží větší podíl ze stále se zmenšujícího koláče. Tato sestupná spirála sebedestrukčního závodu může vést ke vzniku trvalé podtřídy, která se pečlivě vyhýbá úspěchu a dává najevo neúspěch – tj. jedná účelově ve světle zvrácených stimulů. Tato soutěž o daňové dolary může vytvořit hluboké, nenapravitelné praskliny mezi skupinami příjemců a mezi příjemci a daňovými poplatníky.

S růstem státu vidí stále více lidí vládu jako lék na všechny nesnáze, a proto volají po tom, aby vláda řešila jakékoli jejich drobné nepříjemnosti. Zákonodárci reagují zavedením ještě přísnějších regulací na jednotlivce i průmysl, které dále omezí přizpůsobivost, nezávislost a podnikatelské myšlení, ochotu podstoupit riziko, a produktivitu. Centralizovaná byrokratická vláda nahlodá v lidech samostatnost, iniciativu, a sounáležitost s místní komunitou.

Když vláda začne poskytovat lidem statky a služby, které by si mohli pořídit sami, spustí tím sebeposilující se trend, který se později stane neudržitelným. Jakmile se praxe braní od jednoho občana a dávání druhému pevně zakoření, politici nebudou schopni odolat nutkání uplácet voliče jejich vlastními daňovými dolary. Jak odměny zákonodárců za utrácení cizích peněz rostou, toto utrácení poroste.

Doba potřebná k tomu, aby se země proutrácela k bankrotu, závisí na počáteční ekonomické vyspělosti a kultuře dané společnosti. Ať už to trvá jednu nebo deset generací, pokud se trendy neobrátí, bankrot musí přijít. Čas si lze sice koupit půjčováním nebo tištěním peněz, ostatní země však nakonec přestanou dluh přijímat – ať ve formě státních dluhopisů nebo nekryté měny.

Spojené státy sice ještě nezbankrotovaly, bankrot však bude brzy na dohled, pokud se současná politika nezmění. Sociální zabezpečení se tento rok (2010) ocitne v červených číslech a Medicare bude následovat s ještě vyšším deficitem. Aktuální odhady amerického dluhu hovoří o 13-14 bilionech dolarů, což se rovná ročnímu HDP. Sebevíc ohromné se toto číslo může zdát, vybledne v porovnání se současnou hodnotou nekrytých závazků sociálního zabezpečení a Medicare, která dosahuje 107 bilionů dolarů.

Ze všech změn způsobených sociální politikou bude mít nejvážnější dopady zkažená morálka, a bude nejobtížnější ji narovnat. K její změně však dojít musí. Toho může být dosaženo jedině tím, že vládou vytvořené stimuly povzbuzující obyvatele žít na účet ostatních budou nahrazeny tržními stimuly podněcujícími produkci statků a služeb, které lidé chtějí. Kreativní tržní soutěž produkovat více výrobků a v lepší kvalitě musí nahradit politické soutěžení o stále se zmenšující hromadu daňových dolarů, extrahovaných ze stále se zmenšující skupiny produktivních pracovníků.

Původní článek naleznete zde.