Pejska, nebo kočičku?

Mises.cz: 30. dubna 2013, Jakub Skala, komentářů: 75

Asi málokomu z nás unikla nedávná aféra, během které bylo v nejrůznějších výrobcích, které měly obsahovat hovězí maso nalezeno i maso koňské. To se objevilo mimo jiné i v oblíbených masových koulích z IKEA. Možná při snaze ušetřit, možná jen nešťastnou náhodou.

V první řadě bych rád poznamenal, že podle mého nebyl nějaký výrazný důvod k hysterii. Koňské maso se celkem normálně jí, leckde je dokonce vyhledávanou pochoutkou, což dokládá také skutečnost, že jeho prodej po této aféře (a dobré reklamě) ve Francii výrazně vzrostl. Mimo to v některých případech šlo skutečně pouze o stopové množství koňského masa v hovězím. Mediální hysterie tedy podle mého docela zbytečná.

To ale neznamená, že se nejedná o problém. Pokud si zákazník kupuje podle informací výrobce hovězí, musí dostat hovězí – v opačném případě byl podveden. Kritika se tedy oprávněně snesla na výrobce těchto „kontaminovaných“ výrobků. Nesledoval jsem celou kauzu až tak podrobně, ale z toho, co jsem viděl a četl, mám dojem, že zde kritika skončila. To je podle mě velká chyba. Obviňování výrobců je sice správné, ale trochu krátkozraké. Za naprosto tragické totiž považuji selhání agentur kontrolujících kvalitu.

Státních agentur na kontrolu kvality. Asi už málokoho překvapí, že instituce, která nedokáže efektivně zvládat ani tak jednoduché úkoly, jako je údržba silnic, nebude schopna tak komplexních činností, jako je právě kontrola kvality prodávaných statků.

Jenže u neškodného koňského masa to nekončí. Není to tak dávno, co se objevily aféry posypové soli v jídle, čínského česneku a další. Mnohem víc než trochy koňského masa se děsím, co ještě nedokázaly státní agentury odhalit. Jaké jedy jíme nebo dýcháme?

Soukromá kontrola kvality

Dost možná jste zaznamenali relativně nový časopis D test, který se na ziskové bázi právě kontrolám kvality zboží věnuje. Je to první vlaštovka, která musí živořit v konkurenci státních agentur. Přesto, nebo právě proto, si najde své místo na zemi a své zákazníky. Další takovou obdobou soukromé kontroly kvality je pořad šéfa pražského kulinářského institutu Romana Vaňka pojmenovaný Peklo na talíři. Jeho videa se po svém vydání šíří nejen na facebooku bleskovou rychlostí.

Co z toho plyne. Dva zajímavé závěry. Pro mě až tak překvapivé nejsou, ale nejrůznější etatisty a všechny, kteří si myslí, že lidi je třeba vodit za ručičku, musí přímo šokovat. V první řadě totiž existují lidé, kteří se zajímají o kvalitu zboží, které kupují. To je ale překvapení. Někteří jsou dokonce ochotni za tyto informace platit dvakrát. Jednou nedobrovolně státu a podruhé dobrovolně soukromé firmě. Na druhou stranu existují lidé, kteří jsou ochotni takovou kontrolu kvality poskytovat – někteří svoje poznatky přímo zákazníkům prodávají, jiní je dokonce poskytují bezplatně (a financují svoje testy jinak). Jinými slovy: jde to i soukromě.

A tak to opět narážíme na podobný problém, jako jsem zmiňoval ve svém nedávném článku. Jedna možnost je, že se kontrole kvality budou moci věnovat miliony lidí, kteří budou mít všechny předpoklady nalézt to nejefektivnější řešení. Druhou možnost tvoří agentury státní, které mají naopak motivaci mizivou.

Dnes bohužel vítězí možnost druhá. Ale současnost nám ukazuje, že to tak nemusí být na věky. Snad. Lidé (a ani výrobci) nejsou andělé a vždycky se najdou takoví, kteří budou chtít zákazníky nějak obrat. A právě proto by měly být agentury na kontrolu kvality soukromé, a nikoliv státní! Ne proto, že kontrola kvality není problém, a tak ji můžeme svěřit trhu, ale právě proto, že problém skutečně představuje, ji nesmíme ponechat státu, nebo to bude neustále dopadat tak jako doteď.