Peníze Nejvyššího soudu

Mises.cz: 07. května 2013, George Selgin (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 4

Takto zněl původní název fantastické knihy Dicka Tiberlakea, kterou Cambridge University Press publikoval pod pozměněným názvem: Constitutional Money: A Review of the Supreme Court’s Monetary Decisions.

Mně se více líbil původní název, protože daleko lépe zdůrazňuje fakt, že základními penězi je dnes ve Spojených státech něco, co ve skutečnosti bylo „vytvořeno“ rozhodnutími Nejvyššího soudu, a ne něco, co by bylo „ústavní“ v tom smyslu, že by to bylo povoleno, nebo snad dokonce výslovně autorizováno tím, co je dosud nominálně nejvyšším zákonem naší země.

Tento zákon se vyjadřuje k penězům na dvou místech v první části. V oddíle 8 je zmíněno, že Kongres má moc „razit peníze“ a „regulovat jejich hodnotu“. V oddíle 10 se pak prohlašuje: „Žádný ze států nesmí… razit mince, vydávat papírové peníze [Bills of Credit] či učinit cokoliv jiného mimo zlatých a stříbrných mincí zákonným platidlem pro dluhy.“

Z debat, které vedli otcové zakladatelé, z jejich názorů vyjádřených (podle zápisků Jamese Madisona) na ústavních konventech a z toho, co se objevilo ve všech autoritativních komentářích k ústavním debatám, je jasné, že tyto klauzule měly garantovat, že ani státy, ani federální vláda již nikdy nebudou vydávat nesměnitelné papírové peníze toho typu, který dříve vydávalo několik kolonií a kontinentální kongres, když se chtěli vyhnout splácení svých dluhů měnovým kovem. Účelem bylo, jak to tehdy vyjádřil Roger Sherman, jednou pro vždy „zničit papírové peníze“.

Fakt, že pouze státům je výslovně zakázáno vydávat papírové peníze nebo učinit zákonným platidlem něco jiného než zlato a stříbro, rozhodně neznamenal, že by otcové zakladatelé byli smířeni s tím, že některou z těchto věcí bude dělat kongres. Jak měl vyjasnit 10. dodatek, v případě, že by na to někdo zapomněl, účelem ústavy bylo explicitně vyjmenovat ty pravomoci, které se státy rozhodly svěřit centrální vládě. Ostatní pravomoci měly zůstat jednotlivým státům, a pokud byly zakázány i státům, tak zůstaly „lidu“.

Pokud je tomu tak, nabízejí se dvě očividné otázky: (1) Jak se stalo, že dnes máme jako oficiální měnu bankovky Federálního rezervního systému, které jsou nesměnitelné za zlato či stříbro, a jsou tedy očividně oním druhem peněz („bill of credit“), které ústava výslovně zapovídá? (2) Jak to, že vláda z těchto bankovek učinila „zákonné platidlo pro všechny soukromé a veřejné dluhy“? A můžeme si položit ještě třetí otázku: Kde k čertu spal Nejvyšší soud, když se toto dělo?

Odpověď na poslední otázku samozřejmě zní, že Nejvyšší soud nikde nespal, ale aktivně mučil text ústavy, dokud z něj nevymáčkl interpretace, které vedly k tomu, co máme dnes. Detaily o mučících nástrojích, které soud uplatnil, aby překroutil, natáhl a nakonec vykleštil ústavní peněžní klauzule (a s nimi i velkou část ostatních klauzulí v tomto dokumentu), spolu s lidmi, kteří jimi vládli, i těmi, kteří proti jejich postupu statečně (avšak marně) protestovali, tvoří podstatu Dickova příběhu. Tento příběh je vyprávěn tak, jak ho zvládne vyprávět jen vůdčí autorita v oboru amerických monetárních dějin. Jako vypravěč oplývá jak velkou jistotou, tak poctivostí a objektivitou, která je tváří v tvář některým nesnesitelným sofistikám, kterými se musí probírat, téměř nadlidská.

Podle Timberlakeova retrospektivního pohledu poprvé jezinky papírových peněz strčily své dva prstíčky do dveří zásluhou předsedy nejvyššího soudu Johna Marshalla v případu z roku 1819 McCulloch vs. Maryland, který se týkal pravomoci kongresu založit centrální banku. Marshall nabídl dva důvody, proč má mít kongres tuto spornou pravomoc. Zaprvé to byl jeho postřeh, že „v ústavě není nic, co by to zakazovalo.“ Pak, jako kdyby si vzpomněl na existenci desátého dodatku, dodal, že ústavnost centrální banky spočívá na pravomocích kongresu „přijímat zákony, které jsou nutné a patřičné“ (necesary and proper clause) pro výkon pravomocí vyjmenovaných v ústavě. Tento druhý argument záleží na tom, jestli si někdo slovo „nezbytné“ vyloží podle slovníku jako „nepostradatelné“, či „absolutně podstatné“, nebo, jako ho vyložil Marshall, jako „vhodné, užitečné a nezbytné“. Když tedy Marshall svévolně rozšířil význam slova „nezbytné“, aby vyznělo jako „nezbytné a užitečné“, tak poté pokračoval v argumentaci, jako by místo spojky „a“ byla spojka „nebo“. Tak se stalo, že implicitní pravomoci kongresu, místo aby byly definovány úzce, jak bylo přijato na ústavních konventech, byly tak rozšířeny, že jejich předchozí explicitní výčet se stal téměř bezpředmětným.

Dalším velkým krokem byl případ Juilliard vs. Greenman z roku 1884 – třetí z takzvaných „případů zákonného platidla“ (Legal Tender Cases). Zde předseda soudu Horace Gray sepsal většinový názor, že emitováním nesměnitelných greenbacků během Občanské války a jejich povýšením na zákonné platidlo kongres pouze vykonal „pravomoc, o které se všeobecně soudí, že má náležet svrchovaným národním suverénům… v čase vytváření a přijímání ústavy Spojených států. Vlády v Evropě,“ pokračuje Gray, „měly a mají jako suveréni stejné právo vydávat papírové peníze jako razit mince.“ [Je zajímavé, jak univerzálně funguje argument, že když nějakou hloupost mají už jinde, tak jí musíme mít i u nás. Stačí si jen vzpomenout na argumenty typu – „progresivní daně mají všude na západě a my bychom chtěli patřit k vyspělému západu“ a mnohé jiné. Pozn. překl.] Jinými slovy, protože různé, většinou monarchické vlády v Evropě zahrnovaly mezi své suverénní pravomoci financovat se z papírových peněz, tak kongres by jistě měl mít tutéž pravomoc. To, že otcové zakladatelé chtěli vytvořit republiku na základě lidové suverenity spíše než absolutní monarchii, byl detail očividně mimo chápání soudce Graye a ostatních (tehdy republikánských) soudců, kteří se připojili k většinovému názoru.

Ačkoliv zlatý standard přežil případ Juilliard vs. Greenman, nepřežil Velkou depresi, když Rooseveltova administrativa dále posunula meze „implicitních pravomocí“ federální vlády, změnila bankovky Federálního rezervního systému na poslední verzi kongresem posvěcených papírových peněz, zkonfiskovala soukromé zásoby měnového zlata, snížila obsah zlata v dolaru a prohlásila jak veřejné, tak soukromé smlouvy obsahující ustanovení o zlatých platbách za neplatné. Při tom jí asistoval Nejvyšší soud v posledním záchvěvu měnové nespravedlnosti známém jako Gold Clause[1] rozhodnutí.

Možná si někteří z Vás při tomto výčtu pomyslí: „Takže Nejvyšší soud zvrátil úmysly otců zakladatelů a zrušil zlatý standard. Bod pro něj. Kdyby to byl neudělal, tak by nás ty zlaté „okovy“, na které byli předkové tak pyšní, stále stahovaly ke dnu Velké deprese. Otcové zakladatelé konec konců nemohli předvídat, jaké budeme mít díky dnešnímu finančnímu systému možnosti pro podporu usilování o štěstí. Mysleli si, že zlato a stříbro jsou těmi nejlepšími penězi, ale v tom se spletli.“

Na podobné úvahy lze odpovědět na několika rovinách. Zaprvé – i pokud bychom přijali předpoklad, že správnou léčbou Velké deprese byla měnová expanze, tak té ve třicátých letech zlatý standard nestál v cestě. Jak Timberlake upozorňuje (na str. 185), na vrcholu velké peněžní kontrakce „byly zásoby měnového kovu v držení Fedu tak velké, že i při dodržení vlastních rezervních požadavků by bez problémů dokázal vyprodukovat téměř dvojnásobek peněžních substitutů – bankovek a běžných depozit – než kolik jich tehdy bylo v oběhu.“ Navíc Fed měl pravomoc uvolnit své vlastní, tehdy velmi přísné, rezervní požadavky, které zahrnovaly 40% rezervy proti bankovkám. Krátce řečeno, kolaps peněžní zásoby nebyl výsledkem odhodlání Fedu udržet zlatý standard, ale jeho neochoty rozloučit se s nadbytkem zlata, i když by to mohlo odvrátit paniku.

Zadruhé autoři ústavy nikdy nepředstírali, že by uměli anticipovat budoucí vývoj, který by mohl učinit změny žádoucími. Naopak, přesně na takové případy je pamatováno v pátém článku, kde je popsána procedura změny ústavy. Požadavky na provedení této procedury jsou sice přísné, ale (jak nám historie ukazuje) zdaleka nejsou nepřekonatelné. A takto by to mělo být, pokud má ústava zůstat vyjádřením vůle lidu nebo jeho většiny.

Obhajoba činnosti Nejvyššího soudu v případě převálcování ústavních peněžních klauzulí, ke které má sklon řada fanoušků papírových peněz, znamená ohrnutí nosu nad vládou zákona. Znamená to brát ústavu jako nějaký zpráchnivělý kus pergamenu, který odhodíme vždycky, když někomu v excelové tabulce při výpočtu společenského užitku vyjde, že nové uspořádání, ačkoliv je očividně protizákonné, by mohlo podpořit společenský blahobyt.

Takové myšlení je ovšem hluboce pomýlené. Otázkou není rozhodnutí o tom, jaké uspořádání by mohlo přinést největší užitek, i kdyby takové kalkulace měly nějaký reálný vědecký základ a nehledě na rizika poškození některých skupin, jako jsou například věřitelé, jimž Hick-Kaldorovské kompenzační šeky pravděpodobně nikdy nedorazí. Účelem je mít pravidla, která nás uchrání před uspořádáním, které má velký potenciál škodit. Otcové zakladatelé si konec konců byli argumentů ve prospěch papírových peněz velmi dobře vědomi, protože Ben Franklin je přednesl se svou obvyklou výmluvností a zápalem. Ovšem pravděpodobnost, že takové papírové peníze budou řízeny odpovědně, tehdy byla a dodnes zůstala velmi malá. Stoupenci ústavy toto pochopili na rozdíl od řady dnešních kalkulujících ekonomů.

[1] Na základě zkušeností s greenbackovou epizodou se v USA na konci 19. a počátkem 20. století rozmohla praxe vkládat do smluv o půjčkách takzvané „zlaté klauzule“ - tedy záruka dlužníka, že věřiteli na jeho přání vyplatí zlaté mince ekvivalentní standardu hmotnosti a ryzosti v době uzavření smlouvy, bez ohledu na to, co mezi tím vláda s penězi provede. Tyto zlaté klauzule se ujaly a byly vloženy i do Liberty bonds, se kterými USA financovaly první světovou válku. Po roce 1933 jejich platnost zrušil Nejvyšší soud v řadě případů, které vešly ve známost jako „případy zlaté klauzule“ (Gold Clause Cases). Nález Nejvyššího soudu: „Kongres má pravomoc výslovně zakázat a zrušit kontrakty, i kdyby tyto byly uzavřené dříve a v době uzavření platné, pokud zasahují do sféry monetární politiky, kterou může kongres přijmout.“

Původní článek vyšel na freebanking.org.