Pokles ekonomické svobody
Mises.cz: 28. února 2011, The Freeman (přidal Jakub Skala), komentářů: 1
Mezi lety 1980 a 2007 existoval postupný ale stabilní pohyb směrem k ekonomické svobodě. Nicméně když začal svět čelit finanční nestabilitě a ekonomickému poklesu v roce 2008, průměrné hodnocení ekonomické svobody poprvé po několika desetiletích spadlo.
Na počátku osmdesátých let snížily Spojené státy a Velká Británie daň z příjmu, zkrotily inflaci a uvolnily regulace a obchodní bariéry. Mnoho dalších zemí je brzy následovalo a výsledkem bylo čtvrtstoletí expanze jak v ekonomické svobodě tak v růstu příjmů. Tyto pohyby můžeme pozorovat v právě vydané výroční zprávě Economic Freedom of the World 2010, která je dostupná na www.freetheworld.com.
Index ekonomické svobody světa (EFW – z angličtiny) měří, nakolik jsou národní instituce a politiky shodné s ekonomickou svobodou. Jednoduše řečeno, tyto instituce a politiky jsou ve shodě s ekonomickou svobodou, pokud dovolují jedincům, aby se sami za sebe rozhodovali, dobrovolně směňovali s ostatními a pokud chrání jedince a jejich majetek před agresí.
K dosažení vysokého hodnocení na škále od jedné do deseti žebříčku EFW musí daná země zabezpečovat ochranu soukromého vlastnictví, nestranné vynucování kontraktů a stabilní monetární prostředí. Stejně tak musí držet nízko daně, upouštět od vytváření obchodních bariér v rámci vnitřního i mezinárodního obchodu a spoléhat se plně na tržní a nikoliv politický proces při alokování statků a zdrojů.
Mezi lety 1980 a 2007 existoval postupný ale stabilní pohyb směrem k ekonomické svobodě. Nicméně když začal svět čelit finanční nestabilitě a ekonomickému poklesu v roce 2008, průměrné hodnocení ekonomické svobody poprvé po několika desetiletích spadlo. Ze 123 zemí, které byly v žebříčku v letech 2007 i 2008, jich 88 (71.5%) zaznamenalo pokles v ekonomické svobodě a pouze 35 (28.5%) nárůst.
Hodnocení Spojených států pokleslo z 8.45 v roce 2000 na 7.93 v roce 2008, což poslalo Spojené státy z původně třetího místa v roce 2000 na místo šesté. Pokles ratingu Spojených států byl primárně výsledkem nižšího hodnocení v kategorii „Legal Structure and Security of Property Rights“, ale nedávný obrovský nárůst vládních půjček byl také významný faktor. Vyšší vládní výdaje, vysoké deficity a větší míra regulace za poslední dva roky povedou jistě v budoucnu k dalšímu poklesu ekonomického ratingu Spojených států.
Momentálně víme o zdrojích růstu a prosperity mnohem více než kdy předtím. Ekonomický růst je primárně výsledkem zisků z obchodu, kapitálových investic, vylepšování produktů, nižších nákladů a obecně vylepšování metody produkce. Řada studií ukázala, že země s vyšší ekonomickou svobodou rostou rychleji a dosahují vyšší úrovně příjmu per capita než země s nižší svobodou. Podobně existuje pozitivní vztah mezi změnou v ekonomické svobodě a růstem příjmu per capita. Navíc jak rostl příjem per capita, klesala světová míra chudoby a většina tohoto posunu se udála v zemích, které provedly zásadní kroky k ekonomické svobodě.
Nebezpečné trendy
Vzhledem k tomu, jak vlády napříč zeměkoule reagovaly na finanční krizi, je předešlý pozitivní trend posunu k ekonomické svobodě ohrožen, resp. se dokonce obrací. Svět nyní čelí situaci podobné té z dob Velké deprese. Během 30. let perverzní ekonomická opatření obrátila cyklický pokles v desetiletí strádání a utrpení. Délka a vážnost Velké deprese byly důsledkem prudké monetární kontrakce, zavedení obchodních omezení, vyšších daní, nárůstu vládních výdajů financovaných z dluhu, kontroly cen a nejistoty vyvolané konstantními změnami zákonů, které měly urychlit odchod krize. Ironií je, že jiné perverzní politiky původně Velkou depresi způsobily.
Zatímco současná ekonomická krize je méně vážná než Velká deprese, tak fundamentální příčiny tak politické reakce jsou podobné. Ve Spojených státech byly primárním zdrojem současné krize zvrácená kreditní expanze a regulace. Při snaze o podporu dostupnějšího bydlení zvýšili politici dostupnost půjček a uvalili další regulace, které kontaminovaly kvalitu hypoték (včetně půjček s malými nebo žádnými splátkami, extrémně vysokých půjček vzhledem k příjmu a půjček lidem se špatnou kreditní historií, kteří by jinak na půjčku nedosáhli).
Výsledek: neudržitelný boom v ceně nemovitostí následován kontrakcí a nakonec nárůstem špatných úvěrů a míry převzetí zastavených nemovitostí ve chvíli, kdy byli zadlužení lidé neschopní splácet půjčky, které jim zařídili regulátoři. Obrat směrem dolů v realitách se brzy rozšířil do dalších sektorů, když se kontaminové cenné papíry navázané na hypotéky nabízely po celém světě, což vedlo ke globální finanční krizi.
Podkopávání motivace
Politická odpověď na krizi byla také podobná té z dob Velké deprese: více regulací, nárůst vládních výdajů financovaných dluhem a neustálé změny zákonů, které vytvořily nejistotu a podkopávají aktivity soukromého sektoru. To je velmi nešťastné, neboť existuje dramatický rozdíl mezi motivací produkovat v tržní ekonomice a v ekonomice řízené politickým procesem. Na trhu budou zisky a ztráty směrovat producenty k produktivním činnostem a pryč od těch neproduktivních či kontraproduktivních. Pokud má firma v tržní ekonomice uspět, pak musí „odebrat“ zdroje někomu jinému a využít je tak, že bude nabízet služby, které si lidé budou cenit více, než jsou náklady dané firmy. Tato motivace používat zdroje produktivně a objevovat stále lepší cesty při výrobě je hnací silou podporující ekonomický růst a vývoj.
Motivační struktura politického procesu je výrazně odlišná. Neexistuje zde nic srovnatelného se zisky a ztrátami, co by konzistentně směrovalo zdroje do produktivních projektů a pryč od těch kontraproduktivních. Politici budou alokovat zdroje směrem k politicky mocným – k těm, co jim mohou nabídnout nejvíc hlasů, zdroje na kampaň, dobré místo pro politické spojence a ano, dokonce úplatky. Neexistuje žádný důvod se domnívat, že tato motivační struktura bude směrovat zdroje do produktivních projektů a mimo ty kontraproduktivní. Inovátoři a podnikatelé budou v takovém systému znevýhodněni, protože nebude stačit jen produkovat něco, co si spotřebitelé vzhledem k nákladům cení více, člověk bude také muset soupeřit s politickou protekcí a podřizovat se názorům politické třídy. Výsledek: více zdrojů bude používáno k získání přízně politiků – ekonomové to nazývají rent-seeking (dobývání renty) – méně zdrojů půjde do produktivních aktivit.
Podnikatelé na trhu vs. bratříčkující se kapitalisté
Důležité je rozlišovat mezi podnikateli na trhu a s politiky bratříčkujícími se kapitalisty (pro takový stav se též používá výraz korporatismus - pozn. překl.). Podnikatelé jsou úspěšní podle to, zda poskytují zákazníkům lepší produkty, spolehlivější služby a nižší ceny než konkurence. Podnikatelé jsou úspěšní, když vytváří bohatství – produkcí statků a služeb, které mají pro spotřebitele větší cenu než zdroje potřebné k jejich produkci. Bratříčkující se kapitalisté jsou jiní. Prosperují na základě dotací, speciálních daňových úlev, regulací a dalších službiček od politiků. Místo nabízení lepších produktů za atraktivní ceny formují tito kapitalisté spojenectví s politiky. Kapitalisté přinesou politikům příspěvky, další politické zdroje a v některých případech rovnou úplatky výměnou za dotace a regulace, které jim dávají výhodu oproti ostatním firmám. Místo tvorby bohatství formují kapitalisti koalice s politiky, aby o toto bohatství oloupili daňové poplatníky.
Momentálně se nacházíme uprostřed debaty mezi zastánci omezené vlády a otevřených trhů na jedné straně a těmi, kteří upřednostňují více kolektivismu a politického vedení ekonomiky než ostatní. Výsledek této debaty bude určovat budoucnost jak ekonomické svobody tak prosperity lidí po celém světě.
Původní článek naleznete zde.