Pokusné krysy socialismu

Mises.cz: 25. března 2014, Petr Málek, komentářů: 13

Jistě víte, co se říká o skandinávských zemích. Přestože (nebo právě proto, že) mají vysoké zdanění obyvatel a stát tam zdarma zajišťuje většinu služeb, jsou tyto země vyspělé, jejich životní úroveň patří k nejvyšším na světě a jejich obyvatelé jsou šťastní a sluníčkoví.

Zastánci rakouské ekonomie dlouhodobě tvrdí, že se jedná o mýtus a že ačkoliv jsou tyto země papírově mezi nejbohatšími zeměmi na světě, ve skutečnosti to tak slavné není, protože není zohledněna nižší kvalita státních služeb v porovnání například s USA, dlouhé čekací lhůty, občasné nedostatky základních potravin (nedávná aféra s máslem v Norsku) nebo vysoká míra alkoholismu.

Další námitkou rakušáků je také důležitý poznatek, že i pokud člověk považuje severské země za země blahobytu, bylo tohoto blahobytu dosaženo především v průběhu 20. století (v podobné době, kdy zažívala rozmach i Amerika) – a v této době byly skandinávské země mnohem méně socialistické, v případě Švédska dokonce takřka srovnatelně kapitalistické jako USA. Dnešní blahobyt tedy není výsledkem jejich sociálního státu, ale spíš dědictvím z kapitalistických časů.

Mnozí také poukazují na to, že v určitých ohledech jsou severské země velmi kapitalistické – například co se týče administrativní náročnosti založení firmy nebo poměrně silné měny. (Věděli jste například, že zatímco v Česku je podíl státu na HDP asi 43,3 %, v Norsku to není o mnoho více, konkrétně 43,9 %?)

Nedávno mě napadl ještě další zajímavý argument, a to díky Nassimu Nicholasi Talebovi – autorovi populární knihy The Black Swan. Na straně 107, v podkapitole „A Health Club for Rats“, píše o jedné z mnoha chyb, kterých se dopouští analytici při zkoumání, jestli má určitý jev v dané situaci pozitivní nebo negativní vliv.

Taleb uvádí následující hypotetický scénář: Vezmeme tisíc krys, které jsou co nejvíc různorodé a co nejlépe odpovídají složení krysí populace v našem městě. Tyto krysy vystavíme působení velmi škodlivého radioaktivního záření. Jak budeme dávku záření zvyšovat, slabší krysy budou umírat a silnější budou přežívat. Na konci zbudou jen ty nejsilnější krysy. Když se pak po rekonvalescenci tyto silné krysy vrátí domů do kanálu k ostatním krysám, které experimentem neprošly, budou se jevit silnější než ostatní – protože zatímco ostatní krysy jsou „normální“ (jsou mezi nimi zastoupeny jak silné, tak slabé, jak to odpovídá běžnému statistickému rozložení), krysy po experimentu jsou nadměrně silné (protože krysy, které experimentem prošly a jsou slabé, už nežijí).

Analytici a novináři, až budou zkoumat, co musí krysa udělat, aby se stala silnější než ostatní, pak budou mít tendenci zkoumat nadměrně silné krysy a hledat, co mají společného, až zjistí, že většina nadměrně silných krys byla vystavena radioaktivnímu záření. Následně tedy začnou doporučovat radioaktivní záření jako krysí alternativu fitness klubu – a neuvědomí si, že doporučují škodlivou věc. Je to způsobené tím, že zapomenou do své analýzy přínosnosti radioaktivního záření zahrnout ty tisíce krys, které během experimentu zhynuly.

Nyní stačí místo krysy uvažovat zemi plnou lidí a místo radioaktivního záření si představit socialismus. Ano, může být pravda, že severské socialistické země patří k nejbohatším na světě, ale to vůbec nic nedokazuje, protože to může znamenat, že vedle těch pěti skandinávských zemí jsou zde desítky dalších, které socialismus praktikují v podobné míře a na žebříčcích životní úrovně dosahují mizerných úrovní, protože je socialismus ničí. [1] A ty skandinávské země nezničil pouze proto, že zrovna ony byly výjimečně silné a bohaté už předtím, než socialistický experiment začal.

Samozřejmě by to šlo celé obrátit a podobnou chybu udělat při analýze dopadů kapitalismu. Jenže silně kapitalistických zemí je na rozdíl od silně socialistických jen velmi málo a takřka všechny se drží na čelních příčkách (Singapur, Hong Kong, Švýcarsko, částečně Austrálie nebo USA apod.). Zastánci kapitalismu se tedy této chyby nedopouštějí. [2]

Nenechte se tedy mýlit novinovými titulky o vysokých daních a vysoké prosperitě ve Skandinávii. Recept na blahobyt totiž není tak jednoduchý.

[1] Vysoký podíl státu na HDP je totiž nejen ve Skandinávii, ale i v zemích, jako jsou Francie, Itálie, Kuba, Libye, Řecko, Bosna a Hercegovina, Portugalsko, Maďarsko – tj. v zemích, které jsou dějištěm vážných hospodářských i sociálních problémů a nikdy je nikdo nevystavuje jako příklad hodný následování, jako tomu bývá u Skandinávie.

[2] Pro detailnější analýzu doporučuji například navštívit Wikipedii a detailně se podívat na země, které patří k té svobodnější části světa. Zjistíte jednak to, že i přes vysoké daně jsou skandinávské země považovány za relativně svobodné (vysoké daně jsou tedy kompenzovány vysokou mírou svobody v jiných oblastech), a hlavně to, že z 35 zemí s indexem nad 70 jich drtivá většina je buď bohatá nebo nadprůměrně rychle bohatne. Já jsem našel pouze tři země, které považuji za výjimky z tohoto pravidla – Česká republika, Saint Lucia a Jordánsko. V závislosti na tom, jakou hranici si zvolíte, by se tam daly zařadit ještě Jižní Korea a Bahamy a možná ještě něco. Každopádně je těch výjimek málo a všechny mají společné to, že se nacházejí jen lehce nad hranicí 70 bodů, tj. jsou z hlediska indexu ekonomické svobody jednoznačně nejhoršími ze zkoumaných zemí. (Lze vznést obvyklé námitky proti subjektivní konstrukci indexu ekonomické svobody i pochybné statistice HDP, nicméně pokud máme reagovat na empirické argumenty, nic lepšího k dispozici nemáme.)