Březnová [2010] nezaměstnanost podle českého statistického úřadu nadále zůstává jen těsně pod magickou hranicí 10 %. Číslo s větším sexappealem si politici pár týdnů před volbami snad ani nemohli přát. Z nezaměstnanosti se stává jeden z hlavních problému sužujících české domácnosti, šlágr předvolební kampaně a bestie, proti které nás zachrání pouze nekonečná prozřetelnost námi volených politiků. Stejně jako v mnoha jiných případech, i zde ale platí, že jsme chránění před tím, co bylo našimi ochránci nejprve úspěšně vytvořeno. 

Ať už diskuse o nezaměstnanosti, práci a mzdách vzbuzuje jakékoli vášně, je neúprosným faktem, že pro podnikatele je práce vedle kapitálu a půdy pouze další výrobní faktor. Při její koupi hledí podnikatel na náklady s dodatečnou jednotkou práce spojené stejně, jako při nákupu kapitálu a půdy. Jejich smíšením následně vytváří produkt, který prodá na trhu. Ten musí být co nejkvalitnější a nejlevnější především proto, že si to přeje bezohledný spotřebitel, který odměňuje pouze ty podnikatele, kteří jsou schopni s nejmenšími náklady a nejlépe uspokojit jeho vlastní potřeby. Proto nedává příliš smyslu vinit například obchodní řetězce za příliš nízké výkupní ceny mléka. Může za ně totiž v prvé řadě bezcitný spotřebitel, kterého existenční problémy českých zemědělců zcela evidentně příliš nezajímají.

Přesto má práce proti kapitálu a půdě jednu velkou výhodu, kterou je její nízká specifičnost. Některé kapitálové statky mohou být využity jen v určitém výrobním procesu. Automat na výrobu kávy těžko nalezne využití v automobilovém průmyslu. Volnou půdu naopak nelze přemístit z místa na místo. Proto mohou některé stroje při změně struktury poptávky či technologické změně zůstat nadobro nevyužity a ztratit svou cenu. Proto může půda bezcenně ležet ladem. Práce má však daleko širší uplatnění, a to díky své nedělitelnosti od lidské podstaty. Poptávka po ní je téměř univerzální a její využití velmi široké. Je-li cena práce pružná, nenasytná poptávka po ní dokáže trh rychle vyčistit a najít kupce pro každého, kdo svou práci nabízí. Je-li volné práce příliš, cena musí klesnout. Je-li práce více vzácná, její cena roste. Cenový mechanismus zde funguje stejně, jako v případě každého výrobního faktoru, či ekonomického statku a služby. Funguje-li cenový mechanismus správně, nezaměstnanost je pouze otázkou volby a nikoli společenský problém, sužující celé skupiny obyvatelstva.

Než se posuneme dále, je třeba rozlišit mezi dobrovolně a nedobrovolně nezaměstnanými. Jednotlivce, kteří nejsou ochotni pracovat za nabídnutou mzdu, můžeme označit za dobrovolně nezaměstnané. Důvodem jejich rozhodnutí je vyšší hodnota, kterou přisuzují volnému času. Bude-li mít hodina volného času pro pana Lenivého hodnotu 1 000Kč, dá přednost hodině práce před odpočinkem pouze tehdy, bude-li schopen svou práci prodat za více než 1 000Kč. Pokud se mu však pan Regulační bude snažit volnou hodinu zpříjemnit částkou 1 000Kč, hodnota volného času pana Lenivého vzroste a ten bude ochoten prodat svou práci jen tehdy, pokud za ni bude schopen utržit více než 2 000Kč. Chceme-li tedy jednotlivce „chránit“ před prací, není lepšího způsobu, než mu platit za jeho volný čas. Tolik k dobrovolně nezaměstnaným.

Nedobrovolně nezaměstnanými, o kterých pojednává tento článek především, pak můžeme nazvat ty jednotlivce, kteří by pracovali za nižší mzdu, ale z jakéhokoli důvodu nemohou.

Z výše uvedeného by mělo být zřejmé, že k vyčištění trhu páce od nedobrovolně nezaměstnaných postačí, aby náklady na pořízení práce klesly do té míry, kdy dojde k vyrovnání množství nabízené a poptávané práce. Nákladem práce přitom není nutno chápat pouze její cenu (mzdu), ale i celou řadu regulací omezujících smluvní volnost mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Všechny tyto regulace cenu práce uměle zvyšují a brání dostatečně rychlému přizpůsobení novým podmínkám, které například přinesla v minulém roce finanční krize a následná recese.

Cena práce je dána její mezní produktivitou. Pokud pan Podnikavý zaměstná pana Výkonného a s jeho pomocí za jeden den vyrobí židli v hodnotě 1 000Kč, pan Podnikavý za jeho práci nikdy nezaplatí více, než 1 000Kč/den. Jestliže pan Regulační – ve snaze pomoci panu Výkonnému - určí, že na jeho příkaz nemůže nikdo v okolí zaměstnat kohokoli za mzdu nižší než 2 000Kč/den, stane se zajímavá věc. Pan Výkonný bude hladovět bez práce, pan Podnikavý bude bez příjmu z prodeje židle a spotřebitelé budou ochuzení o pohodlí, které by získali díky dodatečné židli. Jakékoli jiné ušlechtilé nařízení, které pana Podnikavého odradí od zaměstnání pana Výkonného, bude mít stejný efekt. Jak patrno, jistě dobrotivý - avšak velmi ducha prostý - záměr pana Regulačního nepomohl vůbec nikomu a nejvíce poškodil právě toho, jehož měl chránit především. Jinými slovy pan Výkonný za svou práci nedostane nikdy víc, než na kolik si ji pan Podnikavý cení, ať už se pan Regulační vzteká jak chce.  

Protože je cena práce výsledkem její produktivity, nelze jejího zvýšení dosáhnout žádným jiným způsobem než růstem produktivity.[1] Toho může být dosaženo v zásadě trojím způsobem. 

Bude-li se pan Výkonný pilně vzdělávat a zdokonalovat ve výrobě židlí, může za čas vyrábět židle, které budou vzhledově přitažlivější a pohodlnější. Takové židle bude smět pan Podnikavý prodávat za vyšší cenu. Mezní produktivita pana Výkonného tedy vzroste, stejně jako cena jeho práce.

Produktivita pana Výkonného však může vzrůst i bez jeho vlastního přičinění. Pokud například pan Podnikavý nakoupí nářadí, jehož užití zkrátí čas potřebný k výrobě jedné židle na polovinu, zaměstnání pana Výkonného mu rázem přinese dvojnásobný výnos, než jaký měl před nákupem těchto nástrojů. Mezní produktivita pana Výkonného se zvýší na dvě židle za den, které je možno prodat za 2 000kč (2 x 1 000kč). Stejně tak vzroste i maximální možná cena, kterou je pan Podnikavý ochoten zaplatit za práci pana Výkonného.

To však zdaleka není vše. Představme si, co se stane, pokud pan Podnikavý nástroje nekoupí a pan Výkonný bude příliš líný na to, aby svou produktivitu zvyšoval sám. Pokud za této situace ostatní podnikatelé jako výrobce žehliček a mrazáků, stejně tak jako jejich zaměstnanci budou pracovat na zvyšování své produktivity nákupem nářadí či vlastním sebezdokonalováním, začne v ekonomice stoupat výroba žehliček a mrazáků. Jejich počet se bude zvyšovat relativně rychleji, než počet nově vyrobených židlí, což povede k zajímavému jevu. Židle se stanou vzácnějšími. Za jednu židli bude nyní možno směnit více žehliček či mrazáků než dříve a jejich cena vzroste. S růstem ceny židlí vzroste opět také cena práce pana Výkonného, a to i přesto, že proto neudělal vůbec nic. Kupní síla jím vyráběných židlí bude rázem vyšší a ten bude nyní schopen s panem Podnikavým směle vyjednávat o zvýšení své mzdy.

Jak vidno, k růstu ceny práce může dojít pouze díky růstu produktivity, a to ať vlastníka práce, či ostatních členů společnosti. Čím více je společnost schopna vyprodukovat, tím více statků a služeb je jednotlivec schopen směnit za svou práci. Jeho práce se stává vzácnější v porovnání s ostatními statky a službami, jejichž množství se zvyšuje rychleji, než množství dostupné práce. Právě proto si nyní můžeme koupit za svůj příjem více zboží a služeb, než tomu bylo před deseti lety. Naše produktivita vzrostla.

Z výše uvedeného by měly být zřejmé dva závěry. Za prvé: nedobrovolná nezaměstnanost je výsledkem zbytečného zasahování do vztahů zaměstnanec – zaměstnavatel, které nepřináší ani jedné ze stran nic dobrého a pouze omezuje pružnost trhu práce. Lze skutečně připustit, že v důsledku odhalení neživotaschopnosti dřívějších investic může nezaměstnanost náhle vzrůst s tím, jak se mění struktura výroby. Dlouhodobě však zmizí okamžitě, kdy se cena práce přizpůsobí nižší produktivitě.

Za druhé: tím nejlepším receptem pro všeobecný růst ceny práce by mělo být vytvoření takových podmínek, které budou co nejméně bránit růstu produktivity. Tj. podmínek, které umožní maximální možnou smluvní volnost mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a dají možnost pracovat všem jednotlivcům, kteří o to budou mít zájem. Pomohou tak nejen sobě, ale zároveň i všem ostatním jednotlivcům, jejichž cena práce a tedy kupní síla (bohatství) poroste rychleji.

Existuje snad jediný ospravedlnitelný důvod, proč by měla být dobrovolná směna mezi panem Výkonným a Podnikavým omezena pravidly pana Regulačního? Pokud ano, proč neomezit podobnými pravidly i další směny? Liší se vztah elektrárna - zákazník tolik od vztahu zedník a stavební firma? Zedník prodává svou práci stejně jako majitel elektrárny. Proč tedy neurčit minimální cenu elektřiny, abychom ochránili majitele elektrárny před zákazníky? Proč nepenalizovat každého zákazníka povinným odstupným, pokud přestane služby elektrárny využívat? Čím to, že všechny ostatní směny mohou fungovat na vzájemné dohodě obou stran, jen směna mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem musí být předmětem tvrdých regulací?

Jen v Česku nyní nezaměstnanost dosahuje 9,7 % a je více než pravděpodobné, že se na podobných úrovních udrží po celý zbytek tohoto a možná i příštího roku. Jak dlouho toto děsivé číslo budeme ještě svalovat na finanční krizi? Viníkem není krize, ale skutečnost, že o podobě vztahu zaměstnavatel - zaměstnanec rozhoduje až příliš pánů Regulačních, kteří se předhánějí v návrzích, jak učinit trh práce spravedlivější a efektivnějším místem. Vytvářejíc dojem, že jsou od psacího stolu schopni zvyšovat cenu práce a zajistit prosperitu, pasují se do role ochránců chudých a méně schopných, kteří by bez jejich pomoci byli snadno vydíratelní těmi, kdo jejich práci nakupují. Jak jsme si ale ukázali výše, jejich snaha chránit nepřináší nic jiného než destrukci, na kterou nejvíce doplácejí právě ti, v jejichž jméně tito vykonavači dobra vystupují. Jsou to oni, kteří vytvářejí nezaměstnanost. Jsou to oni, kteří činí z práce méně vzácný výrobní faktor, při jehož nákupu se výhoda při vyjednávání o ceně logicky přesunuje na stranu pan Podnikavého, který práci nakupuje. A jsou to především jejich zásahy, které jsou hlavní brzdou růstu produktivity, ceny práce a bohatství jednotlivců.

Možná je to však právě nezaměstnanost, kterou tito pánové nakonec tolik potřebují. Bez její existence by totiž časem mohlo vyplynout na povrch, že o jejich ochranu vlastně nikdo nestojí.

Text původně vyšel na blogu autora.

[1] Na mysli mám samozřejmě reálnou, nikoli nominální mzdu.